Třetí bitva o Charkov

Třetí bitva o Charkov
	konflikt: Východní fronta
	Německé protiútoky v únoru a březnu 1943
Trvání	19. února 1943 – 15. března 1943
Místo	Charkov, SSSR
Souřadnice	49°58′ s. š., 36°19′ v. d.
Výsledek	Německé vítězství
Strany
SSSR	Nacistické Německo
Velitelé
Filipp Golikov; Nikolaj Vatutin; K. Rokossovskij	Erich von Manstein; Paul Hausser; Hermann Hoth; E. von Mackensen
Síla
Do obrany Charkova zapojeno: 346 000 vojáků	Do útoku na Charkov zapojeno: 70 000 vojáků
Ztráty
86 469 celkem; 45 219 mrtvých; 41 250 zraněných	~11 500 celkem; ~4 500 mrtvých a pohřešovaných; ~7 000 zraněných
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Třetí bitva o Charkov byla jedna z bitev druhé světové války. Po sovětském vítězství u Stalingradu v únoru 1943 byla německá armáda na jižním úseku fronty a v celém Sovětském svazu otřesena a donucena ustoupit. Jednotky německých armád byly v oblasti Donu a Kalače vystaveny silným útokům Rudé armády. Hrozilo závažné nebezpečí, že síly v sektoru stepí na západ od Stalingradu budou vzaty do ohromných kleští a bude vytvořen "superstalingrad". Bitva byla posledním velkým vítězstvím Němců na východní frontě.

Mansteinova ofenzíva

Vrchním velitelem německých armád v prostoru jižní fronty byl polní maršál Erich von Manstein. Je považován za jednoho z nejbrilantnějších německých vojevůdců v průběhu druhé světové války.

V závěru roku 1942 byl jmenován velitelem Skupiny armád Don, posléze přejmenovanou na Skupiny armád Jih. Jeho prvním úkolem bylo zastavení ofenzivy Rudé armády a vyproštění 6. armády, obklíčené v prostoru Stalingradu. Toho však oslabená jižní část německé fronty nebyla schopná a dostala se jen do vzdálenosti 50 km od Stalingradu, ale čerstvé ruské síly je posléze definitivně vrhly zpět. Maršál Manstein řídil po porážce u Stalingradu ústupové boje německých armád. Sovětské velení doufalo, že má nad nepřítelem velkou převahu a zahájilo ofenzívu s cílem zničit německé jednotky v celé šíři jižní fronty.

Průběh

Sovětské jednotky pod velením maršálů Golikova a Vatutina zahájily útok směrem přes Charkov (město bylo významné průmyslové a dopravní centrum) s cílem definitivně porazit útvary německé Skupiny armád Jih. Německá obrana se zhroutila a v poledne 16. února bylo město pevně v rukou Rudé armády. Kromě Charkova byl osvobozen Bělgorod, Kursk a také Vorošilovgrad a Izjum. Maršál Manstein po ústupu Wehrmachtu z Charkova využil toho, že sovětské velení postupovalo bez dostatečných zásob paliva a munice, bez letecké podpory a nechalo si nezajištěné zadní linie. Wehrmacht obklíčil a porazil obrněné formace Rudé armády jižně od Charkova. To umožnilo obnovit ofenzivu proti vlastnímu městu Charkov. Manstein těžil z masivní vzdušné podpory Luftflotte 4 polního maršála Wolfram von Richthofena, jehož 1 214 letounů provedlo od 20. února do 15. března více než 1 000 bojových letů denně na podporu německé armády, což je úroveň vzdušné síly, jakou měla jen o rok dříve během Operace Blau. Útok 2. tankového sboru SS začal 11. března 1943.

Na zastavení německého postupu v úseku sovětského Jihozápadního frontu byly nasazeny všechny dostupné jednotky včetně nově vytvořeného 1. československého samostatného polního praporu (nasazeného v rámci sovětské 25. střelecké divize). Československé jednotky v bitvě u Sokolova na čas zastavily německý postup^[1] na nejkratším směru na Charkov, ale podobně jako ostatní jednotky byly později nuceny ustoupit, aby se vyhnuly obklíčení. Německá armáda nejen zastavila sovětský postup, ale nakonec dobyla zpět města Bělgorod a Charkov. 15. března byl Charkov silami divizí SS Leibstandarte Adolf Hitler a Das Reich obsazen, poté 18. března padl Bělgorod do německých rukou. Proto se také tato operace nazývá Třetí bitva o Charkov.

V průběhu bojů byly zničeny tři sovětské armády a jeden obrněný sbor, tj. 52 divizí, přes 86 tisíc vojáků, z nichž 45 219 bylo zabito a pohřešováno. Obnovení sil v tomto úseku trvalo Rudé armádě až do července 1943. Německé ztráty je obtížnější určit, ale například u úderných jednotek 2. tankového sboru SS činily přibližně 44%. Nejde však o přesné určení německých ztrát, protože jednotky SS, jakožto nejfanatičtější, byly nasazeny v částech, kde se očekávaly zvláště obtížné boje. Celková bilance německých ztrát se odhaduje na cca 10 tisíc až 12 tisíc vojáků.

Výsledek

Z taktického hlediska dosáhl Manstein stabilizace jižního úseku fronty až do léta 1943, kdy byly německé armády znovu poraženy v bitvě u Kurska.

Mansteinova ofenzíva byla příkladem toho, jak lze úspěšně vést protiútok proti roztaženým silám protivníka. Stejně jako dříve Němci doplatili v roce 1941 na překročení vlastních možností zejména v logistice při Operaci Tajfun, tak i Rudá armáda se nechala vtáhnout hluboko na území východní Ukrajiny, aniž by byla schopna úměrně tomu zajistit zabezpečení vlastních armád. Bylo to selhání sovětských vojsk a zároveň podcenění sil protivníka, v důsledku čehož musela Rudá armáda znovu opustit velká města osvobozená od Němců a ustoupit zpět o 100–150 km. Maršál Golikov byl odvelen z fronty k administrativní práci v Moskvě a nastoupil do funkce náměstka komisaře pro obranu pověřeného kádrovou prací. Pro kremelské stratégy znamenala tato bitva pověstný "kýbl ledové vody". Hlavní stan vrchního velení přestal dávat Rudé armádě vysněné a nereálné úkoly a již neočekával, že úspěšná realizace jedné strategické operace přinese vítězné zakončení války, což byla myšlenka dvou zimních ofenziv 1941/42 a 1942/43. Podrobný rozbor charkovské porážky umožnil zlepšit strukturu Rudé armády. Vznikly jednotypové tankové armády, které již nepřipomínaly své předchůdce z roku 1942. Nebyla v nich míchána klasická pěchota a hipomobilní dělostřelectvo s rychlými jednotkami. Již během letního a podzimního tažení roku 1943 přinesly provedené změny vynikající výsledky^[2].

Němci přes vítězství v bitvě nedokázali nahradit ztráty tak rychle jako Rusové a postupem času se výhoda v podobě vojáků a materiálu nakláněla stále více na sovětskou stranu. Po bitvě o Charkov mohli Němci počítat pouze s klidem na frontě, ale aby dosáhli něčeho více, potřebovali další rozhodné vítězství. Pokus v Kurském oblouku skončil porážkou německé armády a umožnil Rusům převzít iniciativu, které se nevzdali až do konce války.

Jednotky účastnící se jarní ofenzívy na straně Německa

Německý tank Panzer IV. v "ulicích" Charkova

Mapa bojů u Charkova

Skupina armád Jih - Erich von Manstein

6. armáda - Karl Hollidt, tato armáda přímo do Mansteinova protiútoku nezasáhla.
Kempfova armádní skupina - Werner Kempf
- Rausův armádní sbor - Erhard Raus
- Divize tankových granátníků Grossdeutschland - Walter Hörnlein
1. tanková armáda - Eberhard von Mackensen
- III. tankový sbor - Hermann Breith
- XXX. armádní sbor - Maximilian Fretter-Pico
- XL. tankový sbor - Gotthard Heinrici
4. tanková armáda - Hermann Hoth
- XLVIII. tankový sbor - Otto von Knobelsdorff
- LVII. tankový sbor - Friedrich Kirchner
- Tankový sbor SS - Paul Hausser
4. letecká armáda - Wolfram von Richthofen

Odkazy

Reference

↑ PRZYBYLO, Lukasz. Charkov–Donbas 1943, poslední německé vítězství na východní frontě. 1. vyd. Brno: Nakladatelství JOTA, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7217-611-3. S. 175.
↑ PRZYBYLO, Lukasz. Charkov–Donbas 1943, poslední německé vítězství na východní frontě. 1. vyd. Brno: Nakladatelství JOTA, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7217-611-3. S. 205.

Literatura

PRZYBYŁO, Łukasz. Charkov–Donbas 1943, poslední německé vítězství na východní frontě. Brno: JOTA, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7217-611-3.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Třetí bitva o Charkov na Wikimedia Commons

[:0-1] PRZYBYLO, Lukasz. Charkov–Donbas 1943, poslední německé vítězství na východní frontě. 1. vyd. Brno: Nakladatelství JOTA, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7217-611-3. S. 175.

[:1-2] PRZYBYLO, Lukasz. Charkov–Donbas 1943, poslední německé vítězství na východní frontě. 1. vyd. Brno: Nakladatelství JOTA, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7217-611-3. S. 205.

[1]

[2]