Admiral Graf Spee: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m doplněno pravděpodobné číslo revize |
mBez shrnutí editace |
||
Řádek 36:
Stavba bitevních lodí [[Třída Deutschland|třídy Deutschland]], tvořené loďmi [[Lützow (kapesní bitevní loď)|Deutschland]], [[Admiral Scheer]] a právě Admiral Graf Spee, byla pokusem, jak obejít omezení výtlaku bitevních lodí na 10 000 tun, stanovené Německu [[Versailleská smlouva|smlouvou z Versailles]]. Loď měla být schopná zničit jakýkoliv [[křižník]] a díky vyšší rychlosti uniknout konfrontaci s klasickou [[bitevní loď|bitevní lodí]]. Tomu odpovídala silná hlavní výzbroj šesti děly ráže 280 mm (které byly z nouze použity i u následující [[Scharnhorst (bitevní křižník)|třídy Scharnhorst]]), a sekundární výzbrojí osmi děly ráže 150 mm. Třída Deutschland, vymykající se běžné klasifikaci, je některými autory řazena mezi těžké křižníky, které však v mnoha parametrech (pancéřování a palebná síla) překonala (fakticky je zařazení mezi křižníky snadno zpochybnitelné, protože pro křižníky lehké platilo omezení ráže děl na 6,1 palce — tedy 155 mm, zatímco těžké byly omezeny ráží děl 8 palců; mimo to pro všechny křižníky platil limit standardního výtlaku plavidla na 10 tisíc angl. tun). Novinkou bylo použití svařování na místo nýtování, což vedlo k úspoře hmotnosti konstrukce plavidla.
Unikátní (tedy v případě velké válečné lodi) byla také koncepce jejich pohonného soustrojí, kdy byl poprvé u takto velkých a rychlých válečných plavidel použit vznětový motor — tam zcela bezkonkurenčně dominovaly hnací soustrojí s reduktorovými parními turbínami. (Samotné použití [[vznětový motor|vznětového motoru]] k pohonu lodí v té době už rozhodně nebylo novinkou — první námořní lodí s tímto pohonem byla dánská motorová nákladní loď [[MS Selandia]], kterou majitel převzal již 17. února 1912. Tu poháněly dva vznětové motory, které postavila domácí firma [[Burmeister og Wain]]; ta již roku 1895 zakoupila licenci na stavbu těchto motorů od Rudolfa Diesela. Ovšem u těchto plavidel vesměs šlo o použití pomaluběžných dieselů s přímým náhonem vrtule, sice ekonomických, ovšem celkovými zástavbovými rozměry i hmotností tyto nemohly konkurovat turbínovému soustrojí.)
Praktické důvody, mj. výše zmíněné malé rozměry a hmotnost paroturbínových hnacích soustrojí (či omezený prostor který je k dispozici na válečné lodi, vedle z důvodu ochrany hnacích strojů omezené výšky strojovny), spolu s relativně nízkým výkonem tehdy existujících vznětových motorů, si vynutilo instalaci osmi (!) motorů, které přes převodové skříně poháněly dvě lodní vrtule (tj. na každé hřídelové vedení byly přes převodovou skříň, výrobek firmy [[Vulcan]], připojeny čtyři motory). Šlo o středně rychloběžné řadové stojaté motory firmy MAN, dvoudobé dvojčinné devítiválce se symetricky časovaným rozvodem, řízeným hranou pístu (v tomto případě jde o tzv. ''rovinné vratné vyplachování''). Každý motor měl zdvihový objem 723,20 litru, jmenovitý výkon byl 6750 koní (cca 4965 kW) při 450 ot/min. Poměrně vysoké otáčky motorů si současně vynutily použití reduktoru (převodu do pomala) s převodovým poměrem 1,80÷1 (tj. poměr otáček hnací÷hnaný hřídel), takže při 450 otáčkách motorů měla lodní vrtule 250 ot/min.
| |||