Agnès Varda

Agnès Varda
	Agnès Varda na filmovém festivalu v Guadalajaře (březen 2010)
Rodné jméno	Arlette Varda
Narození	30. května 1928; Ixelles; Belgie
Úmrtí	29. března 2019 (ve věku 90 let); 14. pařížský obvod; Francie
Příčina úmrtí	rakovina prsu
Místo pohřbení	Hřbitov Montparnasse
Alma mater	École du Louvre
Povolání	fotografka, výtvarnice, scenáristka, vysokoškolská učitelka, kameramanka, filmová producentka, střihačka, herečka, aktivistka, režisérka, editorka, dokumentaristka, umělec z plastu a filmová režisérka
Manžel(ka)	Jacques Demy (1962–1990)
Děti	Mathieu Demy; Rosalie Varda
Příbuzní	Jean Varda (bratranec)
Ovlivněná	Jacques Demy
Ocenění	Cena Louise Delluca (1964); César du meilleur court métrage documentaire (1984); Zlatý lev (1985); Los Angeles Film Critics Association Award for Best Foreign Language Film (1986); European Film Award for Best Documentary (2000); National Society of Film Critics Award for Best Non-Fiction Film (2001); Čestný César (2001); … více na Wikidatech
Webová stránka	www.cine-tamaris.com/agnes-varda/
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Agnès Varda, rodným jménem Arlette, (30. května 1928 Ixelles, Belgie – 29. března 2019 14. pařížský obvod)^[1] byla francouzská filmová režisérka, scenáristka, dokumentaristka a profesorka dokumentární a filmové tvorby na European Graduate School. Bývá označována za jednu z předchůdkyň a zároveň představitelek francouzské Nové vlny. Ve své tvorbě se často zabývala sociální tematikou, feminismem. Byla držitelkou řádu Čestné legie a celé řady filmových ocenění.

Život

Narodila se v Ixelles v Belgii jako Arlette Varda. Její otec Eugene Jean Varda byl řeckého původu a její matka Christiane Varda (rozená Pasquet) byla Francouzka. V roce 1940 se rodina přestěhovala do Sète nedaleko Montpellier v jižní Francii, kde Agnès Varda prožila celé dětství a dospívání. Vystudovala historii umění na École du Louvre a fotografii na École nationale supérieure des beaux-arts. Po studiích pracovala jako fotografka pro Théâtre National Populaire, kde se také seznámila s Philippem Noiretem a Sylvií Montfort, kteří posléze hráli v jejím prvním filmu.

V roce 1958 porodila dceru Rosalii, jejímž otcem je herec Antoine Bourseiller. Agnès Varda natočila o průběhu svého těhotenství krátký dokument L'opéra-mouffe (1958), což je jakýsi filmový deník těhotné ženy v Paříži. V roce 1962 se provdala za režiséra Jacquese Demyho. V letech 1968 a 1970 pobývala v USA, kde byla jednou z prvních, kdo postřehl talent Harrisona Forda. Byla přítelkyní Jima Morrisona. O jejich blízkém vztahu svědčí i to, že byla jednou z mála osob, které se v roce 1971 účastnily jeho pohřbu na hřbitově Père Lachaise. V roce 1971 podepsala Le manifeste des 343 na podporu uzákonění potratů ve Francii.

V roce 1972 se jí narodil syn Mathieu Demy. V roce 1990 zemřel její manžel Jacques Demy. Režisérka se k jeho životu vracela i ve své tvorbě, například filmy Jacquot de Nantes (Jacquot z Nantes, 1991) a L'univers de Jacques Demy (1995). V roce 2002 byla vyznamenána cenou Francouzské akademie za celoživotní přínos kinematografii. Dne 12. dubna 2009 se stala držitelkou Řádu čestné legie.

Kariéra

Pracovala s experimentálním filmem, hraným filmem i dokumentem a často stírala rozdíl mezi hranou a dokumentární tvorbou. Její dokumenty neaspirovaly na dosažení co největší objektivity; naopak je pro ně typické subjektivní vidění světa.

Kritikou byla označena za prarodičku Nové vlny, k čemuž ona sama s úsměvem dodala, že přirovnání pokulhává, protože si ho vysloužila již jako třicetiletá. Někdy bývala zařazována spíše mezi členy hnutí Rive Gauche (Levý břeh), kam patří i Chris Marker, Alain Resnais, Marguerite Duras, Alain Robbe-Grillet, Jean Cayrol a Henri Colpi. Skupina Rive Gauche se stavěla do opozice proti hlavnímu proudu Nové vlny kolem časopisu Cahiers du cinéma. Přesto obě skupiny používaly podobné techniky a využívaly ve své tvorbě experimentu. Sama Agnès Varda se proti zařazování do kategorií vymezovala. Velmi si zakládala na tvůrčí svobodě a u velké části jejích filmů byla jak režisérkou, tak scenáristkou, případně producentkou. Ve svých filmech se zaměřovala na eroticismus, věk, smrt, čas, kolektivní nevědomost a prezentování sociálních tabu.

Bývala označována za feministku kvůli svému způsobu práce s ženskými představitelkami, a také kvůli ženskému hlasu, který propůjčovala filmovému umění.

Inspirací pro natočení prvního filmu La Pointe Courte (1955) se údajně stala návštěva stejnojmenné rybářské vesnice. Vesnici Agnès Varda natáčela pro smrtelně nemocného přítele, který toužil vesnici poznat, ale nemoc mu znemožnila ji navštívit. La Pointe Courte je natočen na motivy románu Williama Faulknera Divoké Palmy. Film La Pointe Courte je pokládán za předzvěst Francouzské nové vlny.

Významné filmy

Cléo od pěti do sedmi

V roce 1962 natočila Agnès Varda film Cléo od pěti do sedmi (Cléo de 5 à 7), který získal cenu francouzských kritiků a byl nominován na Zlatou palmu na festivalu v Cannes. V tomto filmu Agnès Varda pracuje s genderovými stereotypy a někdy je režie tohoto filmu označována jako feministická. Cléo je navenek typickou femininní postavou, ale v průběhu filmu se postupně objevují i maskulinní rysy její osobnosti, například ve chvíli, kdy se stává tulačkou.

Štěstí

Dalším klíčovým filmovým počinem se stal film Le Bonheur (1965). Režisérka v něm s ironií zpracovává příběh manželské nevěry, ve kterém manžel přivede svoji ženu až k sebevraždě, aby nakonec na její místo nastoupila původní milenka a vše pokračovalo v zaběhnutých kolejích. Snímek je ovlivněn texty Simone de Beauvoirové Druhé pohlaví a Betty Friedanová Femininní mystika. Autorka ve filmu zobrazuje patriarchální strukturu vztahů ironizujícím způsobem, k čemuž využívá zobrazovacích technik, které evokují reklamní fotografie z magazínů o životním stylu. Přestože je film považován za příspěvek do feministické debaty, některé feministky mu vyčítají přílišnou krutost, s jakou je zacházeno s ženskými postavami, a nedostatečně kritické zobrazení patriarchální struktury vztahů. Film byl oceněn Stříbrným medvědem na Berlinale v roce 1965 a získal cenu Louise Delluca.

Jedna zpívá, druhá ne

V roce 1977 měl premiéru další důležitý film L'une chante, l'autre pas (Jedna zpívá, druhá ne), který bývá označován za feministický muzikál. Formou muzikálu zobrazuje osobní i politické boje dvou hlavních ženských postav. Do neobvyklého muzikálového rámce vkládá témata jako jsou sex, těhotenství, řízená reprodukce, rodičovství bez partnerů. Film si vysloužil i značnou dávku kritiky, která mu vyčítala mimo jiné to, že muzikálové provedení nepatřičně zlehčuje zpracovávané téma.

Bez střechy a bez zákona

Film Sans toit, ni loi (Bez střechy a bez zákona) z roku 1985 je dalším z filmů, ve kterém Agnès Varda narušuje stereotypy, postavy tuláků jsou obvykle mužské, ale zde je hlavní hrdinkou dívka-tulačka, kterou jednoho dne naleznou zmrzlou. Film zpětně rekonstruuje události v životě hlavní hrdinky, které vedly až k jejímu tragickému konci.

Filmografie (režie)

Rok	Název česky	Původní název
2008	–	Les plages d'Agnès
2006	–	Quelques veuves de Noirmoutier
2005	–	Cléo de 5 à 7: souvenirs et anecdotes
2005	–	Les dites cariatides bis
2004	–	Der Viennale '04-Trailer
2004	–	Cinévardaphoto
2004	–	Ydessa, les ours et etc.
2003	–	Le lion volatil
2002	–	Les glaneurs et la glaneuse... deux ans après
2000	–	Short Seduction 4
2000	Všichni možní sběrači a já	Les glaneurs et la glaneuse
1995	–	L'univers de Jacques Demy
1995	–	Les cent et une nuits de Simon Cinéma
1993	–	Les demoiselles ont eu 25 ans
1991	Jacquot z Nantes	Jacquot de Nantes
1987	Mistr kung-fu	Kung-fu master!
1987	Jane Birkinová očima Agnes Vardové	Jane B. par Agnès V.
1986	–	Ulysse
1986	–	T'as de beaux escaliers, tu sais
1985	Bez střechy a bez zákona	Sans toit ni loi
1984	–	7p., cuis., s. de b., ... à saisir
1984	–	Les dites cariatides
1981	–	Documenteur
1981	–	Mur murs
1977	Jedna zpívá, druhá ne	L'une chante, l'autre pas
1976	–	Daguerréotypes
1976	Milovat v Íránu	Plaisir d'amour en Iran
1975	Ženská odpověď	Réponse de femmes: Notre corps, notre sexe
1970	–	Nausicaa
1969	–	Lions Love
1968	–	Black Panthers
1967	Daleko od Vietnamu	Loin du Vietnam
1967	Slečinky z Rochefortu	Les demoiselles de Rochefort
1967	–	Oncle Yanco
1966	Bytosti	Les créatures
1965	Štěstí	Le bonheur
1965	–	Elsa la rose
1963	Kuba očima Francouzky	Salut les cubains
1962	Cléo od pěti do sedmi	Cléo de 5 à 7
1961	–	Les fiancés du pont Mac Donald ou (Méfiez-vous des lunettes noires)
1958	–	O saisons, ô châteaux
1958	–	Du côté de la côte
1958	–	La cocotte d'azur
1958	–	L'opéra-mouffe
1955	–	La Pointe-Courte

Odkazy

Reference

↑ Agnès Varda: Französische Regisseurin mit 90 Jahren gestorben. Der Spiegel. 2019-03-29. Dostupné online [cit. 2023-03-19]. ISSN 2195-1349. (německy)

Literatura

Thompsonová, Kristin a Bordwell, David: Dějiny filmu – Přehled světové kinematografie, Akademie múzických umění, Praha, 2007, ISBN 978-80-7331-091-2, str.: 391, 458, 463, 465, 492, 593, 600, 638, 640, 750
Smith, Alison: Agnès Varda, Manchester University Press, 1998, ISBN 978-0-7190-5061-9
DeRoo, Rebecca: Confronting Contradictions: Genre Subversion and Feminist Politics in Agnes Varda's L'une chante, l'autre pas, Modern & Contemporary France, Aug2009, Vol. 17 Issue 3, str.: 249–265
DeRoo, Rebecca: Unhappily Ever After: Visual Irony and Feminist Strategy in Agnès Varda's “Le Bonheur”, Studies in French Cinema, 2008, Vol. 8 Issue 3, str.: 189–209
Mouton, Janice: From Feminine Masquerade to Flâneuse: Agnès Varda's Cléo in the City, Cinema Journal, Winter2001, Vol. 40 Issue 2, str.: 3–17

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Agnès Varda na Wikimedia Commons
Osoba Agnès Varda ve Wikicitátech
Agnès Varda v Internet Movie Database (anglicky)
Agnès Varda v Česko-Slovenské filmové databázi
Agnès Varda na European Graduate School
Biografie na Allmovie Archivováno 26. 1. 2010 na Wayback Machine.
Video-Interview Archivováno 13. 2. 2011 na Wayback Machine.

[1] Agnès Varda: Französische Regisseurin mit 90 Jahren gestorben. Der Spiegel. 2019-03-29. Dostupné online [cit. 2023-03-19]. ISSN 2195-1349. (německy)

[1]