Wikipedie

Východní fronta (druhá světová válka): Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
redakce, překlepy, drobnosti
Řádek 1:
{{neověřeno}}
{{Různé významy|redirect=Velká vlastenecká válka|druhý=dalších významech pojmu „Velká vlastenecká válka“|stránka=Velká vlastenecká válka (rozcestník)}}
{{Infobox - válka
Řádek 6 ⟶ 5:
| obrázek = EasternFrontWWIIcolage.png
| popisek = <small>1. Sovětský bitevní letoun [[Iljušin Il-2|Šturmovik]] nad Německem. 2. Německé tanky během [[Bitva v Kurském oblouku|bojů u Kurska]] 3. Zničené budovy během [[Bitva u Stalingradu|bitvy o Stalingrad]] 4. Německé [[Junkers Ju 87|Štuky]] během bombardovacího náletu. 5. Německý generál [[Wilhelm Keitel]] podepisuje kapitulaci Německa. 6. Německá [[Einsatzgruppen|komanda smrti]] během vyhlazovací akce proti ukrajinským Židům</small>
| trvání = 22. června [[1941]] - 9. května [[1945]]
| místo = [[Východní Evropa]], [[Střední Evropa]], [[Kavkaz]], [[Baltské státy|Pobaltí]], [[Balkán]], [[Skandinávie]], [[Baltské moře]], [[Černé moře]], [[Severní ledový oceán]]
| příčina = [[Operace Barbarossa]]
Řádek 70 ⟶ 69:
'''Východní fronta''' [[druhá světová válka|druhé světové války]] vznikla napadením [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] [[Nacistické Německo|nacistickým Německem]] ([[operace Barbarossa]]) a zanikla [[Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa|kapitulací Německa]]. V letech 1941–1943 byla jedinou frontou v [[Evropa|Evropě]] a až do konce války byla hlavní frontou. I po otevření [[Západní fronta (druhá světová válka)|západní fronty]] v [[Normandie|Normandii]] v červnu 1944 až do konce války vázala přes 65 % sil nacistického Německa a jeho evropských spojenců.
 
Velká vlastenecká válka vypukla v ranních hodinách [[22. červen|22. června]] [[1941]], kdy [[nacistické Německo]] přepadlo bez vyhlášení války [[Sovětský svaz]]. 23. června vyhlásilo válku SSSR [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovensko]], o čtyři dny později se na podkladě incidentu zorganizovanémzorganizovaného Němci{{Doplňte zdroj}} připojilo [[Maďarsko]]. 4. července se k útoku na SSSR přidalo i [[Rumunsko]] a v srpnu [[Itálie]]. Němci v září [[Obležení Leningradu|oblehli Leningrad]] a útok poté vyvrcholil [[bitva před Moskvou|bitvou o Moskvu]]. 6. prosince 1941 však přešla sovětská vojska do protiútoku a německé plány na dobytí klíčových měst a porážky SSSR do konce roku 1941 se neuskutečnily.
 
Na jaře roku 1942 byly boje obnoveny, německá letní ofenzíva začala 28. června a německá vojska postoupila k [[Volgograd|Stalingradu]], na [[Bitva o Kavkaz|Kavkaz]] a obsadila [[Krym]]. V září začala [[bitva u Stalingradu]], které se na německé straně účastnilo milión a na straně sovětské půldruhého miliónu vojáků. Skončila 30. ledna 1943 kapitulací obklíčené německé armády polního maršála [[Friedrich Paulus|Friedricha Pauluse]]. Poté [[Rudá armáda]] započala postup na [[Kursk]], [[Charkov]] a [[Rostov na Donu]]. V březnu zahájily německé jednotky protiofenzívu, při které dobyly Charkov zpět. V tomto období do bojů poprvé zasáhla [[1. československý armádní sbor|československá vojska]], která byla spojenci Sovětů v boji proti nacistickému Německu. 5. července 1943 zahájila [[Wehrmacht|německá armáda]] operaci Citadela, a začala tak [[bitva v Kurském oblouku]], která vyvrcholila 12. července u [[Prochorovka|Prochorovky]] největší [[tank]]ovou bitvou v dějinách lidstva. Protiútokem u Kurska zahájila sovětská vojska [[Operace Kutuzov|operaci Kutuzov]], která pokračovala tažením k řece [[Dněpr]], kterou [[Adolf Hitler|Hitler]] považoval za nedobytný východní val. V září 1943 však sovětská vojska na několika místech řeku [[bitva o Dněpr|Dněpr překročila]] a počátkem listopadu osvobodila za spoluúčasti československých vojsk [[Kyjev]].
Řádek 80 ⟶ 79:
== Politická situace ==
{{Podrobně|Příčiny druhé světové války}}
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1974-132-33A, Warschau, Parade vor Adolf Hitler.jpg|náhled|Německá upright=1.2|Hitler přehlíží německá vojska okupující Varšavu 5. října 1939]]
Po [[Velká hospodářská krize|hospodářské krizi]] se ve 30. letech v [[Německo|Německu]] dostala k moci [[Nacismus|nacistická]] strana [[Národně socialistická německá dělnická strana|NSDAP]], která pod vedením [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] zahájila přípravy na odvetu za porážku Německa v [[první světová válka|první světové válce]]. Země, které byly vítězi první světové války ([[Spojené království]], [[Francie]] a [[Spojené státy americké|USA]]), svou politikou [[Appeasement]]u nepodnikly proti vzrůstajícímu německému militarismu žádné kroky. Nečinně přihlíželipřihlížely, jak německý nacionální socialismus šlape po [[Versailleská smlouva|Versailleské smlouvě]], obsazuje demilitarizované [[Porýní]] nebo podporuje nacionalistického španělského povstalce Franca. V březnu [[1938]] německá vojska [[Anšlus|anektovala Rakousko]]. Ve dnech 29. až [[30. září]] [[1938]] svolali v [[Mnichov]]ě [[Německo]], [[Italské království|Itálie]], [[Spojené království]] a [[Francie]] jednání, jehož výsledkem byla [[Mnichovská dohoda]], ve které tyto země rozhodly o odtržení [[Sudety|Sudet]] od [[Československo|Československa]]. Na tomto území, kde žila významná německá menšina se také nacházela [[Československé opevnění|linie opevnění]], která mohla v případě ozbrojeného konfliktu ochránit zemi před agresí Německa. Bývalé Dohodové velmoci přitom odmítly Československu pomoci při obraně před německými územními nároky a v případě neuznání výsledků Mnichovské dohody, by nebyly ochotné navzdory podepsaným obranným smlouvám zasáhnout. Následná [[první vídeňská arbitráž]] situaci země po ztrátě Podkarpatské Rusi a jižních oblastí Slovenska ještě ztížila. Prezident [[EdvardSovětský Benešsvaz]] všakdeklaroval nebylochotu ochotenzemi přijmoutvojensky pomocpomoci, zeneměl [[Sovětskýs svaz|Sovětskéhoní svazu]],však kterýspolečnou prýhranici byla připravenPolsko zemiani vojenskyRumunsko.případný pomociprůchod sovětské armády nepovolily. V březnu [[1939]] přestalo [[Československo]] existovat. [[Čechy]] a [[Morava|Moravu]] obsadila německá vojska a byl vytvořen takzvaný [[Protektorát Čechy a Morava]]. Na Slovensku vznikla za přispění [[Adolf Hitler|Hitlera]] [[Slovenská republika (1939–1945)|první slovenská republika]].
 
Těsně před začátkem bojů druhé světové války se [[Nacistické Německo|Třetí říše]] a [[Sovětský svaz]] v [[Pakt Ribbentrop-Molotov|Paktu Ribbentrop-Molotov]] tajně dohodlidohodly na rozdělení Polska a některých dalších zemí, které mezi nimi ležely. [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] v té době věděl, že [[Adolf Hitler|Hitler]] plánuje vést válku proti zemím západní Evropy a tento fakt hodlal využít. Pravděpodobně doufal, že se Německo vyčerpá v bojích s [[Francie|Francií]] a [[Spojené království|Spojeným království]] a on pak může tyto oslabené země napadnout, popřípadě získat čas a připravit se na německý vpád{{Doplňte.<ref>Bullock, zdroj}}''Hitler a Stalin'', str 609.</ref> Pakt měl zajistit SSSR v kritickém období do roku [[1942]] {{Doplňte zdroj}}, kdy mělo být ukončeno plánované přezbrojování [[Rudá armáda|Rudé armády]]. [[17. září]] [[1939]] se [[Sovětský svaz]] připojil k invazi do [[Polsko|Polska]] a vcelku snadno obsadil jeho východní oblasti, sovětští činitelé to oficiálně odůvodňovali snahou ochránit [[Rusové|ruské]], [[Bělorusové|běloruské]] a [[Ukrajinci|ukrajinské]] obyvatelstvo v těchto oblastech. Tímto se však pouze zastíral fakt, že SSSR postupoval podle tajné dohody a přímo se tak zúčastnil rozpoutání [[druhá světová válka|druhé světové války]]. Západní spojenci však, na rozdíl od Německa, Sovětskému svazu válku nevyhlásili. Během vpádu do Polska se do rukou Rudé armády vzdalo mnoho [[Poláci|polských]] [[voják]]ů a [[důstojník]]ů. Asi 25 000 z nich, včetně polské inteligence, pak [[NKVD]] [[Katyňský masakr|zastřelila]] nedaleko [[Smolensk]]a v Katyňském lese a na dalších místech. Podle dodatků k paktu měl SSSR volnou ruku v některých [[Pobaltí|pobaltských]] zemích. Stalin následně v průběhu roku 1940 přikázal obsadit [[Estonsko]], [[Lotyšsko]] a dokonce i [[Litva|Litvu]], které se dodatek netýkal. Sovětská moc v těchto zemích následně rozpoutala krutou perzekuci, v jejímž důsledku přišlo o život nejméně 100 000 lidí. [[24. červen|24. června]] 1940 Stalin ultimátněultimativně požádal [[Rumunské království|Rumunsko]] o předání [[Besarábie]] a [[Severní Bukovina|Severní Bukoviny]] a následně byly tyto regiony obsazeny vojsky Rudé armády. V oblasti se nacházela i ložiska [[ropa|ropy]], která byla v té době pro Německo nezbytně důležitápotřebná pro vedení války.<ref>{{citace monografie|autor=[[Paul Carell]]|název=''Stalingrad: Sláva a pád 6. armády''|místo=Praha|vydavatelství=Naše Vojsko|rok=1994|strana=150}}</ref>
 
=== Příčiny vypuknutí bojů na východní frontě a stav SSSR ===
[[Soubor:Riga 1940 Soviet Army.jpg|náhled| upright=1.2|Sovětská vojska okupujícíokupují Rigu v roce 1940]]
Hitler ve své knize ''[[Mein Kampf]]'' psal o potřebě novéhorozšířeného životního prostoru (tzv. ''Lebensraum'') pro německý národ ve [[Východní Evropa|Východní Evropě]]. Představoval si, že [[Němci]] jako nadřazený národ osídlí západní Rusko a [[Rusové|Rusy]], které považoval za méněcenný národ ovládaný Židy, přesídlí na [[Sibiř]]. Zbytky původního obyvatelstva by Němci použili jako levnou pracovní sílu. Pro Německo měla válka na východě nejen rasový, ale i významný ideologický rozměr, protože komunisté byli považováni za hlavní nepřátele nacistů. Neméně důležité byly i zahraničněpolitické a státní aspekty, kdy velké množství staré pruské aristokracie, která měla navíc velké slovo v armádě, vidělo v Rusku a později v SSSR nebezpečného souseda, kterého je třeba eliminovat.<ref name="Richard Vinen">Richard Vinen: ''Evropa dvacátého století.'' Praha, Vyšehrad 2007, s. 184 – 185</ref>
 
Po velkých [[stalinské čistky|čistkách]], které zasáhly sovětskou společnost a zejména armádu koncem 30. let Hitler předpokládal, že je SSSR vojensky slabý a neschopný efektivně vést válku, a proto by měla být jeho porážka německou armádou poměrně jednoduchá.
Řádek 96 ⟶ 95:
 
[[Soubor:German antisemitic and anti-Soviet poster.JPG|náhled|180px|Německá protisovětská propaganda v [[Invaze do Polska (1939)|okupovaném Polsku]]]]
Na začátku velké vlastenecké války neviděli úplně všichni občané SSSR v Němcích nepřátele. Mnozí lidé zejména neruského původu, Ukrajinci , Lotyši, Litevci, Kuroni, Estonci, Baltští Němci, Krymští Tataři, kteří se pamatovali na německá vojska z období [[první světová válka|první světové války]], si Němce pamatovali jako na civilizované a dobré lidí. [[Adolf Hitler|Hitler]] však svou šanci získat si sympatie sovětského obyvatelstva po vpádu do země rychle ztrácel. Už v principu byl nacistický režim nepřátelský, protože si počínal genocidně a byl zaměřenýzaměřen proti [[Slované|Slovanům]],. jednotkyJednotky složené z [[Ukrajinci|Ukrajinců]], býv.bývalých ruských zajatců nebo [[Kozáci|Kozáků]] (či jiných kolaborantů, ne vždy složené na národnostním principu) byly nasazovány pouze z iniciativy německých místních velitelů (jako byl např. [[Ewald von Kleist]] na [[Krym]]u a [[Kubáň|Kubáni]]). Centralizovaná koncepce spojenectví s utlačovanými národy [[Sovětský svaz|SSSR]], jejímž vrcholem byla [[Ruská osvobozenecká armáda|ROA]], vznikla paradoxně až tehdy, když Němci museli ze SSSR ustupovat. To, že se k Hitlerovi připojily i bývalé [[Pobaltí|pobaltské]] republiky, nebylo nic překvapivého. Ty cítily k Sovětskému svazu pravděpodobně největší odpor ze všech sovětských republik. Přesto, že většina obyvatel pobaltských zemí nebyla tak politicky naivní, aby uvěřila Hitlerovi, předpokládali, že každá změna oproti stalinskému režimu bude jen lepší.
 
Občané SSSR skutečně nestáli za Stalinem bez výhrad. Důvěra v něj těsně po napadení země a katastrofických porážkách v létě a na podzim [[1941]] klesla, věděli ale, že pod Hitlerem a nacistickou nadvládou by byla situace asi ještě horší. Odpor k německé agresi následně stoupal, když se příslušníci hitlerovských vojsk (hlavně [[Einsatzgruppen]]) ukázali jako brutální vrazi. K soudržnosti, jakou sovětský lid projevil, do značné míry pomohla i prohlášení samotného Stalina, který [[3. červenec|3. července]] 1941 v rozhlase ke svým krajanům promluvil přímo neuvěřitelně: "''Soudruzi, občané, bratři a sestry, příslušníci armády a námořnictva! Obracím se na vás přátelé moji!'' "Tato slova zapadala do ponuré atmosféry těchto dnů..<ref>{{Citace monografie|autor=[[Alexander Werth|Werth, A.]]|název=''Od paktu po Stalingrad''|místo=Bratislava|vydavatelství=Vydavateľstvo politickej literatúry|strana=184|rok=1968}}</ref>
 
Sovětský svaz během války navíc uzavřel spojenectví se západními demokraciemi. Mnozí občané Sovětského svazu po sblížení země s [[Spojené království|Spojeným královstvím]] a [[Spojené státy americké|USA]] během války očekávali, že se poměry v zemi změní. To je ještě více hnalo do boje s nepřáteli.
 
[[Soubor:Raate road.jpg|náhled| upright=1.2|Zničená sovětská kolona během [[bitva o Suomussalmi|bitvy o Suomussalmi]]]]
Na stranu SSSR se postavila dokoncepostavil i Sergij, loajální moskevský patriarcha [[Pravoslaví|pravoslavnápravoslavné církevcírkve]], kterou přitom [[bolševici]] dávno prohlásili za jednoho z nepřátel společnosti a nemilosrdně ji pronásledovali. Okamžitě po napadení země vyzval moskevský patriarcha Sergej pravoslavnou církev v zemi, aby aktivně podporovala boj sovětského lidu proti Německu.<ref>Erickson, J., Erickson, L.: ''Hitler versus Stalin The Eastern Front in Photographs'' ISBN 1-84222-242-2. London, Carlton Books 2001, s. 19</ref> Církev začala peněžní sbírku, která do roku 1943 sesbírala 200 milionů [[Sovětský rubl|rublů]], za které byla sestavena jedna stíhací peruť a tankový pluk.
 
[[Soubor:MolotovRibbentropStalin.jpg|náhled| upright=1.2|Podpis dohody o přátelství mezi nacistickým Německem a SSSR 23. srpna 1939]]
[[Soubor:Matsuoka signs the Soviet–Japanese Neutrality Pact-1.jpg|náhled|Japonský ministr zahraničí Matsuoka při podpisu sovětsko-japonského neutrálního paktu v dubnu 1941]]
Na počátku 40. let byla sovětská obranyschopnost silně narušena. Hlavní podíl na tom měly [[stalinské čistky]] v armádě, také diletantské zásahy sovětského vedení do organizace armády (například zrušení mechanizovaných sborů, které bylo v létě [[1941]] třeba narychlo znovu formovat), chyběly zkušení odborníci v tankovém vojsku, v období napadení země se pouze začínali zacvičovat ti, kteří byli k tankovým jednotkám převeleni z jiných druhů vojsk. Nebyly to však jediné slabiny Rudé armády. Sovětským vojskům zoufale chyběla motorizace a díky maršálovi [[Grigorij Kulik|Kulikovi]] i [[samopal]]y. Rudá armáda na hranicích soustředila velké množství zásob, které okamžitě po vpádu padly do rukou Němcům. Za všechny tyto chyby nese plnou odpovědnost [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] a jeho blízké okolí. Stalin navíc v rozhodujících dnech před napadením SSSR nijak adekvátně nereagoval na příchozí zpravodajské zprávy o přípravě útoku proti zemi. Tyto faktory výraznou měrou podryly bojeschopnost [[Rudá armáda|Rudé armády]] a přispěly k jejímu porážkám na začátku války.
Řádek 111 ⟶ 110:
Stalin před začátkem [[druhá světová válka|druhé světové války]] v létě [[1937]] inicioval brutální čistky v armádě. Ty připravily o život většinu nejvyšších důstojníků: za oběť padli tři z tehdejších pěti [[Maršál Sovětského svazu|maršálů]], 11 komisařů obrany, 13 z 15 velitelů armád i všichni velitelé vojenských okruhů. Celkově bylo zatčeno, propuštěno nebo uvězněno asi 35 000 důstojníků Rudé armády.<ref>[[Christopher Ailsby]]: ''SS: Peklo na východní frontě'' ISBN 80-7237-145-2</ref><ref name="Ivanova válka" /> Až následná [[Zimní válka]], ve které početnější a lépe vyzbrojená [[Rudá armáda]] dokázala [[Finové|Finy]] porazit až po půlročních bojích a poměrně vysokých ztrátách, i začátek Velké vlastenecké války ukázal, v jakém stavu se skutečně nachází důstojnický sbor Rudé armády. Některé novodobé zdroje, například [[Viktor Suvorov]] však tvrdí, že ve skutečnosti chtěl Stalin napadnout [[Nacistické Německo|Německo]], a právě [[Velká čistka|předválečné čistky]] a investice do rozvoje hospodářství namísto zbrojení později napomohly SSSR válku vyhrát.
 
Přes všechny stalinské brutality a přehmaty byl Sovětský svaz v roce 1940 rozvíjející se zemí. Životní úroveň rostla. Luxus sice neexistoval, ale lidé byli dobře oblečeni a v obchodech bylo více zboží než v předešlých obdobích sovětské vlády. Německý vpád následujícího roku tento růst brutálním způsobem přerušil, obyvatelé SSSR se dočkalydočkali podobné životní úrovně, jakou dosahovalydosahovali před rokem 1941 až v 60. letech<ref>Jiří Vykoukal, Bohuslav Litera, Miroslav Tejchman: ''Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovĕtského bloku 1944–1989.'' Nakladatelství Libri, Praha, 2000, 860 s.</ref>.
 
Stalinův teror postihoval ale i lidí, kteří nikdy jeho nepřáteli nebyli. Ti byli likvidováni na základě preventivních čistek a falešných obvinění udavačeudavačů, kteří museli plnit "udavačské kvóty". Toto se nedalo utajit a nenávist k Stalinovi se proto pozvolna šířila i mezi obyčejnými lidmi. Situace v zemi byla dobrým politickým základem pro každého útočníka zvenčí. Hitler však tuto výhodu nedokázal využít.
 
Dalším faktorem byla demontáž [[Stalinova linie|Stalinovy linie]] a přesun jejího vybavení na západ do zatím ještě není dokončenénedokončené [[Molotovova linie|Molotovovy linie]]. Opevnění Stalinovy linie tvořilytvořila původně dobře vybudovanou síť železobetonových pevností, zátarasů a dřevozemných bunkrů, která se táhla od města [[Pskov]] na severu, přes východní břehy řeky [[Berezina (přítok Dněpru v Bělorusku)|Berezina]], dále na jih do [[Kyjev]]a až k [[Oděsa|Oděse]] na břehu [[Černé moře|Černého moře]]. Byla vybudována v polovině 30. let původně na obranu před případnými útoky kapitalistických zemí ze západu. Ale po rozšíření Sovětského svazu o oblasti, které obsadil podle dodatků k [[Pakt Ribbentrop-Molotov|paktu Ribbentrop - Molotov]] se hranice země přesunuly o stovky kilometrů na západ. Původní Stalinova linie byla opuštěna a její vybavení a výzbroj se přemístila do opevnění, kterékterá se začalyzačala budovat na nových hranicích. V době napadení Sovětského svazu však téměř žádné z těchto opevnění nebylo dokončeno a tím pádem ani použitelné. Při postupu nacistů hlouběji do vnitrozemí země však jednotky Rudé armády využily i původní opuštěné opevnění Stalinovy linie, například u [[Kyjev]]a. Ukázalo se, že kdyby z nich předtím nebyla odvezena původní výzbroj, mohla tato linie výrazně pomoci Sovětům při obraně svéhojejich území.
 
Na zahraničněpolitické scéně se Stalin po vypuknutí 2. světové války částečně snažil zajistit Sovětský svaz tím, že [[13. duben|13. dubna]] [[1941]] uzavřel s [[Japonsko|Japonskem]] pakt o neútočení. Později mu tento čin velmi pomohl, když po ujištění rozvědky, že Japonsko nenapadne Sovětský svaz na Dálném východě, stáhl vojska z této oblasti k obraně Moskvy.
Řádek 130 ⟶ 129:
| počet stran = 359
| isbn = 978-80-7306-288-0
}}</ref> Velmi přesné zprávy přicházely od [[Richard Sorge|Richarda Sorgeho]], který dokonce dokázal několik dní před útokem poslat do SSSR zprávu, že se útok začne [[22. červen|22. června]]. Stalin však žádným zprávám nevěřil a nedovolil vyvíjet prakticky žádnou činnost, která by napovídala, že se sovětská vojska připravují na válku - doufal zřejmě, že tak získá čas. Pouze [[19. červen|19. června]] dostala sovětská vojska rozkaz, aby rozptýlila svá letadla a maskovala svá pohraniční letiště. Bylo však pozdě. O množících se neúspěších při zlepšování vztahů s Německem jasně mluvila zahraničněpolitická situace, jakož i chladné reakce Hitlera na pokusy o sblížení obou zemí.
 
=== Hitlerovy cíle ===
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-B01718, Ausstellung "Planung und Aufbau im Osten".jpg|náhled| upright=1.2|[[Heinrich Himmler|Himmler]], [[Reinhard Heydrich|Heydrich]], [[Rudolf Hess|Hess]] a další funkcionáři v březnu 1941 projednávají ''[[Generalplan Ost]]'' – nacistický plán [[genocida|genocidy]] [[Slované|Slovanů]] a německé kolonizace východu.]]
Hitler vydal před vpádem do SSSR několik rozkazů, které měly výrazný vliv na osud některých kategorií válečných zajatců i obyvatelstva na okupovaných územích:
 
* [[13. březen|13. března]] [[1941]] "Richtlinien auf Sondergebieten zur Weisung Barbarossa" - [[Heinrich Himmler|Himmler]] dostal plnou moc a prostředky k vyhlazení [[Židé|Židů]] a sovětské inteligence. Zanedlouho vznikly speciální jednotky ''[[Einsatzgruppen]]'', které rozpoutaly na podmaněnípodmaněném území brutální teror.
* [[13. květen|13. května]] [[1941]] "Erlaß über die Ausübung der Kriegsgerichtbarkeit im Gebiet Barbarossa" - příslušníci [[Wehrmacht]]u nesměli být za činy proti civilnímu obyvatelstvu [[Sovětský svaz|SSSR]] bránivoláni nak zodpovědnostzodpovědnosti - vše se jim povolovalo.
* [[19. květen|19. května]] [[1941]] - proti [[partyzán]]ům, Židům atd. nesmíme brát ohled, za důkaz se považuje i podezření ze spolupráce s nimi
* [[6. červen|6. června]] [[1941]] ''Kommissarbefehl'' - politické komisaře okamžitě popravit
* [[16. červen|16. června]] [[1941]] "Bestimmungen über das Kriegsgefangenenwesen" - válečné zajatce třeba zabít při sebemenším podezření ze zamýšleného odporu
 
=== Plán útoku ===
[[Adolf Hitler|Hitler]] předložil v červenci [[1940]] svému štábu záměr napadnout [[Sovětský svaz]] svému štábu na jaře roku 1941 [[1941Sovětský svaz]]. Později jeho ambice stouply na: "Úplné zbavení Sovětského svazu práva na existenci."<ref>[[John Macdonald]] – ''Veľké bitky druhej svetovej vojny'' ISBN 80-7145-185-1. Bratislava, Slovart 1995, s. 44</ref>
Hitler zatím alespoň částečně kamufloval tuto činnost např. přípravou údajného [[Operace Seelöwe|vylodění na Britské ostrovy]]. Částečně zmátl sovětskou výzvědnou službu i tím že si nepřipravoval žádné zásoby pro boj v zimě (sovětská rozvědka např. sledovala nákupy [[Ovce|ovčí]] kůže na světových trzích). Bylo totiž vyloučeno, že by se mu podařilo SSSR zničit od začátku jara do příchodu zimy. Brzy byly k západním hranicím Sovětského svazu přemístěny velké německé síly. Většina z nich se soustředila ve [[Východní Prusko|Východním Prusku]] a Němci okupovaném [[Generální gouvernement|Polsku]]. Původní datum začátku útoku však oddálilo několik příčin. Jednou byla toho roku velmi deštivé jaro. Druhou byl [[Dubnová válka (Jugoslávie)|německý útok na Jugoslávii]] a [[Řecko]], který mohl na poslední chvíli znamenat velké nebezpečí, podobně jako tomu bylo během [[první světová válka|první světové války]]. Někteří však poukazují na to, že útok na Jugoslávii a Řecko vázal jen malé německé síly a neměl výrazný vliv na datum konečného vpádu do SSSR. [[Walther von Brauchitsch]], velitel [[Wehrmacht]]u, disponoval třemi skupinami armád, z nichž každou podporovala jedna letecká armáda.
 
Řádek 167 ⟶ 166:
[[22. červen|22. června]] [[1941]] se mezi 3:15 a 4. hodinou ranní začala největší, nejurputnější a nejkrvavější nepřetržitá pozemní kampaň v historii lidstva. Krycí název německé útočné operace zněl [[operace Barbarossa]]. I když [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] o plánovaném útoku věděl, přesto byl opatrný a rozkaz k bojové pohotovosti vydal až několik hodin před německým útokem. Ten však k některým jednotkám vůbec nedorazil, a tak útok sovětská vojska i sovětské politické vedení zaskočil. Teprve [[30. červen|30. června]] vznikl pod Stalinovým velením ''[[Státní výbor obrany]]''.
 
Po dělostřeleckém ostřelování a leteckém bombardování 22. června ove 4:15 překročili první z více než tři a půl milionu mužů vojsk Osy hranice Sovětského svazu na téměř 1 320 km dlouhé frontě. Útočící vojska měla k dispozici přes 3,6 miliónu vojáků, 50&nbsp;000 [[Dělo|děl]] a [[minomet]]ů, 3600 [[tank]]ů a [[Samohybné dělo|samohybných děl]] a 2700 bojových [[letoun]]ů. Německá vojska byla při útoku organizována do tří [[Skupina armád|skupin armád]] ([[Skupina armád Sever|Sever]], [[Skupina armád Střed|Střed]] a [[Skupina armád Jih|Jih]]), sovětské ozbrojené síly používaly seskupení nazývané [[front]]y ([[Severozápadní front|Severozápadní]], [[západní front|západní]] a [[jihozápadní front|jihozápadní]]), které zpočátku přibližně odpovídaly německým skupinám armád. Ale na sklonku bojů roku 1941, Rudá armáda zvýšila celkový počet frontů na úkor jejich síly, takže v pozdějším období se sovětské fronty téměř rovnaly německým armádám.
 
Sovětské ozbrojené síly byly útokem zaskočeny. Intenzivní odpor od začátku kladly nepočetné jednotky pohraniční stráže, ale ty nebyly dostatečně vybaveny pro boj s tanky a byly proto postupně likvidovány. První těžké boje se rozhořely v oblasti [[Brest (Bělorusko)|Brestu]], kde bylo obklíčeno 11 sovětských divizí. Za několik dní Němci pronikli hluboko do pobaltských republik, obsadili velkou část [[Bělorusko|Běloruska]] a západně od [[Minsk]]a obklíčili skoro celou 3., 4. a 10. sovětskou armádu. Mezera, která vznikla obklíčením sovětských vojsk v oblasti Minska dovolila Němcům bez těžkého odporu překročit 1. července [[Daugava|Daugavu]] s [[Dněpr]]em a rychle postupovat dál do sovětského vnitrozemí směrem na [[Smolensk]]. Na jižní [[Ukrajina|Ukrajině]] postupovala německá vojska skupiny armád Jih spolu s rumunskými jednotkami rovinatým terénem, ale čelila mnohem většímu množství sovětských tanků. Zanedlouho obklíčiliobklíčily [[Oděsa|Oděsu]], ale do města zatím nepronikly.
 
Rozmístění sovětských vojsk při vpádu, podle názoru [[Erich von Manstein|Ericha von Mansteina]], naznačovalo, že dosud ještě nebyly rozmístěny do útočných pozic<ref>{{Citace monografie| autor = [[Erich von Manstein]] | název = ''Ztracená vítězství svazek I '' ISBN 80-7217-429-0 | místo = Brno | vydavatelství = Jota|strana = 252 | rok = 2006}} </ref>.
Vojska západních vojenských okruhů byly zatím dislokována v jakési vyčkávací pozici, přičemž však nemuselo nutně trvat dlouho, aby byla na případný útok připravená. Právě fakt, že se Stalin chystá napadnout Německo byl jedním z hlavních argumentů pro útok na SSSR. To však zřejmě nebylo možné dříve než na jaře roku [[1942]] nebo ještě později v důsledku neukončené reformy a přezbrojování Rudé armády.
 
[[23. červen|23. června]] [[1941]] byla vytvořena [[Stavka]] hlavního velitelství (od [[8. srpen|8. srpna]] [[1941]] Stavka vrchního velení), které předsedal národní komisař obrany [[Semjon Timošenko]], ale v jeho kompetenci chyběly mnohé důležité úkoly, které bylybylo v té době třeba řešit, a proto jej 10. července nahradil sám Stalin. Veškerá moc v zemi se [[30. červen|30. června]] [[1941]] soustředila ve Státním výboru obrany, jehož vrchním velitelem se stal od [[8. srpen|8. srpna]] také Stalin. 23. července byla vyhlášena mobilizace.
 
[[25. červen|25. června]] začali [[Finové]] spolu s Němci osvobozovat své ztracené území na [[Karélie|Karelské šíji]]. [[29. červen|29. června]] se začalo bojovat i na sovětsko-norských hranicích za polárním kruhem. Bylo to poprvé v historii, co se vedly boje i v této nehostinné oblasti.
 
V červenci a srpnu se skupině armád Sever podařilo postoupit pobaltskými republikami, obsadit [[Riga|Rigu]] a [[Pskov]]. Pokračoval také její postup k [[Luga|Luze]] a [[Novgorod]]u. Po tom, co skupina armád Střed narazila v červenci na tvrdou obranu kolem města [[Smolensk]], se rozhořely v jeho okolí téměř měsíc trvající boje. Němci se pokoušeli obklíčit bránící se sovětskou 16., 19. a 20. armádu a zároveň museli čelit energickým protiútokům, které vedly sovětské jednotky, aby zabránily vlastnímu obklíčení.
 
[[8. srpen|8. srpna]] v noci 15 sovětských dálkových bombardérů [[DB-3]] vystartovalo z Baltského ostrova Ezel a z výšky 7 km bombardovalo nezatemněný [[Berlín]]. Všechny stroje se vrátily v pořádku na základnu. Ráno německé noviny uváděly, že město bombardovali Angličané a že bylo sestřeleno 6 anglických letadel. Britský tisk na to zareagoval také, když oznámil, že Němci vydávají podivná prohlášení, protože [[Royal Air Force|britské letectvo]] nad [[Berlín]]em 7. ani 8. srpna nelétalo.<ref>Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov: ''Loďstvo pripravené na boj.'' Nakladateľstvo Pravda, Bratislava, 1997, s. 40 – 41</ref>
 
Němcům do značné míry pomohly sovětské rozkazy, které nařizovaly nerozvinutým a nepřipraveným vojskům okamžitě vést protiútoky, které nebylo možno v době, kdy nefungovalo stálé spojení s velitelstvími, nebylo možno dostatečně zkoordinovat. Němci znovu aplikovali taktiku [[blitzkrieg|bleskové války]] a neútočili proti silnějším sovětským uskupením čelně, využívali obchvaty a obkličovali rychlými mechanizovanými a tankovými klíny pomaleji manévrující sovětská vojska. [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] v prvních dnech války zničila postupně většinu sovětského letectva dislokovaného na západě země.
 
Vzhledem k rychlému postupu německých vojsk byla přijata tato rozhodnutí:
Řádek 189 ⟶ 188:
* organizování [[Partyzánská válka|partyzánského boje]].
 
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1982-077-11, Russland, Minsk, gefangene sowjetische Soldaten.jpg|náhled| upright=1.2|Zajatí sovětští vojáci v Minsku]]
[[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] – znepokojen porážkami svých vojsk, jakož i množstvím vojáků a důstojníků, kteří se vzdali do rukou Němcům – v srpnu [[1941]] vydal ''[[rozkaz č. 270]]''. Ten měl dalekosáhlý vliv na životy milionů sovětských vojáků, kteří byli zajati německými vojsky. Rozkaz zakazoval vojákům dobrovolně se vzdávat nepříteli, nebral však ohled na okolnosti zajetí. Asi devítina [[Sovětští váleční zajatci během druhé světové války|sovětských zajatců]] poté, co byli osvobozeni ze zajetí vlastními jednotkami, se dostala do trestních jednotek nebo do pracovních táborů ([[gulag]]ů).<ref>{{Citace elektronické monografie
|příjmení = Krivošjev
|jméno = G.F.
Řádek 202 ⟶ 201:
|nedostupné = ano
}}</ref>
V noci z 25. na [[26. srpen|26. srpna]] 1941 Sovětský svaz spolu s britskými jednotkami vstoupil na území [[Írán]]u. Proněmecká vláda vedená [[Ali-Mansur]]em následně podala demisi. Írán bez velkého odporu kapituloval 29. (odpor proti britským) a 30. srpna (odpor proti sovětským silám). Vpád na íránské území měla na starosti sovětská 53. armáda. Spojenci následně využívali Írán jako koridor pro zásobování Sovětského svazu.
[[Soubor:Wehrmacht Panzergruppe 3 пад Пружанай 1941.gif|náhled|Německé jednotky ve městě [[Pružany]] na západě Běloruska v červnu 1941]]
[[31. srpen|31. srpna]] [[1941]] doplul do sovětského přístavu [[Archangelsk]] první britský konvoj PQ-0 se zásobami. Pomoc západních Spojenců byla v té době pro SSSR velmi užitečná. V téže době německá vojska začali systematicky ostřelovat [[Petrohrad|Leningrad]], který se ocitl od 8. září 1941 v obležení.▼
 
▲[[31. srpen|31. srpna]] [[1941]] doplul do sovětského přístavu [[Archangelsk]] první britský konvoj PQ-0 se zásobami. Pomoc západních Spojenců byla v té době pro SSSR velmi užitečná. V téže době začala německá vojska začali systematicky ostřelovat [[Petrohrad|Leningrad]], který se ocitl od 8. září 1941 v obležení.
V následujících bitvách Němci obklíčili a zničili v sériích bojů na západním a později i na východním břehu [[Dněpr]]u, sovětskou 6. a 12. armádu bránící se v oblasti [[Umaň|Umaně]]. Hitler v té době nařídil zastavit postup na Moskvu přes [[Smolensk]] odkud přesměroval 2. tankovou skupinu generála [[Heinz Guderian|Guderiana]] směrem na Kontop a vrhl své tankové skupiny na [[Kyjev]], v jehož okolí zbývalo stále velké množství sovětských vojsk. Vedle Guderianova útoku ze severozápadu se k městu blížili německá vojska [[Ewald von Kleist|Ewalda von Kleista]] od [[Kremenčuk]]u z jihozápadu. Bránící se vojska Jihozápadního frontu nesměla na Stalinův rozkaz opustit své pozice v ohybu Dněpru, ve kterých jim hrozilo obklíčení. O ústup přitom žádal i velitel fronty a Stalinovi blízký maršál [[Semjon Buďonnyj|Buďonnyj]]. 14. září německé tankové jednotky pronikly na jihu k městu [[Romny]] a nakonec se 19. září spojily a sevřely čelisti obklíčení u [[Lochvica|Lochvice]], čímž v oblasti Kyjeva odřízli přes 600 000 mužů sovětské 5., 21., 26. a 37. armády, tvořící převážnou část Jižního frontu. Sovětské jednotky se však nevzdaly hned a Němci byli nuceni na mnoha místech překonávat silný odpor. Navzdory tomu, že Kyjev padl již 19. září, poslední ohniska odporu v kotli se vzdala nebo byla zničena až 26. září. Němci následně soustředili své tankové jednotky skupin Sever a Střed a zaútočili opět v oblasti [[Smolensk]]a. Tyto boje byly počátkem útoku směrem na Moskvu. Skupina Jih zatím udeřila na zeslabený Jihozápadní front a obsadila Charkov a postupovala na [[Donbas]]. Na určitý čas obsadili Němci i [[Rostov na Donu]] a nezadržitelně pronikly na Krym, kde udřízli námořní základnu [[Sevastopol]]. V tomto období byla obsazena většina nejzápadnější části SSSR.▼
 
▲V následujících bitvách Němci obklíčili a zničili v sériích bojů na západním a později i na východním břehu [[Dněpr]]u, sovětskou 6. a 12. armádu bránící se v oblasti [[Umaň|Umaně]]. Hitler v té době nařídil zastavit postup na Moskvu přes [[Smolensk]] odkud přesměroval 2. tankovou skupinu generála [[Heinz Guderian|Guderiana]] směrem na Kontop a vrhl své tankové skupiny na [[Kyjev]], v jehož okolí zbývalo stále velké množství sovětských vojsk. Vedle Guderianova útoku ze severozápadu se k městu blížili německá vojska [[Ewald von Kleist|Ewalda von Kleista]] od [[Kremenčuk]]u z jihozápadu. Bránící se vojska Jihozápadního frontu nesměla na Stalinův rozkaz opustit své pozice v ohybu Dněpru, ve kterých jim hrozilo obklíčení. O ústup přitom žádal i velitel fronty a Stalinovi blízký maršál [[Semjon Buďonnyj|Buďonnyj]]. 14. září německé tankové jednotky pronikly na jihu k městu [[Romny]] a nakonec se 19. září spojily a sevřely čelisti obklíčení u [[Lochvica|Lochvice]], čímž v oblasti Kyjeva odřízli přes 600 000 mužů sovětské 5., 21., 26. a 37. armády, tvořící převážnou část Jižního frontu. Sovětské jednotky se však nevzdaly hned a Němci byli nuceni na mnoha místech překonávat silný odpor. Navzdory tomu, že Kyjev padl již 19. září, poslední ohniska odporu v kotli se vzdala nebo byla zničena až 26. září. Němci následně soustředili své tankové jednotky skupin Sever a Střed a zaútočili opět v oblasti [[Smolensk]]a. Tyto boje byly počátkem útoku směrem na Moskvu. Skupina Jih zatím udeřila na zeslabený Jihozápadní front a obsadila [[Charkov]] a postupovala na [[Donbas]]. Na určitý čas obsadili Němci i [[Rostov na Donu]] a nezadržitelně proniklypronikli na Krym, kde udřízliodřízli námořní základnu [[Sevastopol]]. V tomto období byla obsazena většina nejzápadnější části SSSR.
 
Sovětský svaz však postupně obnovil chod evakuovaných továren, [[Spojené státy americké|USA]] a [[Spojené království|Velká Británie]] mu dodávaly zbraně, stroje a materiál. Ačkoliv se v celkovém objemu válečné výroby SSSR jednalo jen o asi 10 %, šlo o dodávky, které Rudá armáda a sovětský průmysl nutně potřebovaly. Při vpádu do SSSR byli v některých oblastech němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé před Stalinem a komunisty. Hitler toho nevyužil, neboť si byl jist vítězstvím tak jako tak, a chtěl vítězství jen pro sebe. Zakrátko titíž občané jako svědci nesmírného množství [[Válečné zločiny Německa během druhé světové války|válečných zločinů]] začali spolupracovat s protiněmeckým odbojem. Protislovanská a protižidovská [[genocida]] z části prý vysvětluje motivaci pozdějších zločinů sovětských vojáků a jejich spojenců na německých civilistech a zajatcích.<ref name="Ivanova válka" />
Řádek 214:
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1981-149-34A, Russland, Herausziehen eines Autos.jpg|vlevo|náhled|Vojáci [[Wehrmacht]]u vyprošťují vůz během [[rasputica|rasputici]], listopad 1941]]
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-B17220, Sowjetunion, Panzerangriff bei Istra.jpg|náhled|Německé tanky u Istry.]]
[[Soubor:Map Soviet 1941 Winter counteroffensive.jpg|náhled|Sovětské územní zisky během zimního protiútoku (prosinec 1941 - březen 1942)]]
[[Soubor:Odessa Soviet artilery.JPG|náhled| upright=1.2|Sovětské dělostřelectvo u Oděsy v roce 1941]]
30. září 1941 zahájili Němci „operaci Tajfun“, bitvu o Moskvu. V Moskevském směru Němci úspěšně postupovali dál a u [[Vjazma (město)|Vjazmy]] prorazili linii sovětského Západního frontu a obklíčili desítky tisíc sovětských vojáků 16., 19., 20., 24. a 32. armády vedené [[Ivan Stěpanovič Koněv|Ivanem Koněvem]]. Zanedlouho se podařilo tankovému sboru Feldherrnhalle překročit řeku [[Desna|Desnu]] a u [[Brjansk]]a těžce narušit, zlikvidovat nebo zajmout jednotky 3., 13. a 50. armády [[Brjanský front|Brjanského frontu]]. Sověti nakonec s obtížemi německý postup zastavili u [[Mcensk]]u.
 
V tomto období Němci už téměř 5 měsíců aplikovali taktiku bleskové války a úspěšně drtili svého nepřítele. Zatímco v předešlých bojích v západní Evropě postupovali bez větších problémů, v SSSR byl ''Wehrmacht'' postaven před nové problémy. Němci museli čelit časové tísni, protože celkový plán operace Barbarossa se zakládal na tom, že bude Rudá armáda zničena během několika málo měsíců, což jak se ukázalo nebylo vůbec reálné. Časový skluz měl za následek vzrůstající problémy s počasím, které bylo sice během léta dobré, ale na podzim se změnilo na deštivé, což velmi zpomalilo postup vozidel po nekvalitních sovětských cestách. Zhoršující se počasí, které zabránilo nasazení letectva a později i silné mrazy, na které německé velení trestuhodně nepřipravilo své jednotky pak krutě trápilitrápily německé jednotky během zimy. Nacistické válečné mašinérii způsobovaly další problémy i obrovské vzdálenosti, které muselo řešit zejména přetížené zásobování. Sověti navíc začali aplikovat [[taktika spálené země|taktiku spálené země]] aby nepříteli ztížili zásobování z místních zdrojů. Nezanedbatelný byl i odpor sovětských vojsk, který byl obecně mnohem urputnější než ten, se kterým se nacisté dosud setkávali.
 
Začátkem října se sovětská obrana středního úseku fronty nejprve pokusila Němce zadržet v okolí Vjazmy a na cestě [[Orel (město)|Orel]] - [[Brjansk]]. Ze severu se k Moskvě blížili [[Günther von Kluge|von Kluge]] se svojí 4. armádou, z jihu a západu to byl Guderian se svou tankovou skupinou. Do začátku prosince 1941 se nacistickým jednotkám na západě a severozápadě od Moskvy za vzrůstajících ztrát podařilo proniknout silnou sovětskou obranou v městě [[Možajsk]], [[Tver|Kalinin]], Klin, [[Volokolamsk]], Istra a [[Solnečnogorsk]], přičemž dosáhli kanálu [[Volha]] - [[Moskva (řeka)|Moskva]]. Na jihozápadě postupovali Němci přes [[Kaluga|Kalugu]] a [[Mcensk]] směrem k [[Tula|Tule]]. K tomuto opevněnému městu pronikla Guderianova vojska 2. tankové armády 30. října, ale město samotné nebyla schopna obsadit. Některé vládní úřady byly evakuovány do [[Samara|Kujbyševa]]. 7. listopadu na Rudém náměstí v Moskvě proběhla tradiční [[vojenská přehlídka]], při níž tentokrát defilovali vojáci [[front]]ových útvarů, kteří pochodovali přímo na frontu, vzdálenou již jen 25&nbsp;km od předměstí Moskvy.
 
V prvních prosincových dnech se jen několik desítek kilometrů před Moskvou mezi vyčerpanými jednotkami na obou stranách rozhořely boje, které nakonec Němce přinutily zpomalit postup. Stalin, který už mezitím začal stahovat část svých vojsk z Dálného východu, Uralu a Sibiře, připravil spolu se svými generály útok na křídla německých vojsk. Jmenoval velitelem [[Západní front|Západního frontu]] generála [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukova]] a sověti mnohé sovětské jednotky, které byly poznamenánypoznamenané předešlými boji podobně jako vyčerpaný Wehrmacht, který byl špatným počasí navíc zbaven i své letecké podpory, vyrazili v oblasti Kalininuvyrazily do protiofenzivy [[5. prosinec|5. prosince]]., Vv oblasti Klinu, Solnečnogorska, Tuly a Jeletska [[6. prosinec|6. prosince]]. Sovětská vojska na několika místech prorazila německé linie a Wehrmacht poprvé ztratil v boji celé divize. Rudá armáda postoupila do ledna 1942 o 150–300&nbsp;km na západ<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://www.serpukhov.su/dima/war/eng/ekontr.htm |datum přístupu=2010-07-29 |url archivu=https://web.archive.org/web/20110723013050/http://www.serpukhov.su/dima/war/eng/ekontr.htm |datum archivace=2011-07-23 |nedostupné=ano }}</ref>. Němcům se podařilo postup sovětských vojsk, kterým chyběly tanky, zastavit až u [[Ržev]]u, čímž byla linie opět stabilizovaná. Bylo to i částečně i proto, že Hitler vydal rozkaz neustupovat, čímž přinutil své jednotky bojovat na hraně svých možností. I když se mu tento tah v tomto období vyplatil, opakování této taktiky v následujícím období provázelo několikněkolikrát velké porážky německých vojsk. Velké množství sněhu a vysoké ztráty nakonec paralyzovaly bojovou činnost na obou stranách.
 
Do začátku útočné fáze [[Bitva před Moskvou|bitvy o Moskvu]] Rudá armáda ustoupila 850 až 1200 km, postup Wehrmachtu na hlavní město země však zastavila a později naopak zahnala Němce několik stovek km zpět. Na ostatních důležitých směrech - u [[Petrohrad|Leningradu]] a na jihu u [[Rostov na Donu|Rostova nad Donem]] se i navzdory počátečním neúspěchem také podařilo postup Němců zastavit. Ani jarním útokem 2. úderné armády se však [[Petrohrad|Leningrad]] se však z obklíčení vyprostit nepodařilo na jaře zorganizovaném útoku 2. úderné armády. Město se navzdory mnoha pokusům o spojení jižně od Ladožského jezera [[Obležení Leningradu|ocitlo v obklíčení]] na 882 dní.<ref>http://www.saint-petersburg.com/history/siege.asp</ref>, což mělo kruté následky pro jeho civilní obyvatelstvo. Asi milion z nich zahynul ve strašných podmínkách od kruté severské zimy a dlouhotrvajícího hladu. Udržení Leningradu bylo velmi důležité z několika důvodů, bylo to poslední místo kam se mohla z [[Tallinn]]u evakuovat rudá baltická flotila a bylo to také místo, které zabraňovalo spojení vojsk útočících z Karélie a polárních oblastí [[Finsko|Finska]] a [[Norsko|Norska]] s vojsky skupiny armád Sever. Obránci Leningradu také v podstatněpodstatě bránili přístupy k přístavům [[Archangelsk]] a [[Murmansk]], které byly důležitou spojovací tepnou se [[Spojené království|Spojeným královstvím]].
 
Rudá armáda podnikla od ledna do dubna 1942 na severním a středním úseku fronty v oblasti Moskvy, kde stále držela silné rezervy, lokální protiútoky např. [[Děmjanský kotel|Děmjanskou operaci]], [[Bitva o Ržev|Rževsko-syčevskou operaci]] a dále útoky v oblasti [[Orel (město)|Orlu]], [[Kursk]]a a [[Bolchov]]a, čímž si alespoň částečně zlepšila postavení na daných úsecích a držela Němce dál od [[Moskva|Moskvy]], i když se tyto operace považují obecně za nepříliš úspěšné. Těžkou ranou pro vojska [[Bitva o Sevastopol (1941–1942)|bránící se v Sevastopolu]] byla livkidacelikvidace sovětského výsadku u [[Feodosija|Feodosije]], což byl zahambujúcizahanbující konec tzv. [[Kerčsko-feodosijská operace|Kerčsko-feodosijské operace]]. Špatné postavení vojsk Rudé armády stojících předproti skupinouskupině armád Jih dovršil neúspěšný [[druhá bitva o Charkov|protiútok směrem na Charkov]].
 
=== Útok na jih SSSR ===
Řádek 236:
{{legenda|#ebd7ff|do 1. srpna 1942}}
{{legenda|#ccffcd|do 18. listopadu 1942}}]]
Síly a rezervy Rudé armády se v zimních a jarních bojích velmi vyčerpaly a Stalinův cíl, kterým bylo vyhnat nepřítele z území [[Sovětský svaz|SSSR]], tak už nebylo možné realizovat. [[Wehrmacht]] jako celek se ze svých ztrát vzpamatoval rychleji než Sověti a počátkem roku [[1942]] znovu přešel do útoku, nyní však na jihu [[Sovětský svaz|SSSR]], kde nejprve zlikvidoval výpad [[Jihozápadní front|Jihozápadního]] a [[Brjanský front|Brjanského frontu]] k [[Charkov]]u. 28. června zahájili Němci velkou letní ofenzívu jižním směrem na [[Voroněž]], [[Volgograd|Stalingrad]] a [[Kavkaz]], kterápod byla nazvánanázvem operace Blau. Německá vojska dobyla [[1. červenec|1. července]] po několikaměsíčním obléhání [[Sevastopol]]. Tvrdé boje probíhaly v oblasti [[Voroněž]]e (padla [[7. červenec|7. července]]) a [[Vorošilovgrad]]u (padl [[17. červenec|17. července]]), odkud byly sovětské jednotky vytlačeny na východ. ZtracenýZtracen byl celý [[Donbas]], [[Rostov na Donu]] (padl [[24. červenec|24. července]]) a německá vojska pronikla rovinatým terénem až 650 km mezi řeky [[Don]] a [[Volha]] a plánovala dojít až ke [[Kaspické moře|Kaspickému moři]]. Němci pokračovali i v útoku na [[Kavkaz]]. Do podzimu [[1942]] německé tankové armády bez větších obtíží postupovaly [[kubáň]]skou rovinou k ropným polím na Kavkaze. Padlo rozhodnutí přetnout Volhu u města [[Volgograd|Stalingrad]]., Přerušilicož by tak praktickypřerušilo nejkratší sovětské spojení s vojsky na Kavkaze. Vojskům pod velením Friedricha Pauluse se tak povedlo dostat se ke Stalingradu za 3 měsíce.
 
Wehrmacht na město zaútočil [[24. srpen|24. srpna]] [[1942]]. Hned od začátku se rozpoutaly zuřivé pouliční boje. V nich se ztratila německá výhoda v lepší pohyblivosti a kvalitativní převaha velitelských kádrů na nižších úrovních. Sověti se odhodlaně bránili, bojovalo se o každý dům. Situace na frontě si vyžádala zásobování sovětských vojsk ve městě ležícím na západním břehu Volhy výhradně loděmi. Na východním břehu zatím sovětská armáda soustředila silné jednotky [[dělostřelectvo|dělostřelectva]] a protiletecké obrany. Zejména jejich kvalitní dělostřelectvo pak pomáhalo početně slabším obráncům města odříznutým na západním břehu odrážet silné německé útoky. Zásobování města přes Volhu bylo možné pouze v noci. I německá 6. armáda, jejímž úkolem bylo obsadit město, měla problémy se zásobováním po přetížených komunikacích. Velmi těžké boje boje probíhaly v polovině září o [[Matka vlast volá|Mamajevovu mohylu]] a hlavní železniční stanici ve středu města. Sovětská vojska přišla s novou taktikou: Bojovatbojovat co nejblíže u Němců, třeba jen na šířku ulice. Taktika se osvědčila: letecká převaha byla Němcům k ničemu, bombardováním by Luftwaffe ohrozila i vlastní jednotky.
 
[[23. září]] dobyl [[Jakov Fedotovič Pavlov|Jakov Pavlov]] s dalšími třemi vojáky [[Pavlovův dům]] na jednom z náměstí a bránil ho do 25. listopadu. [[14. říjen|14. října]] podnikla německá vojska silný útok na průmyslovou čtvrť. Urputné boje se rozhořely v komplexu traktorovéhoTraktorového závodu, závodu rudéhoRudého října a závodu Barikády. Německá 6. armáda se boji ve městě velmi vyčerpala a byla nucena postupně nasadit prakticky všechny své jednotky. Velitelství [[Skupina armád B|skupiny armád B]] proto přesunulo na zajištění jejích křídel maďarské a rumunské svazky. Zatímco se bojovalo ve městě, sovětské velení posbíralo četné zálohy a připravilo útočnou operaci namířenou na oslabená křídla vojsk stojících před Stalingradem.
 
=== Evakuace průmyslu ===
[[Soubor:RIAN archive 543 A battalion commander.jpg|náhled|[[PolitickýVelitel komisař]]praporu velí k útoku, 12. července 1942]]
V době vrcholící [[bitva o Stalingrad|bitvy o Stalingrad]] se fronta dostala na své nejvýchodnější pozice za celou válku západně od měst [[Elista]] a [[Groznyj]]. Němci tehdy okupovali podstatnou část evropské části [[Sovětský svaz|SSSR]], na které před válkou žilo 42% jeho obyvatel, produkovala se 1/3 [[Hrubý domácí produkt|HDP]], nacházelo se tam 45% orné půdy. Pokud se vezmou v úvahu i obrovské lidské a materiální ztráty Rudé armády (v té době dosahující alespoň 2 miliony padlých, zajatých a raněných) jakož i velké ztráty na civilním obyvatelstvu, které se podílelo na válečném úsilí, země se nacházela ve smrtelném nebezpečí. Navíc byla za těchto otřesných podmínek nucena odrážet nápor většiny pozemních sil vojsk Osy v Evropě. Jedním z předpokladů přežití SSSR ve válce proto byla záchrana průmyslu ze západních částí země. Ta začala již v průběhu léta 1941. Za evakuaci byli zodpovědní [[Nikolaj Michajlovič Švernik|Nikolaj Švernik]], [[Alexej Kosygin]] a [[Michail Pervuchin]]. Sovětům výrazně pomohlo, že ve válečném období bylo jejich plánované hospodářství flexibilnější. Přesun obrovských vojensko-průmyslových komplexů i s dělníky na vzdálenost tisíců kilometrů by byl jinak asi jen těžko představitelný.
 
Evakuace se uskutečňovala především po železnici. Objem dopravy na západ dosáhl přibližně 300 000 železničních vagónů. Do listopadu [[1941]] se sovětským dělníkům a železničářům podařilo evakuovat 1 523 podniků, spolu s 10 miliony odborníků, dělníky a jejich rodinami. Produkce nově postavených továren se naplno rozběhla až v září [[1942]], právě včas aby zasáhla v rozhodující fázi bitvy o Stalingrad.
 
=== Protiofenzíva u Stalingradu ===
Řádek 255:
{{legenda|#ccffcd|do března 1943 (jen sovětské zisky)}}]]
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-B28822, Russland, Kampf um Stalingrad, Infanterie.jpg|náhled|Německá pěchota a útočné dělo [[Sturmgeschütz III|StuG III]] během postupu ke Stalingradu, září 1942]]
Zatímco se Hitler a jeho generálové soustředili na [[bitva o Stalingrad|boje v Stalingradu]], Sověti soustředili silné zálohy na německých oslabených německých křídlech., Tyjež bránily méně kvalitní rumunské a maďarské armády. [[19. listopad]]u [[1942]] začal sovětský protiútok v severní a 20. listopadu následoval útok v jižní části úseku 6. armády. Nečekaným útokem sovětská vojska zničila nebo přinutila ustoupit rumunské divize a 23. listopadu bylo v kotli, který vznikl mezi městy Kalač a Stalingrad, obklíčeno vojsko o síle 22 německých a rumunských divizí (asi 250 - 330 000 mužů)<ref>http://www.vectorsite.net/twsnow_08.html</ref>. Německá skupina armád B se ocitla v absolutním zmatku. Vojska skupiny armád A byly nucenymusela ustoupit z [[Kavkaz]]u na [[Tamaňský poloostrov]] a [[Krym]]. Narychlo zformovaná [[skupina armád Don]] měla za úkol zacelit velkou trhlinu ve frontě. Její velitel [[Erich von Manstein]] se pokusil se 4. tankovou armádou vést protiútok v jižní straně sovětského sevření, který bránily 51. a 5. gardová armáda. Tento útok byl však za těžkých ztrát na obou stranách odražen. Mansteinova vojska byla nucena ustupovat na severozápad k Rostovu[[Rostov]]u. Sověti zatím podnikli soustředěný útok na zbytky 6. armády. [[a 2. únor]]aúnora [[1943]] se vzdaly poslední německé jednotky, které se bránily v ruinách traktorovéhoTraktorového závodu. Do té doby již Sověti zajali 91 000 Němců a Rumunů, spolu s prvním německým maršálem, který se vzdal do rukou Spojenců - [[Friedrich Paulus|Friedrichem Paulusem]]. Ztráty v důsledku bitvy o Stalingrad však zahrnují kromě ztráty celé 6. armády i těžké ztráty 4. a 2. německé armády, stejně jako velmi těžké ztráty 3. a 4. rumunské 8. italské a 2. maďarské armády. Dohromady tyto ztráty přesahovaly 800 000 padlých, nezvěstných a raněných.
 
Také Sovětský svaz také utrpěl v bitvě těžké ztráty a Rudá armáda po těžkých bojích nebyla schopna splnit Stalinovy rozkazy a pokračovat v protiútoku a zastavila se na východní [[Ukrajina|Ukrajině]]. Její zásobovací trasy byly roztaženy na velkém území a její čelní jednotky oslabené těžkými boji. Německý [[třetí bitva o Charkov|protiútok u Charkova]], vedený velkým tankovým uskupením [[2. tanková divize SS „Das Reich“|II. tankového sboru SS]] následně zatlačil ve druhé polovině února Sověty zpět. Protiofenzívě, které vzdoroval i [[1. československý armádní sbor|1. československý samostatný polní prapor]], který svedl s Němci [[Bitva u Sokolova|bitvu u Sokolova]]. 15. března německá armáda dobyla město [[Charkov]] zpět. Na jaře bojové operace přerušilo období bláta. V dubnu až květnu probíhalo ve [[Povstání ve varšavském ghettu|varšavském ghettu povstání]], které nacisté postupně zlikvidovali.
 
=== Bitva u Kurska ===
Řádek 264:
 
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 101I-219-0595-05, Russland-Mitte-Süd, Infanteristen.jpg|náhled|Německá pěchota v červnu 1943]]
[[Válečná fronta|Fronta]] se na několik měsíců stabilizovala a obě strany sbíraly síly k rozhodující bitvě. Mezi [[Orel|Orlem]] a [[Bělgorod]]em vznikl výběžek fronty zasahující asi 80 km do německých pozicipozic. Tam se německé velení rozhodlo zasadit svůj hlavní úder letní ofenzívy roku [[1943]]. Posbíralo nejlepší jednotky a techniku, které [[Wehrmacht]]u na východní frontě zůstaly. Při tom dával Hitler důraz na posily novými tanky [[Panzer V Panther|Panther]] a stíhači tanků [[Ferdinand (stíhač tanků)|Fedinand]]. Štáb vrchního velení Sovětského svazu však měl o těchto přípravách podrobné informace. Sovětští generálové začali zvažovat všechny eventuality a pak Stalinovi doporučili, aby jim dovolil připravit v Kurském oblouku pro německé divize obrovskou past. Ta spočívala v silné rozvrstvené obraně a také obrovskýmobrovských zálohámzálohách, které měly následně po odražení německé ofenzívy přejít do protiútoku. Hitler spolu se svými generály velmi podcenil tyto sovětské kroky a rozhodl o začátku útoku. 5. července [[1943]] zaútočilo na sovětskou obranu několik set tisíc nejlepších vojáků Třetí říše, kdy německá armáda zahájilav operaci Citadela, která vešla do dějin jako [[Bitva v Kurském oblouku|bitva u Kurska]] a vyvrcholila v ohromné tankové [[bitva u Prochorovky|bitvě u Prochorovky]], největší tankové bitvě v dějinách. Sovětská armáda vybudovala v kurském výběžku mohutná obranná postavení, o která se německý útok roztříštil. Byl to definitivní krach německé bleskové války, který předurčoval konec nacistické převahy na východě.
 
Po ní přešla Rudá armáda do protiútoku, nazvanémnazvaného [[Operace Kutuzov]] – v prostoru [[Orel (město)|Orlu]], [[Bělgorod]]u a [[Charkov]]a vyrovnala frontu a definitivně převzala strategickou iniciativu do svých rukou. V září překročila sovětská vojska v [[Bitva o Dněpr|bitvě o Dněpr]] na několika místech širokou řeku [[Dněpr]], již Němci považovali za svůj „východní val“. 2. října [[Operace Suvorov]] osvobodila [[Smolensk]]ou oblast a Rudá armáda postupovala k [[Vitebsk]]u, [[Orša|Orše]] a [[Mohylev|Mogilevu]]. 6. listopadu bylo dobyto ukrajinské hlavní město Kyjev. Této bitvy se účastnila i [[1. československý armádní sbor|1. československá samostatná brigáda]].
 
=== Boje na Dněpru ===
{{Podrobně|Bitva o Dněpr}}
[[Soubor:Eastern Front 1943-08 to 1944-12.png|náhled|Východní fronta, srpen 1943 až prosinec 1944: {{legenda|#fff8d5|do 1. prosince 1943}} {{legenda|#ffd2b9|do 30. dubna 1944}} {{legenda|#ebd7ff|do 19. srpna 1944}} {{legenda|#ccffcd|do 31. prosince 1944}}]]
Letní ofenzíva Rudé armády, [[Bitva o Dněpr|skok na Dněpr]], [[Bitva o Kyjev|dobytí Kyjeva]] a Ukrajiny byly znakem toho, že bojeschopnost a ofenzivní činnost sovětských vojsk se podstatně zlepšila. DopomohlaPomohlo k tomu úprava komisařskýchomezení pravomocí politických komisařů i kvalitativní a morální zlom, který nastal v Sovětské armádě. Do popředí se dostali noví schopní důstojníci, jejich schopnosti daleko převyšovaly důstojnický sbor z let [[1941]] a [[1942]]. Při osvobozovacích bojích na Ukrajině se vyznamenalivyznamenaly i československé jednotky pod vedením generála [[Ludvík Svoboda|Svobody]]. Koncem roku [[1943]] byla v [[Írán]]u uspořádána [[Teheránská konference]], na které se spojenci dohadovali v dalším společném postupu proti nacismu.
 
== Strategická ofenzíva z Běloruska do Prahy ==
Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda se značnou sebedůvěrou a silou. Už se nejednalo o armádu zmítanou neschopností vedení a nedostatkem vybavení, ale o vojsko, které vyspělo po stránce morální, taktické i technické. Sovětský svaz vyráběl velký počet vojenské techniky, jejíž kvalita neustále stoupala, a přijímal významné spojenecké dodávky od Velké Británie a USA.<ref>http://www.feldgrau.com/econo.html</ref> Vojáci, kteří přežili rok 1943, se stali zkušenými veterány, kteří nebyli o nic horší než jejich protivníci. Nejvíce zkušeností nabyli frontoví nižší frontoví důstojníci, kteří dokázali svým vojákům efektivně velet. Pravomoci [[Politický komisař|politruků]], kteří neblaze zasahovali do vedení bojů v prvním roce války, byly značně okleštěnéomezeny. Mobilní a dobře vybavená armáda začala roku 1944 rozsáhlé tažení, které skončilo v roce následujícím až v hlavním městě Německa.
 
Linie východní fronty se počátkem ledna [[1944]] táhla od [[Petrohrad|Leningradu]] k [[Ilmeňské jezero|Ilmeňskému jezeru]] přes [[Velikije Luki]], [[Vitebsk]], [[Žlobin]], [[Žitomir]], až k [[Vinnycja|Vinnycji]], odtud po [[Dněpr]]u do [[Perejaslav-Chmelnyckyj|Perejaslavli]] přes [[Kropyvnyckyj|Kirovohrad]] a [[Krivoj Rog]] k dolnímu Dněpru.
 
=== Boje na jihu ===
{{Podrobně|Bitva u Kamence Podolského}}
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 101I-708-0299-01, Russland-Süd, Panzer IV.jpg|náhled|Německé tanky na Ukrajině v prosinci 1943]]
V březnu [[1944]] zasáhl sovětský protiútok německou armádní skupinu Jih při reorganizaci jejího levého křídla. Boje začaly u [[Jasy|Jas]]. Mezi 1. a 4. tankovou armádou vznikla velká mezera, kterou do německého týlatýlu proudily sovětské jednotky. Brzy se jim podařilo obklíčit 1. tankovou armádu. Bitva se stala známá jako [[Bitva u Kamence Podolského]]. Po zásahu II. tankového sboru [[7. duben|7. dubna]] se Němcům v průběhu devíti dnů podařilo vyprostit své jednotky z obklíčení a stáhnout je více na západ. Na černomořském pobřeží byli Němci [[13. březen|13. března]] nuceni ustoupit z [[Cherson]]u. [[10. duben|10. dubna]] byla osvobozena [[Oděsa]] a německá vojska tak byly izolována na [[Krym]]u. Černomořské námořnictvo v součinnosti s Rudou armádou pak začalo útok i tam. Po ztrátě [[Sevastopol]]u [[12. květen|12. května]] se zbytky německých oddílů z Krymu stáhly<ref>[[Otakar Dorazil]] - ''Světové dejiny v kostce'' Nakladatelství Jeva, 1995 ISBN 80-85797-26-7</ref>.
 
=== Operace Bagration ===
{{Podrobně|Operace Bagration}}
Po nezbytném odpočinku, doplnění ztrát a opravě techniky pokračovala sovětská vojska na jaře [[1944]] v osvobozování území [[Sovětský svaz|SSSR]]. Sovětské vrchní velení rozhodlo, že hlavním cílem bude [[Bělorusko]]. [[Operace Bagration]], na kterou si [[Stavka]] shromáždila 19 [[polní armáda|armád]], začala přesně tři roky po německém vpádu do země [[22. červen|22. června]] [[1944]] a zahájila tak jednu z největších bitev 2. světové války. Na 320 km dlouhé frontě se odehrál druhý Stalingrad. Sověti zaskočili nepřipravenou Skupinu armád Střed, při čemž obklíčili a zneškodnili asi 260 000 - 380 000 německých vojáků a dalších 100 000 zajali. [[26. červen|26. června]] byl osvobozen [[Vitebsk]], [[3. červenec|3. července]] [[Minsk]] a za deset dní dobyt [[Vilnius]]. Rudá armáda pronikla na severu na území Polska a k hranicím východního Pruska, na jihu k hranicím Slovenska, Maďarska a Rumunska. 20. srpna začala [[Jasko-kišiněvská operace]], jež rozbila německá a rumunská vojska v [[Moldávie|Moldávii]] a Rumunsku. Během deseti dnů bylo Rumunsko poraženo, jeho fašistická vláda svržena a nově dosazená vláda se přidala na stranu Sovětů. Sovětská vojska měla otevřené dveře do Bulharska, Jugoslávie a do Maďarska.
 
=== Postup do střední, jižní a severní Evropy ===
Řádek 291:
[[Soubor:RIAN archive 1726 Captive German Soldiers crossing a field.jpg|náhled|Němečtí zajatci u Oděssy]]
 
Počátkem roku 1944 probíhala [[Žytomyrsko-berdyčevská operace]], které se účastnili i vojáci 1. československé samostatné brigády. Ti se s úspěchem účastnili i navazující [[Korsuň-ševčenkovská operace|Korsuň-ševčenkovské operace]]. 14. ledna 1944 byla zahájena [[Leningradsko-novgorodská operace]], při níž byla prolomena [[obležení Leningradu|blokáda Leningradu]] a Němci byli zahnáni na jihozápad. 9. května bylabyl osvobozenaosvobozen [[Sevastopol]]-.
 
[[Lvovsko-sandoměřská operace]], východokarpatská, [[Baltická operace|pobaltská]], [[Jasko-kišiněvská operace|Jasko-kišinevská]], [[debrecínská operace|debrecínská]] a [[Petsamo-kirkenesská operace]], přeneslipřenesly bojové operace z území [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] do [[Polsko|Polska]], [[Rumunsko|Rumunska]], bývalé [[Jugoslávie]], [[Finsko|Finska]], [[Československo|Československa]] a severního [[Norsko|Norska]]. Po úderu sovětských vojsk k Vipurskému zálivu, [[Finsko]] [[5. září]] uzavřelo v mírovou smlouvu. Zahraničně politická situace se rychle změnila. [[Rumunsko]] přešlo [[24. srpen|24. srpna]] a na stranu spojenců a podílelo se na osvobozování [[Střední Evropa|střední Evropy]], [[Turecko]] přerušilo všechny diplomatické styky s [[Nacistické Německo|Třetí říší]]. [[1. září]] byla obsazena [[Bukurešť]]. Bulharsko, které bylo do té doby vůči Sovětskému svazu neutrální, se ani nadále nehodlalo přiklonit na žádnou stranu. Sověti mu proproto to [[5. září]] vyhlásili válku., Užuž o tři dny později se však bulharské jednotky připojilipřipojily k Rudé armádě. Sovětská vojska, která útočila z Jihu se [[1. říjen|1. října]] dostala přes [[Rumunsko]] až k [[Temešvár]]u a [[Brašov]]u. Po tvrdých bojích u [[Debrecín]]a a [[Segedín]]a se i maďarští vůdcové rozhodli přejít na stranu Spojenců. Maršál [[Miklós Horthy]] byl [[16. říjen|16. října]] nucen na nátlak nacistů odstoupit a tak pokračovala v boji po boku Němců v bojijen část [[Strana Šípových křížů|maďarských nacistů]]. Do prosince se fronta na jihu dostaldostala až k [[Budapešť|Budapešti]], kde se rozpoutala série ozbrojených srážek po tom, co se Sovětům podařilo [[bitva o Budapešť|město obklíčit]]. Tyto boje měly také přispět k odlákání části německých sil z Polska.
 
Na podzim [[1944]], v období kdykdyž se po 650 km zastavil postup Rudé armády v Polsku, začala 8. září [[Karpatsko-dukelská operace]]. jejímž cílem měla být podpora [[Slovenské národní povstání|Slovenského národního povstání]] a rychlé obsazení Slovenska. Slovenské národní povstání vyvolané předčasnou aktivitou [[partyzán]]ských skupin na středním Slovensku začalo ve večerních hodinách [[29. srpen|29. srpna]] 1944 a v německém týlu se udrželo v těžkých podmínkách do 27. až 28. října, kdy se Němcům podařilo obsadit povstalecké centrum, kterým bylo město [[Banská Bystrica]]. Hlavní silou povstání byla povstalecká [[1. československá armáda na Slovensku|1. československá armáda]]. Kromě nepříliš efektivně řízené činnosti partyzánských skupin poskytl Sovětský svaz povstalcům značnou pomoc. [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] však nedovolil svým vojskům pomoci Polákům, kteří se zapojili do [[Varšavské povstání|Varšavského povstání]]. [[Varšava]] byla osvobozena až [[17. leden|17. ledna]] [[1945]].
 
Při průniku do jižní Evropy, která byla pro SSSR pouze vedlejším bojištěm Sovětům výrazně pomohlo místní obyvatelstvo. Po Rumunsku, které přešlo na stranu spojenců koncem srpna Sověti vyhlásili válku [[Bulharsko|Bulharsku]]. To do té doby zůstávalo jako jediný ze východoevropský spojenec nacistického Německa vůči SSSR v pasivitě. V zemi následně propukl [[Státní převrat v Bulharsku (1944)|převrat]]. Bulharsko tedy podobně jako Rumunsko přešlo na stranu spojenců a podílelo se na bojích proti nacistům v okolních zemích. V Jugoslávii se na osvobozování země ve velké míře podíleli domácí partyzáni, kteří aktivně spolupracovali s rudou armádou - 3. ukrajinským frontem a také jugoslávskou národně osvobozeneckou armádou. [[20. říjen|20. října]] [[1944]] se sovětským vojskům ve spolupráci s jugoslávského partyzány pod vedením [[Josip Broz Tito|J. Tita]] podařilo osvobodit [[Bělehrad]]. Do začátku zimy se partyzánům podařilo získat kontrolu nad celou východní částí země - [[Srbsko|Srbskem]], [[Severní Makedonie|Makedioníí]], [[Černá Hora|Černou Horou]] a také většinyvětšinou [[Dalmácie|dalmatského]] pobřeží. Wehrmacht a vojska [[Ustašovci|Ustašovců]] samostatného [[Nezávislý stát Chorvatsko|Chorvatského státu]] vytvořili opevněnou linii v oblasti [[Srem]], která se udržela až do začátku roku 1945. Na jaře 1945 partyzáni dovršili osvobozování zbytku země.
 
=== Berlínský směr a poslední boje v Evropě ===
{{Podrobně|Bitva o Berlín|Pražská ofenzíva}}
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1976-072-09, Ostpreußen, Flüchtlingtreck.jpg|náhled|vlevo|Němečtí uprchlíci z východního Pruska, únor 1945]]
[[Soubor:Wilhelm Keitel Kapitulation.jpg|náhled|[[Wilhelm Keitel]] podepisujícípodepisuje německou kapitulaci]]
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-E0406-0022-018, Berlin, Siegesfeier der Roten Armee.jpg|náhled|Sovětští vojáci v Berlíně slaví, 2. května 1945]]
12. ledna začala [[Viselsko-oderská operace]], při níž během 14 dnů rudá armáda postoupila o 700&nbsp;km až k [[Odra|Odře]], kterou [[24. leden|24. ledna]] [[1945]] překročila, a boje při [[Východopruská operace|Východopruské operaci]], jejichž konečná fáze začala 13. ledna, posunuly frontu do Německa a bezprostředně ohrozily [[Berlín]]. Mezitím byla intenzivními útoky poutána skupina armád Sever, která se pokoušela bránit na baltském pobřeží. 25. dubna byl dobyt [[Kaliningrad|KrálovceKrálovec]], který padl po tvrdých bojích., čímž rudáRudá armáda vstoupila na vlastní území [[Nacistické Německo|Velkoněmecké říše]]. Na podzim probíhalapři ofenzívaofenzívě v [[Baltské státy|Pobaltí]], kde byla odříznuta německá skupina armád Sever, zez kteréníž se některým mužům podařilo uniknout.
 
Zatím se 4. až [[11. únor]]aúnora [[1945]] konala [[Jaltská konference]] spojenců na [[Krym]]u. V únoru pokračovaly útoky sovětských vojsk v Maďarsku a na Slovensku, v březnu se přenesly boje do Rakouska a v dubnu v rámci [[Bratislavsko-brněnská operace|Bratislavsko-brněnské operace]] a [[Ostravská operace|Ostravské operace]] na Moravu.
 
Začátkem dubna [[1945]] začal [[Bitva o Berlín|útok na Berlín]]. Situace však nebyla tak jednoduchá. Němci celý úsek sovětského postupu opevnili a byli ho ochotni rozhodně bránit. Nasadili i jednotky [[Volkssturm]]u. Navíc na vlastním území začali obzvlášť intenzivně aplikovat [[taktika spálené země|taktiku spálené země]]. [[Georgij Žukov|Žukovův]] 1. běloruský front i kvůli zbytku [[Skupina armád Visla|skupiny armád Visla]] tvrdošíjně bránící nejkratší směr na Berlín na [[Seelowské výšiny|Seelowských výšinách]] proto postupoval s obtížemi. Rychleji zatím postupoval [[Ivan Koněv|Koněvův]] 1. ukrajinský front, který tak dostal možnost zaútočit na město také. 19. dubna Sověti prorazili přes německou linii na Seelowských výšinách a v den Hitlerových 56. narozenin začali ostřelovat Berlín. O deset dní později, v období, kdy zuřily pouliční boje jen několik stovek metrů od Říšského kancléřství spáchal [[Adolf Hitler|Hitler]] [[30. duben|30. dubna]] [[1945]] sebevraždu. Krvavé boje pokračovaly ještě dva dny. V ruinách hlavního města [[Nacistické Německo|Třetí říše]] a na přístupech k němu padlo asi 90 až 150 000 sovětských vojáků.
 
[[5. květen|5. května]] začalo v [[Pražské povstání|Praze začalo povstání]]. [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] proto rychle vyslal armádu pod vedením maršála Koněva na [[Pražská ofenzíva|zajištění Prahy]] před početnými německými vojsky ustupujícími na západ. 3. května se jednotky 2. běloruského frontu spojilispojily se spojeneckými silami Montgomeryho 21. armádní skupiny u [[Výmar]]u.
 
7. května 1945 podepsali Němci za přítomnosti představitelů západních Spojenců bezpodmínečnou kapitulaci v [[Remeš]]i. Jejich vojska na východě pokračovala v bojích a ústupu na západ, aby se mohla vzdát Britům nebo Američanům. Sověti kvůli nepřítomnosti svých představitelů{{Fakt/dne|20160618124253|}} na aktu kapitulace i faktu, že jejich nepřítel navzdory kapitulaci nesložil zbraně, požadovali její zopakování. Událo se tak [[8. květen|8. května]] 1945 na předměstí Berlína [[Karlshorst]]. Za sovětskou stranu podepsal kapitulaci [[Georgij Žukov]], ale přítomen byl i [[Andrej Vyšinskij]]. Za Němce podepsali kapitulaci [[Hans-Georg von Friedeburg]], [[Hans-Jürgen Stumpff]] a [[Wilhelm Keitel]], za Brity [[Arthur William Tedder]], za Američany [[Carl Spaatz]] a za Francouze [[Jean de Lattre de Tassigny]]. Klid zbraní měl začít platit po 23. hodině středoevropského času, kvůli posunu času byl však v té době v [[Moskva|Moskvě]] již [[9. květen]]. [[Druhá světová válka]] v Evropě tak oficiálně skončila. Množství německých jednotek se však nadále pokoušelo probít na západ. Proto se například v Česku bojovalo ještě 11. května.
Řádek 319:
==== Rumunsko ====
[[Soubor:Red_Army_greeted_in_Bucharest.jpg|náhled|Osvobození [[Bukurešť|Bukurešti]] Rudou armádou v srpnu 1944]]
Rumunsko se původně jako spojenec nacistického Německa připojilo k tažení proti SSSR. Vůdcem Rumunska během války byl ministerský předseda, generál [[Ion Antonescu]], který byl v podstatě hlavou vojenské diktatury. Rumunská vojska se zúčastnila bojů na Ukrajině, Krymu a u Stalingradu, kde utrpěla velmi těžké ztráty. V tomto období Rumunsko začalo hledat způsob jak jednat se Stalinem o míru. Mladý král [[Michal I. Rumunský|Michal]] nakonec Antonesca zatkl a nařídil 23. srpna 1944, poté, cokdyž sovětské jednotky pronikly na území země, kapitulaci všech sil, které stály proti Sovětům. Stalin si tak zajistil politický vliv v zemi po válce. Rumuni se navíc zavázali poskytnout Sovětům vojenskou pomoc. Namísto žádaných 12 divizí však nasadili prakticky všechny své síly - asi 20 divizí. Nejprve se podíleli na vyhnání Němců ze svého území, později asistovali při dobytí Maďarska a Československa. Rumunsko mělo na konci války 2.druhou největší armádu na východní frontě a jeho vojenské síly co do počtu mužů představovaly 4.čtvrtou největší spojeneckou armádu v Evropě<ref name="Axelrod">Axelrod, A. (ed.), ''Encyclopedia of World War II.'' Facts On File, Inc., New York, 2007, s. 695</ref>.
 
==== Polsko ====
[[Soubor:Warsaw Uprising by Haneman - Królewska Street - 16567.jpg|náhled|Polští povstalci ve Varšavě během povstání.]]
[[Polsko]] se na začátku války ocitlo v táboře sovětských nepřátel a sovětské orgány na územích, které Stalin získal na začátku války uskutečnily mnoho válečných zločinů. Později, po začátku německo-sovětské války, byl z polských válečných zajatců zformován již v srpnu 1941 sbor o síle 96 000 mužů. Ale kvůli konfliktům mezi sovětským velením a polskou exilovou vládou v Londýně, která je formálně řídila, došlo v srpnu 1942 k odsunu asi 74 000 mužů a množství civilistů pod velením gen. [[Władysław Anders|Anderse]] přes Írán na [[Blízký východ]], kde podporovali britské síly a později se zapojily i do bojů v jižní a západní Evropě. Vztahy obou zemí se výrazně narušily i po tom, co během války Němci zveřejnili informace o [[katyňský masakr|katyňském masakru]] polských zajatců. V SSSR však nadále zůstalo množství komunistů a ti organizovali nejprve 1. polskou pěchotupěchotní divizi. Jednotka byla nasazena v říjnu 1943 udo bojů v Mogiljevsé oblasti v Bělorusku. V průběhu roku polské vojsko v SSSR narostlo natolik, že zformovalo 1. polskou polní armádu s 5 divizemi o síle asi 107 000 mužů. Velel jí gen. [[Zygmunt Berling]]. V pozdější fázi bojů sovětská a polská vojska vstoupila na polské území. Sověti zde organizovali komunistickou vládu, tzv. [[Lublinský výbor]]. V březnu polské vojsko na východní frontě dosáhlo početný stav přes 400 000 mužů vve 14 divizích. Velitelem polských vojsk byl maršál [[Michał Rola-Żymierski]]<ref name="Zabecki">Zabecki, D. T. Poland, Army. in Tucker, S. C., World War II. A Student Encyclopedia. Abc-Clio, Inc., Santa Barbara, 2005, s. 1022–1023</ref>. Polská vojska se kromě osvobozování svého území podílela i v bitvě o Berlín.
 
==== Československo ====
Řádek 329:
Na podzim 1941 došlo k dohodě mezi sovětskou vládou a československou exilovou vládou v Londýně o výstavbě jednotky na sovětském území. Nová československá jednotka se začala vytvářet ve městě [[Buzuluk (město)|Buzuluk]] na Uralu. Problémem bylo propouštění osob, které se nacházely v sovětských zajateckých táborech, ze kterých nebyla více než polovina reálné propuštěna, komplikací byl i špatný fyzický stav mnoha propuštěných, což se podepsalo pod pomalé tempo budování nové jednotky<ref>Fidler, J., Sokolovo 1943 . Malý encyklopedický slovník. Naše Vojsko, Praha, 2003, s. 12 </ref>. 1. československý polní prapor vznikl v Buzuluku 12. února 1942 a po 4 měsících dosáhl plného početního stavu. Začátkem roku 1943 byl nasazen na frontě při ústupu sovětských vojsk z oblasti Charkova v tzv. [[bitva u Sokolova|bitvě u Sokolova]]. Československá jednotka byla postupně od května 1943 rozšiřována a dosáhla síly brigády (květen 1944) a později armádního sboru (prosinec 1944)<ref>Plevza, V. a kolektív: ''Dejiny Slovenského národného povstania 1944 – 5. zväzok.'' Nakladateľstvo Pravda, Bratislava, 1985, s. 74 - 76</ref>.
 
Začátkem roku 1944 bylo z řad československých letců v [[Royal Air Force|RAF]] vybráno 21 dobrovolníků, kteří odešli do SSSR, kde vytvořili základ [[První československý samostatný stíhací letecký pluk|Prvního stíhacího pluku]]. Jednotka byla nasazena během [[Slovenské národní povstání|slovenského národního povstání]] a později podporovala sovětské síly během bojů v Polsku. Letecké síly československa nakonec zformovaly smíšenou leteckou divizi. Ze slovenských zajatců byla v průběhu roku 1944 vybudována [[2. československá paradesantní brigáda v SSSR|2. paradesantní brigáda]]. Ta se zapojila nejprve do bojů [[Karpatsko-dukelská operace|Karpatsko-dukelské operace]] a později byla přesunuta na podporu SNP. Zbytek sil sboru podporoval sovětské snahy při postupu Karpaty a v bojích na Slovensku. Zúčastnil se i [[Boje o Liptovský Mikuláš|bojů o Liptovský Mikuláš]]. Část sil byla nasazena při bojích v Polsku. Sbor později pronikl přes [[Slezsko]] do Československa a zúčastnil se osvobozování země. Celkově měl sbor 18 087 vojáků, spolu s týlovými jednotkami jeho početnýpočetní stav dosahoval 31 725 lidí. V období bojů na československém území dosáhl početní stav kolem 60 000 mužů.
 
=== Boje na Dálném východě ===
Sovětské ozbrojené síly se v souladu s dohodami s Američany a Brity od jara 1945 připravovaly na [[operace Srpnová bouře|boj proti císařskému Japonsku]]. Tyto boje, které začaly [[9. srpen|9. srpna]] [[1945]] však netrvaly ani 1 týden. Japonská Kwantungská (mandžuská) armáda, o síle přibližně milionu mužů, se vzdala [[15. srpen|15. srpna]]. Sovětské útoky urychlily kolaps Japonska a zajistily Sovětskému svazu zisk [[Kurily|Kuril]] a jižní části ostrova [[Sachalin]], ztracenéztracených po [[Rusko-japonská válka|rusko-japonské válce]]. Spojeným státům japonská vojska vzdorovala ještě dva týdny a kapitulovala až po použití atomových bomb nad vlastním územím [[2. září]] [[1945]].
 
== Bilance a ztráty ==
Řádek 339:
{{viz též|Sovětští váleční zajatci během druhé světové války}}
 
Do bojů se zapojily miliony jednotek vojsk osyOsy a SSSR po nerozlehlejšímnejrozlehlejším území ve vojenské historii. Sovětský svaz byl jedinou velmocí, která bojovala celou válku pouze na jedné frontě. Bylo to zdaleka jedno z nejsmrtelnějších samostatných bojišť druhé světové války s více než 10 miliony padlých na sovětské straně (z toho 3,6 milionu zemřelo v německém zajetí<ref>Richard Overy, ''The Dictators''</ref>); na jeho bojištích jen mezi lety [[1941]] a [[1943]] ztratila Rudá armáda 570 střeleckých divizí. Sovětský svaz odhadl celkové ztráty zpočátku na 20, později 27 milionů obyvatel, z toho nejméně 11,7 milionu na frontě. Téměř milión sovětských vojáků byl během války odsouzen za zločiny vůči vlastní zemi: 376 300<ref name="Erickson, John and Ljubica">Erickson, J., Erickson L., ''Hitler versus Stalin The Eastern Front in Photographs'' ISBN 1-84222-242-2. London, Carlton Books 2001, s. 7</ref> bylo polními soudy označeno za [[dezertér]]y, panikáře nebo zbabělce a bylo popraveno, 422 700<ref name="Erickson, John and Ljubica" /> jiní se z nejrůznějších (často stejných) příčin dostali do trestních jednotek (přeřazení obvykle znamenalo jistou smrt nebo těžké zranění). Vojenské ztráty osy byly více než 5 milionů (z toho 800 000 zemřelo v sovětském zajetí).<ref>German losses according to: Rüdiger Overmans, ''Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg''. Oldenbourg 2000. ISBN 3-486-56531-1, pp. 265, 272</ref> Další údaj ze ztrát Osy uvádí, že většina z 2 000 000 osob německého vojenskohovojenského personálu uvedených v seznamu chybí nebo jsou po skončení války nezvěstní. Rüdiger Overmans uvádí, že se zdá zcela věrohodné, i když to není prokazatelné, že polovina z těchto mužů byla zabita v akci a druhá polovina zemřela v sovětském držení vběhem dlouholetémdlouholetého pobytu v sovětských zajateckých táborech na [[Sibiř]]i.<ref>Rüdiger Overmans. ''Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg''. Oldenbourg 2000. ISBN 3-486-56531-1 p. 289</ref> Tito zajatci se směli do Německa vrátit až po Stalinově smrti.
 
Odhadované civilní ztráty jsou v rozmezí od asi 14 do 17 000 000. Více než 11,4 milionu sovětských civilistů v rámci hranic před rokem 1939 bylo zabito a dalších cca 3,5 milionu civilistů bylo zabito v připojených územích.<ref name="krivosheev">Krivosheev, G. I. ''Soviet Casualties and Combat Losses''. Greenhill 1997 ISBN 1-85367-280-7</ref> Nacisté také zlikvidovali jeden až dva miliony sovětských Židů (včetně připojených území) jako součást [[Holokaust|Holocaustu]]<ref name="gilbert">[[Martin Gilbert]]. ''Atlas of the Holocaust'' 1988 ISBN 0-688-12364-3</ref> 5 milionů sovětských občanů bylo nacisty popraveno za podporu nebo účast v [[partyzán]]ském hnutí. Mnoho civilistů zahynulo v okupovaných oblastech i v týlu v důsledku [[podvýživa|hladu]], zimy, či během bojů. Rozvrat, který přinesla válka hlavně na okupovaném území SSSR byl nepopsatelný a obtížně kvantifikovatelný. Každý z 1 418 dní bojů na východní frontě představoval ztrátu asi 14 000 lidských životů obyvatel Sovětského svazu.
Řádek 345:
Po válce došlo také k potrestání skutečných kolaborantů, ale také k pronásledování celých národů, které podle Stalina dobrovolně kolaborovaly s Němci. Byly to například [[Krymští Tataři]], [[Ingušové]] či [[Čečenci]], z nichž některé na sklonku války přesídlili na [[Sibiř]].
 
[[Soubor:RIAN archive 2153 After bombing.jpg|náhled|vlevo|Při německé blokádě [[Petrohrad|Leningradu]] zemřelozemřel přibližně 1 milion civilistů]]
Velké byly i materiální ztráty: 100 sovětských měst bylo srovnáno se zemí nebo silně poškozeno, mezi nimi i [[Petrohrad|Leningrad]]- 2. největší město v zemi nebo [[Kyjev]], [[Charkov]], [[Minsk]] - největší města na Ukrajině a v Bělorusku. Stejně bylo postiženo asi 70 000 vesnic. Bez přístřeší zůstalo téměř 25 milionů lidí. Bylo zničeno 65 000 kilometrů železničních kolejí, 32 000 továren nebo průmyslových podniků, 98 000 [[kolchoz]]ů, 1876 [[sovchoz]]ů a 2890 strojních a [[traktorová stanice|traktorových stanic]]. Materiální škody byly odhadnuty na 2 600 miliard [[Sovětský rubl|sovětských rublů]].<ref>Plevza, V. a kolektív: ''Dejiny Slovenského národného povstania 1944 - 5. zväzok.'' Bratislava, Nakladateľstvo Pravda 1985, s. 110</ref> Země se z válečných škod vzpamatovávala dlouhé desítky let. Životní úroveň v SSSR dosáhla předválečnou úroveň až počátkem 60. let.
 
V průběhu války zahynulo 841 000 rumunských občanů. Většina z nich zahynula během bojů proti Sovětskému svazu a později v zajetí. Rumunsko se v druhé polovině srpna 1944 připojilo k SSSR a bojovalo proti nacistům. V tomto období rumunské ozbrojené síly ztratily odvíce než 160 000 osob, včetně 111 000 mrtvých nebo těžce raněných.<ref name="Axelrod" />.
 
Podle oficiálních poválečných polských statistik z roku 1947 v Polsku zahynulo v důsledku války 6 028 000 jeho obyvatel (z původních 27 007 000 etnických Poláků a Židů). Toto číslo zahrnuje oběti holocaustu i stalinských represi, nezahrnuje však ztráty etnických Ukrajinců a Bělorusů, kteří žili na polském území. Polské vojsko bojující na východní frontě proti Němcům během bojů ztratilo 30 500 mužů<ref name="Zabecki" />. Celkově Polsko ztratilo okolo 16% předválečného obyvatelstva. Sovětský svaz anektoval polské území, které obsadil v roce 1939. Polské hranice se však po porážce Německa mohly posunout na západ.
 
Československé jednotky operující na východní frontě ztratiliztratily 4 011 mrtvých, 14 202 osob bylo hospitalizováno. Přes válku zahynulo asi 365 000 obyvatel Československa. Asi 7 422 občanů Československa bylo zajištěno sovětskými orgány a násilně odvlečeno na sovětské území, kde byly většinou odsouzeni k nuceným pracím. Sovětský svaz také anektoval předtím československou [[Podkarpatská Rus|Podkarpatskou Rus]]. Podobně jako v Polsku došlo k násilnému odsunu německého obyvatelstva.
 
== Činnost nacistických vojsk na okupovaných územích ==
{{Podrobně|Generalplan Ost}}
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 101I-031-2436-05A, Russland, Hinrichtung von Partisanen.jpg|náhled|Masová poprava údajných partyzánů v Sovětském svazu]]
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 192-208, KZ Mauthausen, Sowjetische Kriegsgefangene.jpg|náhled|Likvidace 3 milionů [[Sovětští váleční zajatci během druhé světové války|sovětských válečných zajatců]] v letech 1941-42 byla součástí cíleného zahubenívyhubení části obyvatel SSSR a Polska tzv. ''[[Generalplan Ost]]''.<ref>"[http://respekt.ihned.cz/c1-61299000-geografie-krvavych-zemi Geografie krvavých zemí]". Respekt. 24. listopadu, 2013</ref>]]
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1970-043-52, Russland, bei Minsk, tote Zivilisten.jpg|náhled|Německá okupace [[Bělorusko|Běloruska]] si vyžádala přes 2 miliony obětí, což byla celá čtvrtina předválečné populace.<ref>"[http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/219876-v-beloruske-chatyni-upalili-naciste-zaziva-149-obyvatel-vcetne-75-deti/ V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí]". Česká televize. 22. března, 2013</ref>]]
Nacistickým vojskům se podařilo jen v samotném Rusku obsadit asi 13 oblastí (podle tehdejšího administrativního dělení) byly to: [[Leningradská oblast|Leningradská]], [[Pskovská oblast|Pskovská]], Velikolukská (dnes neexistující), [[Smolenská oblast|Smolenská]], [[Brjanská oblast|Brjanská]], [[Kalužská oblast|Kalužská]], [[Novgorodská oblast|Novgorodská]], [[Tverská oblast|Kalininská]], [[Orelská oblast]] a také celou [[Ukrajina|Ukrajinu]], [[Bělorusko]], [[Moldávie|Moldávii]], [[Litva|Litvu]], [[Lotyšsko]] a [[Estonsko]]. Jednalo se většinou o hustě osídlené, nejbohatší a ekonomicky nejrozvinutější části země.
 
Podle plánů germanizace východních území (''[[Generalplan Ost]]'') sezačala po obsazení začala na mnoha územích likvidace "nežádoucích elementů", v první řadě šlo o [[Židé|Židy]] a členy [[komunistická strana Sovětského svazu|komunistické strany]] a [[Komsomol]]u. Nacisté, zejména [[Adolf Hitler|Hitler]], po vpádu do Sovětského svazu nevyužívalynevyužívali protisovětské nálady na Ruskemruskem území v plné míře tak jako na Ukrajinskémukrajinském a Běloruskemběloruskem území nebo v Pobaltských státech. Slované v jejich plánech do budoucna představovalypředstavovali pouze dělníky, kteří by žili v područí Němců, ostatní místní obyvatelstvo mělo být zlikvidováno nebo vyhnáno za Ural. V [[Pobaltí]] nacisté vytvořili komisariát [[Říšský komisariát Ostland|Ostland]] pod vedením [[Hinrich Lohse|Hinricha Lohse]]. Na Ukrajině vytvořili tzv. [[Říšský komisariát Ukrajina]], kterému vládl Gauleiter [[Erich Koch]]. Příznačné je, že hlavním městem tohoto komisariátu se stalo relativně malé asi 40-tisícové [[Rovno]].<ref>Overy, R., 1997, ''Russia's War. A history of the Soviet war effort.'' Penguin Books, New York, s. 132-133</ref> Na ruském území Němci rozdělili obsazené oblasti na gubernie.
 
Na těchto územích zavedli registraci obyvatelstva, vytvořili místní samosprávu v čele se starosty, které sami vybírali. Z místních dobrovolníků také organizovali policii nebo polovojenské jednotky. Veškeré činnosti obyvatelstva organizované Němci na okupovaných územích směřovaly k podpoře německého válečného úsilí. Obyvatelé obsazených území byli nuceni pracovat v německých podnicích, založených na obsazených územích, zejména ve velkých průmyslových městech. Ve městech však nacisté přísně kontrolovali pohyb potravin s cílem městské obyvatelstvo postupně vyhladit. Obyvatelstvo muselo pomáhat při opravách strategických silnic a železnic, odklízení sněhu z vojensky důležitých silnic, odklízení ruin a při sklizních úrody, přičemž zajímavostí je, že Němci sice zrušilyzrušili [[kolchoz]]y (družstevní hospodářství), ale ponechali [[sovchoz]]y, které pro lepší kontrolu ponechali téměř beze změny a přejmenovali je na ''gozchozy''. Při tom museli obyvatelé okupovaných dodržovat nepřiměřené normy na "výkup" potravin, obilovin, masa a dobytkudobytka. Potraviny jim němečtí vojáci se zbraní v ruce odnímali běžně, tak jako teplé oblečení nebo cennosti. Civilní obyvatelstvo bylo často vyháněno ze svých obydlí, nucenénuceno prožívatžít v neupravených místnostech nebo zemljankách. Zejména obyvatelé měst ve věku od 18 do 45 let museli denně tvrdě pracovat 14 až 16 hodin. Při tom jim za odmítnutí práce, nesplnění příkazů, drobné provinění, sebeobranu při napadení vojáky, či zcela bez příčiny hrozily tvrdé tresty. Ještě přísněji se trestaly sabotáže, pomoc [[partyzán]]ům, členství v [[Komsomol]]u nebo komunistické straně, a už samo obvinění z nichžnich znamenalo zpravidla [[trest smrti]].
 
Němci sice povolili činnost [[Pravoslaví|pravoslavné církve]] a na více místech hlavně na Ukrajině na svou stranu získali místníchmístní kněží, ale zároveň prý zničili mnoho kostelů (např. klášter u [[Istra (město)|Istry]], [[novgorod]]ské chrámy)<ref>Werth, A.: ''Od paktu po Stalingrad''. Bratislava, Vydavateľstvo politickej literatúry 1968, s. 455</ref>.
 
Terčem se stala i [[Rusko|ruská]] a [[Slované|slovanská]] kultura. Carské paláce např. v [[Petěrgof|Petrodvorci]] byly po obsazení nacisty vypleněny. [[Jantarová komnata]] nevyčíslitelné umělecké hodnoty před německým ústupem zmizela. Znesvěceny byly i památníky ruské hudby a literatury. V památném domě [[Lev Nikolajevič Tolstoj|Lva Tolstého]] v [[Jasná Poljana|Jasné Poljaně]] ubytovali německé vojáky. Originály jeho zápisků použili k topení. Kolem jeho hrobu pochovali své padlé druhy. [[Petr Iljič Čajkovskij|Čajkovského]] dům vyplenili a používali ho jako garáž pro motorky.
Řádek 371:
=== Holocaust ===
{{Podrobně|Holokaust}}
[[Soubor:Einsatzgruppe shooting.jpg|náhled|Příslušníci [[Ordnungspolizei]]''Einsatzgruppen'' vraždí židovské ženy při likvidaci [[Ghetto v Mizoči|ghetta v Mizoči]] na Ukrajině v roce 1942]]
Nacisté v tajnosti připravili před vpádem do země několik speciálních jednotek SS, tzv. [[Einsatzgruppen]], jejichž úkolem bylo fyzicky likvidovat nepřátele [[nacismus|nacionálního socialismu]] pod krytím boje proti [[partyzán]]ům. Cílem těchto jednotek byla ve skutečnosti fyzická likvidace Židů, komunistů a jakýchkoli osob, které se postaví na odpor nebo jen budou představovat potenciální hrozbu. První masové vraždy začaly již 25. června 1941 v [[Kaunas]]u. Mezi největší masové vraždy na sovětském území patřil masakr v roklině [[Babí Jar]] severně od [[Kyjev]]a, kde koncem září [[1941]] zastřelili nejméně 33 000 lidí, převážně Židů. Podobné popravy se odehrávaly prakticky po všude, kam Einsatzgruppen přišly. Jen za prvních 5 týdnů jejich činnosti na východní frontě zlikvidovaly tyto jednotky přes 60 805 civilistů včetně žen, dětí a starců.<ref name="Richard Vinen" /> Již v roce [[1942]] sám [[Heinrich Himmler]] konstatoval, že masové popravy střelnými zbraněmi nejsou morálně vhodné, protože vrazi po čase mohli trpět duševními problémy a proto se začal zabývat novými způsoby vraždění. Brzy se začaly používat [[Plynový vůz|plynové vozy]], nákladní automobily upravenyupravené tak, aby jejich výfukové plyny udávilyudusily oběti vezené v uzavřené zadní části vozu]]. Později se využíval i na [[Kyanid draselný|kyanidu]] založený [[Cyklon B]], sypaný na oběti v nevinně vypadajících sprchách.
 
=== Násilný odsun obyvatelstva ===
Řádek 380:
[[Soubor:Soviet guerilla.jpg|náhled|Běloruští partyzáni v roce 1943]]
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 101I-212-0221-07, Russland-Nord, Erschießung von Partisanen.jpg|náhled|Poprava zajatých partyzánů]]
[[Partyzánská válka]] na okupovaných územích [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] začala již v průběhu roku [[1941]]. Zpočátku ale nebyla nijak organizována a vznikala doslova živelně. Za rychle postupující frontou zůstaly tisíce ozbrojených sovětských vojáků, mnoha jiným se podařilo uniknout ze zajateckých táborů a skrývali se v lesnatých oblastech, v močálech či v podzemí místměst jako byla [[Oděsa]] nebo [[Kerč]]. [[Nacistické Německo|Třetí říše]], která měla ambici vykořenit bolševismus, si svým bezohledným chováním brzy vytvořila spoustu nepřátel i mezi [[Antikomunismus|antikomunisty]].
 
První oddíly jejichž úkoly bylo vést diverzní činnost v týlu nepřítele byly zvláštní vycvičení příslušníci [[NKVD]]. Kdyby [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] a další kompetentní více dbali i o podobné složky vojsk, které draze cvičili od konce [[Ruská občanská válka|občanské války]], pro případ nečekané agrese a napadení země, mohly by mít k dispozici tisíce partyzánských organizátorů rozptýlených po celém obsazeném území. Spolu s nimi předem připravené mrtvé schránky, ale i tajné sklady s municí, zbraněmi a výbušninami, tak potřebné pro vedení partyzánské války. To vše mohlo fungovat nebýt zbytečných [[Velká čistka|stalinových čistek]], při kterých zlikvidovali většinu takto vycvičených osob, kterých se zřejmě sám Stalin začal obávat. V období napadení SSSR bylo v zemi pouze mizivé množství takto vycvičených organizátorů partyzánské války.
 
JakékolivAť už byly okolnosti a možnosti vést partyzánskou válku jakékoliv, mnohé oblasti země byly pro vedení takové formy boje velmi vhodné. Šlo zejména o [[les]]naté a [[bažina|močálové]] oblasti na bělorusko-ukrajinském a ruském pohraničí. Právě v těchto oblastech se nacházelo mnoho rozptýlených vojáků Rudé armády, kteří z vlastní iniciativy dlouhdobě škodili německému týlu. Skutečná pomoc partyzánům však začala až v květnu [[1942]], kdy byl při [[Stavka|StavkyStavce]] hlavního velení, založen takzvaný ''Hlavní štáb partyzánského hnutí'' (HŠPH) v čele s [[Pantelejmon Ponomarenko|Ponomarenkem]]. Tato podpora se začala projevovat až v roce [[1943]]. Partyzáni na některých územích mimo dosah německých vojsk vytvářeli samostatné partyzánské oblasti, ve kterých dokonce vybírali daně. Partyzáni vedli dlouhodobě útoky a sabotáže železnic, vázali tak na sebe 22 divizí vojsk Osy, které nemohly být použity na frontě. Pomohli také jednotkám Rudé armády při ofenzivní části [[bitva v Kurském oblouku|bitvy v Kurském oblouku]], při osvobozování pravobřežní [[Ukrajina|Ukrajiny]] a [[Bělorusko|Běloruska]]. Část partyzánských skupin ustupovala za německou linií až do [[Polsko|Polska]] a na [[Slovensko]], kde se zúčastnila [[Slovenské národní povstání|Slovenského národního povstání]].<ref>Orlov, A. S., Georgiev, V. A., Georgieva, N. G., Sivochina, T. A., ''Istoria Rossii'' ISBN 5-9278-0006-8, Prospekt, Moskva, 2000, s. 439</ref>
 
Mezi největší partyzánské jednotky v Sovětském svazu patřily oddíly pod vedením A. Saburova a S. A. Kovpaka. Přesné odhady výsledků sabotážních akcí sovětských partyzánů nebudou nikdy k dispozici. Cifry uváděné sovětskými zprávami mohly být často záměrné přehnané. Ale ani samotní Němci nevyvraceli skutečnost, že partyzánské hnutí, které se rozhořelo v Sovětském svazu, představovalo pro jejich poddimenzovanénapjaté zásobování představovalo nemalý problém.<ref name="Ivanova válka" /> V době největšího rozmachu partyzánského hnutí v roce 1943 činilpůsobilo v partyzánském hnutí zhruba 250&nbsp;000 bojovníků.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Winchester
| jméno = Charles
Řádek 408:
=== Literatura ===
* {{Citace monografie
| příjmení = WinchesterBarbier
| jméno = CharlesM. K.
| rok = 20052004
| titul = Východní frontaKursk : Hitlerovanejvětší válkatanková vbitva Ruskusvětových 1941–1945dějin
| vydavatel = Ottovo nakladatelství▼
| vydání = 1▼
| vydavatel = Computer Press▼
| místo = Brno▼
| počet stran = 159▼
| isbn = 80-251-0802-3▼
}}▼
* {{Citace monografie▼
| příjmení = Merridale▼
| jméno = Catherine▼
| rok = 2007▼
| titul = Ivanova válka
| vydání = 1▼
| vydavatel = Beta-Dobrovský▼
| místo = Praha
| počet stran = 359176
| isbn = 978-80-73067360-288124-09
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = LucasBullock
| jméno = JamesAlan
| odkaz na autora = [[Alan Bullock]]▼
| rok = 1997▼
▲ | rok = 20071995
| titul = Válka na východní frontě : 1941–1945▼
| titul = Hitler a Stalin : paralelní životopisy▼
| vydání = 1
| vydavatel = Mustang
| místo = Plzeň
| počet stran = 3381029
| isbn = 80-719185831-25851-1
}}
* {{Citace monografie
Řádek 451 ⟶ 440:
| počet stran = 516
| isbn = 80-7191-049-X
}}▼
* {{Citace monografie▼
| redaktoři = Pavel Andrejevič Žilin, Jevgenij Michajlovič Žukov▼
| rok = 1985▼
| titul = Druhá světová válka : stručné dějiny▼
| vydání = 1▼
| vydavatel = Svoboda▼
| místo = Praha▼
| počet stran = 506▼
}}
* {{Citace monografie
Řádek 468 ⟶ 448:
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = RaussJordan
| jméno = ErhardDavid
| příjmení2 = von GreiffenbergWiest
| jméno2 = HansAndrew
| odkaz na autora2 = HansAndrew von GreiffenbergWiest
| příjmení3rok = Erfurth2006
| titul = Atlas druhé světové války : fakta o bojových střetnutích na všech frontách▼
| jméno3 = Waldemar▼
| odkaz na autora3 = Waldemar Erfurth▼
| editor = Peter G. Tsouras▼
| rok = 1998▼
| titul = Válka jako peklo : němečtí generálové vypovídají o východní frontě▼
| vydání = 1
| vydavatel = NašeOttovo vojskonakladatelství
| místo = Praha
| počet stran = 258256
| isbn = 80-2067360-0550273-93
}}
* {{Citace monografie
Řádek 497 ⟶ 473:
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = BullockLucas
| jméno = AlanJames
▲ | rok = 1997
▲ | odkaz na autora = [[Alan Bullock]]
▲ | titul = Válka na východní frontě : 1941–1945
| rok = 1995▼
▲ | titul = Hitler a Stalin : paralelní životopisy
| vydání = 1
| vydavatel = Mustang
| místo = Plzeň
| počet stran = 1029338
| isbn = 80-858317191-51258-1
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = JordanMerridale
| jméno = DavidCatherine
| příjmení2rok = Wiest2007
| jméno2titul = AndrewIvanova válka
| odkaz na autora2 = Andrew Wiest▼
| rok = 2006
▲ | titul = Atlas druhé světové války : fakta o bojových střetnutích na všech frontách
| vydání = 1
| vydavatel = Ottovo nakladatelstvíBeta-Dobrovský
| místo = Praha
| počet stran = 256359
| isbn = 978-80-73607306-273288-30
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = BarbierRauss
| jméno = M. K.Erhard
| příjmení2 = von Greiffenberg
| rok = 2004
| jméno2 = Hans
| titul = Kursk : největší tanková bitva světových dějin
▲ | odkaz na autora2 = AndrewHans Wiestvon Greiffenberg
▲ | vydavatel = Ottovo nakladatelství
| příjmení3 = Erfurth
▲ | jméno3 = Waldemar
▲ | odkaz na autora3 = Waldemar Erfurth
▲ | editor = Peter G. Tsouras
▲ | rok = 1998
▲ | titul = Válka jako peklo : němečtí generálové vypovídají o východní frontě
▲ | vydání = 1
▲ | vydavatel = Beta-DobrovskýNaše vojsko
| místo = Praha
| počet stran = 176258
| isbn = 80-7360206-1240550-9
▲}}
▲* {{Citace monografie
▲ | příjmení = MerridaleWinchester
▲ | jméno = CatherineCharles
▲ | rok = 19952005
| titul = Východní fronta : Hitlerova válka v Rusku 1941–1945
▲ | vydání = 1
▲ | vydavatel = Computer Press
▲ | místo = Brno
▲ | počet stran = 159
▲ | isbn = 80-251-0802-3
▲}}
▲* {{Citace monografie
▲ | redaktoři = Pavel Andrejevič Žilin, Jevgenij Michajlovič Žukov
▲ | rok = 1985
▲ | titul = Druhá světová válka : stručné dějiny
▲ | vydání = 1
▲ | vydavatel = Svoboda
▲ | místo = Praha
▲ | počet stran = 506
}}
 
Řádek 544:
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat}}
* [http://www.palba.cz/viewforum.php?f=7 Východní fronta v detailech, včetně akcí mezi klíč.klíčovými bitvami]
* [https://web.archive.org/web/20110517204822/http://www.czechpatriots.com/csmu/indexcz.php Československé vojenské jednotky v SSSR (1942–1945)]
* [http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/468042 Velká vlastenecká katastrofa...]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Východní_fronta_(druhá_světová_válka)“