Ruské dobytí Sibiře: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Čj
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu pokročilá editace z mobilního zařízení
Řádek 13:
Podobně jako v Americe, ani tato expanze na území domorodých kmenů však nebyla bez obětí. Pro domorodce (jejichž populace se k počátku ruské expanze odhaduje na 300 000) znamenal kontakt s novými osadníky katastrofu šíření nových nemocí, vůči nimž neměli imunitu (zejm. [[Neštovice|neštovic]]). Populace [[Kamčadálové|Kamčadálů]] se snížila o 90 procent, [[Evenkové|Evenků]] a [[Jakuti|Jakutů]] o 80 procent, Mansijců o 50 procent, [[Jukagirové|Jukagirů]] o 44 procent. Průměrná úmrtnost sibiřských populací při epidemii neštovic byla 50 procent. Tyto epidemie se přitom vracely ve zhruba dvacetiletých intervalech. Ruský archeolog a turkolog [[Nikolaj Jadrincev]] roku 1882 konstatoval, že dvanáct sibiřských národů bylo vyhlazeno zcela.
 
Domorodce však nehubily jen nemoci, ale i zbraně. Ti domorodci, kteří se odmítli podrobit, byli ovládnuti silou - kozáckými útoky, které vedlyvedli lidé jako [[Vasilij Danilovič Pojarkov]] nebo [[Jerofej Pavlovič Chabarov]]. Na [[Kamčatka|Kamčatce]] byla takto pobita více než polovina populace. Některé kmeny, jako [[Daurové]] žijící u Amuru, se raději pod tímto tlakem stáhly k jihu, pod ochranu [[Říše Čching|Čchingů]] (Číňanů). Žijí na území [[Čína|Číny]] dodnes. V oblasti Amuru se ale Rusové potýkali s domorodými vzpourami ("červených vousů") po celé 17. století. Zvláště [[Itelmenové]] byli velmi nezdolní a provedli tři velká povstání, v letech 1706, 1731 a 1741, přičemž v tom prvním útočili na kozáky jen s kamennými sekyrkami. Také [[Korjaci]] v letech 1745–56 povstali - s luky a šípy proti puškám. Obzvláště brutální byly postupy kozáka Pjotra Golovina proti Jakutům. Když nebyl spokojen s výší jasaku, nechal věšet domorodce na háky, metodou bylo i znásilňování žen a dětí. Až [[Genocida|genocidní]] byla politika vůči [[Čukčové|Čukčům]], proti nimž [[Dmitrij Pavluckij]] užíval masové vyvražďování a zotročování žen i dětí. Přitom právě Čukčové byli ve svém odporu patrně nejúspěšnější, porazili Rusy v povstání roku 1729 a 1731. To rozzuřilo carevnu [[Alžběta Petrovna|Alžbětu Petrovnu]] a nařídila úplné vyhlazení a vyhnání Čukčů a Korjaků. S tímto cílem proběhl masivní kozácký útok v letech 1744–47. Čukčové však přesto znovu zvítězili, Pavluckého zajali a popravili. Občas se domorodci dokázali proti Rusům i spojit, v roce 1746 například Čukčové, Korjaci, Itelmenové a Jukagirové vedli koordinovaný útok na ruskou pevnost Nižněkamčatsk.
 
Přestože zrovna Čukčové si uchovali jistou míru nezávislosti a jejich patnáctitisícová komunita si ji udržuje v rámci Ruské federace dodnes, [[rusifikace]] Sibiře i Kamčatky byla v celkovém úhrnu mimořádně úspěšná. Na Kamčatce představují dnes potomci původních kmenů jen asi 2,5 procenta populace. Slovanští [[Rusové]] převyšují v populaci domorodé národy ve všech oblastech Sibiře, s výjimkou [[Tuva|Tuvinské republiky]], kde si převahu udrželi turkičtí [[Tuvinci]]. Jinak v [[Burjatsko|Burjatské republice]] tvoří [[Burjati]] asi 30 procent populace, v [[Altajská republika|Altajské]] Altajové asi třetinu apod. Ruský zábor znamenal i katastrofu ekologickou, uplatňování vysokých dávek jasaku v kožešinách vedlo k vyhubení mnoha živočišných druhů. Také o stáda [[Sob polární|sobů]] se kolonisté nedokázali starat, takže také sobi se dostali na práh vyhynutí.
 
== Reference ==