Třída Scharnhorst (1936)

třída německých bitevních lodí

Třída Scharnhorst (jinak též třída Gneisenau) byla třída bitevních křižníků (zpočátku označovaných jako bitevní lodě[2]) německé Kriegsmarine. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Do služby byly přijaty v letech 1938–1939. Vlivem vojenských a politických okolností vznikla plavidla, která byla sice rychlá a dobře pancéřovaná, avšak za svými protějšky zaostávala palebnou silou.

Třída Scharnhorst
Gneisenau
Gneisenau
Obecné informace
UživateléKriegsmarine
Typbitevní křižník
Lodě2
Osud1 potopena
1 sešrotována
Předchůdcetřída Ersatz Yorck (bitevní křižník)
třída Bayern (bitevní loď)
Nástupcetřída Bismarck
Technické údaje Scharnhorst[1]
Výtlak31 053 t standard
37 224 t plný
Délka229,8 m (max.)
Šířka30 m
Ponor8,23 m
9,91 m (max.)
Pohon12 kotlů, 3 parní turbíny
3 lodní šrouby
160 100 hp
Rychlost32 uzlů
Dosah7100 nám. mil při 19 uzlech
Posádka1669
Výzbroj9× 280mm kanón (3×3)
12× 150mm kanón (4×2, 4×1)
14× 105mm kanón (7×2)
16× 37mm kanón (8×2)
8× 20mm kanón (8×1)
Pancířaž 350mm boky
80–105mm hlavní paluba
až 360mm hlavní věže
až 140mm sekundární věže
až 350mm velitelská věž
Letadla2–4× hydroplán
2× katapult

Oba bitevní křižníky byly nasazeny za druhé světové války. Často operovaly společně, včetně výpadů proti spojenecké lodní dopravě v Atlantiku. Roku 1940 se během invaze do Norska dostaly do střetu s britským bitevním křižníkem HMS Renown a v jiném střetnutí potopily britskou letadlovou loď HMS Glorious s doprovodnými torpédoborci HMS Ardent a HMS Acasta. V únoru 1942 Scharnhorst a Gneisenau při operaci Cerberus dokázaly uniknout Lamanšským průlivem z Francie do Německa, což ve Velké Británii vyvolalo poprask. Krátce poté však byl Gneisenau v Kielu těžce poškozen přímým zásahem letecké 454kg pumy a do konce války nebyl opraven. Roku 1945 jej Němci potopily, aby zablokovaly přístup do Gdyně. Sesterský Scharnhorst se roku 1943 zapojil do operací proti spojeneckým konvojům do Sovětského svazu. V prosinci 1943 byl při operaci proti konvoji JW-55B potopen britským královským námořnictvem v bitvě u Severního mysu.

StavbaEditovat

 
Scharnhorst s původní rovnou přídí
 
Ilustrace vzhledu bitevního křižníku třídy Scharnhorst

Roku 1933 byla odsouhlasena stavba čtvrté a páté jednotky pancéřových lodí třídy Deutschland.[1] Německý vůdce Adolf Hitler si původně představoval plavidla se stejnou rychlostí a výzbrojí šesti 280mm kanónů ve třídělových věžích, jako měla třída Deutschland, ale se zesíleným pancéřováním a výtlakem 19 000 tun. Naopak námořnictvo tento návrh považovalo za nevyvážený a chtělo výzbroj plavidel posílit o třetí dělovou věž, čímž by výtlak narostl na 30 000 tun. Reagoval tak i na stavbu francouzských bitevních křižníků třídy Dunkerque. Hitler takové řešení nechtěl kvůli reakci Velké Británie na porušení limitů versailleské smlouvy (maximální výtlak válečné lodě 10 000 tun a ráže kanónů 280 mm), ale námořnictvo prosadilo, že nová třída vycházela z jeho požadavků.[3]

Anglo-německá námořní dohoda z roku 1935 navíc německému námořnictvu povolila expanzi na 35% tonáže britského královského námořnictva u bitevních lodí, letadlových lodí, křižníků a torpédoborců a 45% tonáže ponorek.[4] Výrazně také zvětšila limity výtlaku jednotlivých plavidel a ráži hlavní výzbroje až na 406 mm. Výzbroj třídy Scharnhorst byla přesto omezena na 280mm kanóny, neboť vývoj 380mm kanónů by znamenal výrazné zdržení jejich stavby a Hitler chtěl z politických důvodů nová plavidla získat co nejdříve.[3] Kvůli tomu byly bitevní křižníky třídy Scharnhorst rychlé a dobře pancéřované, ale zaostávaly svou palebnou silou.[1] Dvoudělové věže s 380mm kanóny proto dostala až následující třída Bismarck. Později plánované přezbrojení třídy Scharnhorst dvoudělovými věžmi s 380mm kanóny se neuskutečnilo.[3]

Postaveny byly dvě jednotky této třídy. Scharnhorst postavila v letech 1935–1939 loděnice Kriegsmarinewerft (KMW) ve Wilhelmshavenu. Jeho sesterskou loď Gneisenau postavila v letech 1935–1938 loděnice Deutsche Werke v Kielu.[1] Křižníky dostaly stejná jména jako roku 1914 v bitvě u Falkland potopené pancéřové křižníky třídy Scharnhorst.[5]

Jednotky třídy Scharnhorst:

Jméno Loděnice Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Status
Scharnhorst KMW, Wilhelmshaven 15. června 1935 3. října 1936 7. ledna 1939 Dne 26. prosince 1943 potopen v bitvě u Severního mysu.
Gneisenau Deutsche Werke, Kiel 6. května 1935 8. prosince 1936 21. května 1938 Roku 1942 vážně poškozen nálety, oprava nebyla dokončena a hlavní výzbroj byla přesunuta do pobřežních baterií. Dne 23. března 1945 potopen vlastní posádkou, aby zablokoval vjezd do přístavu Gdyně. Později byl sešrotován.

KonstrukceEditovat

 
Hlavní nástavba Gneisenau s příďovými dělovými věžmi
 
Z Gneisenau sejmutá dělová věž se dochovala v pevnosti Austrått v Norsku

Pancéřování plavidel mělo hmotnost 14 245 t, tedy 44% jeho výtlaku.[1] Hlavní boční pancíř měl sílu až 350 mm. Využita byla legovaná chromniklová ocel Wotan firmy Krupp.[6] Hlavní výzbroj představovalo devět 280mm kanónů, umístěných ve třech dělových věžích v ose lodi. Dvě věže stály na přídi a jedna na zádi. Sekundární výzbrojí bylo dvanáct 150mm kanónů ve čtyřech dvoudělových a čtyřech jednodělových věžích. Doplňovalo je čtrnáct 105mm kanónů, šestnáct 37mm kanónů a osm 20mm kanónů. Za dvou katapultů mohly operovat až čtyři průzkumné hydroplány (Heinkel He 60, Arado Ar 196). Pohonný systém tvořilo dvanáct kotlů Wagner a tři parní turbíny (Scharnhorst turbíny Brown-Boveri a Gneisenau turbíny Germania) o výkonu 160 100 hp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů. Scharnhorst měl dosah 7100 námořních mil při rychlosti 19 uzlů a jeho sesterská loď 6200 námořních mil při 19 uzlech.[1]

ModifikaceEditovat

V letech 1938–1939 obě plavidla dostala novou prodlouženou tzv. atlantickou příď, která zlepšovala jejich nautické vlastnosti v rozbouřených vodách Atlantiku. Jejich celková délka se tím zvětšila na 234,9 m. Dále dostaly zaoblené vyústění komína a odstraněn byl katapult na zadní dělové věži. Průběžně byla posilována lehká protiletadlová výzbroj. Scharnhorst byl dále vybaven dvěma trojitými 533mm torpédomety.[3]

Když byl spojeneckým letectvem roku 1942 vážně poškozen Gneisenau, v rámci oprav ve Gdyni mělo dojít k jeho přezbrojení 380mm kanóny ve dvoudělových věžích, což vyžadovalo i prodloužení přídě o deset metrů.[2] Práce byly zastaveny roku 1943. Mezitím sejmuté 280mm a 150mm kanóny byly využity v pobřežních bateriích.[3]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f SCHARNHORST battlecruisers (1938-1939) [online]. Navypedia.org [cit. 2022-02-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. (česky) 
  3. a b c d e GARDINER, Robert. Conway's All the World's Fighting Ships, 1922–1946. London: Conway Maritime Press, 1980. ISBN 978-0-85177-245-5. S. 225. (anglicky) 
  4. Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 67.
  5. Scharnhorst [online]. Military.cz [cit. 2022-02-17]. Dostupné online. (česky) 
  6. Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 69.

Externí odkazyEditovat