Zita Pallavicini

Italsko-česko-maďarská publicistka

Zita Pallavicini, rozená Pallavicini Borbála Zita, Zita Lapackova (* 5. ledna 1971 Budapešť) je česko-maďarská novinářka, publicistka, příležitostná televizní komentátorka a herečka, pracovala také jako manažerka modelingové agentury[1].

Zita Pallavicini
Narození5. ledna 1971 (51 let)
Budapešť
Povolánínovinářka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Narodila se jako dcera maďarského hraběte italského původu Andráše Borbály Pallaviciniho, její prababička Borbála Andrássy pocházela ze slovenské větve Andrássyů z Krasné Horky. Její matka, Tamara Papulajová (1951–1991), byla adoptovaná a její původ je neznámý. Její adoptivní otec, Josef Papulaj (1917–1998)[2] se narodil v Šariši v Prešovském okrese, vystudoval práva, postupně pracoval jako učitel i československý diplomat v Bagdádu, pak studoval teologii, z Vídně emigroval do Kanady a ve věku 65 let se v Torontu dal vysvětit řeckokatolickým knězem.

Zita strávila dětství střídavě v Praze nebo na venkově s matkou, nevlastním otcem a mladší nevlastní sestrou. Ve své životopisné knize vzpomíná mimo jiné na pražskou školu, na balet a na hodiny gymnastiky v oddílu Sparta Praha, kde ji trénovala Věra Čáslavská.[3] U matky se prý projevovala duševní nemoc (bipolární porucha), která posléze Zitu donutila k odchodu. V 15 letech se přestěhovala k babičce Judit Székelyové do Budapešti, kde studovala balet. Po úrazu její kariéra skončila. Roku 1989 emigrovala do Kanady za otcem a jeho druhou manželkou Agnes Timárovou. Pracovala tam postupně jako prodavačka, letuška a statistka u divadla. Z Toronta se vrátila do Prahy v roce 1990, seznámila se s Johnem Casablancasem, spolumajitelem agentury American Elite Modeling, který jí nabídl práci manažerky a bydlení. Svou matku zastihla jen krátce, než ta byla za nevyjasněných okolností zavražděna na Silvestra roku 1991.[4]

V roce 1995 se poprvé vdala za Rakušana Haralda Weidlera z Vídně, v roce 2015 se provdala za Oliviera Tondola. Má dvě nemanželské děti, syna Eduarda a dceru Lavinii. Za otce svého syna označila knížete Karla Schwarzenberga, s nímž podle svých slov udržovala v Praze šest let poměr.[5] Výsledky DNA testu nezveřejnila.

Rodina a památkyEditovat

 
Dědeček Antal Pallavicini na fotografii z náhrobku

Zita po otci pochází z prastarého lombardského rodu Pallaviciniů, kteří užívali od 12. století titul markrabě. Rod se od středověku rozrostl do několika rodových větví nejen v Itálii, ale také v Uhrách se sídly v Čechách (Dašice na Královéhradecku) a na Moravě (Jemnice, posledním majitelem zámku byl do konce druhé světové války bratr Zitina pradědečka Alfons Pallavicini (1883–1958)).

Rodina získala roku 1803 uherský indigenát, roku 1811 český inkolát a roku 1843 byla povýšena do hraběcího stavu.[6]

Zitin dědeček z otcovy strany byl Antal Pallavicini (1922–1957), major maďarské armády, dal se za 2. světové války přejmenovat na Pálinkás, roku 1944 přešel na stranu protifašistického odboje a později byl zajat Rudou armádou; přidal se k NKVD. Po komunistickém převratu v Maďarsku roku 1956 byl zatčen a v prosinci 1957 popraven. Jeho rodiči byli György Pallavicini (kterého odvlekli ruští vojáci za druhé světové války a není známo místo jeho hrobu,[7] prababičkou Zity byla Borbála Andrássyová, hraběnka Csíksentkirály z Krásné Hôrky v okrese Rožňava na Slovensku. Matka György Pallaviciniho byla dcerou soudce György Mailátha, který bydlel v Maďarsku. Hraběnka Borbála Andrássyová byla vnučkou státníka Gyuly Andrássyho z Miercurea-Ciucu a Krásné Hôrky.

Zita Pallavicini udržuje památku svých předků, otevřela památník svého dědečka Györgyho a odhalila jeho sochu v muzeu v Móra. Podílí se také na renovaci Andrássyovského hradu v Tiszadobu v severovýchodním Maďarsku.

DíloEditovat

MemoáryEditovat

  • Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Z maďarštiny přeložila Tatiana Notinová. Nakladatelství Garamond Praha 2019; stran 184; ISBN 978-80-7407-442-4

Filmografie[8]Editovat

  • Naše místo historie – Madeira (1994) spoluautorka dokumentu
  • Egyetleneim (2006)
  • Szobaszerviz (2011)
  • Ázsia Expressz (2017)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Nakladatelství Garamond Praha 2019, s.50-51, 62
  2. Archivovaná kopie. www.svidnik.sk [online]. [cit. 2019-07-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-07-31. 
  3. Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Nakladatelství Garamond Praha 2019, s.17, 21-22
  4. Je pohřbena na Olšanských hřbitovech: http://czech.stonepics.com/czech_cemeteries/cz00056.pdf
  5. Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Nakladatelství Garamond Praha 2019, s.17, 80-81, 83-87, 99-101
  6. Petr Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, II. díl, N–Ž. Argo Praha 2010, s. 94
  7. Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Nakladatelství Garamond Praha 2019, s.53
  8. [1]

Externí odkazyEditovat