Wikipedie

Dům č. 1035/17 Karolíny Světlé

budova v Praze

Karoliny Světlé 1035/17 na Starém Městě v Praze 1 je novorenesanční dům, který ve vlastní režii v roce 1877 postavil podle svého návrhu významný český architekt 19. století Antonín Wiehl společně s architektem Janem Zeyerem. Autorem návrhů sgrafit na fasádě je František Ženíšek a medailony navrhl Josef Václav Myslbek.[1] Dům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[2]

Dům Karoliny Světlé 1035/17
Dům čp. 1035/17 v ulici Karoliny Světlé
Dům čp. 1035/17 v ulici Karoliny Světlé
Základní informace
Slohneorenesance
ArchitektiAntonín Wiehl návrh sgrafit František Ženíšek a Josef Václav Myslbek
Výstavba1877
Poloha
AdresaPraha, ČeskoČesko Česko
UliceKaroliny Světlé
Souřadnice50°4′57,59″ s. š., 14°24′52,43″ v. d.
Map
Další informace
Rejstříkové číslo památky44540/1-442 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis domu editovat

 
Antonín Wiehl – architekt a stavebník
 
Jan Zeyer (1847-1903)

Řadový třípatrový novorenesanční činžovní dům s pěti osami je situovaný uprostřed domovního bloku s průčelím do ulice Karoliny Světlé (v době stavby nesla název Poštovská ulice). V přízemí bossované portály nad vchodovými dveřmi a výkladci. Na realizaci stavby domu čp. 1035 (stejně jako sousedního čp. 317/15) Wiehl spolupracoval při zpracování návrhu i stavbě s architektem Janem Zeyerem (spolupracovali v letech 1873–1880). Spolupráci na stavbě domu připomíná nad okny prvního patra tabulka s nápisem v latině HANC DOMUS AEDIFICAVERUNT ANT. WIEHL IOA ZEYER. MDCCCLXXVII (Tento dům postavili Ant. Wiehl a J. Zeyer. 1877). Fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, jejíž lunety jsou zdobeny sgrafity. Lunetová římsa byla v polovině 70. let ojedinělé řešení a podle protokolu se nesetkalo s plným pochopením u stavební komise. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze a jeho rekonstrukcí (1871) navrženou Josefem Schulzem. Ze spisu stavby plyne, že původní návrh byl magistrátem schválen 28. 8. 1876 a 14. 5. 1877 byl schválen dodatek se změnou" ...dům obdrží jiné průčelí s hlavní římsou mimoobyčejně konstruovanou, na traversy na cement klenutou...".[3] Antonín Wiehl architektonický návrh zpracoval jako svůj čtvrtý činžovní dům v Praze. V návrhu pouze vymezil plochu pro sgrafita a malby a svou představu o barvě a námětech a vlastní návrhy zpracovali malíř František Ženíšek a sochař Josef Václav Myslbek. se kterým Wiehl v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na řadě projektů.[4] Myslbek později v dopise Wiehlovi připomíná, jak jej při této pro Wiehla významné realizaci podporoval.< a svůj návrh na spolupríci na Riegrově pomníku uzavírá: " … O to tebe prosí jeden z těch, který v ulici Poštovské pomáhal jednoho z těch 17 čuráčků škrábati" [5] Dům je považován za průlomový pro Wiehlův styl „české“ novorenesance a i pro motivy výzdoby. Architekt na domě poprvé uplatnil hladkou fasádu zdobenou sgrafitovými psaníčky. Na fasádě domu lze pozorovat odlišné zdroje inspirace a odlišnou návaznost na různé tradice. Mezi druhým a třetím patrem reprezentuje klasickou anticko-renesanční výzdobu sgrafitový pás, do kterého Myslbek navrhl jako reliéf pět medailonů s alegorickými postavami umění Malířství, Polyhymnie, Komedie, Architektura a Sochařství v klasickém renesančním pojetí. Naproti tomu domácí český prvek zastupuje sgrafitový vlys nad průčelím, který své motivy čerpá ze současnosti a který je zpracován nevázaně a s vtipem. Na výzdobě pražských činžovních domů se tak poprvé objevují nevážná a intimní témata.[6]

Dobové reakce na výzdobu domu editovat

O tom, že neobvyklé pojetí výzdoby domu vzbudilo pozornost a příznivý ohlas, svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové: „Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž s vybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž v takové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům v Poštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy z pražského života, zachycené s oním humorem neodolatelným, jehož přední podmínkou jest vnitřní pravda, druhou pak jistá míra idealisace, bez níž všední scény podobného druhu banálními by ostaly. Toto idealisování spočívá zde především v převedení na postavy dětské, čímž zároveň požadavkům dekorativním i zevním poměrům nízkého vlysovitého pruhu je vyhověno. Uprostřed vlysu svého uvádí nás umělec na stavbu domu. Zde vidíme architekta s dvěma přátely, zedníka za zády polírovými dýmku si cpoucího, řadu soudruhů v horlivé práci i roztomilou dělnici o lopatu opřenou. Po obou stranách lešení řadí se scény z pražské přítomnosti, jež snad za půl věku bude již minulostí pozapomenutou a za století kouskem kulturní historie. Hned na okraji zvěčnil Ženíšek marciální držení našich junáckých ostrostřelců. U brány, charakterisované výběrčím, kverlá mlékařka horlivě podezřelý obsah svých bandasek. Ovocnářka v babce pod slunečníkem usazená je skvostným exemplářem pražské hokyně, neméně pak obě klepny v malebných nedbalkách své živé sny po ránu si vyprávějící. Invalidu – flašinetáři je pendantem jiná charakteristická figura – uzenkář, závěrek tvoří sad na ostrově s mrzutým pensistou na lavičce a s dvojicí děvčátek z hudební školy se vracejících, jimž mladý pán rozkošně se dvoří, a konečně lodice „Blesku“, situaci domu poblíž řeky nám připomínající…“[7]Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ ve "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...." [8] O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku „Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera“[9][10][11]

Dům v současnosti editovat

Pro svou architektonickou hodnotu a význam v historii Prahy a její architektury je dům zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[2]

Galerie Dům čp. 1035 Karoliny Světlé editovat

  •  
    Josef Václav Myslbek – autor návrhu medailonů
  •  
    František Ženíšek – autor návrhu sgrafit
  •  
    Domy A. Wiehla v ulici Karoliny Světlé 15–17 (ŠJů)
  •  
    Dům A. Wiehla v ulici Karoliny Světlé 17 (ŠJů)
  •  
    Schwarzenberský palác – detail lunet, které Wiehla inspirovaly

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  2. ↑ a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-11-26]. Identifikátor záznamu 156905 :. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  3. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21, 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  4. ↑ BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  5. ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  6. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 28–29. Dostupné online.
  7. ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  8. ↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. ISSN null. 
  9. ↑ KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. ISSN null. 
  10. ↑ KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. ISSN null. 
  11. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Literatura editovat

  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1980. S. 336.. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dům_č._1035/17_Karolíny_Světlé&oldid=23402980“