Tlachtli: Porovnání verzí

'''Tlachtli''' (z [[Nahuatl|aztéčtiny]], [[Mayové|Mayi]] nazývaná ''pok-a-tok'', česky někdy také nesprávně ''pelota'') byla [[míčová hra]], která jako rituál byla součástsoučástí [[náboženství]] v [[Předkolumbovská Amerika|předkolumbovské době]] u [[Mezoamerika|mezoamerických]] kmenů, jako byli např. [[Toltékové]], [[Aztékové]] nebo [[Mayové]]. Hra nejspíš pochází od [[Olmékové|Olméků]] z 6. století př. n. l., postupně se rozšířila a byla převzata jinými kulturami [[Mezoamerika|Mezoameriky]], nakonec se dostala i na [[Karibik|Karibské ostrovy]] a na jihozápad [[Severní Amerika|Severní Ameriky]], kde ji hráli příslušníci Hohokamské kultury v dnešní [[Arizona|Arizoně]]. Moderní verzí této hry je [[ulama]].

Pravidla hry nejsou úplně přesně známá. U každého kmene se mírně lišily, stejně jako i způsob hraní a mírně i smysl hry. Ačkoliv všude měl více méně náboženský význam, u různých kmenů byly i jiné důvody. Například [[Aztékové]] tuto hru pojímali jako jakousi náhražku války v době míru a příslušníci Veracruzské kultury ji používali jako zdroj lidských obětí.

Jelikož se provozovala po celé [[Mezoamerika|Mezoamerice]], v rozmezí od [[Arizona|Arizony]] až po [[Nikaragua|Nikaraguu]] a karibské ostrovy, najdeme zde řadu míst, kde se vyskytují její hřiště, např. v [[Chichén Itzá]] nebo [[Monte AlbanAlbán]].

Míčová hra byla často spojena se sázkami, [[Mayové]] uzavírali sázky na vítěze. Často prohráli nejen svůj majetek, ale také i své manželky. Hra mohla mít také charakter božího soudu nebo orákula, především u Aztéků. Vítězové byli velice oslavováni. AckoliAčkoliv se často uvádí spojitost mezoamerické míčkovémíčové hry s lidskými oběťmi, není pravda, že by po skončení hry byli členové poraženého mužstva obětování. Klasičtí Mayové ani Aztékové tento zvyk neprovozovali, je však znám z Veracruzské kultury. Reliéfy, obklopující míčové hřiště v [[El Tajín]]u zobrazují, jak je kapitánovi poraženého mužstva uťata hlava a jeho tělo vítězové vláčejí po dvoře, aby zem nasákla krví. O obětování poražených hráčů se zmiňuje také mayský epos [[Popol Vuh|''Popol Vuh'']] z poklasického období, není však jisté, zda jde pouze o mýtus, nebo se tak dělo i ve skutečnosti.<ref> Miller, Mary Ellen (2001). "The Maya Ballgame: Rebirth in the Court of Life and Death". The Sport of Life and Death: The Mesoamerican Ballgame (Published in conjunction with an exhibition of the same name organized by the Mint Museum of Art, Charlotte, NC. ed.). New York: Thames & Hudson. pp. 20–31. {{ISBN|978-0-500-05108-5}}. OCLC 49029226.</ref>

Hřiště bylo vždy a všude považováno za posvátný prostor, kolem něj většinou stály obřadní chrámy a budovy. Mělo tvar písmene „I“, neboli římské jedničky. Po obou jeho stranách se nacházely dva nízké, široké schody, a jedna velká šikmá stěna, od které se míč mohl odrážet. Na těchto stěnách byly naproti sobě ve výšce 3-103–10 [[metr]]ů připevněné dva malé kruhy, většinou vyrobené z kamene.

Míč, nazývaný ''ollin'', byl kulatý a těžký, vyrobený buď z velmi tvrdé [[guma|gumy]] nebo [[kaučuk]]u. Jeho průměr mohl být okolo 8-208–20 [[metr|cm]] a mohl vážit od 170 [[g]] po 4 [[kilogram|kg]]. I přes veškeré ochranné vybavení hráčů však bylo časté, že se hráč při hře zranil nebo i zabil.

Oděv a ochranné pomůcky hráčů se lišily podle kultury příslušného kmene. Někteří na sobě měli kožené sandály nebo nízké boty, chrániče loktů a kolen, někdy i koženou přilbu zdobenou peřím a široký vycpávaný pás kolem beder, jiní na sobě neměli nic kromě bederní roušky. V [[El Tajín]]uTajínu a dalších nalezištích Vercruzské kultury byly nalezeny kamenné modely ochranných pomůcek pro hráče, které byly užívány při náboženských obřadech.

Podle aztécké myologie se spolu ve Tlachtli''tlachtli'' utkali dva bohové – [[Quetzalcoatl]] a [[Tlaloc]]. Tlaloc prohraje a jako důkaz úcty dá Quetzalcoatlovi kukuřičný klas, ten však chce drahé kameny a barevné peří. Tlaloc mu však řekne, že kukuřice je cennější nade všechny poklady, poněvadž je to potrava lidí.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Beaumontová | jméno = Émilie | odkaz na autora = | titul = Mytologie | vydavatel = Matys | místo = Bratislava | rok = 2003 | isbn = 80-88989-91-4 | kapitola = Posvátná hra | strany = 106 | jazyk =}}</ref>

U [[Mayové|Mayů]] se o této hře můžeme dočíst v druhé části eposu [[''Popol Vuh]]''. Vypráví se v něm o dobrodružství čtyř hrdinů (dvou dvojčatech). Starší z nich, [[Hun-Hunahpú]] a [[Vacub-Hunahpú]], mají velkou zálibu v hraní, zejména v kostkách a ''tlachtli''. Svým hraním ''tlachtli'' však kvůli hluku rozzlobí vládce [[XibalbaXibalbá|Xibalby]], [[Hun-Camé|Hun-Camého]] a [[Vucub-Camé|Vucub-Camého]], vládce podzemní říše, kteří je vyzývají na zápas v Xibalbě. I přes varování své matky se dvojčata do podsvětí vydají a překonávají různá nebezpečí, až nakonec předstoupí před bohy smrti. Ti jim dávají různé nesplnitelné zkoušky a úkoly, které ovšem dvojčata nedokážou vykonat. Obětují je a spálí přímo na hřišti míčové hry. Hun-Hunahpúova lebka se stává součástí uschlého stromu, pokrytými ostatními lebkami. [[Xquic]], panna v podsvětí, k němu přijde a žádá o ovoce, i když strom žádné nemá. Hun-Hunahpú plivne do její dlaně, a tak mu Xquic později porodí dva syny, dvojčata, [[Hunahpú]]a a [[Ixbalanque]]ho. Stejně jako jejich otec a strýc, i oni mají zálibu v míčové hře. Rachot opět rozruší vládce [[Xibalba|Xibalby]] a vyzývají je ke hře. Úspěšně díky své chytrosti překonají všechny překážky a zkoušky bohů. Nakonec hrají s bohy ''tlachtli'', ale nechají se porazit. Během noci čelí dalším nebezpečím, přičemž Hunahpú přijde o hlavu. Bratr mu místo ní postaví na krk dýni, která zázrakem získá tvar jeho obličeje a mluví. Ráno se odehrává další zápas s vládci Xibalby, místo míče se ale hraje s pravou Hunahpúovou hlavou. Lstí pak bratři získají hlavu zpátky, nasadí ji na její tělo; bohové jsou zmatení a za míč považují králíka. Díky tomuto nedorozumění Xibalbové prohráli a museli být obětováni, což se jim nelíbilo a snažili se dvou bratrů zbavit. Ti je ale chytře přelstili.