Otevřít hlavní menu

Urho Kaleva Kekkonen

prezident Finské republiky

Urho Kaleva Kekkonen (3. září 1900, Pielavesi31. srpna 1986, Helsinky) byl finský politik, prezident, premiér, ministr vnitra, spravedlnosti a zahraničních věcí. Kekkonen pokračoval v Paasikiviho politice známé jako Paasikiviho-Kekkonenova linie. Je nejdéle sloužícím prezidentem v historii Finska. V anketě Velcí Finové z roku 2006 mu hlasy diváků finské televize přisoudily 3. místo za maršálem Mannerheimem a Ristem Rytim.[1]

Urho Kaleva Kekkonen
Urho-Kekkonen-1977.jpg

8. prezident Finska
Ve funkci:
1. března 1956 – 28. ledna 1982
Předchůdce Juho Kusti Paasikivi
Nástupce Mauno Koivisto

Premiér Finska
Ve funkci:
20. října 1954 – 3. března 1956
Předchůdce Ralf Törngren
Nástupce Karl-August Fagerholm
Ve funkci:
17. března 1950 – 17. listopadu 1953
Předchůdce Karl-August Fagerholm
Nástupce Sakari Tuomioja
Stranická příslušnost
Členství Strana středu

Narození 3. září 1900
Pielavesi, Finsko
Úmrtí 31. srpna 1986 (ve věku 85 let)
Helsinky, Finsko
Místo pohřbení hřbitov Hietaniemi
Děti Taneli Kekkonen
Matti Kekkonen
Příbuzní Timo Kekkonen a Tea Kekkonen (vnuci)
Sídlo Pielavesi (1900–1906)
Kuopio (1906–neznámá hodnota)
Iisalmi (neznámá hodnota–1911)
Kajaani (1911–1921)
Helsinky (1921–1986)
Tamminiemi (1956–1986)
Lapinlahti (neznámá hodnota)
Alma mater Helsinská univerzita
Profese právník
Ocenění Leninův řád
velkokříž Řádu islandského sokola
velkokříž Řádu svatého Olafa
velkokříž s řetězem Záslužného řádu Italské republiky
Komtur velkokříže Řádu finského lva
… více na Wikidatech
Podpis Urho Kaleva Kekkonen, podpis
Commons Urho Kekkonen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Vyrostl v rodině lesníka, což ho nasměrovalo k agrárnickému hnutí, ačkoli sám byl spíše městským intelektuálem. V občanské válce bojoval na straně vlády, tedy "bílých". V roce 1921 se přestěhoval do Helsinek a tam začal pracovat jako policista. Vystudoval nakonec práva na Helsinské univerzitě. Během studií se také věnoval sportu - v roce 1924 se stal mistrem Finska ve skoku do výšky (zájem o sport ho nikdy neopustil, proto byl později předsedou finské atletické asociace a také finského olympijského výboru), ale také novinařině, byl šéfredaktorem studentských novin Ylioppilaslehti (1927-1928). Dizertační práci obhájil roku 1936. Ve stejném roce byl prvně zvolen za Agrární ligu (dnes Finský střed) do parlamentu, Eduskunty. Vzápětí získal první vládní post, ministra spravedlnosti a zastával ho do roku 1937 (stejný post držel znovu v letech 1944-1946 a krátce roku 1951). V roce 1937 se stal ministrem vnitra (do 1939, znovu pak v letech 1950-51).[2]

Ještě v roce 1940 zastával silně protisovětské postoje a byl jedním ze dvou poslanců parlamentu, kteří hlasovali proti odstoupení území Sovětskému svazu po prohrané zimní válce. Kolem roku 1943 však pojal přesvědčení, že Finsko za válku proti Sovětskému svazu bude muset zaplatit neutralitou vychýlenou spíše ve prospěch Sovětů než západu. Toto přesvědčení pak převedl do politické praxe po válce na postu ministra zahraničí (1952-1953, 1954) a sdílel ho zejména s Juho Kusti Paasikivim, poválečným prezidentem, proto se hovoří o Paasikivi-Kekkonenově linii, často též o "finlandizaci". V letech 1948–1950 byl též předsedou parlamentu. Roku 1950 kandidoval proti Paasikivimu na prezidenta, ale pohrál. Paasikivi ho pak jmenoval premiérem a Keekonen držel tento post tři roky. Vrátil se na pozici předsedy vlády v roce 1954 a držel ji až do roku 1956, kdy se na dlouhá léta stal finským prezidentem (znovuzvolení v letech 1962, 1968 a 1978, součástí bylo i výjimečné prosloužení mandátu o tři roky). Rezignoval na úřad prezidenta sám, roku 1981, po srdečním infarktu.[3]

Politický stylEditovat

Jeho politický styl byl často kritizován. Během prezidentování rozhodoval o zahraniční politice často sám, bez vlády. Typickým rysem jeho politiky bylo také využívání sovětského vlivu v domácí politice, roku 1953, když ztratil post premiéra, například vyhrožoval, že Sovětský svaz přeruší úvěrování Finska, když nebude znovu jmenován premiérem. Podobný model použil vícekrát. Navzdory tomu, že takto patrně zvyšoval sovětský vliv ve Finsku, mnozí oceňují, že svou taktikou udržel Finsko v neutrální pozici a se západním ekonomickým modelem. Výrazným milníkem bylo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy roku 1968. Tento krok Kekkonena zneklidnil a zvýšil důraz na udržení neutrality a odstupu od Sovětů. Na Sověty tlačil často hrozbou své rezignace. Vrchol zažil roku 1975, kdy v Helsinkách hostil Evropskou konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (známá jako Helsinská konference). To neutrální pozici Finska posílilo, byť tlaku Sovětů čelilo i posléze.

Dalším typickým rysem jeho politiky byla široká síť jeho spojenců a přátel ve státních úřadech a na významných místech ekonomického a společenského života. Velmi silně zasahoval do vzniku vlád a bývalo pověstnou skutečností, že finská vláda musí mít "spíše důvěru prezidenta než parlamentu", což mnozí kritizovali i se proti tomu bouřili.[4]

Ve Finsku je po něm pojmenován národní park.[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Suuret Suomalaiset. [online]. YLE, 2004 [cit. 2008-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Kekkonen, Urho. www.blf.fi [online]. [cit. 2019-03-03]. Dostupné online. 
  3. Urho Kaleva Kekkonen | president of Finland. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Kekkonen, Urho. www.blf.fi [online]. [cit. 2019-03-03]. Dostupné online. 
  5. Národní park Urho Kekkonen | Suomi.cz. suomi.cz [online]. [cit. 2019-03-03]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat