Wikipedie

Wikipedista:Mojmir Churavy/TestovaciStrankaDD

< Wikipedista:Mojmir Churavy
Miloslav Churavý
Narození13. května 1926
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí25. srpna 2014
Praha, ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy v Praze, Hřbitov VII, Oddělení 14c, Hrob číslo 23 (50°4′52,2″ s. š., 14°27′51″ v. d.)
Bydliště
  • Lucemburská 35, Praha 11;
  • Nitranská 11, Praha 3
Národnostčeská
Vzdělání
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Povoláníučitel; odpovědný redaktor; vědecký pracovník
Zaměstnavatelé
Domovské městoPraha
TitulPhDr.
Ocenění
  • Cena ČSAV (1972 za „Slovník spisovného jazyka českého“)
  • Cena ČSAV (1990 za „Slovník české frazeologie a idiomatiky“)
Politická stranaKSČ[pozn. 1]
ChoťBohumila Churavá (1930–2017, rozená Šmídlová)
Děti
  • Ing. Mojmír Churavý (* 1956);
  • Vít Churavý (* 1962)
Rodiče
  • Josef Churavý (1894–1942);
  • Marie Churavá (1897–1982; rozená Wolfová/Volfová)
Příbuzníbratr: plukovník Ing. Václav Churavý (1923–2002)
Chybí svobodný obrázek.
Naše řeč je český jazykovědný časopis vydávaný od roku 1916 pětkrát ročně Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky. Jsou v něm publikovány články o českém jazyce, se zvláštním ohledem na jazykovou kulturu.

Miloslav Churavý (13. května 1926, Praha – 25. srpna 2014, Praha)[1] byl bohemista. Působil jako redaktor v Státním pedagogickém nakladatelství.[1] Účastnil se autorské a redakční práce na slovníkářských dílech v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR.[1] Byl mladším synem plukovníka generálního štábu (in memoriam brigádního generála) Josefa Churavého a jeho ženy Marie Churavé (rozené Wolfové/Volfové).

Život editovat

Mládí a středoškolská studia editovat

Miloslav Churavý se narodil 13. května 1926 v Praze jako druhorozený[2] do rodiny vojenské osoby z povolání (důstojníka).[3] Jeho otcem byl štábní kapitán generálního štábu Josef Churavý (profesor válečné školy v Praze IV.[2]), jeho matkou byla Marie Churavá (rozená Wolfová/Volfová) – žena v domácnosti.[3] Ve třech letech (v létě 1929) utrpěl Miloslav úraz pravého oka a toto mu muselo být vyňato.[2] Na jaře roku 1930 byl s rodiči po dobu 4 týdnů ve Francii, kam byl jeho otec vyslán na služební cestu.[2]

Od 1. září 1932 začal navštěvovat VIII. obecnou školu chlapeckou na pražském Žižkově.[2] U učitelů byl oblíben, často vystupoval na školních besídkách,[3] v roce 1932 (IX.) a v roce 1938 (X.) cvičil na všesokolském sletu jako žák vinohradského Sokola.[2] Po absolvování obecné školy zahájil od 1. září 1937 středoškolské studium na II. československém státním reálném gymnáziu v Praze XII na Lobkovicově náměstí[2] (později Čapajevovo náměstí).

Během druhé světové války editovat

V době nastolení Protektorátu Čechy a Morava (po 15. březnu 1939) vykonával Miloslavův otec v hodnosti plukovníka generálního štábu funkci zástupce velitele Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) v Praze - Bubenči. Dne 6. února 1940 unikl zatčení gestapa a musel se natrvalo uchýlit do ilegality,[2] protože před tím ve VZÚ před Němci zatajil a ukryl důležité geografické materiály.[2] Miloslavovi bylo sotva 14 let, když byl jeho otec, unikající již půl roku gestapu, poprvé odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti a propadnutí majetku.

Takto popisuje situaci v části svého životopisu z let 1939 až 1945:

Nevím už, zda matka pak pobírala nějaké zákonné výživné, ale pravděpodobně jsme dostávali nějaké peníze z podzemního hnutí, v kterém jsme já a můj bratr Václav jako méně nápadní chlapci roznášeli na otcem udané adresy nějaké výpomoci, leckdy i naturální. Pracovali jsem jako spojky mezi otcovými skupinami (ON, PVVZ, ÚVOD, Katolická charita) a ilegální skupinou Sociální péče o mládež.

Miloslav Churavý, O rodinných financích a svojí ilegální práci před zatčením matky

V ilegalitě pracoval Josef Churavý v několika odbojových organizacích (Obrana národa, ÚVOD, PVVZ,[2] skupina při Dělnické akademii). V „Sociální péči o mládež“, což byla skupina podporující rodiny zatčených nebo účastníků zahraničního odboje, pracovala spolu s Josefem i jeho manželka Marie a částečně i jejich syn Miloslav. Dne 9. října 1941 ve 21 hodin na nábřeží Na Františku byl Josef Churavý zatčen a během druhé heydrichiády dne 30. června 1942 zastřelen v podvečerních hodinách na střelnici v pražských Kobylisích.[2] Jeho manželka Marie Churavá byla zatčena v srpnu 1943 a následně byla vězněna v několika koncentračních táborech v Německu, naposledy pak v Sachsenhausenu. Na konci druhé světové války absolvovala pochod smrti a do Prahy dorazila 2. června 1945.[4]

V ilegalitě působil Miloslavův otec až do svého zatčení 9. října. Po jeho popravě 30. června 1942 pokračuje životopis dále:

S otcem pracovala i moje matka, která byla přímo činná v skryté síti sociální péče. Spolu se svým bratrem byla zatčena v srpnu 1943 pro neohlášené tajné schůzky s mým otcem, a to na udání jeho bývalého nelegálního bytného. Jen díky její osobní statečnosti při konfrontaci s tím člověkem jsme byli s bratrem ušetřeni věznění.

Miloslav Churavý, O zatčení matky Marie a jejího bratra

Po zatčení a uvěznění matky žili Miloslav společně se svým starším bratrem Václavem samotní, hmotně odkázáni na své příbuzné a na podporu organizací jako bylo například Legionářské stavební a bytové družstvo v Praze. O oba se jen s velkými obtížemi starala jejich 68 let stará babička Marie Volfová (rozená Heroldová; 1875–1962), která navíc ještě v roce 1944 ovdověla, neboť její manžel Václav Volf (1870–1944) neunesl žal ze ztráty zetě a uvěznění obou svých dětí a v dubnu 1944 zemřel. Tou dobou pracoval Václav (od maturity v roce 1941) v automobilce „Praga“ (v rámci akciové společnosti „Českomoravské strojírny“) a Miloslav byl (místo posledního ročníku na gymnáziu) od 8. listopadu 1944 totálně nasazen jako pomocný dělník při výrobě zatemňovacích rolet v dílně u firmy „Emil Pozorny“ v Rytířské ulici 24 na Praze I.[2] Tady pracoval až do pražského květnového povstání. Během něho se Václav účastnil bojů na Pražačce a Miloslavovi v té době připadla role ostrahy bytu.

Takto popsal Miloslav období let 1939 až 1945 v části svého životopisu:

Bylo mi sotva 14 let, když byl můj otec, bývalý důstojník, už půl roku unikající gestapu, poprvé odsouzen k trestu smrti a propadnutí majetku, protože se svými spolupracovníky ukryl důležité kartografické přístroje a materiály Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Nevím už, zda matka pak pobírala nějaké zákonné výživné, ale pravděpodobně jsme dostávali nějaké peníze z podzemního hnutí, v kterém jsme my sami s bratrem jako méně nápadní chlapci roznášeli na otcem udané adresy nějaké výpomoci, leckdy i naturální. Otec byl v říjnu 1941 dopaden a po brutálních výsleších za heydrichiády 30. 6. 1942 stanným soudem už podruhé odsouzen k trestu smrti a na střelnici v Kobylisích popraven. Moje matka byla přímo činná v skryté síti sociální péče, ale zatčena byla spolu se svým bratrem v srpnu 1943 pro neohlášené tajné schůzky s mým otcem, a to na udání jeho bývalého nelegálního bytného. Jen díky její osobní statečnosti při konfrontaci s tím člověkem jsme byli s bratrem ušetřeni věznění. Neméně statečná ovšem byla její matka, 70 let stará babička, která přes svůj zármutek nad vězněním obou svých dětí a popravou svého zetě – dědeček ten žal neunesl a v dubnu 1944 zemřel – jen s velkými oběťmi se o nás oba starala. Bratr po maturitě na reálce pracoval v ČKD Praga a já místo posledního ročníku na gymnáziu byl od listopadu 1944 totálně nasazen jako pomocný dělník při výrobě zatemňovacích rolet v Praze až do květnového osvobození. Matka se vrátila po pochodu smrti z KT Oranienburg teprve začátkem června (1945).

Miloslav Churavý, O životě v letech 1939 až 1945, [5]

Po druhé světové válce (1945 – 1953) editovat

Vysokoškolská studia editovat

Po skončení druhé světové války se 2. června 1945 vrátila po pochodu smrti matka z koncentračního tábora do Prahy. Václav se zapsal na studium do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Miloslav složil 15. září 1945 maturitu[2] a v říjnu 1945 se dal zapsat ke studiu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Dne 5. listopadu 1948 složil první státní zkoušku a 2. června 1950 druhou státní zkoušku.[2] (Obě státní zkoušky byly z předmětů čeština a filozofie).[4][2]

Učitelská praxe editovat

V září roku 1950 nastoupil Miloslav školskou praxi v Plzeňském kraji. Vyučoval nejprve na střední škole v Manětíně (okres Plasy) a následující školní rok ve Kdyni (okres Domažlice). Psal se rok 1952 a bytová situace Miloslavovy matky, pečující o svoji 77 letou nemocnou matku v Praze se zkomplikovala. Potřebovala, aby se její syn Miloslav přihlásil k trvalému pobytu k ní a její matce do Prahy, jinak hrozila ztráta „vojenského“ bytu. Po písemné intervenci prosebným dopisem k rukám paní Marty Gottwaldové, choti Klementa Gottwalda,[6] byl nakonec Miloslav přeložen coby učitel od září 1953 do Prahy. V Praze dokončil Miloslav svoji disertační práci „Rozvrstvení českého jazyka v období kapitalismu“ a po promoci v červnu roku 1953 (po získání titulu PhDr.) nastoupil v Praze na místo odpovědného redaktora ve Státním pedagogickém nakladatelství (SPN).

Politická angažovanost (1945 – 1953) editovat

Krátce po pražském květnovém povstání 1945 vstoupil Miloslav do SČM (Svazu české mládeže) v Praze XII[2] a s několika přáteli (Zdeněk Blajer, Chochol)[3] založil a vedl 5. místní odbočku SČM na Královských Vinohradech (5. místní skupinu v Praze XII). (Tady pracoval jako kulturní referent až do roku 1946.[2]) Po brněnském sjezdu (listopad 1947) sociální demokracie již Miloslav pracoval v socialistické akademii (SAK) (navštěvoval přednášky Dělnické akademie) a po vstupu na Filozofickou fakultu UK vypomáhal ve Spolku posluchačů filozofie (SPF). Dne 17. listopadu 1947 vstoupil během svých vysokoškolských studií na Filozofické fakultě UK do KSČ.[2][3] Při Gottwaldově výzvě[pozn. 2] pracoval v KSČ jako náborový referent[3] až do začátku prázdnin roku 1948.[2] V květnu 1948 byl poslán fakultní organizací na týdenní internátní krajské školení v KOPĚ, které se konalo v Kostelci nad Labem.[3] Na podzim 1948 byl Miloslav kladně stranicky prověřen.[2] V letech 1948 až 1949 pracoval v ČSM v Praze XII v dětském hnutí jako kádrový referent okresního pionýrského hnutí na Královských Vinohradech.[2] (jednalo se o první pionýrské oddíly při OV ČSM (Obvodní výbor ČSM) v Praze 12). Koncem roku se musel ale této funkce vzdát, protože 1. prosince 1949 přijal místo vedoucího edičního oddělení Vysoké školy politických a hospodářských věd v Praze (VŠPHV)[3] a pracoval zde až do 30. března 1950.[2] (Na VŠPHV vyučoval Miloslav v dělnických kurzech českého jazyka.[2]) Jednalo se původně o místo korektora natočených přednášek, ale velmi brzy byl Miloslav pověřen svým nadřízeným Vilémem Fuchsem vedením edičního oddělení.[3] Tato vedoucí funkce ovšem zahrnovala i zběhlost ve vedení účetnictví, které Miloslav neovládal a jeho osvojení musel vzdát (podal výpověď),[2] neboť měl dost práce s dokončením druhé státnice z češtiny a filozofie.[3] Po složení druhé státní zkoušky (2. června 1950) byl fakultní organizací KSČ poslán jako externí lektor českého jazyka do dělnického kurzu Sboru národní bezpečnosti (SNB). Kurz byl určen pro administrativní pracovnice Ministerstva národní bezpečnosti („základní škola“ SNB v Kolodějích[2]), odehrával se v Kolodějích a Miloslav zde učil od 19. června 1950 až do konce srpna 1950.[2][3]

Ministerstvo školství, věd a umění povolalo Miloslava do školské služby a určilo mu jako působiště Plzeňský kraj, okres Plasy.[3] Od září 1950 začal učit na střední škole v Manětíně (okres Plasy).[2] V Manětíně byl kooptován do výboru 1. místní organizace KSČ jako zapisovatel a jednatel, pracoval jako lektor osvětových besed, současně pracoval při OPS jako okresní instruktor II. RSŠ pro manětínský okrsek základních kurzů a pedagogický poradce pionýrské skupiny.[2] V Manětíne vyučoval čtyři měsíce, v lednu 1951 byl odeslán do Královského Poříčí (Sokolovský revír) na šestiměsíční brigádu jako vychovatel (učitel–brigádník) hornických učňů.[3] Po třech týdnech v Sokolově byl odvolán, neboť si jej znovu vyžádalo Ministerstvo národní bezpečnosti pro vyučování českého jazyka opět v dělnickém kurzu ve škole SNB ve Veltrusích.[3] Ve Veltrusích pracoval jako učitel v marxisticko–leninském kroužku při útvarové organizaci.[3] Po návratu z Veltrus nastoupil na neplacenou dovolenou trvající až do konce června 1951, během níž si připravoval materiál pro svoji disertační práci.[3] V září roku 1951 začal vyučovat na střední škole v Plasích u Plzně, šest týdnů před koncem školního roku učil na střední škole v Žihli. Začátkem školního roku 1952/1953 nastoupil na střední školu ve Kdyni (okres Domažlice).

Pracovní kariéra (1953 až 1986) editovat

Státní pedagogické nakladatelství (SPN) editovat

V SPN pracoval Miloslav zpočátku na čítankách, později stále více tvořily jeho pracovní náplň jazykové učebnice..[4] Postupně získal celkem obstojné znalosti tiskárenské terminologie a technologie, pronikl do problematiky tehdejší školní výuky a výchovy a v dobách svého členství ve výboru KSČ a odborovém výboru (asi myšleno výbor ROH) i do problematiky plánování a výroby.[4]

Ústav pro jazyk český (ÚJČ) editovat

V SPN pracoval až do roku 1962, kdy nastoupil jako samostatný odborný pracovník do Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze, kde se účastnil autorské práce na slovníkářských dílech prakticky až do svého odchodu do starobního důchodu v roce 1986.

Kromě práce v kolektivu autorů slovníků českého jazyka, cizích slov, mluvnic a pravopisu se zabýval studiem profesionální, respektive slangové vrstvy slovní zásoby českého jazyka, zvláště pak divadelní mluvy. Publikoval odborné statě týkající se hovorové a nespisovné češtiny (žargon, hantýrka) a to včetně argotu – slovní zásoby, užívané společenskou spodinou.

Politická angažovanost v ÚJČ editovat

V KSČ prošel mnoha různými funkcemi. Jako člen závodního výboru ROH dobře spolupracoval se stranickým výborem, dále byl členem výboru odbočky SČSP a několikrát byl členem výboru KSČ.[7] Byl pověřen funkcí zástupce velitele objektu civilní obrany (CO) a plnil úkoly celoústavní přípravy obyvatelstva k civilní obraně. Od ledna 1969 byl jednatelem výboru ZO KSČ.[7] V roce 1970 doporučila pohovorová komise vyloučení z řad členů KSČ. Jeho vyloučení potvrdilo 19. května 1971 předsednictvo městského výboru KSČ v Praze. Proti vyloučení z KSČ se Miloslav odvolal v červenci 1971 k Ústřední kontrolní a revizní komisi KSČ a svoje odvolání podpořil písemným zdůvodněním. Ačkoliv Miloslav nakonec pozbyl dlouholeté členství v KSČ, dále se angažoval v ROH (člen revizní a stravovací komise) a SČSP (jako úsekový důvěrník).[7]

Služební cesta do SFRJ editovat

V roce 1971 byl již bez politické příslušnosti.[8] Přesto mu byl povolen výjezd na dobu 14 dní do Jugoslávie (SFRJ) za účelem seznámení se s prací na Slovníku slovinského spisovného jazyka.[8] Miloslav v Jugoslávii studoval slovinskou lexikografii a pokračoval tak ve spolupráci ÚJČ s Inštitutem za slovenski jezik.[8] Cílem služební cesty bylo získat informace o současném stavu slovinské jazykovědy, navázat na předchozí pracovní cesty ostatních zaměstnanců ÚJČ a reciprocitně informovat slovinské jazykovědce o práci v odděleních lexikologie a lexikografie ÚJČ.[8]

Tajemství řeči (1969) editovat

Miloslav se autorsky podílel i na jednom dílu z televizního projektu Karla Pecha „Tajemství řeči“, což byl populární seriál o češtině (psaném i mluveném slovu).[9][10] Na jednotlivých epizodách spolupracovali různí odborní pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV pod vedením PhDr. Miloslavy Knappové, CSc.[9][10] Miloslavova epizoda „Pes“ (měla premiéru 12. dubna 1969 na ČT1) se zabývala různými odvozeninami slova „pes“ v jeho četných významových spojeních.[11][12]


Ocenění za jazykovědnou práci (1972, 1990) editovat

Během svého působení v Ústavu pro jazyk český byl Miloslav dvakrát oceněn. V obou případech se jednalo o Cenu ČSAV, kterou udělilo presidium Českoslovanské akademie věd autorskému kolektivu pracovníků, jehož byl Miloslav členem. Prvního ocenění se mu dostalo ke dni 17. listopadu 1972 za „Slovník spisovného jazyka českého“, druhé ocenění (5. prosince 1990) za práci „Slovník české frazeologie a idiomatiky“.

Kříž obrany státu (2011) editovat

Na Pražském hradě převzal Miloslav dne 27. října 2011 z rukou tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry vyznamenání - Kříž obrany státu, udělený in memoriam Josefu Churavému.

Roky 2013 a 2014 editovat

V období mezi srpnem a říjnem roku 2013 zachytil Miloslav vzpomínky na svého otce Josefa v rozhovorech a audionahrávkách v rámci projektu Příběhy 20. století organizovaných společností Post Bellum, o.p.s. Získané materiály zpracovala Karolina Granja v soutěžní kategorii 16–18 let (ročníku 2013) a byly publikovány na webových stránkách pod názvem „Čtvrtý mušketýr“

Propůjčení čestného názvu „Generála Josefa Churavého“ ke jménu Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (VGHMÚř) v Dobrušce (30. června 2013) znamenalo pro Miloslava v závěru jeho života dočasné oživení. Z rukou ředitele VGHMÚř přijal 18. prosince 2013 místo svého otce Josefa Pamětní medaili VGHMÚř a v historické budově Vojenského zeměpisného ústavu v Praze Bubenči se podělil o svoje zážitky a vzpomínky na svého tatínka Josefa, maminku Marii i bratra Václava. Jeho zdravotní stav mu ale již nedovolil účastnit se následného setkání v Dobrušce, konaného 18. června 2014.

Zájmy a záliby editovat

Miloslav v mládí rád hrával ochotnické divadlo, psal básně, sbíral zápalkové nálepky, v důchodovém věku se zabýval numismatikou, rád četl (vlastnil rozsáhlou knihovnu) a to zejména memoárovou literaturu, speciálně si oblíbil životopisy českých a slovenských herců. Badatelské činnosti v oblasti nespisovné češtiny se věnoval i v důchodu, svoji lístkovou kartotéku s nashromážděným výrazivem ještě před svojí smrtí věnoval pro potřeby Ústavu pro jazyk český ČSAV.

Rodina editovat

S manželkou Bohumilou (1930–2017, rozenou Šmídlovou) se oženil 22. srpna 1955. Manželé měli dva syny (starší Mojmír (* 1956), mladší Vít (1962)). V jeho bytě v Nitranské ulici 11 v Praze 3 na Vinohradech byla dlouhodobě uskladněna část rodinných památek na Josefa Churavého, jakož i některé listinné zdroje. PhDr. Miloslav Churavý zemřel ve věku 88 let dne 25. srpna 2014 v Praze v domově seniorů ve Vysočanech (Bassova 32/14; 190 00 Praha 9).

Napsali o něm editovat

Mezi šedesátníky se PhDr. Miloslav Churavý zařadil sice už před dvěma roky (narozen 13. května 1926 v Praze), ale protože neodmyslitelně náleží k současnému lexikografickému kolektivu, připomeneme i jeho podíl na výsledcích oddělení. Po studiu češtiny a filozofie na fakultě působil M. Churavý jako učitel v Manětíně a poté jako redaktor v [Státní pedagogické nakladatelství

Státním pedagogickém nakladatelství]]. Od roku 1962 se účastnil autorské práce na slovníkářských dílech v ÚJČ (Ústav pro jazyk český ČSAV) (v aktivní službě do roku 1986). Pro SSČ (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost) vytvořil i přílohu zachycující běžné zkratky a značky v češtině. Ve druhém díle SČFI (Slovník české frazeologie a idiomatiky) byl též interním redaktorem. Autorsky se podílel na prvním díle Mluvnice češtiny (1986) kapitolou o tvoření zkratek a značek v oddílu „Tvoření slov“. Pro její druhý díl připravil dílčí materiály z formální morfologie sloves. Dalším předmětem jeho odborného zájmu se stalo studium profesionální, respektive slangové vrstvy současného českého lexika, zvláště pak divadelní mluvy, o níž napsal několik příspěvků (Prace Filologiczne, 1976; Sborník přednášek o slangu a argotu, 1978). Zabýval se i některými praktickými otázkami pravopisu (například psaním zkratek, značek a značkových slov, velkých písmen) a jazykové kultury (o české a cizí podobě některých cizích zeměpisných jmen apod.)., Vladimír Mejstřík, O Miloslavu Churavém

  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. Vydání 1. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 stran; Stručný medailonek o Miloslavu Churavém je na straně 107; ISBN 978-80-210-6265-8.[14]
CHURAVÝ, Miloslav (1926). Vystudoval na filozofické fakultě UK v Praze češtinu a filozofii. Působil poté jako učitel a nakladatelský redaktor. Od roku 1962 se účastnil lexikografických prací v akademickém Ústavu pro jazyk český v Praze. Vědecky zasahoval i do českého mluvnictví a ortografie, do problematiky slangu a argotu a jazykové kultury.

Radoslav Večerka, O Miloslavu Churavém, [14][15]

Publikační činnost (výběr, člen autorského kolektivu) editovat

Drobné články v časopise Naše řeč editovat

  • 1976: O slangu v městské dopravě[25]
  • 1981: Ke zkratkám názvů národních výborů[26]
  • 1990: Nad slovníčkem slangů[27]
  • 1990: Z hereckého slangu[28]
  • 1992: Kdo a proč má činoherce za betlemáky[29]
  • 2008: Nad slovníkem obyčejné řeči[30]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ V KSČ od roku 1947, po stranických prověrkách a normalizačních čistkách, které následovaly po 21. srpnu 1968 vyloučen v roce 1971 z KSČ
  2. ↑ Gottwaldova výzva – Projev Klementa Gottwalda ze dne 21. února 1948 na Staroměstském náměstí v Praze, kde vyzval ke vzniku akčních výborů.
  3. ↑ Zdeněk Hlavsa (* 6. června 1926, Horní Bříza – 23. dubna 1998) – lingvista, bohemista, literatura z oboru. (Q95211412)

Reference editovat

  1. ↑ a b c Miloslav Churavý (* 13. 5. 1926 v Praze, zemřel 25. 8. 2014) – PhDr., bohemista, působil jako redaktor v Státním pedagogickém nakladatelství; účastnil se autorské a redakční práce na slovníkářských dílech v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. [online]. Databáze autorit NK ČR [cit. 2021-10-25]. Identifikační číslo: xx0225742. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab Životopis (1,75 strany strojopisu z pozůstalosti) PhDr. Miloslava Churavého, bytem Lucemburská 35, Praha 11, datováno v Praze ke dni 30. prosince 1950. Účel životopisu není znám.
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p Životopis (1,75 strany strojopisu z pozůstalosti) PhDr. Miloslava Churavého, bytem Lucemburská 35, Praha 11, datováno v Praze ke dni 25. srpna 1950. Žádost o navázání pracovního poměru s Vysokou školou politických a hospodářských věd.
  4. ↑ a b c d Životopis (1,5 strany strojopisu z pozůstalosti) PhDr. Miloslava Churavého, bytem Praha 3 - Vinohrady, Nitranská 11, nedatováno (asi kolem roku 1962), ale jde nejspíše o motivační dopis k přijetí na nové pracoviště (asi do akademického Ústavu pro jazyk český, pozdějšího Ústavu pro jazyk český ČSAV)
  5. ↑ Můj život v letech 1939 – 1945 (1 strana strojopisu z pozůstalosti) PhDr. Miloslava Churavého, bytem Praha 3 - Vinohrady, Nitranská 11, nedatováno (asi kolem roku 1970), nejspíš jako příloha k žádosti o „Osvědčení o odbojové činnosti dle paragrafu 8 Zákona 255/1946 Sbírky“, jímž žádala Marie Churavá (* 14. dubna 1897) na Ministerstvu národní obrany o přechod práv účastníka národního boje za osvobození z popraveného manžela Josefa Churavého na svoji vlastní osobu.
  6. ↑ Dokument: 2 stránky strojopisného konceptu prosebného dopisu Marie Churavé adresovaného paní Martě Gottwaldové, choti pana prezidenta Klementa Gottwalda; datováno (dle zmínky o úmrtí Antonína Volfa) na rok 1952; nalezeno v pozůstalosti po PhDr. Miloslavu Churavém.
  7. ↑ a b c Posudek na PhDr. Miloslava Churavého zpracovaný předsedkyní ZO KSČ 349 ÚJČ v Praze ze dne 17. července 1984
  8. ↑ a b c d Kádrová charakteristika na vyslání pracovníka – zaměstnance ÚJČ ČSAV na 16 dní do Jugoslávie (SFRJ), 26. dubna 1971
  9. ↑ a b Tajemství řeči [online]. web: Česká televize cz [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b KNAPPOVÁ, Miloslava. Televizní seriál Tajemství řeči [online]. web: archiv Naše řeč [cit. 2021-10-25]. Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 5, strany 300–302. Dostupné online. 
  11. ↑ Přehled dílů (9) [online]. web: Český televize [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. 
  12. ↑ PECH, Karel; CHURAVÝ, Miloslav. Tajemství řeči (díl „Věrný druh“ resp. Pes“) [online]. web:Česká televize cz [cit. 2021-10-25]. PhDr. Miloslav Churavý je uveden coby autor v samém závěru tohoto dílu Tajemství řeči.. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c d MEJSTŘÍK, Vladimír. K jubileím českých lexikografů [online]. web: archiv časopisu Naše řeč [cit. 2021-10-26]. Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 4, strany 210-214. Dostupné online. 
  14. ↑ a b Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky [online]. web: Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-26]. Stručný medailonek o Miloslavu Churavém je na straně 107. Dostupné online. 
  15. ↑ VEČERKA, Radoslav; BOČEK, Vít. Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů (2. vydání; strana 61) [online]. Časopis: Linguistica ONLINE; červenec 2008, Department of Linguistics and Baltic Languages, Masaryk University [cit. 2021-10-26]. Ke stažení ve formátu *.pdf; celkem 204 stran. Dostupné online. 
  16. ↑ Slovník spisovného jazyka českého [online]. web: Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-27]. Dostupné online. 
  17. ↑ Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost [online]. Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. 
  18. ↑ Mluvnice češtiny (1. díl) [online]. web: Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-26]. Dostupné online. 
  19. ↑ Mluvnice češtiny (2. díl) [online]. web: Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-26]. Dostupné online. 
  20. ↑ Slovník české frazeologie a idiomatiky [online]. web: Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-26]. Dostupné online. 
  21. ↑ Akademický slovník cizích slov [online]. Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. 
  22. ↑ Pravidla českého pravopisu [online]. Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. 
  23. ↑ Nový akademický slovník cizích slov A-Ž [online]. Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. 
  24. ↑ Slovník cudzích slov [online]. Databáze publikací NK ČR [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. 
  25. ↑ CHURAVÝ, Miloslav. O slangu v městské dopravě [online]. web: archiv Naše řeč [cit. 2021-10-25]. Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 2, strany 98–100. Dostupné online. 
  26. ↑ CHURAVÝ, Miloslav. Ke zkratkám názvů národních výborů [online]. web: archiv Naše řeč [cit. 2021-10-25]. Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 5, strany 265–266. Dostupné online. 
  27. ↑ CHURAVÝ, Miloslav. Nad slovníčkem slangů [online]. web: archiv Naše řeč [cit. 2021-10-25]. Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 2, strany 85–90. Dostupné online. 
  28. ↑ CHURAVÝ, Miloslav. Z hereckého slangu [online]. web: archiv Naše řeč. Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 3, strany 126–134. Dostupné online. 
  29. ↑ CHURAVÝ, Miloslav. Kdo a proč má činoherce za betlemáky [online]. web: archiv Naše řeč [cit. 2021-10-25]. Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 1, strany 28–30. Dostupné online. 
  30. ↑ CHURAVÝ, Miloslav. Nad slovníkem obyčejné řeči [online]. web: archiv Naše řeč [cit. 2021-10-25]. Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 1, strany strany 39–44. Dostupné online. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

[[Kategorie:Muži]] [[Kategorie:Narození 1926]] [[Kategorie:Narození 13. května]] [[Kategorie:Narození v Praze]] [[Kategorie:Absolventi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy]] [[Kategorie:Čeští pedagogové]] [[Kategorie:Čeští filologové]] [[Kategorie:Čeští bohemisté]] [[Kategorie:Čeští lexikografové]] [[Kategorie:Čeští lingvisté]] [[Kategorie:Úmrtí v Praze]] [[Kategorie:Úmrtí 2014]] [[Kategorie:Úmrtí 25. srpna]]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Mojmir_Churavy/TestovaciStrankaDD&oldid=22262066“