Historický vývoj češtiny: Porovnání verzí

Období vyspělého spisovného jazyka v [[16. století|16.]]. a na počátku [[17. století]] (většina na našem území vzniklých písemných památek je však stále psána latinsky). Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, jde převážně spřežkovýo vrůzné podoby různýchspřežkového podobáchpravopisu. Po vynálezu [[knihtisk]]u se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. '''[[bratrský pravopis]]''' (podle listů vydávaných [[Jednota bratrská|Jednotou bratrskou]]),{{doplňte zdroj}} který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo nadu ''č, ď, ň, ř, ť, ž''. Písmeno ''š'' se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ''ʃʃ''. Grafém ''ě'' se začal používat dnešním způsobem. Délka vokálů se označovala čárkou, kromě ''ů'' vzniklého z původního ''ó''. Dlouhé ''í'' se z technických důvodů nejprve zvojovalozdvojovalo (''ii''), později se zapisovalo ''ij'', nakonec ''j''. Vyslovované [j] se zapisovalo jako ''g'' nebo ''y'', pro zápis [g] se někdy používal grafém ''ǧ'' (např. slovo „její“ se tak bratrským pravopisem zapisovalo jako ''gegj''). Uchovalo se psaní dvojitého ''w'', jednoduché ''v'' označovalo ''u'' na začátku slova. Diftong [ou] se zapisoval ''au'' („louka“ jako ''lauka'' apod., dnešní zápis „ou“ jako ''ou'' byl zaveden až ve 40. letech 19. století). Po ''c, s, z'' se vždy psalo ''y'' (''cyzý''). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. [[Čárka (interpunkce)|Čárka]] se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. ZačalyZačala se používat i [[tečka]], [[dvojtečka]], [[otazník]] a [[vykřičník]]. Pro potřeby tiskařů vycházejí první gramatiky.{{fakt?}}

Ve výslovnosti se dokončila diftongizace ''ý > ej'', která však v grafice pronikla do psaných textů jen v omezené míře. Byla dokončena i diftongizace ''ú > ou'' (v grafice však i nadále zůstalo ''au''), na začátku slova však pronikla jen v nižším a odborném stylu (''ouřad''(''a''), ''ouvoz''). Psané ''mě'' [mje] se začalo vyslovovat [mňe]. Nastala změna tautosylabického (stejnoslabičného) ''aj > ej'' (''daj > dej, vajce > vejce''), heterosylabického ''aj'' se nedotkla (''dají, vajec'').

V morfologii bylo dovršeno rozlišení životných a neživotných maskulin (''vidím psa'' x ''vidím strom'').

Standardem spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad [[Bible]], známý jako [[Bible kralická]] – její jazyk, tzv. ''bibličtina'' (zastarale ''bibličina''),<ref>SSJČ, SSČ, PSJČ, ASCS, heslo ''[[bibličtina]]''</ref> se později stal nejen vzorem pro jazykovou reformu národního obrození a potažmo tak i na současnou spisovnou češtinu, ale hrál roli i v dějinách vývoje spisovné [[slovenština|slovenštiny]].