Otevřít hlavní menu

Smetanova Litomyšl

mezinárodní operní festival

Smetanova Litomyšl je mezinárodní operní festival, který se koná od roku 1946, resp. 1949 na přelomu června a července v Litomyšli, rodném městě skladatele Bedřicha Smetany, případně též v okolí. Je po Pražském jaru druhým nejstarším hudebním festivalem v České republice a zároveň patří k největším pravidelně konaným festivalům klasické hudby v Česku.[1]

Smetanova Litomyšl
Prapor s logem festivalu Smetanova Litomyšl
Lokace Litomyšl
Stát Česko
Založen 1949
Pořadatel Smetanova Litomyšl
Žánry klasická hudba a opera
Web www.smetanovalitomysl.cz

HistorieEditovat

Snaha připomínat Smetanův odkaz v jeho rodišti má dlouhou historii. Již v roce 1905 byl otevřen Smetanův dům jako nová koncertní a divadelní budova. V roce skladatelových 100. narozenin 1924 mu byl na hlavním náměstí odhalen pomník (22. června) a uskutečnila se řada koncertů, při nichž např. zazpívala pěvkyně Ema Destinnová (8. dubna) a vystoupil soubor opery Národního divadla s Libuší nebo Česká filharmonie s Mou vlastí.[2][3][4] Ve 30. letech 20. století se dále rozvíjely úvahy o hudebním festivalu,[5] na litomyšlském zámku se roku 1934 uskutečnila Výstava Bedřicha Smetany.[6] Národní divadlo zde dále uvedlo v roce 1938 Dvě vdovy, v roce 1940 Prodanou nevěstu a v roce 1942 Dalibora.[4] V roce 1944 proběhla řada hudebních vystoupení v rámci Smetanova jubilejního roku 1944.[7]

V červnu 1946 se ve Smetanově domě uskutečnily dva koncerty České filharmonie s dirigentem Rafaelem Kubelíkem označené jako hudební slavnosti Smetanova Litomyšl.[2][8][4] V následných dvou letech se podobné akce nekonaly, až v roce 1949, u příležitosti 125. výročí narození Bedřicha Smetany za podpory ministra kultury Zdeňka Nejedlého byly připraveny Smetanovy oslavy v Litomyšli 1949.[9][10] Část zámeckého pivovaru byla také upravena na expozici Smetanova rodného bytu.[9] V areálu zámeckého parku byl vybudován přírodní amfiteátr s kapacitou 2 859 míst k sezení a asi 1 500 míst k stání a 5. června 1949 v něm byla uvedena opera Dvě vdovy.[11][12]

V následujících letech již byla založena tradice každoroční pravidelnosti. Zprvu byla oficiálně zaštítěna jako součást festivalu Pražské jaro, takže v roce 1950 akce nesla název Mezinárodní hudební festival Pražské jaro – Smetanova Litomyšl 1950. Koncem května a druhém zámeckém nádvoří provedla opera Národního divadla inscenaci Dalibora, ve venkovním amfiteátru Prodanou nevěstu.[13] Pro rok 1951 byl festival zamýšlen na 9.–10. června, místní pořadatelé navrhovali odklad o měsíc na 5.–8. července, nakonec však vůbec neproběhl a byl v červencovém termínu nahrazen Jiráskovými oslavami, v jejichž rámci byly uvedeny divadelní hry či baletní vystoupení.[14]

Od roku 1952 už se spojení s Pražským jarem neobnovilo a pořadateli byly po řadu dalších let místní, resp. městský, okresní a krajský národní výbor – již pod názvem Smetanova Litomyšl. Počátkem července 1952 byly operou Národního divadla na druhém zámeckém nádvoří, resp. v amfiteátru provedeny opery Braniboři v Čechách a Hubička.[15] V dalších letech pak festival pokračoval, v roce 1955 poprvé přijelo Slovenské národní divadlo, v roce 1957 poprvé opera Státního divadla Brno, která uvedla (rovněž na festivalu poprvé) Čertovu stěnu.[16] Desátý ročník festivalu v roce 1959, kdy Litomyšl zároveň slavila 700. výročí povýšení na město, byl zamýšlen velkolepě, měl se uskutečnit za účasti prezidenta Antonína Zápotockého a pro očekávanou masovou návštěvu spojenou s mírovou manifestací byl připraven areál za nemocnicí zvaný Řetízek s kapacitou údajně až 40 tisíc lidí. Prezident však svou návštěvu odvolal a průběh poznamenaly předchozí deště, špatná akustika i nezaujaté hlučící publikum.[17]

 
Amfiteátr v zámeckém parku, jedno z tradičních dějišť festivalu

Festival se i v 60. letech 20. století držel osvědčeného schématu:[18] monotematické uvádění výhradně Smetanovy hudby se stálým hostujícím souborem pražského Národního divadla.[2] V roce 1960 byl termín kvůli spartakiádě odložen na 25. a 26. června, Slovenské národní divadlo uvedlo Dalibora (kvůli počasí v provizoriu aukční síně), Hubičku a Prodanou nevěstu. O rok později přivezla Janáčkova opera Státního divadla v Brně dokonce čtyři opery: Libuši, Branibory v Čechách, Prodanou nevěstu a Čertovu stěnu. Naposledy před svým úmrtím se zúčastnil také někdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý.[19] Na třináctý ročník 1962 poprvé zavítalo Státní divadlo Ostrava, které kromě Dvou vdov uvedlo rovněž poprvé Smetanovu operu Tajemství.[20] V roce 1963, kdy pražské Národní divadlo slavilo své 80. narozeniny, uvedlo v Litomyšli opět Libuši, Prodanou nevěstu a Dalibora, přičemž zaznamenalo rekordní návštěvnost.[21]

Roku 1964 došlo ke změně organizátora, když festivalový organizační výbor kooptovala okresní školská a kulturní komise Okresního národního výboru ve Svitavách.[22] Zároveň se změnil i hlavní vizuál festivalu – krojovanou dívku od Karla Svolinského, původně vytvořenou pro ročník 1949 a používanou i v letech následujících,[23] vystřídal minimalistický motiv od Jaroslava Sůry.[22] Janáčkova opera Státního divadla v Brně uvedla vedle Čertovy stěny, Prodané nevěsty a Dalibora nově také fragment Smetanovy nedokončené opery Viola. Rozpočet festivalu se ovšem propadl do značné ztráty.[22] Ta se ještě více prohloubila o rok později, kdy Slovenské národní divadlo uvedlo vedle Smetanových Dvou vdov a Libuše poprvé i dílo jiného skladatele: operu Svätopluk slovenského skladatele Eugena Suchoně. Došlo pak k rozhodnutí pro příští léta akce výrazně omezit.[24]

Sedmnáctý ročník Smetanovy Litomyšle přišel na řadu až v roce 1974, vyhlášeném jako Rok české hudby, kdy se slavilo 150. výročí narození a 90. výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Festival zahájila na druhém zámeckém nádvoří opera Národního divadla s Daliborem, následovaným v amfiteátru Dvěma vdovami a Prodanou nevěstou. Ještě před festivalem ve Smetanově domě v květnu vystoupila Česká filharmonie s dirigentem Václavem Neumannem, na podzim téhož roku pak tamtéž Moravská filharmonie a mužský sbor Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Mezi doprovodný program patřila také výstava uspořádaná Národní galerií „Bedřich Smetana ve výtvarném umění“ a poprvé i Mladá Smetanova Litomyšl, věnované mladým skladatelům a interpretům vážné hudby. Došlo také na rekonstrukci Smetanova domu a expozice Smetanova rodného bytu.[25] Přes velkolepé obnovení festivalu však hned následujícího roku 1975 došlo k další vynucené pauze, mimo jiné se znovu konala celostátní spartakiáda.[26]

 
Částečně zastřešené hlediště s jevištěm a arkádami druhého nádvoří

Na osmnáctém ročníku 1976 uvedl brněnský operní soubor velmi experimentální inscenaci Dalibora pod levými arkádami druhého nádvoří, doprovodným programem byla výtvarná vernisáž v zámecké jízdárně. O rok později se program významně rozšířil o nesmetanovský repertoár: vedle Prodané nevěsty zazněl také Dvořákův Jakobín a Martinů Veselohra na mostě, ale též komorní koncert skladeb Antonína Rejchy. Tehdy poprvé byl festival i oficiálně v názvu označen číslem ročníku (19.), přičemž byla provedena inventura předchozích let a z číslování byly vynechány ty roky, kdy neodezněla ani jedna opera, tj. 1946 i nevýznamné sborové koncerty z let 1967 a 1968.[27] Program dvacátého ročníku 1978 nabídl opět trojici Smetanových oper Tajemství, Dvě vdovy a Prodaná nevěsta, doplněnou o skladby soudobých autorů: Medvěd Iva Jiráska a Námluvy Josefa Boháče. Sté narozeniny Zdeňka Nejedlého oslavil i koncert sedmi set pěvců z východočeských sborů a odhalen mu byl pomník od sochaře Jana Hány.[28]

V roce 1979 uvedlo pražské Národní divadlo oblíbenou Prodanou nevěstu a také Fibichovu Šárku.[29] O rok později byla Hubička a Prodaná nevěsta doplněna starou hudbou Bendy či Vejvanovského a poprvé Národní divadlo uvedlo i baletní představení, na něž mělo na 23. ročníku 1981 navázat uvedení Čajkovského Labutího jezera, pro déšť však bylo představení zrušeno. V programu následovala Dvořákova Rusalka či Smetanova Prodaná nevěsta.[30] V roce 1982 byla kvůli počasí naopak zrušena jediná Smetanova opera Dvě vdovy, zatímco odehráno bylo jak Labutí jezero, tak i soudobá opera Jiřího Pauera Zuzana Vojířová.[31] Následující rok přivezla brněnská opera kromě Dalibora také Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, uvedeny byly i Řecké pašije Bohuslava Martinů.[32]

Rok 1984 byl opět vyhlášen Rokem české hudby, pro uvedení Libuše v zámeckém amfiteátru bylo rozšířeno jeviště, druhou zde odehranou operou se stala Prodaná nevěsta. V rámci doprovodného programu zazpívaly i hudební sbory Východočeského kraje a v prostorách zámku byla otevřena část Muzea české hudby (později zaniklého).[33] Pro následující ročník byl organizační výbor rozšířen o dramaturgickou radu, Státní divadlo Brno uvedlo vedle Hubičky další balet, a to Romea a Julii Sergeje Prokofjeva.[34] V roce 1986 byla na programu 28. ročníku Tajemství a také Rusalka, o rok později doplnila Dvě vdovy a Janáčkovu Její pastorkyni také barokní opera Ipermestra Josefa Myslivečka.[35]

Třicátý ročník festivalu uvedl poprvé operu „západního“ autora, Mozartovu Figarovu svatbu, kterou v zahradním amfiteátru doplnil Dvořákův Jakobín a ve Smetanově domě „Pocta Bedřichu Smetanovi“. Roku 1989 program festivalu rozšířil Simon Boccanegra od Verdiho a Janáčkova Říkadla, uzavírala jej Prodaná nevěsta.[36] Již tradičně třídenní festival v roce 1990 zahájila Mozartova Kouzelná flétna, v derniéře byla uvedena i Libuše, kterou mělo Národní divadlo nastudovanou od roku 1983. O rok později se (dlouholetým) sponzorem festivalu stala Česká spořitelna, brněnské Zemské divadlo uvedlo Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila a také jeho Dalibora, doplnily je Hry o Marii Bohuslava Martinů.[37]

V roce 1992 došlo k další změně koncepce, program celkově 9 akcí byl rozložen do dvou po sobě následujících víkendů. Zahájen byl Verdiho Nabuccem, následovala Liška Bystrouška, Svatá Ludmila, o druhém víkendu Maškarní ples, „Operní nocturno“ a Má vlast.[38]

O festivaluEditovat

Koná se každý rok na přelomu června a července již od roku 1949 v rodném městě Bedřicha Smetany, koncerty jsou však pořádány i v okolí Litomyšle. Centrem festivalového dění je areál Státního zámku Litomyšl, který byl v roce 1999 zapsán na seznam kulturního světového dědictví UNESCO. Hlavní pořady se konají zejména v akusticky příznivém II. nádvoří s výsuvným zastřešením, ale také v audienčním sále zámku, jeho divadélku a kapli, v litomyšlských chrámech, ve Smetanově domě. Návštěvnost posledních ročníků Smetanovy Litomyšle se průměrně pohybuje mezi 15 až 20 tisíci diváky. Pořádající organizací je Smetanova Litomyšl, o.p.s. a festival je členem Asociace hudebních festivalů ČR.

Rozpočet festivalu v roce 1992 překročil jeden milion korun, roku 1998 činil 18 milionů, v roce 2010 30 milionů a 60. ročník až 40 milionů korun.[39]

HostéEditovat

Správní a dozorčí radaEditovat

Správní radaEditovat

Členy správní rady nadace jsou:

Dozorčí radaEditovat

  • Předseda: Miroslav Brýdl
  • Členové: Jiří Krušina, Jitka Pantůčková

GalerieEditovat

ReferenceEditovat

  1. Festival Smetanova Litomyšl [online]. Smetanova Litomyšl [cit. 2019-08-24]. Dostupné online. 
  2. a b c Historie festivalu [online]. Smetanova Litomyšl [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. 
  3. BOŠTÍK, Martin; VOSYKA, Stanislav. Počátky festivalu Smetanova Litomyšl. Litomyšl: Smetanova Litomyšl, 2018. 68 s. S. 12-13.  Dále jen Boštík a Vosyka (2018).
  4. a b c VIEWEGHOVÁ, Šárka. Smetanova Litomyšl : příběh festivalu. 1. vyd. Litomyšl: Smetanova Litomyšl, 2018. 179 stran s. ISBN 9788090491977, ISBN 8090491979. OCLC 1048438891 S. 180.  Dále jen Vieweghová (2018).
  5. Boštík a Vosyka (2018), s. 17.
  6. Boštík a Vosyka (2018), s. 12.
  7. Boštík a Vosyka (2018), s. 14.
  8. Boštík a Vosyka (2018), s. 27-37.
  9. a b Boštík a Vosyka (2018), s. 45.
  10. Vieweghová (2018), s. 23.
  11. Boštík a Vosyka (2018), s. 48-49.
  12. Vieweghová (2018), s. 25 a 29.
  13. Boštík a Vosyka (2018), s. 56-57.
  14. Boštík a Vosyka (2018), s. 61-62.
  15. Boštík a Vosyka (2018), s. 62-65.
  16. Vieweghová (2018), s. 34.
  17. Vieweghová (2018), s. 38-39.
  18. Vieweghová (2018), s. 40-41.
  19. Vieweghová (2018), s. 41-42.
  20. Vieweghová (2018), s. 42-43.
  21. Vieweghová (2018), s. 43-44.
  22. a b c Vieweghová (2018), s. 44-45.
  23. Boštík a Vosyka (2018), s. 46-47.
  24. Vieweghová (2018), s. 45-47.
  25. Vieweghová (2018), s. 48-51.
  26. Vieweghová (2018), s. 51.
  27. Vieweghová (2018), s. 52-53.
  28. Vieweghová (2018), s. 53-54.
  29. Vieweghová (2018), s. 55.
  30. Vieweghová (2018), s. 56-58.
  31. Vieweghová (2018), s. 59-60.
  32. Vieweghová (2018), s. 61 a 66.
  33. Vieweghová (2018), s. 66-67.
  34. Vieweghová (2018), s. 67-68.
  35. Vieweghová (2018), s. 68.
  36. Vieweghová (2018), s. 69-71.
  37. Vieweghová (2018), s. 76-79.
  38. Vieweghová (2018), s. 86-89.
  39. Vieweghová (2018), s. 87.

Externí odkazyEditovat