Nezávislý stát Chorvatsko: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m napřímení odkazu |
|||
Řádek 47:
Podle římské dohody z 18. května 1941, ve které byla určena i chorvatsko-italská hranice, si Chorvatsko nesmělo postavit válečné námořnictvo ani stavět vojenské objekty na jaderském pobřeží a nemohlo uzavírat bez italského vědomí mezinárodní smlouvy. Chorvatská armáda byla v italské zájmové sféře podřízena italské. Za panovníka NDH byl vybrán italský princ [[Tomislav II. Chorvatský|Aimon, vévoda ze Spoleta]], který měl nastoupit jako Tomislav II. Do Chorvatska však nikdy nepřijel. Chorvatsko a Itálie uzavřely i společnou měnovou a celní unii. Přistoupení k [[Osa Berlín-Řím-Tokio|Ose]] podepsalo Chorvatsko 15. května 1941 v [[Benátky|Benátkách]].
Po celou dobu války byla NDH ve sporu s [[Maďarsko|Maďarskem]] o oblast [[Mezimuřská župa|Medjumurje]], dohoda o společné hranici však nikdy nebyla podepsána. I když se Pavelić snažil získat si Německo přátelskou politikou jako určitou protiváhu proti Itálii, přenechal [[Adolf Hitler|Hitler]] nakonec vliv v NDH Mussolinimu. Hitler přímo v září 1941 řekl Pavelićovi, že o jeho zemi rozhodují jen Italové.
Německo si v Chorvatsku hlídalo jen své ekonomické zájmy prostřednictvím generála [[Glaise von Horstenau]]. Německé vojsko hlídalo klíčové komunikace a využívalo chorvatský průmyslový pontenciál; nikoliv ovšem pouze způsobem, že by byla produkce továren vyvážena do Říše, nýbrž byla řada závodů kompletně rozmontována a i s dělníky převezena do Německa. Později se Němci stáhli z větší části "svého" území, neboť byl stále aktuálnější problém dostatečného počtu vojenských sil na [[Východní fronta (druhá světová válka)|Východní frontě]] a také v [[Srbsko|Srbsku]], kde propukaly sporadické nepokoje a řádili jak [[četnici]], tak [[jugoslávští partyzáni|komunističtí partyzáni]].
| |||