Béla Mačevský (po 1243? - listopad 1272, Markétin ostrov) byl vévoda mačevský a bosenský z dynastie Rurikovců.

Béla Mačevský
vévoda mačevský a bosenský
Narození po 1243?
Úmrtí listopad 1272
Markétin ostrov
Dynastie Rurikovci
Otec Rostislav Haličský
Matka Anna Uherská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Narodil se jako syn uherské princezny Anny a Rostislava Haličského, syna sv. Michala Černigovského z rodu Rurikovců, který na dvůr uherského krále uprchl před Tatary.[1] Anna byla oblíbenou[2] dcerou uherského krále Bély IV. a Marie z rodu Laskarisů. Rostislav se stal díky Bélově výpadu do Bosny po roce 1250 mačevským vévodou se sídlem v Bělehradě.[3] Roku 1256 byl zprostředkovatelem mírového jednání mezi nikajským císařem Theodorem II. a Bulharskem,[4] které se později pokoušel získat pro sebe. Pomáhal svému tchánovi při válce s Přemyslem Otakarem II.,[4] zúčastnil se bitvy u Kressenbrunnu a po uzavření míru se stal tchánem českého krále. Poté společně se Štěpánem napadl Bulharsko a o dva roky později zemřel.

Synové Michal a Béla si sice dědictví po zesnulém otci rozdělili, ale neustále museli odolávat výpadům svého strýce Štěpána, mladšího uherského krále, kterému Béla IV. ubral část pozemků a předal je svým dvěma vnukům. Ovdovělá Anna se pokusila omezit Štěpánovu rozpínavost stížností k papeži, leč marně. Béla stál v rodinném sporu o moc při dědovi. Na jaře 1266 byl na mírové smlouvě uzavřené mezi dědem a strýcem Štěpánem jmenován na straně děda společně s dalším strýcem Bélou Mladším.[5]

Roku 1270 král Béla zemřel a Anna společně s částí uherské aristokracie odešla do českého exilu.[6] Béla Mačevský na pražský dvůr neodešel, zůstal v Uhrách, Štěpánovi zachoval věrnost[7][8] a účastnil se jeho bojů s Přemyslem.[9] Po Štěpánově smrti roku 1272 se Béla jako nejbližší mužský příbuzný nezletilého následníka mohl stát regentem,[10] což se mu stalo osudným.

V listopadu 1272 byl Jindřichem z Kyseka vylákán ke schůzce na Zaječí ostrov a tam zavražděn a na kusy rozsekán.[11]

...Tento Jindřich vida přízeň, s jakou přijat Jiljí, pln nevole a pomstychtivosti vrátil se do Uher a tu pokořiv se králi, vyzradil zároveň úmysly strany králi nepřátelské, ba on setkav se na ostrově mezi Budínem a Peští s Belou, počal s ním hádku, která skončila zabitím Bélovým, jehož tělo na kusy rozsekáno. Vrah odměněn tím, že jmenován banem a zabavené jeho statky vesměs mu vráceny...
— Česká kronika[12]

Záminkou byla pro družinu Kyseckých, kteří se vrátili z exilu na pražském dvoře, údajná Bélova zrada, že prý se chtěl zmocnit uherského trůnu.[13] Regentkou se stala královna vdova Alžběta Kumánská,[14] Jindřich Kysecký získal titul slavonského bána[15] a Přemysl Otakar II. musel odpovědět na potupnou smrt svého švagra. Mezi Uherskem a Čechami se chystala další válka.[15]

Vývod z předkůEditovat

ReferenceEditovat

  1. VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-433-6. S. 92. 
  2. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 26. 
  3. Vaníček, str. 33
  4. a b www.fmg.ac
  5. Vaníček, str. 110
  6. Vaníček, str. 129
  7. Vaníček, str. 130
  8. NOVOTNÝ, Václav. České dějiny. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara. Praha: Jan Laichter S. 245. 
  9. Novotný, str. 263
  10. Charvátová, str. 31
  11. Novotný, str. 264
  12. Česká kronika
  13. Vaníček, str. 144
  14. Charvátová, str. 38
  15. a b Vaníček, str. 145