Adalrich

franský aristokrat

Adalrich také známý jako Eticho (latinsky Adalricus) (7. století? - po roce 683?) byl franský vévoda z Alsaska, zakladatel dynastie Etichonovců a podle některých zdrojů i předek Habsburků.[5] Adalrich byl zároveň velmi vlivnou osobností mocenské politiky Austrasie na konci 7. století.

Adalrich, vévoda z Alsaska
Narození7. století
Úmrtí690
Místo pohřbeníKlášter Mont Sainte-Odile
Povoláníaristokrat
ChoťBerswinda z Austrasie[1][2]
DětiAdalbert
svatá Otýlie
Batticho
Eticho II/Haicho[3]
Hugh z Alsaska
RodEtichonovci
PříbuzníLiutfrid, Duke of Alsace[4], Eugénie d'Alsace, Attala[4], Gundelina a Eberhard of Alsace[4] (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adalrichova rodina pocházela z pagusu Attoariensis,[6] kolem Dijonu v severním Burgundsku. V polovině 7. století se v tomto regionu Adalrichova rodina pod vedením vévody Amalgara a jeho manželky Aquiliny stala významnými zakladateli a patrony klášterů.[7]

Občanská válka 675–679 editovat

Adalrich je poprvé zmíněn jako člen frakce šlechticů, která po smrti Chlothara III. v roce 673 vyzvala Childericha II., aby se ujal království v Neustrii a Burgundsku. Oženil se s Berswindou, příbuznou Leodegara, autunského biskupa, jehož frakci Adalrich podporoval po Childerichově vraždě v roce 675, během občanské války. Někdy před rokem 677 přešel k opoziční frakci majordoma Ebroina, čímž se stal spojencem krále Theudericha III., který mu věnoval klášter Bèze.[8] Po atentátu na krále Dagoberta II. se Adalrich přiklonil zpět k Leodegarově frakci, za což mu Ebroinem ovládaný Theuderich vyvlastnil všechen majetek v Alsasku ve prospěch opatství v Bèze. Občanská válka ale vyústila v jen omezenou královskou moc a tak i přes vyvlastnění zůstal Adalrichův vliv a autorita v Alsasku zachovaná. V roce 683 Adalrich předal svůj úřad synovi a nástupci Adalbertovi. Ovládnutím klášterů a opatství vybudoval mocné regionální vévodství, které předal svým dědicům, Etichonovcům.

Vztahy s kláštery editovat

Adalrich byl nechvalně známý tím, že potlačil vzpouru v klášteře Moutier-Grandval a v klášterech pod jeho správou vládl tvrdou rukou. Podle Germana z Grandvalu “začal zlomyslně utlačovat lidi v okolí kláštera Sornegau a tvrdil, že byli rebely proti jeho předchůdcům“. Obyvatele Sornegau, kteří popírali, že byli rebelové proti předchozím vévodům, nechal vyhostit ze země. Mnoho vyhoštěných obyvatel zemi neopustilo a ukrylo se v údolí Sornegau, proto Adalrich s velkou armádou Alamanů obsadil jeden konec údolí, zatímco jeho poručík Adalmund vstoupil do údolí na opačném konci. I když opat Germanus a jeho probošt Randoald se s Adalrichem setkali, aby ho přesvědčili k ústupu, což jim Adalrich přislíbil, ale údolí přesto zpustošil.

Snad jako pokání za svůj vztah k Leodegarovi a Germanu z Grandvalu, dvou budoucích svatých, založil mezi lety 680 a 700 v Alsasku klášter Ebersheim na počest svatého Mořice a Hohenburg na místě staré římské pevnosti císaře Maximiana, objevené jeho zvědy a přivlastněnou pro jeho armádu.

Vztahy s dcerou Otýlií editovat

Jeho dcera Otýlie se údajně narodila slepá, což Adalrich bral jako trest za urážku Boha. Aby si zachoval tvář před svými poddanými, pokusil se svou ženu Bereswindu přesvědčit k tomu, aby tajně Otýlii zabila. Bereswinda místo toho poslala Otýlii do úkrytu kláštera v Palmě. Podle Životopisu Otýlie biskup jménem Erhard dospívající dívku pokřtil a namazal jí na oči křižmo, které jí zázračně vrátilo zrak. Biskup Erhard se pokusil obnovit vztah Adalricha s jeho dcerou, ale Adalrich z obavy negativní reakce jeho poddaných, nabídku odmítl. Jeho syn přesto jeho rozhodnutí ignoroval a Otýlii přivedl zpět do kláštera Hohenburg.[9] Když se to dozvěděl Adalrich, v zuřivosti popadl žezlo a úderem do hlavy svého syna nechtíc zabil. Nakonec Otýlii jen velmi neochotně umožnil vrátit se do kláštera. Ke konci svého života byl s osudem Otýlie smířen a učinil z ní první abatyši kláštera. Před smrtí ji předal celé opatství, jako by to bylo soukromé vlastnictví.[10]

Prostřednictvím své dcery byl Adalrich smířen s Bohem a již ve 12. století byl považován za světce s místním kultem. Otýlie byla v roce 1807 papežem Piem VII. jmenována patronkou Alsaska.

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adalrich, Duke of Alsace na anglické Wikipedii.

  1. Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  2. Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  3. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. a b c Georges Bischoff, Georges Foessel, Christian Baechler: Nouveau dictionnaire de biographie alsacienne. 1982.
  5. BROWN, Warren C.; GÓRECKI, Piotr. Conflict in Medieval Europe: Changing Perspectives on Society and Culture. [s.l.]: Routledge Dostupné online. ISBN 978-1-351-94972-9. (anglicky) 
  6. Liste des Comtes de Chalon-sur-Saône - Název místa přežil v názvu Isembard, hraběte d'Attuyer z 9. století. gilles.maillet.free.fr [online]. [cit. 2021-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Vévoda Amalgar a jeho manželka Aquilina, o niž se říká, že je dcerou Waldalena, vévody v oblasti mezi Alpami a Jurou, jsou součástí rekonstruovaného rodokmenu spojujícího etichonidy Alsaska s gallo-římským předkem prostřednictvím Flaviů. Tuto variantu uvádí Christian Settipani ve zprávě „La transition entre mythe et réalité“, Archivum 37 (1992: 27-67). Christian Settipani spekuluje o spojení Flaviů s Felixem Ennodiem a Syagriem.
  8. Podle kronikáře Johanna z Bèze byl klášter Fons Besua založen s královskou dotaci Dagoberta I. a Amalgara v roce 628. [s.l.]: [s.n.] 
  9. GOES, Frank Joseph. The Eye in History. [s.l.]: JP Medical Ltd, 2013. 502 s. Dostupné online. ISBN 978-93-5090-274-5. S. 333. (anglicky) 
  10. BROWN, Warren; GÓRECKI, Piotr. Conflict in Medieval Europe: Changing Perspectives on Society and Culture. [s.l.]: Ashgate Dostupné online. ISBN 978-0-7546-0954-4. (anglicky) 

Externí odkazy editovat