Mičurinská biologie: Porovnání verzí

Mičurinská biologie vychází z předpokladu jednoty organismu a jeho prostředí. Vývoj dědičných vlastnosti organismu je tím pádem závislý na tom, v jakých podmínkách se organismus během jejich vývoje nacházel. PodmínkyZnaky prostředíorganismu takse ovlivňujívlivem předánípodmínek těchtoprostředí dědičnýchmění, vlastnostítyto nazměny potomky.mohou Znakybýt organismutrvalého se vlivem prostředí měnícharakteru a tytoorganismus změnyje pak předává organismussvému potomstvu vejako snazezpůsob, jak se na své životnípodmínky prostředí lépe adaptovat.<ref name=":1" /><ref name=":7" /> Na rozdíl od klasických genetiků očekával mičurinismus, že důsledkem [[Křížení|hybridizace]] (křížení organismů) je rozkolísání stability [[Genetická informace|genetické informace]], což umožňuje hlavně v prvních fázích vývoje organismu tuto informaci ovlivnit vnějšími zásahy (změnou prostředí). Organismus by tak bylo možné v dalším vývoji "vychovávat" pro specifické podmínky.<ref name=":7" />

Aplikované postupy šlechtění nových rostlinných odrůd na základě mičurinské biologie byly nicméně v mnoha ohledech i úspěšné, ačkoli se zakládaly na mylných přesvědčeních o genetice, která byla později vyvrácena (viz vytváření nových chladu odolných odrůd ovocných stromů [[Ivan Vladimirovič Mičurin|I. V. Mičurinem]] nebo i Lysenkův proces tzv. "[[jarovizace]]").<ref name=":0" /> Jejich rozvinutí Lysenkem a aplikace (hlavně na živočichy)zemědělské bylyplodiny byla však zcelaz slepouhlediska cestouslibovaného rapidního zvýšení jejich výnosů a naopakúpravy vyústilyvlastností vneúspěšná.<ref regresiname=":0" vědeckých/> paradigmatPředevším vvyužití Sovětskému svazu.živočichů Naprotibylo bouřlivémupak rozvojizcela genetikyslepou běhemcestou 20(viz tzv. století"vegetativní takhybridizace", došlokdy kse návratuočekávalo, kže myšlenkámdědičné propagovanýchvlastnosti vorganismu poloviněmohou stoletíbýt 19.ovlivněné například transfúzí látek jako lidská krev a vjiné součásti tédruhově doběodlišných jižorganismů překonanýchapod.<ref name=":17" /><ref). name=":5" />

}}</ref>, která vznikla v roce 19541854.<ref name=":1" />

Z tohoto učení se pak inspirovali ruští výzkumníci. Myšlenky aklimatizace exotických druhů uvedl do ruské akademické obce především Rus francouzského původu K. F. Rul'e, který byl v blízkém kontaktu právě se Saint-Hilairem a během 50. a 60. let 19. století se stala aklimatizace druhů v Rusku velmi populárním tématem a celá skupina vědců zapojených do projektu byla oslavována pro své praktické aplikace vědybiologických věd. Nicméně Rul'eho spolupracovníci (jako A. P. Bogdanov) si uvědomovali, že kromě vlivů prostředí celý proces výrazně ovlivňují i značně stabilní vnitřní faktory (tedy dědičná informace).<ref name=":1" /> V té době však nebyla podstata [[Dědičnost|dědičnosti]] plně známá, ať už šlo o [[DNA]] nebo [[Chromozom|chromozomy]], neboť genetika jako věda vznikla až na začátku 20. století.<ref>Bateson, P. (2002). William Bateson: A biologist ahead of his time. ''Journal of Genetics'', 81(2), 49–58. <nowiki>https://doi.org/10.1007/BF02715900</nowiki></ref>

O tyto teorie možnosti přímého vlivu prostředí na dědičnou informaci organismu se pak opřelo utváření nového konceptu biologie v [[Sovětský svaz|Sovětském svazu]]. V 30. letech 20. století zasáhly Sovětský svaz epizody hladomorů a vláda se tak obrátila kek vědecké komunitě ve snaze najít řešení, jak efektivně zvýšit zemědělské výnosy.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> V této vypjaté situaci se objevil mladý agronom [[Trofim Lysenko|T. D. Lysenko]], který se díky svému [[Lamarckismus|lamarckistickému]] pohledu na vývoj organismů a anti-mendelovskému pojetí genetiky zalíbil [[Josif Vissarionovič Stalin|J. V. Stalinovi]].<ref name=":3">Borinskaya, S. A., Ermolaev, A. I., & Kolchinsky, E. I. (2019). Lysenkoism Against Genetics: The Meeting of the Lenin All-Union Academy of Agricultural Sciences of August 1948, Its Background, Causes, and Aftermath. ''Genetics'', 212(1), 1–12. <nowiki>https://doi.org/10.1534/genetics.118.301413</nowiki></ref> Lysenko se prohlásil za žáka již zesnulého slavného ruského šlechtitele [[Ivan Vladimirovič Mičurin|I. V. Mičurina]] (ve skutečnosti se s ním Lysenko nikdy nesetkal) a začal rozvíjet myšlenky původní již učení [[Jean-Baptiste Lamarck|Lamarcka]] a Saint-Hilaireho, se kterými do jisté míry pracoval právě i Mičurin, který věřil v možnosti změny znaků organismu vlivem prostředí. (Sám Mičurin si ostatně svými šlechtitelskými úspěchy získal pozornostipozornost i samotného [[Vladimir Iljič Lenin|V. I. Lenina]].<ref name=":0" />)

Toto učení, které Lysenko zaváděl, bylo označováno svými zastánci jako tzv. mičurinská biologie, ačkoli spojení hlavních myšlenek se samotným Mičurinem a jeho prací bylo spíše vágní.<ref name=":1" /> Lysenko odporoval tehdejšímu mendelismu a morganismu a byl zcela proti představě, že by genetická informace měla mít zásadní vliv na podobu organismů.<ref name=":5" /> (Ačkoli je třeba podotknout, že v této době byl v západní vědě vliv prostředí na organismus spíše minimalizován, což na druhou stranu napomáhalo vzniku teorií [[Eugenika|eugeniky]] a rasové segregace.) Jeho hnutí se tak někdy označuje nejen jako lysenkismus ale také termínem "Sovětský tvůrčí darwinismus", neboť značně selektivně pracovalo s Darwinovým pohledem na evoluci.<ref name=":7" /> Myšlenky prvotních prací Mičurina a lamarckistické učení rozvíjel do zcela absurdních teorií, které nejen že neodpovídaly ani tehdejšímu ani současnému poznání [[Genetika|genetiky]] a [[evoluční biologie]], ale nebyly ani výzkumem replikovatelné a ověřitelné již v té době (odmítal například existenci genů a připouštěl vznik živého z neživé hmoty).<ref name=":0" /><ref name=":3" /> Sám Lysenko ostatně běžnou metodologii vědy odmítal (jako kontrolované experimenty nebo statistické vyhodnocení výsledků).<ref>Graham, L. R. (2016). ''Lysenko’s Ghost: Epigenetics and Russia''. Harvard University Press.</ref> Proto se užívá pro tento další vývoj označení lysenkismus právě po svém propagátorovi [[Trofim Lysenko|T. D. Lysenkovi]].<ref name=":0" />

K definitivnímu zavrhnutí tehdejších poznatků biologie na úkor učení mičurinské biologie (nebo později lysenkismu) došlo pak v Sovětském svazu roku 1948 na setkání Všesvazové akademie zemědělských věd V. I. Lenina (tzv. VASCHNIL) v [[Moskva|Moskvě]] - genetika byla zavržena jako "[[buržoazní pavěda]]" a došlo postupné k postupné politicky motivované likvidaci do té doby světově úspěšného výzkumu sovětských vědců, kteří s novou doktrínou nesouhlasili, a to nejen v genetice, ale i dalších biologických oborech, kteří s novou doktrínou nesouhlasili.<ref name=":3" /><ref name=":0" /><ref name=":6">Kolchinsky, E. I., Kutschera, U., Hossfeld, U., & Levit, G. S. (2017). Russia’s new Lysenkoism. Current Biology, 27(19), R1042–R1047. <nowiki>https://doi.org/10.1016/j.cub.2017.07.045</nowiki></ref>

Principy mičurinské biologie se začaly v tehdejším [[Československo|Československu]] dostávat do širšího povědomí právě od roku 1948 s popularizací lysenkismu.<ref name=":7">Matalová, A., & Sekerák, J. (2004). Genetika za železnou oponou: její potlačování a reinstitucionalizace v Československu. Moravské zemské muzeum.</ref> Mezi lety 1954 a 1957 byla také mičurinská biologie integrována do kurikulárních dokumentů základního a středního vzdělávání v Československu.<ref>PODROUŽEK, L. 2011. Problematika vymezování a koncipování učiva přírodopisu v kurikulárních dokumentech základní školy z vývojového hlediska. Arnica 2011, 1, 7–14. Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň. ISSN 1804-8366.</ref> Dostala se tak i do rozšířených učebnic přírodopisu (viz "Přírodopis 9" od Pauka a kol.vydaný v [[Státní pedagogické nakladatelství|SPN]]<ref>Pauk, F., Augusta, J., Dvořák, J., Smolíková, L., & Vodička, A. (1972). Přírodopis 9: mineralogie, geologie, vývoj života (8. vydání). SPN.</ref>). Represe se stejně jako v Sovětském svazu pak nevyhnuly ani českým vědcům, kteří lysenkismu odporovali.<ref name=":0" />

Název mičurinská biologie (nebo mičurinismus) se objevil až později po smrti svého jmenovce<ref name=":1" /> - vycházel ze jména slavného ruského šlechtitele [[Ivan Vladimirovič Mičurin|I. V. Mičurina]], který se věnoval mezidruhové hybridizaci a šlechtění chladu odolných odrůd ovocných plodin, a to i velmi úspěšně.<ref name=":4">Goncharov, N. P., & Savel’ev, N. I. (2016). Ivan V. Michurin: on the 160th anniversary of the birth of the Russian Burbank. ''Russian Journal of Genetics: Applied Research'', ''6''(1), 105-127.</ref> Vylepšil také metodiku roubování, nicméně v té době zemědělci věřili, že roub dokáže přejmout některé dědičné vlastnosti podnože.<ref name=":0" /><ref name=":7" /> Byl typickým zástupcem zemědělce samouka s dlouhou praxí vycházejícího při svém výzkumu ze zkušenosti přímo s šlechtěnými odrůdami a pozorováním jejich vývoje a růstu.<ref name=":2">Liu, Y., Wang, G., & Li, X. (2011). Michurin’s legacy to biological science. ''Journal of biosciences'', ''36''(1), 13-16.</ref> Postava Mičurina byla tak z hlediska sovětské ideologie velmi vhodná - Mičurin byl tvrdě pracující člověk z lidu, který vědu prakticky aplikoval, a odporoval tak představě teoreticky zaměřeného akademika buržoazního původu.<ref name=":1" />

Jeho metody tedy sice v některých ohledech fungovaly, ale jejich tehdejší vysvětlení se neukázala jako vědecky ověřitelná. Sám Mičurin se také vyjadřoval souhlasně s Mendelovými zákony, nicméně uváděl, že klasická mendelovská genetika není zcela aplikovatelná právě na kultivary.<ref name=":2" /> To vše odpovídalo tehdejší neúplnosti znalostí genetiky, které byly rozvinuty až v následujících desetiletích a tím také vysvětlily, proč není mendelovská genetika na první pohled platná ve všech případech dědičnosti, neboť do ní zasahují další v té době ještě zcela nevysvětlené jevy (jako [[vazba genů]], [[epigenetika]] a další). Mičurinovu práci ostatně podporoval i tehdejší významný sovětský genetik [[Nikolaj Vavilov|N. Vavilov]], byť se všemi názory Mičurina nesouhlasil.<ref name=":4" /> Vavilov ale později zemřel na následky věznění, které bylo důsledkem represí namířených po roce 1948 proti sovětským genetikům na základě Stalinem posvěcené nové koncepce sovětské biologie, kterou pomáhal sestavovat T. D. Lysenko.<ref>Lang, A. (1956). Michurin, Vavilov, and Lysenko. ''Science'', ''124''(3215), 277-277.</ref> Sám Mičurin zemřel roku 1935 a samotného zavržení genetiky jako vědy v Sovětském svazu se tedy ani nedožil.<ref name=":3" /><ref name=":0" />

Ačkoli je podstata mičurinské biologie vyvrácená, byly ve 21. století objeveny nové mechanismy genetiky, které podporují teorii významného vlivu prostředí na organismy.<ref name=":0" /> Zabývá se jimi tzv. [[epigenetika]], která sleduje změny v genetické expresi vlivem úprav na úrovni [[Chromatin|chromatinu]] (jako je [[methylace DNA]] apod.).<ref name=":2" /> Tyto nové objevy vysvětlily i podstatu Lysenkem aplikovaných procesů jakými byla i tzv. "[[jarovizace]]". Na základě reakce na podmínky prostředí může totiž skutečně docházet k utlumení využívání určité části genetické informace a tato změna může být i předána na potomky. Nejde však o přímou změnu chemických bází v řetězci [[DNA]], ten zůstává netknutý. Samotná informace v genetické informaci zůstává a dále se předává potomkům, pouze se může stát pro tělo organismu (dočasně) nedostupnou na základě chemických úprav na jejích vyšších úrovních (nemožnost navázání [[Transkripční faktor|transkripčních faktorů]] na řetězec DNA). Byť bývá právě lysenkismus ve 21. století oživován některými čínskými a ruskými vědci v souvislosti s epigenetikou, učení lysenkismu i těmto novým poznatkům zásadně odporuje.<ref name=":6" />