Třída Capitani Romani

Třída Capitani Romani byla třída italských lehkých křižníků. Křižníky byly navrženy jako odpověď na stavbu francouzských „supertorpédoborců“ tříd Le Fantasque a Mogador. Měly vysokou rychlost, minimální pancéřovou ochranou a byly vyzbrojeny novými 135mm kanóny.[1] Celkem bylo roku 1939 rozestavěno 12 křižníků této třídy, přičemž do italské kapitulace v roce 1943 se podařilo dokončit tři a po válce ještě čtvrtý. Stavba ostatních byla zrušena, nebo byly před dokončení zničeny. Dvě přeživší plavidla po válce provozovalo italské námořnictvo a dvě získala Francie v roce 1948. Všechny byly výrazně modernizovány a klasifikovány jako torpédoborce. Poslední byl vyřazen roku 1980.

Třída Capitani Romani
Attilio Regolo v Benátkách
Attilio Regolo v Benátkách
Obecné informace
Uživatelé Regia Marina
Marina Militare
Francouzské námořnictvo
Typ lehký křižník
Lodě 12 (plánováno)
4 (dokončeny)
Osud vyřazeny
Předchůdce třída Duca degli Abruzzi
Nástupce třída Etna
Technické údaje
Výtlak 3686 tn (standardní)
5334 tn (plný)
Délka 142,9 m
Šířka 14,4 m
Ponor 4,9 m
Pohon 2 turbínová soustrojí
4 kotle
2 lodní šrouby
110 000 hp
Rychlost 40 uzlů
Dosah 3000 nám. mil při 25 uzlech
Posádka 418
Výzbroj 8× 135mm kanón (4×2)
8× 37mm kanón (8×1)
8× 20mm kanón (4×2)
8× 533mm torpédomet (2×4)
až 130 min
Pancíř 15mm můstek
20mm věže

PlavidlaEditovat

 
Americkým letectvem potopený nedokončený křižník Ottaviano Augusto

Lehké křižníky této třídy byly projektovány jako reakce na stavbu francouzských „supertorpédoborců“ tříd Le Fantasque a Mogador. Měly se vyznačovat vysokou rychlostí a novými 135mm kanóny. Roku 1939 byla zahájena stavba celkem 12 jednotek této třídy.[2] Jejich stavbu však zásadně zkomplikovalo vypuknutí války. V červnu 1940 byly práce na čtyřech plavidlech (Claudio Druso, Claudio Tiberio, Paulo Emilio a Vipsanio Agrippa) zastaveny a jejich trupy byly sešrotovány. Ulpio Traiano navíc v lednu 1943 potopily britské miniponorky Chariot. Do italské kapitulace v září 1943 byly dokončeny pouze křižníky Attilio Regolo, Pompeo Magno a Scipione Africano. Rozestavěné křižníky Caio Mário, Cornelio Sulla, Ottaviano Augusto a Giulio Germanico po italské kapitulaci ukořistili Němci. V dalším průběhu války byla všechna čtyři rozestavěná plavidla potopena. Jediný Giulio Germanico byl po válce vyzdvižen a pro italské námořnictvo dokončen jako San Marco (D 563).[3]

Jednotky třídy Scipione Africano:

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Status
Attilio Regolo 1939 28. srpna 1940 15. května 1942 Dne 1. srpna 1948 předán Francii, přejmenován na Châteurenault (D 606). Vyřazen 1962. Ubytovací plavidlo. Sešrotován v 60. letech.
Caio Mário 1939 srpen 1941 Po italské kapitulaci obsazen Němci, kteří jej při ústupu sami potopili v La Spezia.
Claudio Druso 1939 Roku 1940 stavba zastavena, v letech 1941–1942 byl trup rozebrán.
Claudio Tiberio 1939 Roku 1940 stavba zastavena, v letech 1941–1942 byl trup rozebrán.
Cornelio Sulla 1939 28. června 1941 Po italské kapitulaci obsazen Němci, nedokončen, v červenci 1944 potopen americkým letectvem.
Giulio Germanico 1939 26. července 1941 19. ledna 1956 Po italské kapitulaci obsazen Němci, kteří jej při ústupu sami potopili. Roku 1947 vyzdvižen a veden po označením FV 2. Do italského námořnictva zařazen roku 1956 jako San Marco (D 563). Od roku 1957 klasifikován jako torpédoborec. Vyřazen 1971.
Ottaviano Augusto 1939 28. dubna 1941 Po italské kapitulaci obsazen Němci, nedokončen, v červenci 1944 potopen americkým letectvem.
Paulo Emilio 1939 Roku 1940 stavba zastavena, v letech 1941–1942 byl trup rozebrán.
Pompeo Magno 1939 24. srpna 1941 4. června 1943 Po válce ponechán Itálii, vyřazen a ponechán v rezervě jako FV 1. Roku 1951 reaktivován a italským námořnictvem provozován jako San Giorgio (D 562). Od roku 1957 klasifikován jako torpédoborec. Od roku 1964 cvičná loď, vyřazen 1980.
Scipione Africano 1939 12. ledna 1941 23. dubna 1943 Dne 15. srpna 1948 předán Francii, přejmenován na Guichen (D 607). Vyřazen 1961. Ubytovací plavidlo. Sešrotován v 80. letech.
Ulpio Traiano 1939 30. listopadu 1942 Téměř dokončený křižník 3. ledna 1943 v Palermu potopili potápěči s miniponorkami Chariot (Operace Principle).
Vipsanio Agrippa 1939 Roku 1940 stavba zastavena, v letech 1941–1942 byl trup rozebrán.

KonstrukceEditovat

 
San Giorgio (ex Pompeo Magno)

Křižníky téměř postrádaly pancéřování, které chránilo pouze dělové věže (20 mm) a můstek (15 mm). Hlavní výzbrojí bylo osm nových 135mm kanónů modelu 1938, které měly dostřel 19 600 metrů a kadenci šest ran za minutu. Doplňovalo je osm 37mm kanónů, osm 20mm kanónů a osm 533mm torpédometů. Dále unesly až 130 min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle a dvě turbíny o výkonu 110 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 40 uzlů.[4] Dosah byl 3000 námořních mil při rychlosti 25 uzlů.[5]

ModifikaceEditovat

 
Châteurenault (D 606, ex Attilio Regolo)

V srpnu 1948 Francie získala křižníky Châteurenault (D 606, ex Attilio Regolo) a Guichen (D 607, ex Scipione Africano). V letech 1948–1953 sloužily v původní podobě a následně byly přestavěny na vlajkové lodě torpédoborců třídy T 47 a T 53. Změněny byly nástavby, výzbroj i elektronika. Instalovány byly radary DRBV 20A, DRBV 11, DRBC 11 a dva DRBC 31. Novou výzbroj tvořilo šest 105mm kanónů ve dvoudělových věžích, deset 57mm kanónů ve dvoudělových věžích a dvanáct 550mm torpédometů.[6] Zhoršila se přitom stabilita obou plavidel. Později byla demontována jedna věž se 105mm kanóny a polovina torpédometů.[7]

Itálie roku 1951 vrátila do služby křižníky San Giorgio (D 562, ex Pompeo Magno) a San Marco (D 563, ex Giulio Germanico). V letech 1953–1955 byla obě plavidla modernizována, například dostala americkou výzbroj a elektroniku. Novou výzbroj představovalo šest 127mm kanónů ve dvoudělových věžích (jedna na přídi a dvě na zádi), jeden 305mm vrhač hlubinných pum Menon před můstkem, dvacet 40mm kanónů a dva spouštěče hlubinných pum.[8]

V letech 1963–1965 byl San Giorgio přestavěn na cvičnou loď. Nástavby byly upraveny a elektronika modernizována. Na palubě bylo ubytováno až 130 kadetů. Jeho novou výzbroj tvořily čtyři 127mm kanóny, tři 76,2mm kanóny OTO Melara, jeden 305mm vrhač raketových hlubinných pum Menon a dva trojhlavňové 324mm torpédomety.[8] Zároveň byl instalován nový pohonný systém koncepce CODAG. Sestával ze dvou plynových turbín Tosi Metrovick G6 o celkovém výkonu 15 000 shp a čtyři dieselů Fiat-Tosi o celkovém výkonu 16 000 bhp. Ekonomický rychlost na diesely byla 20 uzlů, nejvyšší pak 28 uzlů.[9]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. 135 mm/45 (5.3") Models 1937 and 1938 [online]. Navweaps.com [cit. 2019-01-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 130. (česky) 
  3. Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 131.
  4. Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 143.
  5. "Capitani Romani" type light cruisers (1942-1956) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 83. (česky) 
  7. CHÂTEAURENAULT light cruisers (1942 - 1943 / 1948) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b Pejčoch, Novák a Hájek, 1994, s. 143.
  9. Pejčoch, Novák a Hájek, 1994, s. 144.

LiteraturaEditovat

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky) 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. (česky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat