Spartakovo povstání: Porovnání verzí

Rebélie začala roku [[73 př. n. l.]], když gladiátor Spartakus, původem z [[Thrákie]], zorganizoval v gladiátorské škole v [[Capua|Capui]] vzpouru, která byla prozrazena, ale podařilo se uniknout skupině asi 70  gladiátorů. Skryli se na hoře [[Vesuv]]u, několikrát porazili různě velké oddíly římského vojska a získali jejich zbraně. Postupně se k nim přidávali další otroci, pastevci a v  menší míře i svobodní rolníci, až jich nakonec bylo přes 120 000.

Se Spartakovým cílem odvést otroky z Itálie severní cestou část z  nich nesouhlasila a pod vedením [[Galie|Gala]] jménem [[Crixus]] se od Spartaka roku [[72 př. n. l.]] oddělila. Tato skupina byla krátce nato poražena při hoře [[Gargano]] v [[Apulie|Apulii]]. Spartakovo vojsko, vůči němuž se následně římské vojsko obrátilo, však zvítězilo v  několika bitvách v severní Itálii.

Přestože nyní měli otroci cestu přes [[Alpy]] volnou, pustili se z  neznámých důvodů na jih, obsadili město [[Thurii]] (Thurioi), které učinili svou základnou, ale nepodařilo se jim přeplavit na [[Sicílie (ostrov)|Sicílii]].

Mezitím se velitelem římských vojsk stal [[Marcus Licinius Crassus]], který v armádě zavedl disciplínu, postavil nové [[Římská legie|legie]] a uzavřel Spartakovy přívržence na [[Bruttijský poloostrov|Bruttijském poloostrově]] na jihu Itálie. Spartakovým přívržencům se sice podařilo dostat z obklíčení ([[71 př. n. l.]]), ale od hlavního Spartakova vojska se oddělily oddíly pod vedením Gannika a Casta, které byly Římem poraženy. Samotné Spartakovo vojsko bylo nakonec poraženo v [[Apulie|Apulii]] na řece Silarus, kde v namáhavém boji zemřel Spartakus a asi 40 až 60  tisíc vzbouřenců. Poslední skupinu vzbouřenců v severní Itálii nakonec zničil [[Pompeius]], který se právě vracel z  [[Hispánie]], za což mu senát dovolil ucházet se o funkci [[Římský konzul|konzula]]. 6  000 poražených zajatých otroků dal Crassus ukřižovat podél cesty [[Via Appia]].

Spartakovo povstání bylo v  průběhu dějin vnímáno jako symbol boje proti otroctví a nespravedlnosti. Stalo se námětem mnoha kulturních děl, od obrazů a soch, přes knihy, divadelní hry a balet, až po filmy a seriály.

Existence vrstvy [[Otrokářství|otroků]] a jejich zapojení do práce bylo důležitou součástí římské [[Ekonomika|ekonomiky]] v &nbsp;průběhu celých dějin [[Římská říše|Římské říše]]. Otroci byli získáváni různými cestami, především nákupem od obchodníků v &nbsp;periferních oblastech říše a zotročováním obyvatel dobytých území. Během dobyvačných válek ve 2. a 1. &nbsp;století př. &nbsp;n. &nbsp;l. získala římská republika statisíce otroků. Odhaduje se, že v &nbsp;1. &nbsp;století př. &nbsp;n. &nbsp;l. tvořili otroci asi třetinu obyvatel Itálie, což představovalo asi 2 až 3 &nbsp;miliony z &nbsp;celkem cca 7 &nbsp;milionů.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Většina z &nbsp;nich pracovala v &nbsp;domácnostech, ale velká část byla rovněž využívána v &nbsp;zemědělství nebo v &nbsp;dolech, tito především v &nbsp;jižní Itálii a na Sicílii. Jejich práce byla nesmírně namáhavá a v &nbsp;hierarchii otroků se nacházeli de facto nejníže.

Po většinu času existence římské republiky a na většině míst bylo s &nbsp;otroky zacházeno tvrdě a nelítostně. Podle tehdejšího práva nebyl otrok považován za člověka, nýbrž za mluvící a rozumem opatřený nástroj, za součást majetku. Vlastníci mohli otroky zneužívat, bít či zabíjet, aniž by to (ve většině případů) mělo nějaké právní následky.

Velká koncentrace bezprávných osob a kruté zacházení s &nbsp;nimi vedlo k &nbsp;povstáním. V &nbsp;roce 135 (někdy se udává 140) př. &nbsp;n. &nbsp;l. došlo k &nbsp;první velké [[První povstání otroků na Sicílii|vzpouře otroků na Sicílii]] vedené Syřanem [[Eunus]]em a jeho generálem Kleonem, kterou Římané potlačili až po několika letech.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> V &nbsp;roce 104 př. &nbsp;n. &nbsp;l. následovalo [[Druhé povstání otroků na Sicílii|druhé povstání]], s &nbsp;velmi podobnou organizací i průběhem, k &nbsp;jehož potlačení Římané potřebovali rovněž několik let.<ref>Shaw 2001, s. 107-129.</ref> Ačkoliv šlo o masivní vzpoury, jež trvaly dlouhou dobu a do nichž se zapojily desetitisíce otroků, nikdy nepředstavovaly zásadní hrozbu pro římskou republiku a nijak neovlivnily srdce říše, tedy [[Řím]] a okolní oblasti.

Zvláštní sortou otroků byli [[Gladiátor|gladiátoři]]. Jednalo se o speciálně vycvičené bojovníky, jejichž úkolem bylo zápasit mezi sebou na různých slavnostech a ve speciálních arénách. Gladiátorské školy zvané ''ludi gladiatorii'' získávaly většinu svých bojovníků na trhu s &nbsp;otroky, případně z &nbsp;řad těžkých kriminálníků. Výjimečně se gladiátory stávali i dobrovolníci z &nbsp;řad římských občanů. Gladiátoři byli na jednu stranu podrobováni tvrdému výcvikovému režimu a trestáni za jakékoliv přestupky, na straně druhé o ně bylo dobře pečováno z &nbsp;hlediska obživy a péče o zdraví.<ref>{{Citace monografie

Ačkoliv Spartakovo povstání proběhlo v &nbsp;samém středu Římského impéria, a to v &nbsp;době, o níž existuje množství záznamů, soudobí spisovatelé a historikové se jím prakticky nezabývali. Soustřeďovali se na politické dění a boje s &nbsp;vnějšími nepřáteli ([[Hispánie]], [[Malá Asie]], [[pirát]]i). Psát o otrockých bouřích se pokládalo za nevhodné, ba téměř ponižující. Římané nepovažovali Spartaka a otroky za čestné nepřátele, což byl jeden z &nbsp;důvodů, proč se nesnažili tyto události zachytit pro budoucí generace.<ref name=":8">Fields 2010, s. 84.</ref> Později píšící antičtí historikové přeci jen dění zaznamenali, zvláště pak [[Sallustius|Gaius Sallustius Crispus]], který povstání zažil v &nbsp;mladém věku a psal o něm asi 35 &nbsp;let po jeho skončení. Naneštěstí jeho obsáhlé dějiny 70. a 60. &nbsp;let prvního století př. &nbsp;n. &nbsp;l. (''Historiae'') se z &nbsp;větší části ztratily a zachovaly se jen nepatrné fragmenty. [[Livius|Titus Livius]], jenž psal v &nbsp;období vlády [[Augustus|Octaviana Augusta]], sice Spartakovo povstání také podrobně popsal, ale bohužel se zachovalo jen několik řádků. Nejdůležitějšími prameny k &nbsp;povstání jsou díla řecky píšících historiků [[Plútarchos|Plútarcha]] a [[Appiános|Appiána]]. Plútarchos sledujesledoval Spartakovu vzpouru v &nbsp;souvislosti s &nbsp;životopisem [[Marcus Licinius Crassus|Marka Licinia Crassa]], Appiános v &nbsp;rámci líčení římských dějin (''Bellum civilia''). Kratší zprávy pak najdeme i u dalších autorů. Prameny se v &nbsp;různých detailech rozcházejí, ale obecně lze na jejich základech průběh povstání v &nbsp;hlavních rysech rekonstruovat.<ref>{{Citace monografie

}}</ref><ref name=":6" /> Nicméně neexistuje žádný pramen, který by byl vytvořen samotným aktérem povstání, veškeré zmínky jsou psány z &nbsp;pohledu římské, tedy vítězné strany, a navíc většinou lidmi, kteří vzpouru nezažili.<ref name=":1" /><ref name=":6" />

Někdy na jaře roku 73 &nbsp;př. &nbsp;n. &nbsp;l. naplánovala skupina asi 200 &nbsp;gladiátorů útěk z &nbsp;[[Capua|Capujské]] školy vlastněné [[Lentulus Batiatus|Lentulem Batiatem]]. Jejich plán byl prozrazen, ale 74 &nbsp;z &nbsp;nich přesto za použití kuchyňského nářadí ze školy uniklo. Cestou se jim podařilo ukořistit i množství zbraní, výstroje (ze zásob určených pro jinou gladiátorskou školu) a zemědělského nářadí (od rolníků).<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Skupinu vedli gladiátoři [[Crixus]], [[Oenemaus]] a [[Spartakus]]. Mezi nimi vynikal [[Spartakus]] (nejspíše polatinštěná forma jména ''Sparada kos,'' v &nbsp;překladu asi „Slavný dík svému oštěpu“)<ref name=":6" />, zřejmě původem [[Thrákie|Thrák]], podle Plútarcha obdařený značnou odvahou, silou a důvtipem.<ref name=":0" /><ref>Shaw 2001, s. 131-132.</ref> I Sallustius ho v &nbsp;dochovaném fragmentu svého díla obdivně popisujepopisoval jako muže ohromně silného a kurážného.<ref>Shaw 2001, s. 145.</ref> Uprchlíci odrazili útok lokální domobrany a nakonec se usadili na svazích sopky [[Vesuv]], kde se provizorně opevnili.<ref>Oliva 1960, s. 84.</ref>

Po okolí se brzy rozkřiklo, že v &nbsp;oblasti operuje skupina uprchlíků, které se podařilo odrazit římské trestné expedice. K &nbsp;uprchlým gladiátorům se velmi rychle začali přidávat různí otroci z &nbsp;okolních [[Latifundie|latifundií]]. V &nbsp;Římě usoudili, že kapujská posádka na znovuzavedení pořádku nebude stačit a vypravili oddíl o síle 3000 3&nbsp;000&nbsp;mužů, kterému velel [[Gaius Claudius Glaber]]. Římané se nepokusili povstalce napadnout na strmých svazích hory, nýbrž se usadili na úpatí, hlídali zdánlivě jedinou přístupovou cestu a čekali, až na ně vyhladovělí gladiátoři zaútočí. Povstalci však překvapivě slezli údajně nepřístupné skály s &nbsp;pomocí lan spletených z &nbsp;divoké vinné révy a vpadli Římanům do zad. Výsledkem bylo přesvědčivé vítězství, rozprášení Římanů a ukořistění jejich zbraní a zásob.<ref>Oliva 1960, s. 85-86.</ref><ref>Shaw 2001, s. 132.</ref>

Následovala druhá římská expedice vedená praetorem Publiem Variniem. Varinius rozdělil své síly na dvě části, jednu vedl legát Furius, druhou praetor Lucius Cossinius. Plútarchos zmiňuje, že Furius velel asi 2000 2&nbsp;000&nbsp;mužům, nicméně žádné další detaily k &nbsp;římským oddílům neuvádí. Spartakus nejprve rozprášil Furia a jeho oddíly, a pak se vypořádal s &nbsp;Cossiniem. Cossinius byl nejprve zaskočen útokem povstalců, když se zrovna koupal, stačil ještě o vlas uniknout, ale v &nbsp;následném boji byl nakonec zabit. V &nbsp;několika různých střetnutích povstalci římské oddíly pokaždé porazili. Varinius jen se štěstím unikl zajetí, přičemž přišel o své odznaky funkce a o koně. Veškeré vybavení povstalci ukořistili. Spartakovi muži při střetnutí s &nbsp;těmito trestnými výpravami rovněž využili lsti - při jednom z &nbsp;nich obklíčení povstalci předstírali, že jsou stále v &nbsp;táboře a přitom v &nbsp;noci potichu unikli.<ref name=":3" /><ref name=":6">{{Citace monografie

Zvěst o prvních úspěších povstalců se rychle roznesla prakticky po celé [[Kampánie|Kampánii]]. Ke vzbouřencům se začali připojovat nejen zemědělští otroci a pastevci, ale jak tvrdí Appiános, i svobodní z &nbsp;polí, především tedy [[Bezzemek|bezzemci]], v &nbsp;malé míře i svobodní rolníci. Ti byli zjevně nespokojeni se svou ekonomickou a sociální situací.<ref>Oliva 1960, s. 86-87.</ref> Spartakus a další povstalečtí velitelé museli z &nbsp;velmi heterogenní ahordy, z &nbsp;větší části v boji zcela nezkušené hordynezkušených, lidí utvořit do té míry bojeschopné těleso, které by se dokázalo postavit římské armádě považované za nejlepší vojsko tehdejšího světa. První problém, který museli řešit, bylo to, jaký komunikační jazyk používat. Pravděpodobně šlo o hovorovou [[Latina|latinu]], respektive nějakou její formu a to i přesto, že mezi povstalci bylo asi jen málo rodilých mluvčích tohoto jazyka.<ref>Fields 2009, s. 34-35.</ref> Jádro povstalců tvořili gladiátoři především galských, germánských a thráckých etnik, kteří se do otroctví dostali buď obchodem nebo byli zajati během válek.<ref name=":2">Fields 2009, s. 35.</ref> Nejpočetnější silou povstalců byli zemědělští otroci, kteří pro své pány předtím pracovali na obilných polích, vinicích a olivových či ovocných sadech, obvykle ve skupinách po 13 až 16 &nbsp;lidech.<ref name=":2" /> Další početnou skupinu tvořili ''pastores'' neboli pastevci dobytka. Ti nebyli pod tak přísným dohledem, protože se museli pohybovat se svými stády venku i přes noc.<ref name=":2" /> Obvykle měli nadprůměrnou fyzickou kondici a navíc ve svém držení i zbraně, aby dokázali svá zvířata uchránit před predátory a zloději.<ref>Fields 2009, s. 37.</ref> Mnohdy je doprovázeli i pastevečtí psi, kteří vynikali velikostí a nebojácností. Ve vojsku otroků bylo i množství žen, vesměs manželek povstalců. Plútarchos zmiňuje přítomnost Spartakovy manželky, která prý byla věštkyně.<ref>Fields 2010, s. 41.</ref><ref>Shaw 2001, s. 131.</ref> Mezi povstalci ovšem prakticky zcela chyběli městští otroci, kteří tvořili zvláštní sortu a od venkovských otroků se v &nbsp;mnoha ohledech lišili.<ref name=":6" />

Výzbroj otrocké armády byla dosti nejednotná a zprvu i velmi slabá. Jen malá část disponovala klasickými kovovými zbraněmi, většina si musela vystačit s &nbsp;různým zemědělským náčiním či pouhými klacky a palicemi. Postupně se ale vybavení zlepšovalo, jak přibývalo kořisti získané od poražených římských legionářů. Rovněž obchodem a vlastní kovářskou výrobou vylepšovali povstalci své vybavení. Nedostatek štítů částečně kompenzovali výrobou malých kruhových štítků potažených zvířecími kůžemi.<ref>Fields 2010, s. 40.</ref>

Spartakus a další velitelé museli mít velké charisma, nadání a vůdčí a organizační schopnosti, neboť se jim nesourodou masu otroků z &nbsp;mnoha různých etnik a bez jakéhokoliv výcviku podařilo přeměnit v &nbsp;efektivní bojový útvar schopný porážet zkušené římské vojáky. Spartakus zřejmě nebyl nezpochybnitelným vrchním velitelem, ač to antické prameny bezděky uvádějí, spíše se předpokládá, že byl jedním z několika vůdců, kteří si byli víceméně rovni, nejspíše na úrovni ''[[primus inter pares]]''.<ref>Fields 2010, s. 28-30.</ref> Cílem povstání s &nbsp;největší pravděpodobností nebylo změnit hluboce vžitý otrokářský systém považovaný za přirozený, nýbrž vyvést vykořeněné a sociálním postavením zdeptané lidi z &nbsp;područí Říma a umožnit jim vrátit se do zemí svého původu, ideálně s &nbsp;tučnou kořistí.<ref>Fields 2010, s. 47.</ref>

Na jaře roku 72 &nbsp;př. &nbsp;n. &nbsp;l. opustili povstalci své zimní tábory a začali se přesouvat na sever směrem k &nbsp;[[Předalpská Galie|Předalpské Gálii]]. Tou dobou disponovali dle Appiána zhruba 70 &nbsp;000 &nbsp;muži a jejich strategie se zprvu zaměřila na plenění [[Kampánie]]. Vyvrátili několik měst a venkovských vil boháčů a zanechali za sebou mnoho mrtvých.<ref name=":3">Fields 2010, s. 54.</ref> Senát, jenž byl znepokojen porážkou římských expedic vedených Glaberem a Variniem a poničením Kampánie, vyslal dva páry legií, jimž veleli Lucius Gellius Publicola a Gnaeus Cornelius Lentulus Clodianus, aby vzbouřence zastavily. V &nbsp;táboře otroků mezitím došlo k &nbsp;vážným sporům, které nakonec vedly k &nbsp;zásadnímu rozkolu. Plútarchos uvádí, že povstalci nabyli příliš velkévelkého sebevědomí a mnozí přestali Spartaka poslouchat.<ref name=":4" /> Od hlavního Spartakova vojska se odtrhla početná skupina (20 &nbsp;000 až 30 &nbsp;000 lidí) vedená Galem Crixem. Sallustius uvedl, že důvodem byl rozdílný názor na další postup povstalců. Zatímco Crixus chtěl vybojovat rozhodující bitvu s &nbsp;Římany, Spartakus hodlal odejít z &nbsp;Itálie. Dvěma římským legiím o počtu cca 10 &nbsp;000 &nbsp;mužů, jimž velel Publicola, se podařilo Crixovo vojsko dostihnout a následně porazit ve velmi krvavé bitvě u hory Garganus. V &nbsp;boji zahynula většina Crixových stoupenců, což byli především Galové a Germáni.<ref>Fields 2010,s. 55-62.</ref>

Spartakus zatím mířil na sever. Jeho skupinu zachytil Lentulus se svým párem legií, ale byl rozdrcen. Tentýž osud stihl následně i Gellia Publicolu a jeho armádu, která předtím porazila Crixa. Oba konzulové se do Říma vrátili s hanbou. Appiános píše, že Spartakus naložil se 300 v &nbsp;boji zajatými Římany tak, že je nechal zápasit mezi sebou jako gladiátory na počest mrtvého Crixa.<ref name=":5">Shaw 2001, s. 141.</ref> Spartakus pak pokračoval v &nbsp;postupu na sever, dostal se do údolí řeky Pád a porazil nedaleko města Mutina (nyní [[Modena]]) armádu místního prokonzula Gaia Cassia Longina. Cesta k&nbsp; alpským průsmykům byla volná, ale Spartakus náhle změnil názor a rozhodl se otočit zpět k &nbsp;jihu. Důvod, proč tak učinil, není znám a historikové jsou o tom nuceni jen spekulovat. Římanům bylo definitivně jasné, že nejde jen o lokální potíž, ale o smrtelně nebezpečnou vzpouru, vůči níž musí zmobilizovat veškeré síly.<ref>Fields 2010, s. 62-63.</ref> Appiános tvrdí, že Spartakus dokonce uvažoval o útoku na samotné město Řím, ale upustil od toho, neboť si byl vědom, že jeho armáda není schopná rozsáhlé obléhací operace.<ref name=":5" />

Velitelem římských vojsk se stal [[Marcus Licinius Crassus]]. K &nbsp;dispozici dostal 10 &nbsp;legií, což bylo více než 50 &nbsp;000 &nbsp;mužů. Část své armády o síle dvou legií předal k &nbsp;velení legátovi Mummiovi s &nbsp;rozkazem vzbouřence nenapadat, jen je sledovat a kontrolovat. Mummius však příkaz porušil a byl povstalci rozprášen. Spartakus se postupně dostal až na jih Apeninského poloostrova do Lukánie. Zde obsadil město Thurii<ref name=":5" /> a posléze se přesunul do nejjižnějšího výběžku Itálie, do oblasti [[Kalábrie|Bruttium]]. Crassus se vyhýbal otevřené bitvě a rozhodl se povstalce sevřít úplně na jihu, vyhladovět a pak zlikvidovat. Nechal vykopat příkop sdoplněný s&nbsp;valem a jednoduchým opevněním od jednoho břehu k &nbsp;druhému (přibližně na úrovni města Thurii nebo jižněji), což bylo nějakých 60 &nbsp;km a vyčkával. SpartkausSpartakus mezitím úplně na jihu v &nbsp;přístavu Rhegium dojednával s &nbsp;piráty převoz celé obrovské skupiny povstalců na Sicílii, kde zřejmě doufal, že podnítí další vzpouru. Piráti nicméně na veliteli vzbouřenců vylákali tučnou platbu, ale pak odpluli a ponechali vzbouřence svému osudu.<ref>Fields 2010, s. 63-71.</ref>

Navzdory všem těžkostem a špatné situaci se zásobováním se značné části povstalců podařilo jedné noci v &nbsp;zimě na přelomu let 72/71 &nbsp;př. &nbsp;n. &nbsp;l. dostat přes Crassův příkop. V &nbsp;určité části ho zaházeli rozličným materiálem, zdechlinami a lidskými mrtvolami a unikli na sever. Crassovy legie tedy znovu začaly s &nbsp;pronásledováním. O osudu těch, kterým se uniknout nepodařilo, prameny nehovoří. Senát začal ztrácet trpělivost. Bylo potřeba vzpouru konečně zlikvidovat. Vyzval proto Pompeia a Marca Terentia Varra Luculla, aby se svými legiemi přitáhli z &nbsp;Hispánie respektive z &nbsp;Makedonie. Spartakus se to dozvěděl a rozhodl se prchnout přes Brundisium (Brindisi) přes moře do Épeiru. Jenže zjistil, že v &nbsp;Brundisiu se nacházejí silné římské jednotky, zřejmě už Lucullova armáda, tak od toho upustil. Spartakus se dokonce pokusil s &nbsp;Crassem vyjednávat, ale ten veškeré nabídky odmítl. Crassovy legie zatím dostihly část vzbouřenců vedenou Ganicem a Castem a v &nbsp;krvavé bitvě u Cantenny je rozdrtily. Spartakus nicméně unikal dál, avšak únava a úpadek morálky byly už v &nbsp;jeho vojsku patrné. Crassus nakonec zahnal povstalce do severozápadní Lukánie a chtěl si urychleně vynutit rozhodující bitvu. Obával se totiž, že Pompeius nebo Lucullus dorazí dřív a vezmou mu jeho zásluhy a slávu.<ref>Fields 2010, s. 71-75.</ref>

Na jaře 71 &nbsp;př. &nbsp;n. &nbsp;l. se Crassovo a Spartakovo vojsko střetlo v &nbsp;rozhodující bitvě. Odehrála se u pramene řeky Silarus (nyní [[Sélé (řeka)|Sélé]]). Přesné počty mužů, kteří se bitvy na obou stranách zúčastnily, nejsou známy, ale Římanů bylo asi okolo 40 &nbsp;000 a povstalců přinejmenším stejně nebo spíše víc (možná až okolo 60 &nbsp;000). Povstalci ji začali útokem, ale římští legionáři získali záhy převahu. Spartakus se pokusil během bitvy zaútočit na Crassa, dokonce zabil dva centuriony, ale nakonec byl zastaven skupinou vojáků a udolán. Tak to alespoň popisuje Plútarchos. Podle Appiána byl Spartakus raněn do stehna a nakonec zahynul v &nbsp;bitevní vřavě, nicméně jeho tělo se nikdy nenašlo, tudíž i jeho konec je sporný. V &nbsp;bitvě zahynulo mnoho desítek tisíc povstalců, ztráty Římanů byly relativně malé, Appiános uvádí jen 1 &nbsp;000 &nbsp;mužů.<ref>Fields 2010, s. 75.</ref><ref>Shaw 2001, s. 143.</ref>

Po této bitvě se ze zbývajících povstalců stala lovná zvěř. Větší část byla pobita, 6 &nbsp;000 Římané zajali. Osud, který jim přichystali, byl velmi krutý. Crassus pro ně vybral trest [[ukřižování]]m (v &nbsp;úvahu ještě přicházelo předhození dravé zvěři, případně upálení zaživa). Takto zvolený způsob popravy byl velmi bolestivý a většinou trvalo mnoho hodin, než ukřižovaný zemřel. Cesta, podél níž byla exekuce uskutečněna, byla [[Via Appia]], jež spojovala Řím a Capuu a měřila téměř 200 &nbsp;km. Vystavení ukřižovaných povstalců mělo sloužit jako odstrašující příklad, jak skončí případné další vzpoury proti římské moci.<ref>Fields 2010, s. 79-80.</ref><ref>Shaw 2001, s. 143-144.</ref>

Mezitím Pompeius, jenž se vracel s &nbsp;vojskem z &nbsp;Hispánie, využil i malé příležitosti, aby se náležitě zviditelnil a připsal si rovněž podíl na zásluhách. Podařilo se mu zachytit a pobít asi 5 &nbsp;000 &nbsp;vzbouřenců, kteří po bitvě prchali na sever. Hned o tom poslal zprávu senátu, v &nbsp;níž prohlásil, že ačkoliv Crassus vyhrál bitvu, on vzpouru zničil i s &nbsp;kořeny.<ref>Fields 2010, str. 81.</ref>

Jak Crassus tak Pompeius potlačením rebelie získali. Oba odmítli rozpustit své legie a v &nbsp;roce 70 &nbsp;př. &nbsp;n. &nbsp;l. byli oba zvoleni [[Římský konzul|konzuly]].<ref name=":6" />

Přestože povstání bylo rozdrceno, malé zbytky povstalců vzdorovaly v &nbsp;horách ještě 11 &nbsp;let. Již se ale neodvažovaly postavit legionářům v &nbsp;žádných klasických bitvách. Poslední skupinu rebelů Římané zlikvidovali až v &nbsp;roce 60 &nbsp;př. &nbsp;n. &nbsp;l. v &nbsp;kopcích nedaleko města Thurii v &nbsp;[[Kalábrie|Bruttiu]].<ref name=":6" />

Je těžké posoudit, jak povstání změnilo náhled Římanů na otroctví. Evidentně se poněkud zmírnilo chování majitelů vůči otrokům a velcí vlastníci latifundií začali na práci více využívat nemajetné námezdní síly. Příliv otroků z &nbsp;dobyvačných válek postupně slábl, jak se Římská říše přestávala rozšiřovat (1. až 2. &nbsp;století n. &nbsp;l.). Legální status otroků se pozvolna měnil k &nbsp;lepšímu – za vlády císařů [[Claudius|Claudia]] a [[Antoninus Pius|Antonia Pia]] byly uzákoněny některé právní normy, jež měly ulehčit jejich údělu (zákaz svévolného zabíjení, omezení špatného zacházení aj.). Jak velký vliv na tato zmírnění mělo Spartakovo povstání nelze přesně určit.

[[Soubor:Spartacus statue by Denis Foyatier.jpg|náhled|upright|Socha Spartaka v Louvru z &nbsp;[[19. století]], dílo Denis Foyatier]]

Spartakus a jím vedené povstání inspirovali mnoho osobností a hnutí. Kupříkladu [[Voltaire]] zhodnotil rebelii jako zřejmě jedinou spravedlivou válku v &nbsp;dějinách.<ref name=":8" /> [[Toussaint Louverture]], „černý Spartakus“, vůdce úspěšného povstání otroků na [[Haiti]], měl ve Spartakově vzpouře velký vzor.<ref>Fields 2010, s. 84-85.</ref> Další osobnosti, jež Spartakus inspiroval, byli [[Giuseppe Garibaldi]] a [[Vladimír Žabotinský]]. Značnou přitažlivost mělo otrocké povstání především pro různá levicová hnutí, strany a režimy. Němečtí [[Krajní levice|ultralevicoví]] revolucionáři, kteří se po 1. &nbsp;světové válce pokusili uchopit moc, se nazývali [[Spartakovci]]. [[Vladimir Iljič Lenin|Lenin]], [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] a před nimi i [[Karl Marx|Marx]] spatřovali v &nbsp;povstání jakousi prapůvodní proletářskou revoluci.<ref name=":6" /><ref name=":9">Fields 2010, s. 85-88.</ref> Roku 1921 došlo v &nbsp;Československu k &nbsp;prvnímu veřejnému tělocvičnému vystoupení zvanému [[spartakiáda]], jehož název byl inspirován tímto gladiátorem. [[Komunistický režim|Komunistické režimy]] v &nbsp;Československu, SSSR a NDR tato hromadná vystoupení oficiálně převzaly pod patronát a organizovaly masové cvičební akce na velkých stadionech.<ref>{{Citace elektronického periodika

Spartakovo povstání mělo značný ohlas v &nbsp;kultuře. Události a jejich hlavní hrdina představovali námět pro mnoho knih. Spisovatelé [[Lewis Grassic Gibbon]], [[Arthur Koestler]] a [[Howard Fast]] napsali o Spartakovi romány ve 30. až 50. &nbsp;letech 20. &nbsp;století.<ref name=":7">{{Citace periodika

}}</ref><ref name=":9" /> V &nbsp;roce 1954 složil [[Aram Chačaturjan]] balet [[Spartakus (balet)|''Spartakus'']], který mu vynesl [[Leninův řád]].<ref name=":6" /> V &nbsp;roce 1960 byl na motivy Fastovy knihy natočen [[Stanley Kubrick|Kubrickův]] slavný film ''[[Spartakus (film, 1960)|Spartakus]]'', kde si gladiátora zahrál [[Kirk Douglas]].<ref name=":6" /> Seriál [[Spartakus (seriál)|''Spartakus'']], natočený v &nbsp;letech 2010 až 2013, se stal hitem stanice [[HBO]]. O revoltě vznikly i další filmy. [[Terry Mancour|Terry L. Mancour]] zasadil charakter Spartaka a boj proti otroctví do budoucnosti ve svém sci-fi románu ''Spartacus''.<ref name=":7" />