Otevřít hlavní menu

Bon-Adrien-Jeannot de Moncey

Bon Adrien Jeannot de Moncey, vévoda z Conegliana (31. července 1754 v Palise (usedlost Moncey) u Besançonu20. dubna 1842 v Paříži) byl francouzský voják, maršál Francie, účastník francouzských revolučních a napoleonských válek.

Bon-Adrien-Jeannot de Moncey
Marechal Moncey.jpg
Narození 31. července 1754
Moncey
Úmrtí 20. dubna 1842 (ve věku 87 let) nebo 30. dubna 1842 (ve věku 87 let)
Paříž
Místo pohřbení Invalidovna
krypta Saint-Louis-des-Invalides
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
Maršál Francie
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
velkokříž Řádu sjednocení
rytíř Řádu sv. Michala
… více na Wikidatech
Funkce member of the general council
Pair of France
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

 
Bon Adrien Jeannot de Moncey

Moncey byl synem parlamentního soudce, který chtěl, aby jej syn následoval v kariéře. Mladý Moncey však vstoupil v 15 letech do armády, odkud byl otcem vzápětí vykoupen, ale opět v roce 1769 se nechal zlákat k četnictvu. To z kázeňských důvodů musel opustit, ale okamžitě vstoupil do armády. Roku 1789 byl již kapitánem. Po bojích v Pyrenejích byl roku 1794 povýšen na brigádního generála a tentýž rok na divizního generála. Úspěšně si vedl na pyrenejské frontě a obsadil Fuenterrabii, San Sebastian a Tolosu a 17. října 1794 zvítězil nad Španěly v bitvě u Villanova a roku 1795 přinutil Španěly k příměří v San Sebastianu a nakonec k Basilejskému míru. Roku 1796 převzal funkci velitele 11. pěší divize v Bayonne a poté byl jmenován velitelem 15. divize se sídlem v Lyonu. Roku 1797 byl inaktivován pro podezření z royalismu. To se zakládalo jen na faktu, že Moncey se choval velmi slušně, a to i k monarchistům. Direktorium jej aktivovalo až roku 1799 a po převratu 9. listopadu (18. brumaire) téhož roku se zcela přiklonil k Napoleonovi Bonaparte. V tažení roku 1800 překročil se sborem 20 000 mužů svatogodhardský průsmyk a porazil Rakušany u Monzambana a Rovereda, ale nechal se oklamat rakouským generálem Loudonem a zavinil vyklouznutí celého rakouského sboru z obklíčení, načež byl vrchním velitelem generálem Brunem odvolán. Po Lunevillském míru (1801) se Moncey stal generálním inspektorem četnictva a v této funkci setrval celých 14 let. Roku 1804 byl povýšen do hodnosti císařského maršála (19. května) a roku 1808 se stal vévodou z Conegliana. Téhož roku odjel na Pyrenejský poloostrov, aby se podílel na španělské kampani. Jako velitel sboru táhl na Valencii, porazil Španěly v průsmyku Almanza, ale Valencii neobsadil. Podílel se pak na dobývání Zaragozy, které dokončil maršál Lannes a která kapitulovala 21. února 1809. Pro nesouhlas s tažením do Ruska neobdržel v letech 1812 a 1813 žádné velení a byl využit jen jako inspektor rezervních sborů. Až roku 1814 byl jmenován generálmajorem národní gardy v Paříži a pomáhal hájit město proti spojencům (Clichy, Montmartre). Za restaurace Bourbonů byl Ludvíkem XVIII. jmenován pairem a v této funkci byl potvrzen Napoleonem během Sta dnů. Po bitvě u Waterloo rozhodně odmítl svou účast na odsouzení maršála Neye svým slavným dopisem Ludvíkovi XVIII. Dopis se stal prvořadou společenskou i vnitropolitickou senzací a Moncey za sepsání sklidil nenávist royalistů, kteří celé prohlášení označili za propagaci bonapartismu. Dopis začíná:

Sire, placé dans la cruelle altérnative de désobéir a Votre Majeste ou de manquer a ma conscience… Sire, postaven před kruté rozhodnutí neuposlechnout Vaše Veličenstvo či zradit své svědomí… neumím zodpovědět otázku, zda je maršál Ney vinen či nevinen, vím jen, že vykonal hrdinské skutky v bojích pro Francii a apeluji na Vaše Veličenstvo, aby byly posouzeny v jeho prospěch… Ten, který tak mnoho vykonal pro Francii, přes své omyly a pochybení musí žít!… Sire, největší tíhou vládce je pošpiněná koruna… buďte proto ochráncem svého čistého štítu… právě ti, kteří dnes žádají jeho smrt, se dříve před ním plazili a dovolávali se jeho zastání a já neznám případ, že by někoho Ney odmítl…
— Jeannot de Moncey
 
Jeho socha v Louvre

Za to byl zbaven hodnosti maršála Francie a ztratil též svou funkci paira, byl zatčen a vsazen do vězení v pevnosti Ham. Křivda byla však příliš do očí bijící, a proto byl po několika měsících věznění propuštěn do domácího vězení.

1816 – 1842Editovat

Roku 1816 byla mu vrácena hodnost maršála. Od roku 1819 již opět zasedal v komoře pairů, kde byl jedním z hlavních reprezentantů oposice. Roku 1820 převzal funkci velitele 9. pěší divize a roku 1823 dokonce byl velitelem expedičního 4. sboru ve Španělsku, se kterým obsadil Barcelonu a celé Katalánsko. Roku 1825 (29. května) byl vrchním velitelem slavnosti korunovace Karla X.. Přivítal Červencovou revoluci roku 1830 a Ludvík Filip jej jmenoval roku 1833 guvernérem pařížské Invalidovny (po smrti maršála Jourdana). V této funkci pak zažil největší událost svého života - převezení ostatků Napoleonových z ostrova Svaté Heleny do Paříže. Po skončení slavnosti pronesl známý výrok „a nyní půjdeme zemřít“. Mezi generály a maršály císařství byl proslulý svým pevným, čistým charakterem, slušným vystupováním a vysokým společenským standardem. Jako voják byl obezřetný, pečlivý, starostlivý, ale bez agresivní jiskry a bez smyslu pro vyšší taktiku a strategii. Zemřel v Paříži ve věku 88 let a ze všech Napoleonových maršálů se dožil nejvyššího věku. Je pohřben v kryptě pařížské Invalidovny. Titul vévody z Conegliana pak zdědil jeho zeť Alphonse Auguste Duchesne Gillevoisin, 2. vévoda z Conegliana (1791-1878).

LiteraturaEditovat

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9. 
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4. 
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s. 
  • CASTELOT, Andre. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X. 
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2010. 592 s. ISBN 978-80-7268-683-4. 
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s. 
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s. 
  • MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0. 
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s. 
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9. 

Externí odkazyEditovat