Střední front

vojenská jednotka Sovětského svazu

Střední front (rusky Центральный фронт) byl název dvou vojenských formací Rudé armády za druhé světové války.

Střední front (24. července - 7. srpna 1941)

editovat

Historie

editovat

Poprvé byl Střední front vytvořen 24. července 1941 z 13. a 21. armády levého (jižního) křídla Západního frontu působících na Gomelském a Bobrujském směru. Velitelství frontu vzniklo z velitelství 4. armády, její dosavadní jednotky byly podřízeny velitelství 13. armády, jejíž vojska se nalézala v obklíčení v Mogilevu a okolí. Už 8. srpna na Střední front zaútočila německá 2. tanková skupina, od 12. srpna se k útoku přidala i německá 2. armáda. Sovětská vojska nevydržela tlak a rozpadala se. 14. srpna byl pro obranu moskevského směru vytvořen Brjanský front, kterému byla předána 13. armáda. 19. srpna Němci dobyli na 21. armádě Gomel a 3. armáda ustoupila z Mozyru. O týden později byl Střední front zrušen a zbytky vojsk předány Brjanskému frontu.[1]

Podřízené jednotky

editovat
  • 13. armáda (24. července - 16. srpna 1941)
  • 21. armáda (24. července - 26. srpna 1941)
  • 3. armáda (1. - 26. srpna 1941)

Velitelé

editovat

Člen vojenské rady

editovat

Náčelníci štábu

editovat
Předchůdce Nástupce
velitelství 4. armády velitelství Středního frontu
24. července - 7. srpna 1941
-
Předchůdce Nástupce
levé křídlo
Západního frontu
Střední front
24. července - 7. srpna 1941
levé křídlo
Brjanského frontu

Střední front (15. února - 20. října 1943)

editovat

Historie

editovat

Podruhé byl Střední front vytvořen 15. února 1943 na základě velitelství a části jednotek (21. a 65. armády) Donského frontu přesouvajících se od Stalingradu do prostoru severozápadně od Kurska. Front dostal za úkol od 15. února útočit v mezeře mezi Voroněžským a Brjanským frontem, obsadit Brjansk a Gomel, poté pokračovat směrem na Smolensk.[2] Vojska frontu vyčerpaná dlouhými pochody byla schopna útočit až od 25. února, vklínila se mezi německou 2. tankovou a 2. armádu, přední oddíly postoupily k Novgorodu-Severskému, ale poté byly roztažené sovětské jednotky smeteny protiútokem německé 2. armády. Fronta se nakonec stabilizovala severně od Kurska.[3]

Po delším období klidu se front 5. - 12. července v Kurské bitvě ubránil útoku nepřátelské 2. armády aby vzápětí v Operaci Kutuzov pomohl Brjanskému frontu dobýt Orel a okolí. Od 26. srpna zahájil nový útok (Černigovsko-pripjaťská operace) v rámci všeobecného sovětského postupu k Dněpru. V průběhu operace vojska postoupila o 300 km. Začátkem října se úsek frontu „posunul“ na sever - předal Voroněžskému frontu 13. a 60. armádu na již křídle, dostal od Brjanského frontu 3., 50., a 60. později i 61. armádu na severu. Do poloviny října postoupila vojska frontu až k Dněpru a Pripjati a překročila je. K 20. říjnu 1943 byl Střední front přejmenován na Běloruský front.

Podřízené jednotky

editovat
  • 21. armáda (15. února – 13. března 1943)
  • 65. armáda (15. února - 20. října 1943)
  • 70. armáda (15. února - 1. září 1943)
  • 2. tanková armáda (15. února - zač. září 1943)
  • 16. letecká armáda (15. února - 20. října 1943)
  • 48. armáda (13. března - 20. října 1943)
  • 60. armáda (26. března - 29. září 1943)
  • 6. gardová armáda (duben - 1943)
  • 3. gardová tanková armáda (27. července - polovina srpna 1943)
  • 13. armáda (?- 29. září 1943)
  • 3. armáda (7. - 20. října 1943)
  • 50. armáda (10. - 20. října 1943)
  • 61. armáda (po 10. - 20. října 1943)
  • 63. armáda (10. - 20. října 1943)

Velení

editovat

Velitel

Člen vojenské rady

Náčelník štábu

Předchůdce Nástupce
Donský front Střední front
12. února - 20. října 1943
Běloruský front

Reference

editovat
  1. VASILEVSKIJ, Alexandr Michajlovič. Smysl mého života. Praha: Naše vojsko, 1975. Kapitola Válka začala, s. 147–8. 
  2. VASILEVSKIJ, Alexandr Michajlovič. Smysl mého života. Praha: Naše vojsko, 1975. Kapitola Na horním Donu, s. 288, 292–3. 
  3. GLANTZ, David M. Souboj titánů. 1. vyd. Brno: JOTA, 2005. 488 s., 16 s. obr.příl. ISBN 80-7217-357-X. S. 231–6. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat