Wikipedie

Bioplast

Bioplasty jsou polymerní materiály, mezi bioplasty řadíme polymery vyrobené z přírodních zdrojů nebo polymery fosilního původu, které jsou v přírodě biologicky rozložitelné. Některé bioplasty splňují obě podmínky současně.[1] Bioplast není pouze jeden jediný materiál, pod pojem "bioplasty" spadají různé materiály s rozličnými vlastnostmi a užitím. První typ bioplastů je vyroben z biomasy (např. z kukuřice, celulózy, cukrové třtiny), přesto může být v přírodě nerozložitelný. Druhý typ bioplastů tvoří ty, které jsou ve vhodném prostředí biologicky rozložitelné, i když mohou být vyrobeny z fosilních paliv. Bioplasty vypadají na první pohled (a dotek) stejně jako běžné plastické materiály, mají stejné vlastností (např. tvrdost, pružnost, ohebnost, odolnost). Některé ale mohou být málo odolné vodě nebo dlouhodobým vlivům běžných podmínek. Od klasických plastů se ale liší tím, že jsou buď biologicky degradovatelné působením mikroorganismů, nebo jsou vyráběny z přírodních materiálů nebo obojí. Bioplasty z přírodních materiálů snižují závislost na fosilních zdrojích, strategie jejich výroby přispívá k udržitelnému rozvoji. [2] Biodegradabilní plasty se v přírodě pomocí mikroorganismů rozkládají přes řadu meziproduktů až na oxid uhličitý a vodu, rychlost rozkladu je však závislá na vlastnostech okolního prostředí. V nevhodných podmínkách může být rozklad velmi zdlouhavý, nebo může docházet k rychlé fragmentaci na mikrobioplasty, které se mohou v životním prostředí kumulovat a přetrvávat v něm řadu let. Mikrobioplasty v životním prostředí jsou stejně problematické jako klasické mikroplasty.[3] Tyto částice se kumulují ve všech složkách životního prostředí a mohou mít negativní vliv na živé organismy i člověka. [4]

Příbor z bioplastů

Výroba

editovat

Vstupními surovinami u polymerů založených na neropné bázi může být široká škála rostlinných ale i živočišných produktů. Příprava bioplastů přímo z biomasy, škrobů či tuků zpravidla nevede k plnohodnotným polymerům, popřípadě jejich výrobní a zpracovatelské technologie neumožňuje využití současných postupů při zpracování a tváření plastů. Vstupní surovina jako například kukuřičný škrob, řepný cukr či jiný zdroj sacharidů je biochemickými postupy – fermentací přeměněna na využitelnou vstupní surovinu, jako je například kyselina mléčná, glykolová, glykoly, ethylen aj. Takto získané suroviny se poté zpracovávají běžnou polymerní technologií na polymery požadovaných vlastností zpravidla jako termoplastické hmoty vhodné pro strojní zpracování na konkrétní výrobky. Příkladem těchto polymerů může být dnes průmyslově produkovaná kyselina polymléčná či polylaktid označovaný zkratkou PLA. Silné postavení na trhu má tzv. bio-PET. Ten může obsahovat cca 30 % ethylen glykolu získaného kvasnou cestou. Samotný bio-PET je však zcela identický klasickému PETu tj., je biologicky nedegradovatelný.

Existují i bioplasty produkované mikroorganismy, nejvíce prostudované jsou tzv. polyhydroxyalkanoáty (PHA). Jde o skupinu polymerů, jež vznikají přímo v buňkách mikroorganismů jako zásobní látka. Tyto polymery (lineární polyestery podobné PLA) lze chemicky izolovat a dále zpracovávat. Izolace je většinou prováděna extrakcí chloroformem a následným srážením polymeru. Izolace a čištění PHA představuje problematický a nákladný výrobní krok, který se promítá výrazně do ceny a tedy i využití těchto polymerů.

Druhy

editovat

Bioplasty založené na sacharidech

editovat

Plasty na bázi škrobu

editovat

Termoplastický škrob představuje nejpoužívanější bioplast, který tvoří přibližně 50 % trhu s bioplasty. Jednoduchou škrobovou bioplastovou fólii lze vyrobit v domácích podmínkách želatinací škrobu a odléváním roztoku. Čistý škrob je schopen absorbovat vlhkost, a je tak vhodným materiálem pro výrobu tobolek na léky ve farmaceutickém odvětví. Bioplast na bázi čistého škrobu je však křehký. Aby bylo možné škrob zpracovávat i termoplasticky, lze do něj přidávat plastifikátory, jako je glycerol, glykol a sorbitol, přičemž vlastnosti výsledného bioplastu (nazývaného také "termoplastický škrob") lze přizpůsobit konkrétním potřebám úpravou množství těchto přísad. Ke zpracování škrobu na bioplast lze použít běžné techniky zpracování polymerů, jako je vytlačování, vstřikování, lisování a roztokové lití.[5] Vlastnosti škrobového bioplastu do značné míry ovlivňuje poměr amylosy a amylopektinu. Obecně platí, že škrob s vysokým obsahem amylosy má lepší mechanické vlastnosti, [6] avšak škrob s vysokým obsahem amylosy je hůře zpracovatelný, protože má vyšší teplotu želatinizace [7] a vyšší viskozitu taveniny. [8]

Bioplasty na bázi škrobu se často míchají s biologicky odbouratelnými polyestery a vyrábějí se z nich směsi škrob/kyselina polymléčná [9].Tyto směsi se používají pro průmyslové aplikace a jsou rovněž kompostovatelné. Jiní výrobci, například společnost Roquette, vyvinuli další směsi škrobu a polyolefinů. Škrob je levný, hojný a obnovitelný.[10]

Fólie na bázi škrobu (většinou používané pro obalové účely) se vyrábějí převážně ze škrobu smíchaného s termoplastickými polyestery a tvoří biologicky rozložitelné a kompostovatelné výrobky. Tyto fólie se vyskytují zejména v obalech spotřebního zboží, jako jsou obaly na časopisy a bublinkové fólie. V potravinářských obalech se s těmito fóliemi setkáváme jako sáčky na pečivo nebo ovoce a zeleninu. Kompostovací sáčky s těmito fóliemi se používají při tříděném sběru organického odpadu. [10]

Plasty na bázi celulózy

editovat

Celulózové bioplasty jsou především estery celulózy (včetně acetátu celulózy a nitrocelulózy) a jejich deriváty, včetně celuloidu.

Celulóza se může při rozsáhlé modifikaci stát termoplastickou. Příkladem je acetát celulózy, který je drahý, a proto se pro obaly používá jen zřídka. Celulózová vlákna přidaná ke škrobům však mohou zlepšit mechanické vlastnosti, propustnost pro plyny a odolnost vůči vodě, protože jsou méně hydrofilní než škrob.[10]

Bioplasty založené na proteinech

editovat

Bioplasty lze vyrábět z proteinů z různých zdrojů. Například pšeničný lepek a kasein vykazují slibné vlastnosti jako suroviny pro různé biologicky rozložitelné polymery.[11]

Kromě toho se jako o dalším zdroji bioplastů uvažuje o sójovém proteinu. Sójové bílkoviny se při výrobě plastů používají již více než sto let. Například panely karoserie původního automobilu Ford byly vyrobeny z plastu na bázi sóji.[12]

S používáním plastů na bázi sójových bílkovin jsou potíže kvůli jejich citlivosti na vodu a relativně vysoké ceně. Proto výroba směsí sójových bílkovin s některými již dostupnými biologicky odbouratelnými polyestery zlepšuje citlivost na vodu a náklady.[13]

Některé alifatické polyestery

editovat

Mezi alifatické biopolyestery patří polyhydroxyalkanoáty (PHA), jako je poly-3-hydroxybutyrát (PHB), polyhydroxyvalerát (PHV) a polyhydroxyhexanoát (PHH).

Kyselina polymléčná (PLA)

editovat

Kyselina polymléčná (PLA) je průhledný plast vyráběný z obnovitelných zdrojů jako je např. kukuřice nebo dextróza.[14] Povrchově se podobá běžným plastům, jako je polystyren. Jeho výhodou je, že se získává z rostlin a snadno se biologicky rozkládá. Bohužel vykazuje horší rázovou pevnost, tepelnou odolnost a bariérové vlastnosti (blokuje přenos vzduchu přes membránu) ve srovnání s plasty, které nejsou biologicky rozložitelné.[15] PLA se používá k výrobě fólií, vláken, plastových nádob, kelímků a lahví.

Polyhydroxyalkanoáty (PHA)

editovat

PHA je skupinou lineárních polyesterů složených z 3, 4, 5 a 6 hydroxykyselin produkovaných některými druhy bakterií fermentací sacharidů nebo lipidů. Těmito organismy jsou PHA syntetizovány jako zásobní látky, pokud se bakterie nachází ve stresových podmínkách; v prostředí s dostatkem uhlíku, ale nedostatkem dusíku, fosforu nebo kyslíku. PHA je tedy pro bakterie zásobním zdrojem uhlíku a energie. V bakteriální buňce jsou PHA přítomné ve formě cytoplazmatických inkluzí.[16] V rámci této skupiny lze kombinovat více než 150 různých monomerů a získat tak materiály s velmi rozdílnými vlastnostmi. Jedná se o látky, které by v budoucnosti mohly nahradit konvenční plasty, proto jsou předmětem zkoumání mnoha vědců. PHA jsou to polymery přírodního původu, jsou biodegradabilní, biokompatibilní a jejich vlastnosti jsou velmi podobné klasickým plastům[17].

Poly-3-hydroxybutyrát (P3HB)

editovat

Poly-3-hydroxybutyrát (PH3B) je nejběžnějším zástupcem PHA s krátkým řetězcem a je také ze všech PHA nejlépe prostudovaný. PHB se vyznačuje vysokou krystalinitou, teplotu tání má kolem 180 °C, teplota skelného přechodu je 4 °C. Jedná se o slabě hydrofobní ve vodě nerozpustný materiál. Jedná se o polyester vyráběný některými bakteriemi při zpracování glukózy, kukuřičného škrobu[17] nebo odpadní vody.[16]Jeho vlastnosti jsou podobné vlastnostem klasického plastu polypropylenu (PP).

Polyamid 11

editovat

Polyamid 11 (PA 11) je biopolymer získaný z přírodního oleje. Je také známý pod obchodním názvem Rilsan B, který prodává společnost Arkema. PA 11 patří do skupiny technických polymerů a není biodegradabilní. Jeho vlastnosti jsou podobné jako Nylonu 12. Oproti Nylonu 12 při jeho výrobě dochází ke snížení emisí skleníkových plynů a spotřeby neobnovitelných zdrojů. Používá se ve vysoce výkonných aplikacích, jako jsou palivová potrubí v automobilech, pneumatické trubky vzduchových brzd, pláště elektrických kabelů proti roztočům, pružné trubky pro ropu a plyn, sportovní obuv, součástky elektronických zařízení.

Podobným plastem je Polyamid 410 (PA 410), získávaný ze 70 % z ricinového oleje, pod obchodním názvem EcoPaXX společností Envalior.[18] PA 410 je vysoce výkonný polyamid, který kombinuje výhody vysokého bodu tání (přibližně 250 °C), nízké absorpce vlhkosti a vynikající odolnosti vůči různým chemickým látkám.

Polyhydroxyuretany

editovat

Kondenzací polyaminů a cyklických uhličitanů vznikají polyhydroxyurethany.[19]Na rozdíl od tradičních zesíťovaných polyuretanů jsou zesíťované polyhydroxyurethany v zásadě vhodné k recyklaci a přepracování prostřednictvím dynamických transkarbamoylačních reakcí.[20]

Polymery odvozené od lipidů

editovat

Z tuků a olejů rostlinného a živočišného původu byla syntetizována řada tříd bioplastů.[21] Byly vyvinuty polyuretany,[22] polyestery,[23] epoxidové pryskyřice [24]a řada dalších typů polymerů s vlastnostmi srovnatelnými s klasickými plasty. Nedávný vývoj olefinové metateze otevřel širokou škálu vstupních surovin pro ekonomickou konverzi na biomonomery a polymery[25], S rostoucí produkcí tradičních rostlinných olejů i levných olejů získaných z mikrořas existujev této oblasti obrovský potenciál růstu. [26]

Použití

editovat

Bioplasty jsou často používány tam, kde jsou zapotřebí plasty se zkrácenou životností. Často se z nich vyrábí věci na jedno použití (sáčky, tašky, bedny, ale třeba i plastové talíře a příbory nebo i květináče).

Likvidace běžných plastů začíná být čím dál větší problém (neexistují podmínky, ve kterých by se daly přirozeně rozložit, spalováním vznikají toxické látky, skládky jsou nákladné a představují další ekologické problémy, nezanedbatelné množství drobných i větších úlomků z plastických předmětů je splavováno do oceánů, kde jsou přijímány spolu s potravou a putují výše v potravním řetězci[27]). Proto se předpokládá, že snaha nahradit stávající plasty biologicky degradovatelnými bioplasty (které řeší výše uvedené problémy), se bude zvyšovat. Přesto je likvidace bioplastů také problematická.[28]

Vliv na životní prostředí

editovat

Bioplasty jsou v současné době vyvíjeny jako ekologičtější náhrada za klasické plasty, která má najít uplatnění v zemědělství nebo v obalových materiálech. Se vzrůstající produkcí těchto výrobků poroste i pravděpodobnost jejich průniku do životního prostředí. Biodegradabilita je v současné době určována pomocí biodegradačních testů, jejichž parametry jsou definovány velmi obecně a často neodrážejí reálné podmínky, ve kterých se bude bioplast rozkládat v životním prostředí.[29]

Přestože bioplasty šetří více neobnovitelné energie a vypouštějí méně skleníkových plynů ve srovnání s klasickými plasty, mají bioplasty také negativní dopady na životní prostředí, jako je eutrofizace a acidifikace. Bioplasty způsobují vyšší eutrofizační potenciál než klasické plasty. Produkce biomasy při průmyslovém zemědělství způsobuje, že se dusičnany a fosforečnany dostávají do vodních útvarů. To způsobuje eutrofizaci, proces, při kterém vodní útvar získává nadměrné množství živin. Eutrofizace je hrozbou pro vodní zdroje po celém světě, protože způsobuje škodlivý rozkvět řas, který vytváří mrtvé kyslíkové zóny a zabíjí vodní živočichy. [30] Bioplasty také zvyšují acidifikaci. [31] Vysoký nárůst eutrofizace a acidifikace způsobený bioplasty je způsoben také používáním chemických hnojiv při pěstování obnovitelných surovin na výrobu bioplastů. [2]

Mezi další dopady bioplastů na životní prostředí patří nižší ekotoxicita pro člověka a suchozemské prostředí a nižší karcinogení potenciál ve srovnání s klasickými plasty.[30] Bioplasty však vykazují vyšší ekotoxicitu pro vodní prostředí než klasické materiály.[30] Bioplasty a další materiály na bázi bioplastů zvyšují ve srovnání s konvenčními plasty úbytek stratosférického ozonu; je to důsledek emisí oxidu dusného při aplikaci hnojiv při průmyslovém zemědělství pro produkci biomasy.[30] Umělá hnojiva zvyšují emise oxidu dusného, zejména pokud plodiny nepotřebují veškerý dusík. [32] K menším dopadům bioplastů na životní prostředí patří toxicita v důsledku používání pesticidů na plodiny používané k výrobě bioplastů. [33] Bioplasty také způsobují emise oxidu uhličitého při sklizni dopravními prostředky. [34] K dalším menším dopadům na životní prostředí patří vysoká spotřeba vody při pěstování biomasy, půdní eroze, ztráty uhlíku v půdě a ztráta biologické rozmanitosti, a jsou především důsledkem využívání půdy v souvislosti s bioplasty. [35] K dalším menším dopadům na životní prostředí patří vysoká spotřeba vody při pěstování biomasy. [36]

Bioplasty jsou sice výhodné, protože snižují spotřebu neobnovitelných zdrojů energie a emise skleníkových plynů, ale mají také negativní vliv na životní prostředí v důsledku spotřeby půdy a vody, používání pesticidů a hnojiv, eutrofizace a okyselování; preference bioplastů nebo konvenčních plastů tedy závisí na tom, co člověk považuje za nejdůležitější dopad na životní prostředí.[2]

Trh a průmysl

editovat

Zatímco plasty na bázi organických materiálů vyráběly chemické společnosti po celé 20. století, první společnost zaměřená výhradně na bioplasty - Marlborough Biopolymers - byla založena v roce 1983. Marlborough a další podniky, které následovaly, však nenašly komerční úspěch, přičemž první takovou společností, která si zajistila dlouhodobý finanční úspěch, byla italská společnost Novamont, založená v roce 1989. [37]

Bioplasty stále tvoří méně než jedno procento všech plastů vyráběných na celém světě.[38] Většina bioplastů zatím neušetří více emisí uhlíku, než je potřeba k jejich výrobě.[39] Odhaduje se, že k nahrazení 250 milionů tun každoročně vyráběných plastů plasty na bázi bioplastů by bylo zapotřebí 100 milionů hektarů půdy, což představuje 7 procent orné půdy na Zemi. A když bioplasty dosáhnou konce svého životního cyklu, ty, které jsou navrženy jako kompostovatelné a prodávány jako biologicky odbouratelné, jsou často kvůli nedostatku vhodných kompostovacích zařízení nebo třídění odpadu posílány na skládky, kde pak při anaerobním rozkladu uvolňují metan.[2]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ GASTRO, Good. Co jsou bioplasty? - Good Gastro. goodgastro.cz [online]. 2019-03-30 [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d GIRONI, F.; PIEMONTE, V. Bioplastics and Petroleum-based Plastics: Strengths and Weaknesses. Energy Sources, Part A: Recovery, Utilization, and Environmental Effects. 2011-08, roč. 33, čís. 21, s. 1949–1959. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. ISSN 1556-7036. DOI 10.1080/15567030903436830. (anglicky) 
  3. ↑ KUMAR, Ravinder; LALNUNDIKI, V.; SHELARE, Sagar D. An investigation of the environmental implications of bioplastics: Recent advancements on the development of environmentally friendly bioplastics solutions. Environmental Research. 2024-03-01, roč. 244, s. 117707. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. ISSN 0013-9351. DOI 10.1016/j.envres.2023.117707. 
  4. ↑ PRATA, Joana Correia; DA COSTA, João P.; LOPES, Isabel. Environmental exposure to microplastics: An overview on possible human health effects. Science of The Total Environment. 2020-02, roč. 702, s. 134455. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. DOI 10.1016/j.scitotenv.2019.134455. (anglicky) 
  5. ↑ LIU, Hongsheng; XIE, Fengwei; YU, Long. Thermal processing of starch-based polymers. Progress in Polymer Science. 2009-12-01, roč. 34, čís. 12, s. 1348–1368. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 0079-6700. DOI 10.1016/j.progpolymsci.2009.07.001. 
  6. ↑ LI, Ming; LIU, Peng; ZOU, Wei. Extrusion processing and characterization of edible starch films with different amylose contents. Journal of Food Engineering. 2011-09-01, roč. 106, čís. 1, s. 95–101. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 0260-8774. DOI 10.1016/j.jfoodeng.2011.04.021. 
  7. ↑ LIU, Hongsheng; YU, Long; XIE, Fengwei. Gelatinization of cornstarch with different amylose/amylopectin content. Carbohydrate Polymers. 2006-08-15, roč. 65, čís. 3, s. 357–363. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 0144-8617. DOI 10.1016/j.carbpol.2006.01.026. 
  8. ↑ XIE, Fengwei; YU, Long; SU, Bing. Rheological properties of starches with different amylose/amylopectin ratios. Journal of Cereal Science. 2009-05-01, roč. 49, čís. 3, s. 371–377. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 0733-5210. DOI 10.1016/j.jcs.2009.01.002. 
  9. ↑ KHALID, Saud; YU, Long; MENG, Linghan. Poly(lactic acid)/starch composites: Effect of microstructure and morphology of starch granules on performance. Journal of Applied Polymer Science. 2017-12-10, roč. 134, čís. 46. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 0021-8995. DOI 10.1002/app.45504. (anglicky) 
  10. ↑ a b c AVÉROUS, Luc; POLLET, Eric. Nanobiocomposites Based on Plasticized Starch. [s.l.]: Elsevier, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-444-53730-0. DOI 10.1016/b978-0-444-53730-0.00028-2. S. 211–239. (anglicky) DOI: 10.1016/B978-0-444-53730-0.00028-2. 
  11. ↑ SONG, J. H.; MURPHY, R. J.; NARAYAN, R. Biodegradable and compostable alternatives to conventional plastics. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences. 2009-07-27, roč. 364, čís. 1526, s. 2127–2139. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 0962-8436. DOI 10.1098/rstb.2008.0289. PMID 19528060. (anglicky) 
  12. ↑ RALSTON, Brian E.; OSSWALD, Tim A. The History of Tomorrow's Materials: Protein‐Based Biopolymers. Plastics Engineering. 2008-02, roč. 64, čís. 2, s. 36–40. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 0091-9578. DOI 10.1002/j.1941-9635.2008.tb00292.x. (anglicky) 
  13. ↑ ZHANG, Jinwen; JIANG, Long; ZHU, Linyong. Morphology and Properties of Soy Protein and Polylactide Blends. Biomacromolecules. 2006-05-01, roč. 7, čís. 5, s. 1551–1561. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 1525-7797. DOI 10.1021/bm050888p. (anglicky) 
  14. ↑ MAI, Van-Dung; KANG, Dongseong; KIM, Yeji. Preparation and environmental analysis of biodegradable polylactic acid and modified cellulose nanofiber composites. Journal of Industrial and Engineering Chemistry. 2024-02-25, roč. 130, s. 401–411. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. ISSN 1226-086X. DOI 10.1016/j.jiec.2023.09.046. 
  15. ↑ KÜNKEL, Andreas; BECKER, Johannes; BÖRGER, Lars. Polymers, Biodegradable. Příprava vydání Wiley-VCH Verlag GmbH & Co. KGaA. Weinheim, Germany: Wiley-VCH Verlag GmbH & Co. KGaA, 2016. Dostupné online. ISBN 978-3-527-30673-2. DOI 10.1002/14356007.n21_n01.pub2. S. 1–29. (anglicky) DOI: 10.1002/14356007.n21_n01.pub2. 
  16. ↑ a b GAHLAWAT, Geeta; SONI, Sanjeev Kumar. Valorization of waste glycerol for the production of poly (3-hydroxybutyrate) and poly (3-hydroxybutyrate-co-3-hydroxyvalerate) copolymer by Cupriavidus necator and extraction in a sustainable manner. Bioresource Technology. 2017-11, roč. 243, s. 492–501. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. DOI 10.1016/j.biortech.2017.06.139. (anglicky) 
  17. ↑ a b SURIYAMONGKOL, Pornpa; WESELAKE, Randall; NARINE, Suresh. Biotechnological approaches for the production of polyhydroxyalkanoates in microorganisms and plants — A review. Biotechnology Advances. 2007-03, roč. 25, čís. 2, s. 148–175. Dostupné online [cit. 2024-01-18]. DOI 10.1016/j.biotechadv.2006.11.007. (anglicky) 
  18. ↑ PA410 - EcoPaXX®. @engineering-materials [online]. 2024-01-21 [cit. 2024-01-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ NOHRA, Bassam; CANDY, Laure; BLANCO, Jean-François. From Petrochemical Polyurethanes to Biobased Polyhydroxyurethanes. Macromolecules. 2013-05-28, roč. 46, čís. 10, s. 3771–3792. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. ISSN 0024-9297. DOI 10.1021/ma400197c. (anglicky) 
  20. ↑ FORTMAN, David J.; BRUTMAN, Jacob P.; CRAMER, Christopher J. Mechanically Activated, Catalyst-Free Polyhydroxyurethane Vitrimers. Journal of the American Chemical Society. 2015-11-11, roč. 137, čís. 44, s. 14019–14022. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. ISSN 0002-7863. DOI 10.1021/jacs.5b08084. (anglicky) 
  21. ↑ MEIER, Michael A. R.; METZGER, Jürgen O.; SCHUBERT, Ulrich S. Plant oil renewable resources as green alternatives in polymer science. Chemical Society Reviews. 2007, roč. 36, čís. 11, s. 1788. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. ISSN 0306-0012. DOI 10.1039/b703294c. (anglicky) 
  22. ↑ FLOROS, Michael; HOJABRI, Leila; ABRAHAM, Eldho. Enhancement of thermal stability, strength and extensibility of lipid-based polyurethanes with cellulose-based nanofibers. Polymer Degradation and Stability. 2012-10, roč. 97, čís. 10, s. 1970–1978. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. DOI 10.1016/j.polymdegradstab.2012.02.016. (anglicky) 
  23. ↑ CAN, E.; KÜSEFOĞLU, S.; WOOL, R. P. Rigid, thermosetting liquid molding resins from renewable resources. I. Synthesis and polymerization of soy oil monoglyceride maleates. Journal of Applied Polymer Science. 2001-07-05, roč. 81, čís. 1, s. 69–77. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. ISSN 0021-8995. DOI 10.1002/app.1414. (anglicky) 
  24. ↑ STEMMELEN, M.; PESSEL, F.; LAPINTE, V. A fully biobased epoxy resin from vegetable oils: From the synthesis of the precursors by thiol‐ene reaction to the study of the final material. Journal of Polymer Science Part A: Polymer Chemistry. 2011-06, roč. 49, čís. 11, s. 2434–2444. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. ISSN 0887-624X. DOI 10.1002/pola.24674. (anglicky) 
  25. ↑ MEIER, Michael A. R. Metathesis with Oleochemicals: New Approaches for the Utilization of Plant Oils as Renewable Resources in Polymer Science. Macromolecular Chemistry and Physics. 2009-07-21, roč. 210, čís. 13–14, s. 1073–1079. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. ISSN 1022-1352. DOI 10.1002/macp.200900168. (anglicky) 
  26. ↑ MATA, Teresa M.; MARTINS, António A.; CAETANO, Nidia. S. Microalgae for biodiesel production and other applications: A review. Renewable and Sustainable Energy Reviews. 2010-01, roč. 14, čís. 1, s. 217–232. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. DOI 10.1016/j.rser.2009.07.020. (anglicky) 
  27. ↑ CONNACHER, Ian. Addicted to Plastic (film, 53 min). www.sprword.com [online]. 2008 [cit. 2024-01-24]. Dostupné online. 
  28. ↑ HORÁČEK, Filip. Ekologové otočili. Bioplasty jsou možná větší problém než plasty. Seznam Zprávy [online]. 2022-12-26 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. 
  29. ↑ ALI, Zain; ABDULLAH, Muhammad; YASIN, Muhammad Talha. Organic waste-to-bioplastics: Conversion with eco-friendly technologies and approaches for sustainable environment. Environmental Research. 2024-03-01, roč. 244, s. 117949. Dostupné online [cit. 2024-01-19]. ISSN 0013-9351. DOI 10.1016/j.envres.2023.117949. 
  30. ↑ a b c d WEISS, Martin; HAUFE, Juliane; CARUS, Michael. A Review of the Environmental Impacts of Biobased Materials. Journal of Industrial Ecology. 2012-04, roč. 16, čís. s1. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. ISSN 1088-1980. DOI 10.1111/j.1530-9290.2012.00468.x. (anglicky) 
  31. ↑ BROCKHAUS, Sebastian; PETERSEN, Moritz; KERSTEN, Wolfgang. A crossroads for bioplastics: exploring product developers' challenges to move beyond petroleum-based plastics. Journal of Cleaner Production. 2016-07, roč. 127, s. 84–95. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. DOI 10.1016/j.jclepro.2016.04.003. (anglicky) 
  32. ↑ ROSAS, Francisco; BABCOCK, Bruce A.; HAYES, Dermot J. Nitrous oxide emission reductions from cutting excessive nitrogen fertilizer applications. Climatic Change. 2015-09, roč. 132, čís. 2, s. 353–367. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. ISSN 0165-0009. DOI 10.1007/s10584-015-1426-y. (anglicky) 
  33. ↑ PIEMONTE, Vincenzo; GIRONI, Fausto. Land‐use change emissions: How green are the bioplastics?. Environmental Progress & Sustainable Energy. 2011-12, roč. 30, čís. 4, s. 685–691. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. ISSN 1944-7442. DOI 10.1002/ep.10518. (anglicky) 
  34. ↑ CHO, Renee. The truth about bioplastics. State of the Planet [online]. Columbia Climate School, 2017-12-13 [cit. 2024-01-24]. Dostupné online. 
  35. ↑ BARRETT, Axel. Bioplastic Feedstock 1st, 2nd and 3rd Generations. Bioplastics News [online]. 2018-09-12 [cit. 2024-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ GIRONI, F.; PIEMONTE, V. Bioplastics and Petroleum-based Plastics: Strengths and Weaknesses. Energy Sources, Part A: Recovery, Utilization, and Environmental Effects. 2011-08, roč. 33, čís. 21, s. 1949–1959. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. ISSN 1556-7036. DOI 10.1080/15567030903436830. (anglicky) 
  37. ↑ BARRETT, Axel. The History of Bioplastics. Bioplastics News [online]. 2018-07-05 [cit. 2024-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ Ready to Grow: The Biodegradable Polymers Market. Plastics Engineering. 2016-03, roč. 72, čís. 3, s. 1–4. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. ISSN 0091-9578. DOI 10.1002/j.1941-9635.2016.tb01489.x. (anglicky) 
  39. ↑ RUJNIĆ-SOKELE, Maja; PILIPOVIĆ, Ana. Challenges and opportunities of biodegradable plastics: A mini review. Waste Management & Research: The Journal for a Sustainable Circular Economy. 2017-02, roč. 35, čís. 2, s. 132–140. Dostupné online [cit. 2024-01-20]. ISSN 0734-242X. DOI 10.1177/0734242X16683272. (anglicky) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bioplast&oldid=23946248“