Wikipedie

Andrej Bělocvětov

český malíř, výtvarník a grafik
(přesměrováno z Andrej Belocvětov)

Andrej Bělocvětov, původním jménem Andres Belotsvetov – Theakston (8. října 1923 Praha – 19. dubna 1997 Praha) byl český malíř a grafik.

Andrej Bělocvětov
Narození8. října 1923
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí19. dubna 1997 (ve věku 73 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povolánímalíř, výtvarník a grafik
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie editovat

Pocházel z rodiny bohatého podnikatele a klavírní virtuózky, kteří se seznámili v Argentině. Druhé příjmení Theakston zdědil po babičce, britské šlechtičně. Andrej se narodil v Praze, kam jeho rodiče odjeli na delší studijní a pracovní pobyt. Po třech letech se však rozešli a otec se vrátil do USA, odkud ještě nějakou dobu rodinu finančně podporoval.

Andrej Bělocvětov navštěvoval ruské gymnázium v Praze, kde se seznámil s Grigorijem Musatovem, současně studoval soukromě malbu u Nechlebova, žáka Nikolaje Bakulina, a v letech 1938–40 na grafické škole v Praze u prof. J. Solara a také G. Musatova.[1]

Roku 1941 se seznámil s fotografem Josefem Sudkem, se kterým ho pak spojovalo celoživotní přátelství. Sudek byl také předním sběratelem Bělocvětovových obrazů. Díla mladého umělce obdivovali kromě Sudka také malíř Jan Zrzavý a sochař Karel Lidický. Na jejich doporučení se Bělocvětov v letech 1943–48 každoročně účastnil výstav Umělecké besedy.[2] Za války se stýkal s okruhem Spořilovských surrealistů a v květnu 1945 se zapojil do pražského povstání. Hned po válce byl bez zkoušek přijat na AVU a stal se žákem Vlastimila Rady a Emila Mináře, po roce ji však sám opustil, protože zjistil, že pro jeho další umělecký vývoj už není akademie žádným přínosem.

Roku 1949 se seznámil se Stanislavou Pavlíkovou a následujícího roku se jim narodila dcera Andrea (Gradiva). Již před válkou odmítli Bělocvětov a jeho matka optovat pro argentinský fašistický režim, proto byli zbaveni argentinského státního občanství – válku přečkali s Nansenovým pasem. Po válce se Bělocvětov opakovaně a marně pokoušel získat české státní občanství. Nejenom, že mu úřady tuto žádost zamítly, ale později mu, jako cizinci, odmítly dát i povolení k sňatku (toto povolení on a Stanislava získali až o mnoho let později).[3] Roku 1952 získal ateliér v domě sousedícím s ateliérem Hany Wichterlové. Přes ulici se nacházel ateliér Josefa Sudka, kam Bělocvětov často docházel na návštěvu i na Sudkovy hudební úterky.

Koncem 50. let se stal členem skupiny Máj 57 a vystavoval s ní do roku 1965. V 70. letech byl čestným předsedou Žižkovské avantgardy. Vlivem svých občanských i uměleckých postojů, především neochotě ke kompromisům, se ocitl v izolaci a nesměl samostatně vystavovat. Přestože se téma smrti vyskytuje v celé malířově tvorbě, jeho obrazy se v posledních letech života (celá 90. léta) vyznačují neobyčejnou mírou vitality. Zemřel v době, kdy jeho dílo začínalo být oceňováno.

Dílo editovat

Bělocvětov byl nadaným malířem a již roku 1942 vystavil s Uměleckou besedou Autoportrét, který vytvořil jako sedmnáctiletý. Za války si vydělával portréty na zakázku. Po své matce zdědil absolutní sluch a tento talent se projevil i v jeho malířské tvorbě jako synestezie (barevné slyšení).

Kontinuita vývoje umělcovy tvorby je dobře patrná z následujícího rozdělení na období a styly:

  • V průběhu 40. let se věnoval hlavně zátiší a portrétu, ale maloval i krajinu – jsou patrné vlivy impresionismu, expresionismu a kubismu.
  • Na přelomu 40. a 50. let vstoupil do období magického realismu a surrealismu, maloval velkoplošná novoklasicistní plátna i kubizující portréty.
  • Na konci 50. let a v 60. letech se začal zabývat gestickou malbou, abstraktním expresionismem – je inspirován Pollockovou technikou drippingu, které dodává vlastní figurativní obsah.
  • V 70. letech začal s velkou postmoderní syntézou dosavadních stylů, dával jim stále novou formu, tato tendence pokračovala v dalších letech s invencí, které léty neubývalo, naopak byla stále originálnější a objevnější.
  • V 80. letech po nějakou dobu z různých důvodů téměř nepracoval. Zhoršil se jeho zdravotní stav, upadl do hluboké deprese, vrátil se však s novou silou a tvořil veliké cykly – jeho tvorba vynikala maximální úsporností a blížila se ke svému vrcholu.
  • V období 90. let maloval obrazy plné poezie, rozmanitě stylizovaných tvarů a zářivých barev s lehkou hravostí a bravurou, ke které dospěl dlouholetou usilovnou prací, nevyhýbající se experimentu. Na tomto základě dokázal zúročit svůj mimořádný talent a vytvořit nové, svébytně smysluplné hodnoty.

Zastoupení ve sbírkách editovat

Výstavy editovat

Autorské editovat

Skupinové editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ DVOŘÁK, František. Můj život s uměním. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-057-7. S. 134. 
  2. ↑ PRIMUSOVÁ, Adriana; KLIMEŠOVÁ, Marie. Skupina Máj 57. 1.. vyd. Praha: Správa Pražského hradu, 2007. S. 89. 
  3. ↑ Josef Šrejma, 2009, s. 19

Katalogy (výběr) editovat

  • Andrej Bělocvětov: Obrazy a kresby, Toman Prokop Hugo, kat. 12 s., ČFVU Praha, 1958
  • Bělocvětov, Pondělíček I, kat. 4 s., Galerie Nová síň Praha, 1965
  • Obrazy Andreje Bělocvětova: Průřez tvorbou za 45 let, Kořán I, kat. 20 s., Okresní muzeum Jindřichův Hradec, 1986
  • Andrej Bělocvětov: Pomník vůle a úzkosti, Franz V, Svoboda P, kat. 28 s., Státní galerie výtvarného umění, Most, 1996
  • Andrej Bělocvětov, Knížák M, Šimon P, kat. 130 s., Galerie kritiků Praha, 2006
  • Andrej Bělocvětov 1923 - 1997: I. obrazy, Brozman D, Klusák J, kat. 169+5 s., Zámek Týnec, 2008
  • Andrej Bělocvětov 1923 - 1997: II. kresby, Brozman D, Pospiszyl T, Šrejma J, kat. 115+7 s., Zámek Týnec, 2008
  • Nadhledy Andreje Bělocvětova, Pilařová A, Šmidrkal P, Vobůrka P, Zgustová M, kat. 88 s., Komorní hrádek Chocerady, 2011
  • Osamělá pouť Andreje Bělocvětova, Pilařová A, Šmidrkal P, kat. 24 s., Špejchar Želeč, muzeum a obrazárna, 2014
  • RevueArt-2017/č.2_(s42-49) Portrét Andreje Bělocvětova, A. Pilařová Belotsvetová
  • RevueArt-2017/č.3_(s19-21) Portrét Andreje Bělocvětova (druhá část), Kritické vědomí o ideálu, A. Pilařová Belotsvetová

Literatura editovat

  • Andrea Pilařová Belotsvetová: Bělocvětov - Hudba absolutna (A. Bělocvětov: obrazy, kresby, deníky, Sudkovy fotografie, Stanislava Belotsvetová: básně, A. Pilařová Belotsvetová: text knihy) 2016
  • Brozman D: Andrej Bělocvětov 1923–1997: I. obrazy
  • Pospiszyl T: Andrej Bělocvětov 1923–1997: II. kresby
  • Josef Šrejma, Andrej Bělocvětov - Theakston 1923–1997, Diplomová práce, Ústav pro dějiny umění, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2009
  • Mahulena Nešlehová: Poselství jiného výrazu, Artefakt Praha 1997
  • Marie Klimešová: Roky ve dnech, Galerie hl. města Prahy 2010
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia Praha 1995
  • Nový slovník čs. výtvarného umění
  • Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1997 Chagall Ostrava

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Andrej_Bělocvětov&oldid=22057149“