Třída Ardito
Třída Ardito byla lodní třída torpédoborců italského námořnictva. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Bojovaly v první světové válce. Od roku 1929 byly klasifikovány jako torpédovky. Vyřazeny byly ve 30. letech.[1]
| Třída Ardito | |
|---|---|
 Ardente | |
| Obecné informace | |
| Uživatel | Regia Marina |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 2 |
| Zahájení stavby | 1912 |
| Spuštění na vodu | 1912 |
| Uvedení do služby | 1913–1914 |
| Osud | vyřazeny |
| Předchůdce | třída Indomito |
| Nástupce | třída Audace |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 695 t (standardní) 790 t (plný) |
| Délka | 72,5 m (na vodorysce) 73 m (celková) |
| Šířka | 7,3 m |
| Ponor | 2,4 m |
| Pohon | 2 turbíny, 4 kotle 2 lodní šrouby |
| Rychlost | 30 uzlů |
| Dosah | 1200 nám. mil při 14 uzlech |
| Posádka | 69 |
| Výzbroj | 1× 120mm kanón 4× 76mm kanón (4×1) 2× 450mm torpédomet (2×1) |
Stavba
editovatCelkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Představovaly vylepšenou verzi třídy Indomito poháněnou turbínami Parsons. Jejich stavbu zajistila loděnice Cantiere navale fratelli Orlando v Livornu. Do služby byly zařazeny v letech 1913–1914.[1]
Jednotky třídy Ardito:[1]
| Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Osud |
|---|---|---|---|---|
| Ardito (AI, AO, AT) | únor 1912 | 20. října 1912 | listopad 1913 | Vyřazen 1931. |
| Ardente (AE, AR) | březen 1912 | 15. prosince 1912 | duben 1914 | Vyřazen 1937. |
Konstrukce
editovatVýzbroj tvořil jeden 120mm kanón, čtyři 76mm kanóny a dva jednohlavňové 450mm torpédomety. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Thornycroft a dvě turbíny Parsons o výkonu 16 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 30 uzlů. Dosah byl 1200 námořních mil při rychlosti čtrnáct uzlů.[1] Při rychlosti 35 uzlů se dosah zmenšil na 400 námořních mil.[2]
Modernizace
editovatRoku 1915 byly torpédoborce vybaveny dvěma zdvojenými 450mm torpédomety a zároveň mohly nést až deset námořních min. V letech 1915–1916 bylo zvětšeno množství neseného paliva ze 100 na 128 tun. Plný výtlak narostl na 900 tun a nejvyšší rychlost torpédoborců klesla na 27–28 uzlů.[1]
V letech 1918–1920 byly vyměněna hlavňová výzbroj. Nové složení výzbroje tvořilo pět 102mm kanónů, jeden 40mm kanón, dva 6,5mm kulomety a čtyři 450mm torpédomety.[1]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988.
Literatura
editovat- HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88.