Moravské cukrovarnictví: Porovnání verzí

[[České země]], podobně jako asi všechny [[Slované|slovanské]] země, byly od počátku zvyklé sladit [[Březový sirup|březovým sirupem]] (méně) a [[Med|medem]] (více). Ne náhodou byl ve slovanské vesnici v období [[Velkomoravská říše|Velké Moravy]] jedním z nejváženějších obyvatel právě brtník (muž živící se sběrem medu lesních [[Včela|včelstev]]). A zatímco výroba březového sirupu byla postupem času téměř zapomenuta, tak během [[Středověk|středověku]] (hlavně ve vrcholném středověku) se v medu vybíraly i [[Daně (historie)|dávky]]. Takové dávky rozhodně nebyly malé. PodložmeTvrzení silze toto tvrzenípodložit historkou, která se datuje do obléhání [[Míšeň|míšenského hradu]] [[Poláci|Poláky]] – když posádce hradu začala docházet voda, tak než aby vypotřebovali při hašení požáru poslední její zbytky, tak užili právě med.

S rozvojem obchodu, zejména v počátcích [[Raný novověk|Raného novověku]], se na [[Evropa|evropský]] trh začal ve větší míře dostávat [[cukr]], [[Sacharóza|třtinový]], většinou dovážený koloniálními mocnostmi z [[Karibik|karibské oblasti]]. A není žádným tajemstvím, že dominantníDominantní postavení mezi dovozci takovéhoto cukru získali v průběhu 17. a 18. [[Anglie|AngličaniAngličané]].

V roce [[1803]] začaly [[Napoleonské války]], [[21. listopad]]u [[1806]] pak byla Berlínským dekretem vyhlášena [[Kontinentálníkontinentální blokáda]]. V důsledku toho již [[Rakouské císařství]] již nemohlo kupovat cukr od Britů. Vláda se sice pokoušela podporovat výrobu cukru z [[Javorový sirup|javorového sirupu]], tyto pokusy byly však velmi nákladné, a pořádně nefungovaly.

Nakonec i rafinerie v Dačicích nakonec zanikla, stalo se tak v roce [[1852]]. Tou dobou byl již majitelem velkopodnikatel v oblasti cukrovarnictví -– [[Satzger]]. Příčinou zániku byla pravděpodobně odlehlost a technická zaostalost výroby.

Od 30. let [[19. století]] cukrovary vznikaly a zanikaly ‚ve velkém‘. Namátkou – velmi významný cukrovar vznikl v roce [[1836]] v [[Rájec nad Svitavou|Rájci nad Svitavou]], další byl založen hrabětem J. Stockau v [[Napajedla|Napajedlích]]; [[1838]] vznikl martinický cukrovar v [[Klobouky u Brna|Kloboukách u Brna]]; v roce [[1841]] v [[Sokolnice|Sokolnicích u Brna]]. Už předtím byl založen v letech 1837-18381837–1838 v [[Židlochovice|Židlochovicích]] na panství [[Karel Ferdinand Rakousko-Těšínský|arcivévody Karla]] bratry [[Florentin Robert|Florentinem Robertem]] a Louisem z [[Francie]] založen asi nejdůležitější podnik tohoto druhu na Moravě.

Od 50. let předminulého století se v cukrovarnictví na Moravě uchytilo stabilně několik rodin, které jej provozovaliprovozovaly buď jako hlavní „živnost“, nebo jako jednu z nich. Pro názornost následuje výčet (abecední) těch z nich, kteří byli vázáni na průmyslové srdce [[Morava|Moravy]] -– [[Brno]]:

V porovnání s oblastí Čech, kde skutečně velkou část kapitálu v cukrovarnictví drželi Češi, byly cukrovary na Moravě ovládány převážně kapitálem německým (a židovským [– např. Kufnerové], – ten je však často řazen právě k německému) kapitálem. To se v 60. letech pokoušeli zvrátit moravští [[Rolník|rolníci]] svou snahou založit na principu [[Akciová společnost|akciové společnosti]] rolnický cukrovar. První pokus v roce [[1863]] zkrachoval, v roce [[1869]] se však vše vydařilo a byl založen První rolnický cukrovar na Moravě v [[Kroměříž|Kroměříži]]. Následovalo několik dalších pokusů, některé byly zmařeny, některé uspěly. Z nich však některé muselimusely ukončit svou činnost již roku [[1873]], kdy neustálineustály [[Hospodářská krize|hospodářskou krizi]].

V letech 1829-18411829–1841 bylo na Moravě a ve Slezsku založeno 23 cukrovarů, z toho 15 [[Feudál|feudály]] a 8 [[Buržoazie|buržoazií]]. Od roku [[1842]] do konce 60. let bylo založeno 52 cukrovarů, z toho převážná většina německy hovořícími [[Kapitalismus|kapitalisty]], a jenom 7 šlechtou z řad [[Velkostatkář|velkostatkářů]]. Přičemž tyTy starší nebyly příliš ‚stabilní‘, a měliměly tendence se potýkat s finančními, technologickými a logistickými problémy; skutečně funkční a stabilní cukrovary, dlouhodobě výnosné fungující investiční příležitosti, vznikají až v 50. letech. České akciové rolnické cukrovary byly kapitálově výrazně slabší, v porovnání s německými (či židovskými), výrazně slabší. Jejich kapitál se pohyboval v průměru asi kolem 300 tis. zlatých, zatímco společný projekt Kufnerů, Schoellerů a Skeneů =– společnost lipnicko-břeclavských cukrovarů – měla akciový kapitál asi 3 miliony zlatých.

V letech 1882-18851882–1885 bylo pouze na Moravě v činnosti 55 cukrovarů, skutečně českých z nich však nebylo víc než 6 (a to v [[Brodek u Přerova|Brodku u Přerova]], [[Holice|Holici]], [[Kroměříž|Kroměříži]], [[Litovel|Litovli]], [[Prosenice|Prosenicích]], [[Vrbátky|Vrbatkách]]), další dva byly ve vlastnictví českých firem (cukrovar ve [[Vranovice (okres Brno-venkov)|Vranovicích]] patřil [[Živnostenská banka|Živnostenské bance]] a cukrovar v [[Podivín|Podivíně]] jedné pražské firmě), v dalších 3 byl kapitál národnostně smíšený, a zbytek byl v německých rukou.

V roce [[1852]] se na Moravě vyrobilo 1 539 000 kg cukru. V roce [[1912]], do té doby největší evropská sklizeň cukrové řepy (3 514 300 tun), to bylo 53 400 000 kg, zpracováno 64 cukrovary. Z toho je možné jasně vyvodit, že i přes hospodářské krize či světovou cukerní krizi (1894-18961894–1896), cukerní daň, spotřební daň a „války“ mezi českým a německým kapitálem, množství výroby rafinovaného cukru stoupalo po celé 19. století.

* SMUTNÝ, Bohumír. ''Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764-19481764–1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin''. Vyd. 1. Brno. 2012.