Ruské dobytí Sibiře

Ruské dobytí Sibiře proběhlo během 16. a 17. století. Začalo postupnou infiltrací území, tedy vytvářením obchodních základen na území Sibiřského chanátu prostřednictvím tzv. průzkumných expedic. Když se vládce chanátu začal proti této hrozbě stavět (snahou o centralizaci a islamizaci říše, ale i přímými útoky na ruské obchodní základny), Rusové zasáhli vojensky a postupně celou Sibiř dobyli a oblast rusifikovali. Domorodé kmeny ovládli a řada z nich byla zcela vyhubena, zčásti násilnými akcemi kozáků, zčásti epidemiemi chorob, zejména neštovic.

Ruské dobytí Sibiře
konflikt: Ruská expanze
Útok Jermakovy armády na obraze Vasilije Ivanoviče Surikova
Útok Jermakovy armády na obraze Vasilije Ivanoviče Surikova

Trvání15801778
MístoSibiř
Výsledekruské vítězství
Změny územírozpad Sibiřského chanátu,
ruská anexe Sibiře, územní zisky mezi Uralem a Tichým oceánem
Strany
Ruské carstvíRuské carství Ruské carství

domorodí obyvatelé Sibiře

Sibiřský chanátSibiřský chanát Sibiřský chanát
Jenisejští Kyrgyzové
Daurové
Jakuti
Korjaci
Čukčové
říše Čching Čína (16521689)
Velitelé
Sibiřský chanát chán Küčüm
Sibiřský chanát Mametqul
Gujgudar

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Válka s chanátem editovat

Sibiřský chanát vznikl jako jeden z mnoha tatarských chanátů po rozpadu Zlaté hordy, okolo roku 1482. Vládl nad etnicky různorodým obyvatelstvem, sestávajícím z turkických Sibiřských Tatarů a Baškirů a vedle toho Chantů, Mansijců a Selkupů, hovořících jazyky uralské skupiny. Chanát spravovali mirzové (perské slovo označující knížete nebo vojenského velitele), pocházející z různých domorodých kmenů. Državy spíše jen nominálně podléhaly chánovi. O chanský trůn soupeřili dva rody, Šajbanovci a Taibugovci. Taibugovci vládli od roku 1493. Dobytí Kazaně Rusy roku 1552 vedlo taibugovského chána Jadigara ke snaze navázat přátelské vztahy s Moskvou. V cestě mu však stál šajbanovec Küčüm. Boje o trůn v letech 1556–1563 skončily Jadigarovou smrtí a nástupem Küčüma na trůn. Küčüm si byl vědom, že rozvolněnosti vlády založené na značné autonomii kmenů, a také různorodosti etnické a náboženské, využívají Rusové k postupnému rozbíjení chanátu, za pomoci tzv. průzkumných expedicí, které navazují s různými lokálními kmenovými vůdci vztahy, a ti jim umožňují vytvářet si na svém územní obchodní a etnické ostrůvky, které se vposledku stávají vojenskými základnami. Usiloval tedy o centralizaci státu, snažil se obrátit Sibiřské Tatary, převážně šamanisty, na islám, a začal na některé obchodní ruské stanice útočit.

 
Rozloha Ruska v roce 1595

Osudovým bylo zvláště jeho rozhodnutí napadnout obchodní stanici patřící Stroganovům, nejbohatšímu ruskému šlechtickému rodu. Stroganovové vyslali v červenci 1580 do chanátu vojenskou expedici. Byla složena z 540 donských kozáků a tří set dalších ozbrojenců, Němců a Litevců, které Stroganovové koupili od ruského cara. Tuto armádu vedl kozák Jermak Timofějevič. Ten Küčümovo vojsko porazil roku 1582 v bitvě na Čuvašově mysu a 26. října vstoupili kozáci do Iskaru, hlavního města chanátu (zvaného též Kašlik nebo Sibir). Küčüm doplnil svoje vojsko a 6. srpna 1584 zahájil útok na Iskar. V bitvě padl i Jermak, pravděpodobně se utopil při ústupu přes řeku Irtyš. Zbytky Jermakových sil pod velením Mešerjaka při ústupu Iskar vypálily. Küčüm nicméně Sibiř znovu ovládl. V roce 1586 se Rusové do oblasti vrátili, poté, co si podmanili Chanty a Mansijce. Založili pevnost Ťumeň, poblíž zřícenin Iskaru, a vybavili ji silným dělostřelectvem. V roce 1587 založili Rusové pevnost Tobolsk. Nakonec byl v srpnu 1598 Küčüm poražen v bitvě o Urmin u řeky Ob. Během boje byla sibiřská královská rodina zajata Rusy. Küčüm však znovu unikl, prchl na území Nogajské hordy (další z odštěpků Zlaté hordy u břehů Kaspického moře, s turkicko-mongolským obyvatelstvem). Rusové odvlekli členy chanské rodiny do Moskvy jako rukojmí. Potomci rodiny se později stali v Rusku známými jako knížecí rod Sibirských. Je známo, že rodina přežila minimálně do konce 19. století. Sám Küčüm navázal po porážce kontakt s carem a požádal ho, aby mu udělil vládu v malém regionu na březích řeky Irtyš. To car odmítl a navrhl Küčümovi, aby přijel do Moskvy a vstoupil do carských služeb. Starý chan odmítl a zůstal v exilu. Odešel ke vzdáleným příbuzným do Bucharského chanátu (na území dnešního Uzbekistánu), který šajbanovci skutečně kdysi založili. Zemřel v Buchaře kolem roku 1605.

Ruská expanze editovat

 
Expanze Ruska mezi lety 1547–1725

Ruskému vojenskému, politickému a etnickému ovládnutí Sibiře v 17. století už nestálo nic v cestě. Roku 1600 Rusové založili Mangazeju, první sibiřské polární město, kde začali odevzdávat jasak (daň, zejména v kožešinách) Něnci, a které se stalo základnou další expanze. K ochraně Tobolsku byla založena města Surgut a Tara, tam platili jasak Chantové. Poté Rusové překročili Ob a jeho přítoky a založili město Tomsk (1604). Poté překročili Jenisej a Turuchan a založili Turuchansk. K vybírání jasaku a jako pevnosti před dotírajícími Tatary byla založena správní střediska Jenisejsk (1619) a Krasnojarsk (1628). Po zhroucení jakéhokoli organizovaného sibiřského odporu ve 20. a 30. letech postoupili Rusové bez obtíží k jezeru Bajkal, k Ochotskému moři a k řece Amur. Tam se poprvé dostali k čínským hranicím, kde narazili na domorodce vybavené děly, což byl pro ně signál, aby svůj postup zastavili. Na východě naopak nenaráželi na odpor, ani příliš známek civilizace, a tak šli dále až roku 1639 dosáhli Tichého oceánu. To již byli daleko za hranicí původního Sibiřského chanátu, nicméně později se celé dobyté oblasti až k Pacifiku začalo říkat Sibiř. Car si přidal ke svým titulům i titul „car Sibiře“. Za čtyřicet let se tak území Ruska zvětšilo o několik milionů kilometrů čtverečních a Rusko se tak stalo největším státem světa, k čemuž mu postačilo pouze „prorazit špunt“ sibiřských chánů.

 
Sibiřští domorodci v lamelových zbrojích

Podobně jako v Americe, ani tato expanze na území domorodých kmenů však nebyla bez obětí. Pro domorodce (jejichž populace se k počátku ruské expanze odhaduje na 300 000) znamenal kontakt s novými osadníky katastrofu šíření nových nemocí, vůči nimž neměli imunitu (zejm. neštovic). Populace Kamčadalů se snížila o 90 procent, Evenků a Jakutů o 80 procent, Mansijců o 50 procent, Jukagirů o 44 procent. Průměrná úmrtnost sibiřských populací při epidemii neštovic byla 50 procent. Tyto epidemie se přitom vracely ve zhruba dvacetiletých intervalech. Ruský archeolog a turkolog Nikolaj Jadrincev roku 1882 konstatoval, že dvanáct sibiřských národů bylo vyhlazeno zcela.

Domorodce však nehubily jen nemoci, ale i zbraně. Ti domorodci, kteří se odmítli podrobit, byli ovládnuti silou - kozáckými útoky, které vedli lidé jako Vasilij Danilovič Pojarkov nebo Jerofej Pavlovič Chabarov. Na Kamčatce byla takto pobita více než polovina populace. Některé kmeny, jako Daurové žijící u Amuru, se raději pod tímto tlakem stáhly k jihu, pod ochranu Čchingů (Číňanů). Žijí na území Číny dodnes. V oblasti Amuru se ale Rusové potýkali s domorodými vzpourami ("červených vousů") po celé 17. století. Zvláště Itelmenové byli velmi nezdolní a provedli tři velká povstání, v letech 1706, 1731 a 1741, přičemž v tom prvním útočili na kozáky jen s kamennými sekyrkami. Také Korjaci v letech 1745–56 povstali - s luky a šípy proti puškám. Obzvláště brutální byly postupy kozáka Pjotra Golovina proti Jakutům. Když nebyl spokojen s výší jasaku, nechal věšet domorodce na háky, metodou bylo i znásilňování žen a dětí. Až genocidní byla politika vůči Čukčům, proti nimž Dmitrij Ivanovič Pavluckij užíval masové vyvražďování a zotročování žen i dětí. Přitom právě Čukčové byli ve svém odporu patrně nejúspěšnější, porazili Rusy v povstání roku 1729 a 1731. To rozzuřilo carevnu Alžbětu Petrovnu a nařídila úplné vyhlazení a vyhnání Čukčů a Korjaků. S tímto cílem proběhl masivní kozácký útok v letech 1744–47. Čukčové však Rusy porazili v bitvě u řeky Orlové, nedaleko Anadyrského ostrohu. V bitvě padl i major Pavluckij.[1] Občas se domorodci dokázali proti Rusům i spojit, v roce 1746 například Čukčové, Korjaci, Itelmenové a Jukagirové vedli koordinovaný útok na ruskou pevnost Nižněkamčatsk.

Přestože zrovna Čukčové si uchovali jistou míru nezávislosti a jejich patnáctitisícová komunita si ji udržuje v rámci Ruské federace dodnes,[zdroj⁠?] rusifikace Sibiře i Kamčatky byla v celkovém úhrnu mimořádně úspěšná. Na Kamčatce představují dnes potomci původních kmenů jen asi 2,5 procenta populace. Slovanští Rusové převyšují v populaci domorodé národy ve všech oblastech Sibiře, s výjimkou Tuvinské republiky, kde si převahu udrželi turkičtí Tuvinci. Jinak v Burjatské republice tvoří Burjati asi 30 procent populace, v Altajské Altajové asi třetinu apod. Ruský zábor znamenal i katastrofu ekologickou, uplatňování vysokých dávek jasaku v kožešinách vedlo k vyhubení mnoha živočišných druhů. Také o stáda sobů se kolonisté nedokázali starat, takže také sobi se dostali na práh vyhynutí.

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Russian conquest of Siberia na anglické Wikipedii.

  1. Русско-чукотские войны 1730-х-1750-х годов. www.ljpoisk.ru [online]. [cit. 2021-09-28]. Dostupné online. 

Externí odkazy editovat