Otevřít hlavní menu

Definice pojmu mentalita a dějiny mentalitEditovat

Slovo mentalita pochází z latiny. Mentalita je chápána jako soubor psychických vlastností, charakteristických například pro určitý lidský věk, geografický rámec nebo sociální prostředí. Pojem „mentalita“ se vždy užívá v souvislosti s určitou sociální skupinou (například „šlechtická mentalita“, „měšťanská mentalita“), „mentalita jedince“ neexistuje.

Mentalita se navenek projevuje reakcemi lidí na určité podněty, proto se někdy používá termín kolektivní psychologie. Protože mentalita vzniká v určitém prostředí, je nutné analyzovat i společenské podmínky, v nichž vznikla. V anglickém jazyce je pojem doložen v roce 1691. Ve Francii se rozšířil kolem poloviny 19. století.

Dějiny mentalit zkoumají jednotné strategie určitých sociálních skupin, jejich hodnotové systémy a postoje. Dějiny mentalit mohou zkoumat venkovskou i městskou společnost, lidové i elitní skupiny obyvatelstva. Historikové, kteří se zabývají studiem dějin mentalit často využívají seriální typy pramenů (například testamenty) a spolupracují s demografickými statistikami.

Vznik dějin mentalitEditovat

Počátky výzkumu dějin mentalit můžeme nalézt již na konci 19. století. Zakladatel francouzské sociologické školy Emile Durkheim použil roku 1898 termín kolektivní reprezentace. Žáci jeho školy, představované zejména Lucienem Lévy – Bruhlem začali brzy používat termín mentalita při studiu primitivních společností.

Historikové se o dějiny mentalit začali více zajímat na počátku třicátých let 20. století. O rozšíření dějin mentalit jako způsobu zkoumání historie se zasloužila především škola Annales, ale také další historikové jako Johan Huizinga, Norbert Elias, Mario Praz a další. Dějiny mentalit v tomto období nebyly pojímány jako samostatná kategorie, ale jako součást sociálních dějin. O teoretickou definici se postaral až Gerd Tellenbach ve staťi Mentalität, která vyšla ve sborníku Ideologie und Herrschaft im Mittlealter z roku 1982. Metodický problémům koncepce dějin mentalit se v 80. letech věnoval rovněž Volker Sellin a sborník Mentalitäten im Mittlealter. Pojem dějiny mentalit tak vstoupil do pojmového aparátu historických věd a posléze se stal i samostatným historickým oborem. Počítačový boom umožnil hromadné analýzy údajů, získaných ze seriálních pramenů. Touto analýzou se zabývali především Pierre Chaunu a Michel Vovelle.

Výzkum dějin mentalit podnikali především historikové středověku a raného novověku. Aplikace této metody ve výzkumu 19. a 20. století je stále ojedinělá. Mezi historiky, zabývající se touto metodou v novějších dějinách patří například Adeline Daumard, Anne – Marie Furier a Christopher Browning.

LiteraturaEditovat

  • DÜLMEN, Richard von. Historická antropologie: Vývoj. Problémy. Úkoly. Praha: Dokořán, 2002.
  • IGGERS, Georg G. Dějepisectví ve 20. století. Praha: Lidové noviny, 2002.
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Mentality a dějiny mentalit v proměnách evropského myšlení. In: Sborník společnosti přátel starožitností 4. Praha 1996, s. 59 – 70.