Vzduchovka

Vzduchovka je střelná zbraň využívající stlačeného vzduchu (nikoliv plynu z hoření střelné hmoty, střelného prachu), a to nejčastěji v podobě

Dlouhá pružinová vzduchovka Daisy
Dlouhá pružinová vzduchovka značky Daisy

Používá se k rekreační zábavné střelbě, cvičné střelbě, sportovní střelbě nebo k lovu drobné zvěře (například k likvidaci drobných hlodavců). Tvarově a vzhledově se příliš neliší od běžných palných zbraní. Oblíbené jsou vzduchové repliky populárních zbraní jako winchestrovka, M1 Garand, CZ-75 či Glock 17.

Druhy dlouhých vzduchovekEditovat

 
Vzduchová puška

Dělení podle mechanismuEditovat

Vzduchovky se dělí podle několika kritérií. Základní je dělení podle mechanismu, který využívají, tedy podle principu, na kterém pracují. Dle něj dělíme dlouhé vzduchovky na:

Dělení podle pohonuEditovat

Podle pohonu náboje vzduchem jsou dvojího typu:

  • pístové: zbraň se před každým výstřelem natahuje; nevýhodou je nižší přesnost (pružina netlačí stabilně), známé např. z pouťových střelnic
  • zásobníkové:
    • pneumatické se zásobníkem natlakovaného vzduchu, (větrovky, typ PCP), který se napumpuje předem a umožní tak následnou soustavnou střelbu,
    • kombinované (multipump), které zásobník vzduchu umožňují doplňovat pumpováním.
    • na CO2 s dodávanou tlakovou nádobkou (třeba sifonová bombička, i jednorázová bombička) jako zdrojem hnacího plynu; kvůli malému tlaku a objemu především u terčových zbraní, hlavně pistolí. Plusem je výborná přesnost, konzistence střelby. Naopak nevýhodou je závislost tlaku na teplotě. CO2 vzduchovky mají největší výkon při okolní teplotě 15 °C a více.

Dělení podle systému střelbyEditovat

 
CO2 vzduchovka s polymerovou pažbou
  • pružinové vzduchovky – k natažení nepotřebujete už žádné jiné zařízení, stačí pružina. Jedná se o nejméně přesný typ kvůli tomu, že pružina pokaždé vyrazí jinak a také kvůli zpětnému rázu. Patří k těm nejlevnějším vzduchovkám, proto se nejčastěji uplatní při rekreační zábavné střelbě.
  • vzduchovky s plynovém pístem – místo pružiny je pohání píst natlakovaný zpravidla vzduchem, dusíkem či jiným inertním plynem. Tento systém má menší zpětný ráz než pružinovka. Vzduchovky s pružinou i pevným pístem se dále dají rozdělit na zlamovací vzduchovku, kdy nabíjení probíhá zlomením hlavně, a dále na vzduchovku s pevnou hlavní, kdy nabíjení probíhá natažením spodní nebo boční páky.
  • CO2 vzduchovky – pohon střeliva představuje stlačený CO2 dodávaný v CO2 bombičce (12 g, 88 g). Stisknutím spouště se uvolní ventil a pustí tlak přes hlaveň. Bombičky jsou jednorázové. Mínusem je, že tyto vzduchovky fungují jen při teplotách nad 10 °C, plusem zase vysoká přesnost a nulový zpětný ráz.
  • pneumatické větrovky – pohon střeliva představuje vzduch nacházející se v kartuši, kterou lze opětovně doplnit za pomocí pumpy či tlakové lahve. Výhodou je větší stabilita vůči okolní teplotě. Jedná se o nejpřesnější typ vzduchovky. Tento typ se dělí na dva druhy, tzv. PCP (Pre-charged pneumatic) vzduchovky a Multi-pump vzduchovky. PCP zbraň má vlastní zásobník stlačeného plynu (nejčastěji vzduchu), který dává několik konzistentních výstřelů, jejichž počet závisí na mechanice, která plyn dávku, a objemu zásobníku. Multi-pump zbraň disponují menším zásobníkem, který lze doplnit nějakou pumpou na zbrani, nejčastěji pákou pod hlavní. Mají menší energii, a proto se využívají typicky na terčovou střelbu. Jsou maximálně přesné.

Podrobné dělení, které využívají specialisté na zbraně, je následující: vzduchovky s měchem, vzduchovky pístové jednoranné, vzduchovky pístové s přímým napínáním, vzduchovky pístové s napínáním pomocí převodu, vzduchovky pístové opakovací, vzduchovky s kompenzací mechanického rázu, kombinované vzduchovky, větrovky jednoranné, větrovky opakovací.[1]

HistorieEditovat

První písemné zmínky o vzduchových zbraních pocházejí z roku 1590, kdy Arne Hoff zmínil zbraň s pažbou německého typu.[2] Šlo o předovku s kolečkovým zámkem. Kolečkový mechanismus fungoval jako naviják, na který se navíjí řetěz. Navíjelo se jako u klasického kolečkového zámku, tedy pomocí klíče nasazeného na čtyřhranné vyústění hřídelky vně sámové desky. Druhý konec řetězu byl spojen s táhlem, které je kyvně zavěšeno na píst. Na táhle je nekován ozub, který při navíjení řetězu stlačuje pružinu, ta se skládá z několika plochých smyček. Další zmínka pochází z roku 1591, kdy se v německé knize z Frankfurtu nad Mohanem zmiňují ruční zbraně, které dovedou „bez ohně šíp na velkou vzdálenost vrhati“. V českých zemích se zmiňuje exemplář, uložený v depozitáři hradu Bítov. Zbraň vyrobena okolo roku 1650 je zajímavá tím, že systémem pístu předbíhá vývoj takřka o dvě staletí. Má pevnou hlaveň, nabíjí se předem, ke konstrukci byla použita šroubovitá pružina ve válci (ta se běžně používala až v 19. století.)

Zbraně založené na principu vypuštění střely z hlavně s pomocí stlačeného vzduchu byly známy již v 18. století.[3] Nejstarší typ představují vzduchovky s měchem, kdy ke kompresi měchu bylo použito měchu, který představoval běžné domácí vybavení pro rozdělávání ohně. Výskyt tohoto typu vzduchovek se datuje ke konci 17. století, nejrozšířenější byl ve století 18. a na začátku 19. století. Nejstarší exemplář pochází ze zbrojnice krále Gustava II. Adolfa (vládl v letech 1611–1632). Vzduchovky s měchem se dle badatele Eldona G. Wolfa nejčastěji nacházeli v oblasti trojúhelníku mezi Prahou, Vídní a Mnichovem.[1]

Jedna z prvních zbraní uvedených do praxe byla rakouská vojenská opakovací větrovka vz. 1779, kterou vyvinul Bartolomeo Girandoni pro Rakousko-uherskou armádu.[4] Tato puška používala zásobník pro 22 olověných střel a zásobník na stlačený vzduch až pro 60 výstřelů. I přes nesporné taktické výhody se větrovka pro armádní účely neujala, v roce 1801 byla výroba větrovek zastavena a později byly z výzbroje staženy.[5]

V první polovině 19. století dochází k postupnému přechodu na vzduchovky s pístovou konstrukcí. Píst ve válci je základní konstrukční prvek, který se zachoval dodnes. V tomto období se také mění způsob výroby vzduchových zbraní – od rukodělného způsobu se přechází na manufakturní výrobu, a později sériovou. Z druhé poloviny 19. století jsou známé zbraně vídeňské firmy Antonína Krebse, který roku 1880 nabízel dvě zbraně. Tou první je vzduchová pistole Bussey s prodloužením pístnice z válce, druhou zbraň představuje vzduchová pistole se vzduchovým válcem přímo v rukojeti. Pružina se stlačuje tahem za prodlouženou pístnici. Pistole se napínala zatlačením hlavně do těla zbraně.[6]

Nejlevnější provoz střelby může nabídnout pouze vzduchová zbraň typu PCP. Technologie výstřelu je založena na stlačeném vzduchu, který se plní pomocí pumpy či přepuštěním z tlakové lahve. Provoz těchto větrovek je velice tichý a přesný.

Vzduchovky se vyrábí také vybavené lištou, na kterou lze upevnit jak kolimátor, tak například i svítilnu.

StřelivoEditovat

 
Zleva doprava: diabolo – plochá, půlkulatá, dutá a špičatá hlavička, první řada ráže 5,5 mm, druhá 4,5 mm

Jako vzduchovkové střelivo slouží olověné diabolo (diabolka) nebo olověný či ocelový brok. Právě ocelový brok je určen pouze pro střelbu ze zbraní bez drážkované hlavně. Olověné diabolo a brok je pak určen pro vzduchovky s hlavněmi drážkovanými. Obvyklé ráže broku činí obvykle 4,46 mm a 4,5 mm. Ráže diabola 4,5 mm, 5,5 mm a 6,35 mm, produkují se i ráže 4,48 mm, 4,49 mm, 4,51 mm, 4,52 mm, 4,53 mm, 5,1 mm, 7,62 mm a 9 mm. Brok má kulovitý tvar, zatímco se diabolo vyrábí v různých variantách – půlkulatá, plochá, dutá či špičatá hlavička. Tvar ovlivňuje průraznost a aerodynamické vlastnosti. Známým výrobcem diabola je česká značka JSB Diabolo Match, která pochází z Bohumína.

Fyzikální principEditovat

Nabíjení pístové vzduchovky: Zlomením hlavně se stlačí pružina s pístem a západka s pojistkou ji zajistí před uvolněním. Vykonanou prací vzniká v pružině akumulovaná potenciální energie. Po zmáčknutí spouště se pružina uvolní, tlačí na píst, který stlačí vzduch ve válci a vzniklý tlak se přepustí do hlavně, v níž je náboj (diabolka nebo brok), který se tlakem vzduchu v hlavni uvede do pohybu. Akumulovaná potenciální energie pružiny se tak přemění na pohybovou energii vzduchu a náboje.

Větrovky se nabíjejí kromě střeliva také pohonným plynem (CO2) v jednorázových bombičkách, které se např. v pistolích umísťují do rukojeti.

NákresEditovat

 

DostupnostEditovat

Vzduchovky jsou v České republice volně prodejné osobám starších 18 let. Nejvyšší dovolená úsťová energie vzduchových zbraní v České republice činí 16 J (kat. D). Vzduchovky s energií vyšší než 16 J spadají do kategorie C a jsou dostupné pouze na zbrojní průkaz. To samé platí na Slovensku. V Polsku jsou volně prodejné vzduchovky do 17 J.[7]

Výhody vzduchovekEditovat

Vzduchovky mají řadu výhod:

  • bezpečnost – střelivo vzduchovky je bezpečné, neobsahuje třaskaviny, je velmi lehké. Většina vzduchovek má dostřel maximálně 400 m. Vlastnit vzduchovku je mnohem bezpečnější než vlastnit ostrou zbraň.
  • použití v interiéru i exteriéru – vzduchovku lze používat i přímo doma, ve vnitřních prostorách. Bezpečné místo pro střelbu se bez problémů najde i na zahradě 10 × 10 m, bez ohroženi sousedů, bez nutnosti cestovat na střelnici
  • celoroční využití – dá se střílet kdykoliv, ve dne i v noci, v létě i zimě.
  • velmi tichá, nikoho nerušící zbraň – díky tichosti není třeba používat chrániče sluchu, jen střelecké brýle pro ochranu očí jsou doporučeny.

Dělení dle využitíEditovat

  • střelba na terč – velmi populární olympijská disciplína pro obě pohlaví s četnými turnaji, např. v Německu a Británii; nejlepší větrovky patří mezi nejpřesnější zbraně vůbec. Pro terčovou střelbu klasickým způsobem přes diopter, stačí výkon 7,5 J. Je třeba mít co nejdelší záměrnou vzdálenost (od diopteru k mušce) a dobře koncipovanou pažbu s nastavením pohyblivých dílů jako lícnice či botka.
  • lov drobných škůdců – kde palná zbraň by byla nebezpečná nebo zakázaná. K lovu škůdců se používají zbraně výkonnější ráže jako 5,5 mm. U ní není důležitý regulátor tlaku vzduchu, ale přesnost střelby. Výhodu představuje rychlé přebíjení či poloautomatický režim střelby.
  • zábavná střelba – běžný koníček pro radost a trénink dovednosti a správného zacházení se zbraněmi. Pro zábavnou střelbu zejména na větší vzdálenosti jsou vhodné přesné větrovky v ráži 4,5 mm, s regulátorem tlaku vzduchu a větším zásobníkem vzduchu, z důvodu, že pro střelbu na větší vzdálenost je potřeba co nejvyšší výkon. Výhodu pro zábavnou střelbu představuje, pokud má vzduchovka nabíjecí zařízení, dále kvalitní pažbu, která je dobře uchopitelná a použitelná při střelbě ze všech poloh.
  • sportovní střelba – pro trénink ke střelbě z ostrých zbraní nebo na HFT disciplíny (Field Target Shooting). Ideální je sportovní puška s nastavitelnou pažbou ve všech směrech, s regulátorem tlaku, velkým zásobníkem a ve výkonu 16 J. Přebíjecí mechanismus není u tohoto druhu střelby nutností.[8]

VýrobciEditovat

  • Česká zbrojovka – výrobce vzduchových zbraní (modelová řada Slavia)
  • GAMO – španělský výrobce vzduchovek, munice a příslušenství
  • Cometa – španělský výrobce vzduchovek
  • Taipan – český výrobce vysoce kvalitních pneumatických (PCP) vzduchovek
  • Air Arms – tradiční anglický výrobce kvalitních vzduchovek, munice a příslušenství
  • Hatsan – turecký výrobce vzduchových zbraní a příslušenství
  • Weihrauch – kvalitní německé vzduchovky, značka existuje již od roku 1899
  • SPA – čínský výrobce cenově dostupných vzduchovek pro rekreační střelce
  • Crosman – tradiční americký výrobce vzduchovek a vzduchového střeliva
  • Evanix – korejský specialista na větrovky (PCP zbraně)
  • Daystate – tradiční anglický výrobce větrovek (PCP zbraně)
  • Umarex – tradiční německý výrobce vyrábějící repliky na základě ostrých předloh značky Walther (oblíbená Walther PP Polizei Pistol a Walther PPK, kterou používal James Bond)
  • Daisy – americká značka vzduchovek s tradicí od 19. století
  • Norconia – německý výrobce zlamovacích a CO2 vzduchovek
  • Edgun – producent PCP vzduchovek
  • ASG – dánský výrobce replik ostrých střelných zbraní
  • Kral Arms – turecký výrobce větrovek
  • Brocock – tradiční anglický výrobce kvalitních vzduchovek
  • RTI Arms – slovinský výrobce kvalitních vzduchovek
  • BSA – tradiční anglický výrobce kvalitních vzduchovek
  • Zbroia – ukrajinský výrobce PCP větrovek
  • Ekol – turecký výrobce vzduchovek i plynovek
  • Altaros – český výrobce PCP zbraní a příslušenství
  • Airgun Technology – český výrobce PCP zbraní a příslušenství

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b REHÁK, Petr. Vzduch jako střelivo. 1.. vyd. Praha: Mladá fronta, 2017. 272 s. ISBN 978-80-204-4630-5. 
  2. HOFF, Arne. Airguns and Other Pneumatic Arms, Londýn, 1972
  3. Historie vzduchovek
  4. Rakouská vojenská opakovací větrovka vz. 1779. www.primaplana.net [online]. [cit. 2014-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-19. 
  5. Historie vzduchovek
  6. REHÁK, Petr. Vzduch jako střelivo. 1.. vyd. Praha: Mladá fronta, 2017. 272 s. ISBN 978-80-204-4630. S. 22–28. 
  7. Zákon z roku 2016 o zbraních a munici, Ustawa z 2016 r. o broni i amunicji
  8. Vzduchovky dle využití