Otevřít hlavní menu

Česká příjmení

příjmení původem z Česka

Tento článek pojednává pouze o českých příjmeních, tj. o takových, která se vyskytovala anebo vyskytují na území dnešní České republiky.

Obsah

Vývoj příjmení v Českých zemíchEditovat

Nedědičná příjmíEditovat

Příjmení vznikala postupně s potřebou rozlišit obyvatele od 14. do 18. století. Tato příjmí ovšem nebyla dědičná a často se mohla změnit při dalším sňatku, stěhování, změně povolání, zdravotního stavu.

Dědičnost příjmeníEditovat

Dědičnost (po otcovské linii) příjmení byla nařízena patentem císaře Josefa II. z roku 1780.[1] Nemanželské děti přesto i poté obvykle dostávaly příjmení své matky. Příjmení vznikalo z příjmí, přezdívky, jména odvozeného z původu předků, křestních jmen předků nebo takzvaného jména po chalupě. Historické přídomky neoznačovaly místo narození dotyčného, ale původ rodu, případně sídlo (tak se např. Mikuláš Dačický z Heslova nenarodil v Heslově, ale v Kutné Hoře. Podobně i Jan Žižka z Trocnova a Kalicha, který se však v Trocnově narodil).

Výzkumem unikátnosti českých příjmení (zda všichni nositelé příjmení pocházejí z jednoho předka) a genetického a geografického původu jejich nositelů s využitím metod tzv. genetické genealogie (analýzou chromozomu Y, který se stejně jako příjmení dědí po otcovské linii) se od roku 2007 zabývá vědecký projekt Genetika a příjmení.[2]

Povinné používání příjmeníEditovat

Povinné používání příjmení v českých zemích zavedl císař Josef II. patentem z 1. listopadu 1786. Tehdy si i židé museli zvolit německé příjmení, nebo jim bylo úředně určeno (často složené, jako Hauptvogel, Rothschild, Frühauf apod.). Jména jim byla určována často podle domovního znamení domu, v němž bydleli, nebo jejich místního původu (Taussig, či Taussinger – pocházející z Domažlic, německy Taus), jinde náhodně (dostávali také posměšná příjmení).

Degermanizace příjmení v českých zemíchEditovat

V českých zemích se příjmení měnila podle národnostního cítění nositele již v 19. století (Vojta Náprstek, původně Adalbert Fingerhut).

Po druhé světové válce vznikla v rámci snah o degermanizaci jazyka také vlna snah o počeštění („odgermanizování“) českých příjmení. Tak český jazykovědec profesor František Oberpfalcer-Jílek ve svém spisku „Počeštěme svá příjmení“ uvádí, že německé příjmení má asi sedmina obyvatel, přičemž k tomu došlo často „zvůlí vrchnostenských úředníků“, kteří česká příjmení poněmčovali a zapisovali do urbářů apod. v německé podobě (např. příjmení Hrnčíř zapsali jako Tefr, což je zkomolené Töpfer (něm. 'hrnčíř'). Jílek (který šel sám příkladem a německé příjmení Oberpfalcer si roku 1946 změnil podle jména otcovy matky na Jílek[3]) navrhuje čerpat při výběru nového příjmení z historie jmen ženských členů rodiny (manželky, babičky apod.).[4][p 1]

Pravopis některých příjmeníEditovat

Pravopis s -au- na místě dnešního -ou- (Aujezdský, Autrata, Saudek, Auředník) nebo g místo j (Geržabek, Geřábek) jsou relikty tzv. bratrského pravopisu (vyslovované ou se psalo au), který byl v češtině opuštěn v polovině 19. století.

Počet českých příjmeníEditovat

V databázi ministerstva vnitra České republiky[1] bylo k roku 2016 evidováno 412 387 unikátních příjmení.[5] Novější data již nejsou dostupná[6] z důvodu GDPR.[7]

Původ českých příjmení podle Dobravy MoldanovéEditovat

Dobrava Moldanová dělí příjmení na:[8]

  • Příjmení vzniklá z rodných a křestních jmen (jedná se nejen o jména, ale i o odvozeniny z nich)
  • Příjmení z místních jmen
  • Příjmení z apelativ (zařazují člověka podle jeho místa v lidském kolektivu - zaměstnání, charakteristické rysy, události, jimiž se proslavil atd.)
  • Příjmení ze slov cizího původu

Typologie českých příjmení podle slovních druhůEditovat

[zdroj?]

Odvozená z přídavných jmenEditovat

  • odvozená podle barvy (Bílý)
  • odvozená z vlastnosti osoby (Pokorný)
  • odvozená nějakého geografického názvu (Rosický)
  • odvozená od rostliny nebo od jejich porostu
  • odvozená od zvířat
  • ostatní

Celkem existuje přibližně 4200 příjmení tohoto typu[zdroj?]. Přechylují se nejčastěji změnou koncovky (-á), řidčeji (-ová).

Nesklonná a nepřechylovanáEditovat

  • Adamů, Antonů, Antoňů, Bartů, Bratrů, Bártů, Filipů, Fojtů, Franců, Hajdů, Havlů, Holků, Honců, Honsů, Honzů, Jakubů, Janků, Janů, Jirků, Josefů, Jurů, Jírů, Kalců, Kašparů, Knězů, Korchů, Kovářů, Kravců, Krejčů, Kubů, Kšiců, Laššů, Lukšů, Machů, Macků, Marešů, Martinků, Martinů, Matoušů, Matušů, Matějů, Matůšů (Matúšů), Michalů, Mikulů, Nechoďdomů, Obereignerů, Paulů, Pavlů, Petrů, Přinesdomů, Ševců, Šimků, Šimonů, Štěpánů, Švábů, Tomášů, Tomsů, Tomšů, Tůmů, Vavrů, Vašků, Vejvodů, Venclů, Vitků, Voců, Vondrů, Václavů, Vávrů, Vítků, Vítů, Wáwrů, Židů (nepřechylují se vůbec nikdy)
  • Brixí, Dolejší, Domácí, Jiří, Jánoší, Jančí, Hořejší, Hrabí, Kačí, Kolací, Komrzí, Kočí, Krejčí, Lepší, Lovčí, Mikší, Oujiří, Podhorní, Rosí, Ryzí, Slabší, Starší, Šašecí, Tachecí, Závodní, Zlejší, Zvířecí (dnes se již téměř nikdy nepřechylují)

Nepřechylují se, mužský a ženský tvar je stejný.

Odvozená z podstatných jmenEditovat

  • živočichů (Jelen)
  • rostlin nebo jejich částí (včetně porostů - Žito)
  • částí neživé přírody (Kámen)
  • části těl živočichů (Kopýtko)
  • od poživatin (včetně jejich přípravy a konzumace - Koláč)
  • od řemesel, povolání nebo společenského postavení osob (Kovář)
  • od části těla nebo tělesného znaku (Noha)
  • od lidské činnosti (slovesa)
  • od názvů věcí (Balík)
  • od názvů bytostí či funkcí (Kmotr)
  • od názvů dnů v týdnu (Středa)

Přechylují se přidáním koncovky -ová.

Odvozená z podstatných jmen vlastníchEditovat

  • od národnosti nebo původu
  • od křestních a rodných jmen či jejich hypokoristik
  • od geografického názvu

Odvozená od číslovekEditovat

(Devátý)

Odvozená od slovesEditovat

(Skákal)

Příjmení cizojazyčnáEditovat

Do českého prostředí pronikala a pronikají migrací. Vznikala též nuceným přidělením například Židům. Mnoho cizokrajně znějících příjmení vzniklo překladem v matrikách z původního jazyka do jazyka matričního (latinského, německého i českého) a případným dalším zkomolením.

ZajímavostiEditovat

Příjmení na 2 znakyEditovat

(včetně cizojazyčných) Ač, Áč, Ág, Ba, Ce, Do, El, Ge, Ha, Iž, Iš, Le, Li, Re, Ta, Uc, Uj, Vo, Vu

Příjmení jako číslovkaEditovat

518 – jedná se však pouze o umělecké jméno

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Změna příjmení byla ulehčena i státem: zatímco změna běžného příjmení stála 125 Kčs, změna německého příjmení stála 5 Kčs.

ReferenceEditovat

  1. Ústav pro jazyk český, Josef Beneš: O našich příjmeních
  2. Genetika a příjmení
  3. ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 294.
  4. František Oberpfalcer-Jílek. Počeštěme svá příjmení. Zemská rada osvětová v Praze s Kruhem přátel českého jazyka. 8 str. S. 8.
  5. Databáze Kde jsme
  6. https://www.mvcr.cz/clanek/cetnost-jmen-a-prijmeni.aspx - Četnost jmen a příjmení
  7. https://www.czso.cz/csu/czso/caste-dotazy?p_p_id=sucrrisfaqweb_WAR_faqportlet&p_p_lifecycle=0&p_p_state=normal&p_p_mode=view&p_p_col_id=column-1&p_p_col_count=2&p_p_col_pos=1&_sucrrisfaqweb_WAR_faqportlet__facesViewIdRender=%2Fviews%2FDetail.xhtml&_sucrrisfaqweb_WAR_faqportlet_faqId=6 - Rád bych zjistil, kolik je v České republice osob s určitým příjmením
  8. MOLDANOVÁ, Dobrava. Naše příjmení. druhé. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2004. ISBN 80-86781-03-8. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

  • Ministerstvo vnitra ČR – četnost jmen a příjmení
  • KdeJsme.cz – územní přehled o příjmeních v České republice
  • verwandt.de – územní rozložení německých příjmení v Německu, Rakousku, Švýcarsku a 8 dalších státech