Wikipedista:Kebuokay/Pískoviště

Novorenesanční interiér a nábytek

V druhé polovině 19. století byla móda neorokoka postupně nahrazována módou novorenesance. Jak bylo již výše zmíněno, podoba novorenesance se v jednotlivých zemích značně lišila, ale některé charakteristiky byly společné. Obecně se design vracel k původnímu renesančnímu tvarosloví čistých geometrických forem plošně zdobených řezbami nebo intarziemi. Inspirací pro konstrukci nábytku byla renesanční a manýristická architektura 15. a 16. století s typickými prvky sloupů, pilastrů, hlavic, frontonů, arkád, balustrád, karyatid a kazetových stropů a zdobnými prvky akantových listů, rozet, girland, figurálních scén apod.

Pro druhou polovinu 19. století a historizující styly obecně je typický eklektismus a kombinace architektonických stylů, a proto se v interiérech s čistě replikovanou renesanční estetikou setkáme zřídka. Mísení stylů bylo přirozenou součást vývoje architektonického vkusu a u novorenesanční architektury, se kterou se kombinovaly vlivy gotické, barokní i rokokové se můžeme v době její popularity setkat také s obecným označením italský styl.

Novorenesanční nábytek se uplatňoval především v jídelnách, ložnicích a pánských pokojích. Interiéry byly často zařizovány v tmavých a tlumených barvách. Nejpoužívanějšími dřevinami byl dub a ořech a povrchovou úpravou šelaková politura. Tmavé barvy nábytku navozovaly pocit honosnosti a vznešenost nejen bytových, ale i veřejných prostorů. Typickým nábytkovým kusem se stala fasádová skříň, jejíž výzdoba je přímo inspirovaná architekturou. Pro tento typ nábytku se vžilo označení Altdeutsch Stil (Staroněmecký styl).

Styl jako odraz národní identity

Posílení národní identity v druhé polovině 19. století mělo značný vliv na podobu středostavovských preferencí a vykazuje to také zvýšená popularita jednotlivých variací novorenesančního stylu v různých zemích.

Velká Británie

V Británii se móda novorenesance neujala tak silně, a tak v britské nábytkové tvorbě této doby stále převládá novogotický charakter a vliv Williama Morrise v podobě hnutí Arts and Crafts. Nejvýraznějšími nábytkovými umělci, kteří reflektovali evropský novorenesanční trend byli Edis and T.E. Collcutt, Eastlake and Talbert a dílny Gillows, Collinson & Lock a C & W Trapnell.

Spojené státy americké

Ve Spojených státech měla novorenesance podobný národnostní tón jako ve zbytku světa a její popularita značně vzrostla po konci Občanské války v roce 1865. Nábytek byl bohatě zdobený intarziemi, zlacenými linkami, aplikami zlacenými metodou ormolu, soustruženými prvky, porcelánovými výplněmi. Z dřevin byl poměrně často využíván palisandr. Objednavatelé tohoto typu nábytku byli úspěšní průmyslníci, kteří stáli na straně vítězné Unie. Významným umělcem byl např. Alexander Roux, sídlící v New Yorku.

Vlivnou ekonomickou silou bylo sdružení nábytkových výrobců Grand Rapids, které zaštiťovalo výrobu široké škály kvality - na jedné straně stála špičková dílna Berkey & Gay, která se svým novorenesančním nábytkem sklidila obrovský úspěch na Světové výstavě ve Filadelfii v roce 1876, a na straně druhé trhu dominující dílny, které vyráběly nekvalitní kusy nábytku ve velkém množství. V téže době ve Spojených státech vzniká trend výroby dubového nábytku hrubších forem, neupravených šelakovou politurou nýbrž olejem, inspirovaný Velkou Británií, tj. styl Eastlake.

Rakousko

Na Světové výstavě konané v Londýne v roce 1851 dominoval novorenesanční nábytek Carla Leistlera z Vídně. Karl Köchlin zařizoval interiéry novorenesanční budově Vídeňské univerzity od Heinricha Ferstela stojící na Ringstraße.

Německo

Novorenesance zasáhla Německo v době Sjednocení, kdy výrazně podpořila buržoazii v budoucí emancipaci. Styl měl v Německu romantický charakter a navazoval svou oblibou v pozdním středověku na dílo Richarda Wagnera. U německého novorenesančního nábytku se velice často můžeme setkat s již zmíněným označením Altdeutsch Stil (Staroněmecký styl). V 80. a 90. letech 19. století dominovala novorenesance ve všech honosných domech i bytech vyšší a nižší střední třídy v Německu a německy mluvících sousedních zemích. Nábytek typu Altdeutsch zde zůstal v oblibě až do počátku 20. století.

Mezi významné státnické novorenesanční interiéry patří ty z Reichstagu z roku 1894 navržené Paulem Wallotem a opatřené nábytkem z mnichovské dílny Pössenbacher a Hamburské radnice vyhotovené dvojicí Stamman a Zinnow.

Itálie

Charakter novorenesančního období v Itálii byl podobný Německu. Od roku 1815 s působením hnutí Risorgimento, které stálo za sjednocením Itálie, se ve společnosti začala více skloňovat vize dantovské italské minulosti. V Říme byl vybudován silně antikizující památník prvního krále Italského království, Viktora Emanuela II., Altare della Patria. Nadšení pro renesanci mezi měšťany pokračovalo i po nástupu Umberta I. na trůn v roce 1878. Většina domácností si zřizovala alespoň jeden novorenesanční pokoj a vznikalo velké množství soukromých sbírek, které byly naplněny renesančními padělky.

Za důležitý zdroj informací o podobě italských novorenesančních interiérů můžeme považovat pubikaci L'Addobbatore Moderno. Sepsal a ilustroval ji Giuseppe Cima již v roce 1830. Mezi významné nábytkáře řadíme Andrease Bacettiho nebo Luigiho Frulliniho, jejichž dílo bylo vysoce ceněno - v případě Luigiho Frulliniho a jeho střízlivých a historicky věrných řezeb i na Světové výstavě v Londýně, konané roku 1862.

Francie

Napoleon III. využíval při přestavbách důležitých státnických budov novorenesančního tvarosloví hojně v kombinaci s empírem. Toto období označujeme jako Styl Napoleona III. Nově vybaven byl například zámek Fontainebleau, a to významným francouzským umělcem Guillaumem Grohém, z něhož se postupem času stal oficiální dodavatel nábytku pro francouzský dvůr. V roce 1856 zhotovil Grohé podle návrhu Fromenta-Meuricea slavnostní kolébku (berceau d’apparat) pro syna císaře Napoleona III. a císařovny Evženie - ⁠⁠⁠⁠⁠⁠prince Napoleona Evžena Ludvíka Bonaparte. Kolébka je v současnosti ve sbírkách Musée Carnavalet.

Vedle neorokových místností si nechal zařídit novorenesanční jídelnu, obývací pokoj i hlavní halu baron Jacob de Rothschild ve svém sídle Château de Ferrières, dokončeném v roce 1860. Mezi další prominentní mecenáše novorenesanční architektury řadíme i madam La Païva, která nechala na Champs-Elysées vybudovat novorenesanční hotel i s interiéry.

Pro novorenesanční módu ve Francii byla zásadním milníkem Světová výstava Universelle konaná v Paříži v roce 1889, kde byla představena Galerie des Machines a Eiffelova věž. Tyto projekty svým ohlasem ukončili oblibu buržoazie v historizujících stylech a přivítaly secesi.