Wikipedie

Wikipedista:Jan Polák/Pískoviště 5

< Wikipedista:Jan Polák

Frýdlantské okresní dráhy editovat

Historie editovat

Oblastí Frýdlantského výběžku procházela od začátku sedmdesátých let 19. století železniční trať spojující města Liberec, Frýdlant a Zawidów. Vybudovala ji společnost Jihoseveroněmecké spojovací dráhy (SNDVB).[p 1]

ČCE editovat

  • Církevní unii, sjednocení českých a moravských luteránů a reformovaných do spojené české evangelické církve, legitimoval salvátorský luterský farář a budovatel pražské teologické fakulty Ferdinand Hrejsa[2]
  • ustavující generální sněm ČCE, konaný v Praze 17. a 18. prosince 1918, vydal „Poselství českých evangelíků českému národu“[2]
  • Generální sněm ČCE pověřil dne 18. prosince 1918 Zpěvníkový výbor Odboru pro jednotu v bohoslužbě a učení zpracovat nový zpěvník. Ten poprvé vyšel 1923 a obsahoval 311 písní. K jeho druhému vydání roku 1927 byly přidány dva přídavky, z nichž první obsahující 122 písní již vyšel předtím roku 1924 pod názvem „Zpívejte Hospodinu“. V této podobě vycházel zpěvník číslovaný Zpěvník + Přídavky (někdy s notami, jindy i bez not) až do roku 1965, kdy vyšlo jeho 14. vydání. Od té doby bylo po kostelech zpěvníků čím dál méně a čekalo se na vydání zpěvníku nového. Ze stávajícího zpěvníku byly po roce 1945 vypuštěny čtyři textově nevyhovující písně, a to číslo 87, 308, 402 a 425 (nevyhovovaly teologicky, nikoliv politicky). Jinými písněmi ovšem nahrazeny nebyly a čísla tak zůstala neobsazená.[3]
  • Viktor Hájek se roku 1930 stal prvním řádným doktorem Teologické fakulty[3]
  • Hymnologický odbor Synodní rady, pověřený prací na novém zpěvníku, pracoval již od roku 1951. Autorský kolektiv tehdy vedli manželé Magdalena Horká (* 1923) a Jan Horký (1923–1995). Evangelický zpěvník vyšel roku 1979 stejně jako nová Bible. Texty sepsali například také Kamil Bednář (1912–1972) a hudbu kupříkladu Petr Eben (1929–2007) či Otmar Mácha (1922–2006). Ke zpěvníku existuje též Chorálník.[4]
  • vyšel též „Zpěvníček pro rodinné služby Boží ČCE“ pojmenovaný Buď Tobě sláva (vyšel v letech 1981 a 1983). Jeho editorem a autorem byl Luděk Rejchrt (* 1939) z Braníka a ilustrátorem Miroslav Rada (* 1926). Zpěvník si oblíbili také katolíci. Po sametové revoluci vyšel ještě „druhý díl“ tohoto zpěvníčku nazvaný Zpívejte s námi (1991).[5]
  • v pátek 17. listopadu 1989 až do večerních hodin zasedal 26. synod a ČCE jako první instituce poslala protest proti masakru na Národní třídě (telegram synodu odeslán předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi dne 17. 11. ve 20.30 hodin.[6]
  • po sametové revoluci církev vystoupila z Křesťanské mírové konference (KMK), jíž byl Josef Lukl Hromádka dříve prezidentem[6]
  • k Evangelickému zpěvníku přibyl Evangelický zpěvník. Dodatek (vydaný roku 2000) s písněmi číslovanými 601 až 703[7]
  • mládežnické zpěvníčky nahradil celocírkevní mládežnický zpěvník Svítá. Křesťanské písničky (nejen) pro mládež vydaný roku 1992 (třetí vydání roku 2002). Zpěvník Svítá se v některých sborech používá i při bohoslužbách.[7]
  • od roku 2004 pracuje Zpěvníková komise vedená hudebníkem Miroslavem Esterlem (* 1957) na třetím evangelickém zpěvníku, který má vyjít v jubilejním roce 2018.[7]
  • v roce 2004 vstoupila ČCE do Světového luterského svazu[8]
  • vzdělání vedle ETF poskytovala v letech 1992–2006 také Biblická a misijní škola transformovaná roku 1996 do Evangelické akademie – Vyšší odborné školy biblické (EV VOŠB). Sídlila v Hradci Králové. Její absolventi se mohli ve sborech ucházet o ordinaci a následně sloužit jako jáhni nebo ordinovaní presbyteři[9]
  • během osmdesátých let zasáhla české církve letniční vlna. Kulminovala v letech 1989 a 1990 a následně začala opadat[10]
  • během letniční krize v Jednotě bratrské přijala ČCE v roce 2000 tradiční (necharismatické) sbory obnovené Jednoty bratrské za svůj Ochranovský seniorát. Předchozí debaty o spojení se vždy zasekly na otázce biskupského úřadu.[10]
  • členství Josefa Hromádky ve vládě podnítila v ČCE diskusi, zda může být služebník církve (farář) uvolněn pro výkon politické funkce. Na delší dobu se v politice usadili jen Erazim Kohák (* 1933) a Svatopluk Karásek (* 1942), který jako salvátorský farář a poslanec zavdal podnět k debatám nad slučitelností farářského úřadu a politické funkce.[11]
  • jediný z našich prezidentů byl evangelíkem Tomáš Garrigue Masaryk[12]
  • vyhláška o ČCE: http://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:39894df0-98d0-11e9-bc42-5ef3fc9ae867?page=uuid:786e5460-98e5-11e9-bc42-5ef3fc9ae867 (zdroj prameny v [1])

Varšavské pokleknutí editovat

Varšavské poklepnutí byl akt, jímž se západoněmecký kancléř Willy Brandt při své návštěvě Varšavy dne 7. prosince 1970 uctil památku obětí varšavského ghetta.

Historické souvislosti editovat

Během druhé světové války se ve Varšavě nacházela největší židovská komunita v Evropě. Dne 2. října 1940 vydal nacistický generál Ludwig Fischer nařízení, podle něhož ve městě vzniklo uzavřené ghetto. Do něho Nacisté umístili až 450 tisíc lidí.[13] Podmínky, které zde panovaly, usmrtily na 85 tisíc lidí.[14]

Postupně během července až poloviny září 1942 bylo z ghetta deportováno na 300 tisíc jeho obyvatel a zbývalo jich zde asi 60 tisíc. Pak deportace ustaly. Židé se ale v ghettu začali připravovat na případný odpor, pokud by deportování jejich spoluobčanů z ghetta znovu začalo.[15]

V roce 1943 deportace skutečně znovu začaly. Nacisté plánovali, že od 19. dubna 1943 budou opětovně odvážet transporty zdejší obyvatelstvo.


Kapitola „Historické souvislosti“

Publikace G 7454, kapitola Architekt „východní politiky“ Willy Brandt

  • strana 529
    • v prosinci 1970 uskutečnil Brandt vpravdě historickou návštěvu Varšavy, aby podepsal smlouvu o přátelství s Polskem, uznávající linii Odra-Nisa jako stabilní hranici. Na celý svět zapůsobil, když požádal polský národ o omluvu za zločiny, které spáchali jeho krajané a v hlubokém dojetí poklekl před varšavským památníkem obětí nacistické okupace. Fotografie z tohoto aktu se spolu
  • strana 530
    • s výrokem, že „žádný národ nemůže uniknout své historii“, rozletěla do všech zemí
    • z průzkumů veřejného mínění, které byly vzápětí ve Spolkové republice organizovány, vyplývalo, že 48 % dotázaných tvrdilo, že „to Brandt s tím pokleknutím přehnal“ a na stejné vlně vedly svoji kampaň noviny tiskového magnáta Axela Springera
  • strana 532
    • do prosince 1971. Willy Brandt byl v Oslu oceněn Nobelovou cenou míru v uznání „konkrétních iniciativ vedoucích k uvolnění napětí“ mezi Východem a Západem.

Weby:

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ SEKERA, Pavel. Popis trati 037 Liberec – Černousy – Česká republika [online]. Praha: ŽelPage [cit. 2016-02-13]. Kapitola Historie trati. Dostupné online. 
  2. ↑ a b ŠTEFAN, Jan. Theologie ČCE. Teologická reflexe. 2014, roč. 20, čís. 2, s. 175. [Dále jen Štefan]. ISSN 1211-1872. 
  3. ↑ a b Štefan, s. 178.
  4. ↑ Štefan, s. 182.
  5. ↑ Štefan, s. 183.
  6. ↑ a b Štefan, s. 185.
  7. ↑ a b c Štefan, s. 186.
  8. ↑ Štefan, s. 187.
  9. ↑ Štefan, s. 189.
  10. ↑ a b Štefan, s. 190.
  11. ↑ Štefan, s. 201.
  12. ↑ Štefan, s. 204.
  13. ↑ Varšavské ghetto. Zima, hlad a hrdinné povstání [online]. Praha: Česká televize, 2010-10-02 [cit. 2017-04-17]. Dostupné online. 
  14. ↑ ZBAVITELOVÁ, Gita. 60 let od židovského povstání varšavského ghetta proti nacistům [online]. Praha: Český rozhlas, 2003-04-19 [cit. 2017-04-17]. Dostupné online. 
  15. ↑ ZBAVITELOVÁ, Gita. O novém americkém strategickém plánu boje proti terorismu, povstání varšavského ghetta a muslimských kosmonautech [online]. Praha: Český rozhlas, 2006-04-24 [cit. 2017-04-17]. Dostupné online. 

Poznámky editovat

  1. ↑ Trať se začala budovat roku 1872. Počínaje 1. červencem 1875 na ni společnost zahájila železniční dopravu.[1]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Jan_Polák/Pískoviště_5&oldid=20254142“