Aleramové či Aleramovci, italsky Aleramici (dříve spíše jako Aleramidi) jsou někdejší významný italský panský rod franského či franko-salického původu. Ten se usídlil v několika větvích v italských oblastech Piemontsko a Ligurie. Od 11. století spravoval panství Monferrato, Saluzzo, Savona a další území mezi západní Ligurií a Dolního Piemontska a to až do roku 1305, respektive 1543. Někteří význační členové rodu byli mj. představiteli jeruzalémskéhosoluňského království, a sicilského hrabství.

Aleramové či Aleramovci / Aleramici (dříve Aleramidi)
Erb rodu Aleramů: červené břevno ve stříbrném poli.
ZeměItálie
Titulysvobodní páni, hrabata
ZakladatelAleramo z Monferrata
Rok založení10. století
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
 
Genealogický strom monferratských markrabat z "Compendi Historici", 1668. Aleramský rod z Monferrata vymřel roku 1305 a k moci se dostali Paleologové, jak je patrné z tohoto schématu

Původ ani genealogie rodu nejsou zcela jasné, a to buď z důvodu malé spolehlivosti, či úplné absence zdrojů, anebo rozporů vyvolaných falšovanými dokumenty vytvořenými v 18. století k podepření teorie heraldických nároků, zhusta používané historiky 19. století[1]. V minulých staletích se mnoho historiků snažilo vystopovat předky Alerama, zakladatele dynastie, kteří podle smyšlených středověkých pramenů měli pocházet od Teodorika Fríského nebo od pánů z Kentu. Další historikové, zvláště v 16.17. století se marně snažili najít listiny potvrzující legendu o lásce, která by spojila Alerama s Adelasií, mytickou dcerou německého císaře Oty I. Velkého[2]

Dokument z grazzanského kláštera z roku 961 tvrdí, že Aleramo byl syn jakéhosi hraběte Viléma (Guglielma) podle salického práva. Zdá se být přijatelným identifikovat Viléma jako osobu zřejmě z franského kmene, vstoupivšího na území do Itálie se třemi sty bojovníky následně po Kvido ze Spoleta roku 888 a v roce 924 činného u dvora italského krále Rudolfa II. Burgundského. Aleramův původ je proto pravděpodobnější na území starého království Lotara II., čemuž nasvědčuje několik hypotéz.

Rodový původ Adelasie, Aleramovy první manželky a pramáti Aleramovců, zůstává neznámý. Jisté je, že se Aleramo později oženil s Gerbergou, dcerou italského krále Berengara II., a že toto manželství mu přineslo nabytí titulu markraběte v letech 958961. Císařský původ Adelasie se zdá být spíše legendou, později vytvořenou ke zvýšení slávy jeho předků.

Alerama lze považovat za skutečného zakladatele aleramovských dynastií. Těšil se velké úctě jak u italského krále Huga I., Lotara II. či Berengara II., tak u dvora císaře Oty I., o čemž svědčí rozličné územní dary, které byly připojeny k panstvím, která Aleramo již vlastnil ve Vercellese a v Lombardsku, a také z markraběcího titulu, který mu udělil Berengar II. V roce 967 mu Ota I. Daroval rozlehlé území mezi l'Orba a il Tanaro, které na jihu dosahovalo až do blízkosti Savony. Toto území, lesnaté a zanedbané, bylo v průběhu předcházejícího století zpustošeno loupeživými nájezdy, ze strany tzv. "saracénů" z Fraxineta v jižní Francii, nebo jimi alespoň schvalovanými. Toto území se nazývalo "Vasto" nebo "Guasto" (tzn. „rozlehlé, široké“) a mnoho Aleramových následníků se proto nazývalo "markrabaty z Vasta". Podle Riccarda Mussa se tento místní název udržel po několik staletí a zahrnoval hornaté území včetně panství Dego, Montenotte, Carcare a Cairo. Na dalších územích se však vžilo shodné toponymum "Langhe" (vulgariter enim loca deserta Langae dicuntur podle Luniga). Nejednalo se však o homogenní území, šlo spíše o několik odlehlých dvorů v lesnatých a divokých údolích jižního Piemontska.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aleramici na italské Wikipedii.

  1. Nejznámějšími falsifikátory významnými pro dějiny Aleramiů z Vasta, byli G. F. Meyranesio a G. Sclavo. Pro markrabata z Incisy je známý případ G. Molinariho.
  2. Hlavním zdrojem legendárních zpráv o Aleramovi jsou kroniky sepsané mnichy Jakubem d'Acqui a Galvanem Fiammou, che attinsero na literární prameny dnes ztracené a na lidové tradice. Jejich dílo, zejména pak to od bratra Jakuba, ovlivnilo další autory v 15. až 17. století.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat