Karel Havlíček Borovský: Porovnání verzí

Karel Havlíček byl synem Matěje Havlíčka, kupce, a Josefíny Dvořákové, dcery sládka z [[Horní Cerekev|Horní Cerekve]].<ref name="MatrN"/> V dětství žil ve vesnici [[Havlíčkova Borová|Borová]] na Vysočině a v [[Havlíčkův Brod|Německém Brodě]], kam se rodina v roce 1830 přestěhovala.<ref name="Beránková, 1980"/> Jeho otec měl zde na náměstí živnost (dnes je v tomto domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu a dílu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech odešel na rok do [[Jihlava|Jihlavy]], kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v [[Havlíčkův Brod|Německém Brodě]] gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Osobní zbožnost a také touha po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vedly 19letého Havlíčka k vstupu do pražského [[Arcibiskupský seminář v Praze|kněžského semináře]]. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Zejména pro svůj příklon k ruštině, v níž byla viděna schizmatická východní [[ortodoxie]], byl 9. září 1841 ze semináře vyloučen (strávil tam tedy od října 1840 dohromady necelý rok; v jeho hodnocení mu jistě nepřidaly ani jeho [[Epigram|epigramy]] a žertíky, stejně jako slabý prospěch).<ref name="Morava, 1991"/> Stal se až do konce života nekompromisním kritikem [[Římskokatolická církev|římskokatolické církve]]. Vystupoval rovněž proti [[Celibát|celibátu]], který byl dle jeho názoru proti přírodě a lidské přirozenosti.<ref name="Drašner, 2003"/>

První vážnou známostí Karla Havlíčka byla jeho snoubenka [[Fany Weidenhoffrová|Františka (Fany) Weidenhoffrová]] (1821–1878), později provdaná Judmanová. Její zámožní němečtí rodiče měli v [[Havlíčkův Brod|Německém Brodu]] obchod se střižním zbožím. Vztah se začal rozvíjet po Havlíčkově návratu z Ruska roku 1844. Zachovala se řada dopisů, které si snoubenci vyměňovali poté, co Havlíček na jaře 1845 odešel do Prahy, v roce 1846 stanovoval (a odkládal) datum svatby. Ke svatbě však nedošlo.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Zemřela na [[Tuberkulóza|tuberkulózu]] v době, kdy byl Havlíček ještě internován v Brixenu.

Jediná dcera Karla a Julie Havlíčkových [[Zdeňka Havlíčková]] (1848–1872) zemřela na tuberkulózu, jako její rodiče.

V [[Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství|revolučním roce 1848]] odešel z ''[[Pražské Noviny|Pražských novin]]'' a za finanční pomoci šlechtice [[Vojtěch Deym|Vojtěcha Deyma]]<ref name="Morava, 1991"/> založil vlastní ''[[Národní noviny]]'',<ref name="Morava, 1991"/> které dosáhly velké popularity. Národní noviny byly první česky psaný deník v českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců národní myšlenky, formu [[revoluce]] spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily.<ref name="Drašner, 2003"/>

Byl členem [[Národní výbor (1848)|Národního výboru]]. Roku 1848 po potlačení [[Pražské červnové povstání|povstání v Praze]] byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn.<ref name="Drašner, 2003"/> Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve [[volby do rakouského Říšského sněmu 1848|volbách roku 1848]] zvolen do rakouského ústavodárného [[Kroměřížský sněm|Říšského sněmu]]. Zastupoval [[volební obvod]] [[Humpolec]] v Čechách. Uvádí se jako redaktor.<ref name="www.familia-austria.at"/> V Národním výboru byl poměrně aktivní, ve [[Vídeň|Vídni]] na Říšském sněmu však působil více jako novinář než jako poslanec.<ref name="Drašner, 2003"/> V prosinci 1848 na svůj [[Mandát (politika)|poslanecký mandát]] rezignoval.

Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. V důsledku zavedení kaucí na politická periodika byl nucen přestat vydávat satirickou přílohu ''Národních novin'' nazvanou ''Šotek''. Po vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a okolím v důsledku tzv. [[májové spiknutí|májového spiknutí]] pražské vojenské velitelství v červnu 1849 Národní noviny zakázalo.<ref name="Wögerbauer, 2015, Pokorná"/> Další vydávání bylo povoleno za Havlíčkův příslib, že se zdrží zásadní kritiky [[Březnová ústava|březnové oktrojované ústavy]]. Pro pokračující kritiku vládní politiky byly ''Národní noviny'' v lednu 1850 pražským vojenským velitelstvím zakázány.<ref name="Wögerbauer, 2015, Pokorná"/> Havlíček hledal místo, kde by mohl pokračovat ve své žurnalistické činnosti mimo oblast výjimečného stavu. Usadil se v [[Kutná Hora|Kutné Hoře]], kde založil časopis ''[[Slovan (časopis)|Slovan]]'', který vycházel dvakrát týdně. Úřední orgány se však snažily jeho dosah komplikovat, redaktor byl sledován, podrobován [[Domovní prohlídka|domovním prohlídkám]], několik čísel ''Slovana'' bylo [[Konfiskace|zkonfiskováno]] a s Havlíčkem byly vedeny [[Soudní řízení|soudní procesy]] pro porušení tiskového zákona, což Havlíček ve ''Slovanu'' s osobitým humorem komentoval.<ref name="Slovan, 1851"/> Vládní strana se jej neúspěšně snažila přimět k [[Loajalita|loajalitě]]. V reakci na činnost opozičních žurnalistů bylo v létě 1851 vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání protivládních periodik, pokud obdrží dvě úřední výstrahy. Poté, co byly ''Slovanu'' tyto výstrahy uděleny, Havlíček sám v srpnu jeho vydávání zastavil.<ref name="Wögerbauer, 2015, Pokorná"/> Žurnalistickou práci přerušil, nechtěl se však literární činnosti a veřejného působení zcela vzdát. Plánoval vydávat neperiodické publikace (na ty se nevztahovaly tak přísné zákony jako na noviny a časopisy); aby byl hmotně zabezpečen, chtěl si najmout a spravovat nějaký dvůr (pomýšlel při tom na [[panství]] Chotkovo, Valdštejnovo nebo [[Silva-Taroucové|Sylva Tarouccy]]).<ref name="Kazbunda-1924-1-287"/> Na radu Františka Palackého vydal knižně soubory svých článků ''[[Duch Národních novin]]'' a ''[[Epištoly kutnohorské]]''. Prodej ''Epištol'' byl policií zakázán, ale část výtisků se podařilo distribuovat před jejich konfiskací. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský soud a obviněn z několika přečinů. Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby osvobodil.

Z Kutné Hory se Havlíčkovi vrátili do domu na náměstí [[Havlíčkův Brod|Německého Brodu]]. Havlíček žil spíše v ústraní a společensky se neangažoval. Těšil se na práci v hospodářství, které mu nalezl jeho bratr [[František Borovský|František]]. Na začátku prosince 1851 přinesl ministr [[Alexander Bach|Bach]] císaři [[František Josef I.|Františku Josefovi I.]] doporučení deportovat Havlíčka do [[Salzburg]]u. Císař však pobyt v tomto významném městě zřejmě nepovažoval za dostatečné opatření a zvolil odlehlý [[Brixen]] v tehdejším [[Jižní Tyrolsko|jižním Tyrolsku]].

Karel Havlíček Borovský měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co byla zjištěna jeho nevyléčitelná nemoc.<ref name="Drašner, 2003"/> Roku 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18.&nbsp;června 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve [[Šternberk (Ledce)|Šternberku u Smečna]] na Kladensku, kde se léčil u místních [[Šternberk (Ledce)|lázeňských]] pramenů. 24.&nbsp;července 1856 Havlíček požil větší množství prášků na spaní.<ref name="Toulky-817"/> Druhý den dorazil spěšným kočárem doktor [[Josef Podlipský]] a odvezl pacienta do Prahy.<ref name="Toulky-817"/> O pět dní později Havlíček zemřel v bytě svého švagra Františka Jaroše<ref group="p">Dům stojí v dnešní Havlíčkově ulici, naproti pražskému [[Praha Masarykovo nádraží|Masarykovu nádraží]]. Nad vchodem je pamětní deska.</ref> ve věku 34 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho žena Julie.<ref name="matrikaZ_JH"/>

* ''[[Obrazy z Rus]]'' (1843–1846) – Cestopis, který je též první českou realistickou studií o tom, jak se v té době žilo v Rusku. Havlíček zde chválí hlavně vztah k náboženství, ale „proti srsti“ mu byl ruský vztah k alkoholu a také kontrast v sociální otázce obyvatelstva – [[Bojar|bojaři]] kontra obyčejný lid.

V pohledu na ekonomii zastával Karel Havlíček Borovský pozici [[klasický liberalismus|klasického liberalismu]]. Byl pro svobodný obchod, proti clům a odmítal nekryté papírové peníze.<ref name="Havlíček, Svobodná výroba, svobodný obchod"/> a odmítal nekryté papírové peníze.<ref name="Havlíček, Peníze"/>

V roce 1846 Havlíček navštívil litoměřický biskupský hřbitov, kde se zhrozil, že není nijak označen hrob [[Karel Hynek Mácha|Karla Hynka Máchy]]. Zasadil se o&nbsp;vytvoření náhrobku, který je dnes na pražském [[Vyšehradský hřbitov|Vyšehradě]].<ref name="Janský, 1953"/> V&nbsp;roce 1848 navrhl Karel Havlíček přejmenování pražského Koňského trhu na [[Václavské náměstí]]<ref name="Praha, město věží"/> a&nbsp;Dobytčího trhu na [[Karlovo náměstí (Praha)|Karlovo náměstí]] a&nbsp;zasadil se o ně. Neúspěšně se zasazoval o&nbsp;zřízení první české průmyslové školy.<ref name="Doležal, NN"/>

* ''Kapitola o kritice'' (1846) – V tomto díle Havlíček popisuje hodnocení autorů a děl v českých zemích. Ohrazoval se proti přílišnému vlastenčení bez činu a „hospodské“ kritice, která je pro český národ typická. Tvrdil zde, že autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent. Jejich úspěch prý tkvěl právě jen ve vlastenectví, nikolinikoliv umělecké formě. Avšak celé dílo je psáno humornou formou. Tímto dílem položil základy pro budoucí [[Literární kritika|literární kritiku]].

* ''[[Křest svatého Vladimíra]]'' (rukopis: 1843–1844, vydáno 1877, torzo) – příběh boha [[Perun|Peruna]] (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu, [[Perun]] to odmítl splnit. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i bohu. Car dal Peruna chytit a utopit... Díloa svět se nezměnil: „Ale svět je psánopořád velmistejný, čtivýmlidé ho nezmění, hovorovýmplivni si stokrát do moře, místyono vulgárnímse jazykemnezpění.“ HavlíčekDílo zdenebylo ironizujedokončeno, mocje státníhopsáno aparátuvelmi čtivým, kterýhovorovým, můžemísty poroučet[[Vulgarismus|vulgárním]] i bohujazykem.

* ''[[Epigramy]]'' (1845) – krátké pointované veršované skladby. Většinou se jedná o kritiku, [[Parodie|parodii]] či [[Satira|satiru]].

* ''[[Tyrolské elegie]]'' (1852, vydáno 1861) – název „[[elegie]]“ (tj. nářek, žalozpěv) je ironickou nadsázkou; dílo je humorným a satirickým popisem Havlíčkova zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku. Kritizuje policii, společenský systém. Objevují se zde satirické, lyrické a [[Ironie|ironické]] prvky. Celé dílo je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších.

* ''[[Král Lávra (báseň)|Král Lávra]]'' (1854) – [[Alegorie|alegorická]] satirická skladba, jejímž námětem je stará irská pohádka o králi s oslíma ušima, přizpůsobená českému prostředí.

Známým zpodobením Karla Havlíčka je jeho socha z hořického [[Pískovec|pískovce]] od [[Josef Strachovský|Josefa Strachovského]], která je od roku 1883 před [[Vlašský dvůr|Vlašským dvorem]] v [[Kutná Hora|Kutné Hoře]]. Další autorské pískovcové kopie této sochy byly vytvořeny pro [[Vysoké nad Jizerou]] (v roce 1891) a [[Havlíčkova Borová|Havlíčkovu Borovou]] (v roce 1901). V roce 1911 vznikly podle původního originálu dva [[Bronz|bronzové]] odlitky, jeden je umístěn na [[Pomník Karla Havlíčka Borovského|Havlíčkově náměstí]] v Praze na [[Žižkov|Žižkově]], druhý v [[Chicago|Chicagu]]. Další pomníky jsou např. v [[Jedovnice|Jedovnicích]] (František Voleský, 1900), v [[Jičín|Jičíně]] (Jindřich Říha, 1906) nebo v [[Prostějov|Prostějově]] ([[Julius Pelikán]], 1921).

V roce 1918 byl nově vznikající pěší střelecký pluk nově utvářené 3. divize [[Československé legie|Československých legií]] na Rusi pojmenován „pluk Karla Havlíčka Borovského“.<ref name="Preclík, 2019"/>

V letech 1988 a 1989 působilo v [[Havlíčkův Brod|Havlíčkově Brodě]] a okolí neoficiální [[Antikomunismus|protikomunistické]] hnutí pojmenované [[Havlíčkova mládež|Havlíčkova mládež,]] hlásící se k odkazu Karla Havlíčka.<ref name="www.pametnaroda.cz"/>. Činnost spolku spojovala odpor proti [[Komunistický režim v Československu|komunistickému režimu]] s prvky studentské [[recese]] a uměleckého [[Happening|happeningu]]. Po [[Sametová revoluce|sametové revoluci]] spolek zanikl.