Bolero (tanec)

Španělský tanec

Bolero je španělský tanec ve ¾-taktu, který „v poslední třetině 18. století vytvořili taneční mistři z různých španělských tanců.“[1] Kromě seguidillas manchegas to bylo také fandango, polo a chacona. Podle prvků baletních a dvorních tanců bylo také upraveno názvosloví pohybu nohou a chodidel .

Antonio Cabral Bejarano: Tanečnice bolera, 1842

Obvykle ho tančí dva lidé s kastaněty a tradičně s doprovodem kytary, cistry a dalších lidových nástrojů, jako jsou dudy, buben a tamburína. Bolero dosáhlo světové slávy prostřednictvím stejnojmenného orchestrálního díla Maurice Ravela. .

Kubánské bolero nemá se španělským nic společného, protože je ve 24- nebo 44 metru.

Escuela Bolera editovat

Bolero dalo jméno celému žánru tanečních forem.

Taneční škola bolera (Escuela bolera) je ve Španělsku známá také pod názvem Escuela de palillos, škola kastanětů. Zahrnuje kroky a pohyby jak španělského scénického tance, tak i lidových tanců, které se vyvinuly v tance umělecké. Kromě bolera v užším smyslu sem patří i seguidillas boleras a manchegas, fandango, jaleo z Jerezu, cachucha, panadero, macarena, malagueña, soleá z Arcasu a další.[2]

Inscenace této školy se nazývají španělské tance. Vyznačují se kastaněty, extrovertními pohyby s důrazem na použití paží a opakovanými pohyby mimo rytmus (Contratiempos). Jejich techniky jsou součástí základního repertoáru profesionálních španělských baletních a flamencových tanečníků a tanečnic.[2]

Historie editovat

Bolero jako jevištní tanec editovat

 
Bolero od malíře José Camarón Boronat, z roku 1785. (Muzeum Prado, Madrid)..

Na konci 18. století se někteří španělští taneční mistři zabývali lidovými tanci nejprve bez předsudků. Rozvinul se tak zvyk provádět tyto tance i na divadelní scéně. To však nebylo přijímáno s obecnou přízní. V roce 1790 Caspar Melchor de Jovellanos napsal:[3]

Qué otra cosa son nuestros bailes que una miserable imitación de las libres e indecentes danzas de la ínfima plebe? Otras naciones traen a danzar sobre las tablas los dioses e las ninfas; nosotros, los manolos y las verduleras.

"Co jiného jsou naše tance, než mizerná napodobenina nevázaných a nepřístojných tanců všeobecné lůzy?" Jiné národy přinášejí na scénu bohy a nymfy; my pouliční frajery a trhovkyně.“

Tance byly přizpůsobeny potřebám scénického představení a vytvářely také jejich nové formy. Tak vzniklo bolero.[3] Jedním z prvních zdrojů, který je zmiňuje, je tonadilla z roku 1791 od Blase de Laserna:[4]

Vale más en el día / saber bolero / que agricultura, industria, / ciencia y comercio.

V dnešní době platí více /umět bolero/ než zemědělství, řemeslo, vědy či obchod.

Možná ho vytvořil kolem roku 1780 Sebastián Cerezo, v té době uznávaný tanečník.[5] Jiní autoři však zmiňují Antona Bolicha ze Sevilly. Bolicho byl také známý pod jménem Bolero, odtud je tedy název tance.[6] V roce 1820 považoval Antonio Cairón bolero za shodné s tancem seguidilla manchegas.[7]

Na začátku 19. století byly v rychlém sledu vytvořeny taneční figury: taconeo, paso marcial, puntas, vuelta perdida, trenzados, skoky a kaprioly a mnoho dalších. Obtížné a riskantní figury a skoky někdy vyvrcholily absurdním přeháněním, takže představení bylo spíše gymnastikou než tancem.[8]

Pevná pravidla bolera vytvořil kolem roku 1800 Requejo z Murcie. V roce 1820 se prosadilo umírněnější pojetí a bolero na jevištích mělo méně akrobacie a přiměřenější tempo.[9] Důraz se kladl na technickou dokonalost, vyrovnanost a eleganci. Příkladem toho bylo takzvané Bien parado: elegantní póza, ve které se tanečník s tanečnicí na konci každé části nehybně zastavili. Bolero se tak vyvinulo z lidového tance do tance pro profesionální představení. Jako takové se těšilo velké úctě a popularitě po celé 19. století.[10]

Lidové bolero editovat

Bez ohledu na virtuozitu, kterou bolero vyžadovalo od profesionálních tanečníků a tanečnic, si ho také přisvojili obyvatelé Andalusie a dalších částí Španělska. Přizpůsobili si figury a pohyby svým vlastním potřebám. O jeho popularitě svědčí švanky (krátká žertovná povídka nebo scénka) tehdy populárních dramatiků Juana Ignacia Gonzáleze del Castilla a Ramóna de la Cruz, stejně jako četné cestovní zprávy.[11] V roce 1830 popsal Washington Irving venkovský festival hudby a tance, kde se tančilo fandango a bolero.[12] O deset let později informoval ruský publicista Vasilij Botkin o podobném festivalu v Madridu.[13] V roce 1860 napsal francouzský spisovatel Jean-Charles Davillier: Andalusané jsou pro „Seguidillas boleras" tak vášniví, že je tančí všude. O deset let později se však zdá, že tato vášeň ustoupila, protože v roce 1876 politik Julián Zugasti y Sáenz napsal, že bolero již není tak populární jako v předchozích letech, kdy se téměř nic jiného netančilo.[14]

Existuje celá řada regionálních provedení, například:[15]

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bolero (Tanz) na německé Wikipedii.

  1. Christiane Karl: Bolero. Ve: Annette Hartmann, Monika Woitas (Vyd.): Das große Tanzlexikon. Laaber 2016, S. 110
  2. a b José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I. Signatura Ediciones de Andalucía, Sevilla 2010, ISBN 978-84-96210-70-7, S. 158–159
  3. a b José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 137
  4. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 145
  5. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 138
  6. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 139.
  7. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 140.
  8. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 140 – 141.
  9. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 141.
  10. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 144 – 145.
  11. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 152.
  12. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 153.
  13. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 154.
  14. José Luis Navarro García: Historia del Baile Flamenco. Svazek I, 2010, S. 155.
  15. Rocío Espada: La danza española. Su aprendizaje y conservación. Vyd.: Ministerio de Educación y Cultura. Librerias Deportivas Esteban Sanz, Madrid 2010, ISBN 978-84-85977-65-9, S. 125

Literatura editovat

  • Christiane Karl: Bolero. Ve: Annette Hartmann, Monika Woitas (vyd.): Das große Tanzlexikon. Laaber, 2016, S. 110 a další.

Externí odkazy editovat