Theodor W. Adorno: Porovnání verzí

'''Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno''' ([[11. září]] [[1903]] – [[6. srpen|6. srpna]] [[1969]]) byl [[Němci|německý]] [[filosofie|filosof]], teoretik [[muzikologieMuzikologie|hudebnímuzikolog]], vědy[[Sociologie|sociolog]], [[estetika|estetik]] a spolu s [[Max Horkheimer|M. Horkheimerem]] nejvýznamnější představitel kritické teorie [[frankfurtská škola|frankfurtské školy]].

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno se narodil 11. září 1903 ve [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu nad Mohanem]] matce Marii roz. Calvelli-Adorno della Piana, pěvkyni katolického vyznání a otci Oscaru Wiesengrundovi, židovskému obchodníkovi s vínem, který konvertoval k protestantismu. Theodor později zkrátil otcovské příjmení Wiesengrund na iniciáliniciálu W. a nahradil jejje příjmením matky -– Adorno. Od své matky a její sestry zdědil celoživotní zájem o hudbu.

1921 maturoval na Gymnáziu císaře WilhelmaViléma ve Frankfurtu. Následovalo studium filozofie, sociologie, psychologie a hudebníchhudební vědvědy na Frankfurtské univerzitě. První filozofické školení obdržel Adorno od [[Siegfried Kracauer|Siegfrieda Kracauera]]. Během studií se Adorno věnoval hudební kritice v duchu radikální moderny a zasadil se o dílo [[Arnold Schönberg|Arnolda Schönberga]]. Ve stejném období navázal známost s [[Max Horkheimer|Maxem Horkheimerem]], v roce 1923 se pak seznámil s filozofem [[Walter Benjamin|Walterem Benjaminem]] a Margaretou Karplus, se kterou se později oženil.

V 21 letech ukončil Adorno studium prací o [[Edmund Husserl|Edmundu Husserlovi]] u Hanse Cornelia. V roce 1925 odešel studovat hudební kompozici do Vídně u [[Alban Berg|Albana Berga]] a klavír u Eduarda Steuermanna. Seznámil se s Arnoldem Schönbergem, Antonem von[[Anton Webern|Antonem Webernem]] a [[György Lukács|Györgem Lukácsem]]. Po návratu do Frankfurtu posílil vazby s Institutem pro sociální výzkum, který vedl Max Horkheimer. 1931 se Adorno habilitoval prací ''Konstrukce estetického u Kierkegaarda'' a stal se soukromým docentem filozofie ve Frankfurtu. V roce 1933 byl zbaven úřadu a odešel do anglického Oxfordu. 1937 se oženil s Margaretou Karplus, inženýrkou chemie. O rok později společně emigrovali do USA. Adorno se stal členem [[Institut pro sociální výzkum|Institutu pro sociální výzkum]] v New Yorku a podílel se na ''Princeton Radio Research Project''. V roce 1941 přesídlil Adorno do Los Angeles a psal společně s Maxem Horkheimerem ''Dialektiku osvícenství'' (vyšlo 1944). Dále v tomto období napsal ''FilozofieFilozofii nové hudby'', ''Minima Moralia'' a spolupracoval s německým spisovatelem [[Thomas Mann|Thomasem Mannem]] (zejména na jeho románu ''Doktor Faustus'').

V roce 1951 vydal ''Minima Moralia'' a od roku 1958 řídil Adorno společně s Horkheimerem Institut pro sociální výzkum, v této době vyšly mimo jiné ''Poznámky k literatuře'', ''Poznámky k literatuře II'' (1961) a ''Poznámky k literatuře III'' (1965). 6. srpna 1969 zemřel Adorno během dovolené ve Švýcarsku v kantonu Vallis na následky infarktu.

Adorno založil spolu s [[Max Horkheimer|Horkheimerem]] tzv. [[Kritická teorie|Kritickou teorii]] [[Frankfurtská škola|Frankfurtské školy]], cílem byl interdisciplinární výzkum moderních společenských jevů, které připouštějí příklon k totalitním tendencím v demokratických uspořádáních. Kritika modernity je popsaná v ''Dialektice osvícenství''. Moderní doba se vyznačuje převážením racionálního myšlení, které mělo lidstvo osvobodit od strachu a udělatučinit ječlověka pánypánem přírody. Moderní masové výrobní procesy a kapitalismus zaměřené na pokrok a ekonomický růst ale lidi znovu zotročilozotročily. Nové prostředky zotročení se zdají býti sice méně přímé, mají zato větší globální dopad a jsou navíc neustále živené moderním výzkumem a technologiemi.

''Estetická teorie'' je Adornovo poslední dílo. Vyšla v Německu zZ Adornovy pozůstalosti ji v roce 1970 a vydala ji Adornova žena Gretel Adorno a Rolf Tiedemann. Toto dílo zůstalo torsemtorzem a mělo by být chápáno jako fragment, ne jako autorova konečná zamýšlená verze. Dílo bylo zanecháno jako souvislý text. Konečná podoba knihy není výsledkem její fragmentárnosti, nýbrž podrobení její formy obsahu. Autor se brání stupňovité argumentaci, v které jedno vyplývá z druhého, a spíše se snaží obsah zachytit prostřednictvím montáže řady komplexních prvků, které mají stejnou váhu a jsou proto koncentricky seřazené. Jejich konstelace (uspořádání) pak spoluutváří určitou ideu, která odhaluje pravdivý obsah (Wahrheitsgehalt). Umění zprostředkovává poznání. Přístup k pravdě uměleckého díla získáme pouze odpoutáním se od běžných teorií o podstatě pravdy (adekvační teorie, koherence nebo pragmatický přístup). Umělecká pravda je podle knihy dialektická, postupně odhalující a nepoměrná. Každé dílo má podle Adorna vlastní obsah (Gehalt) utvořený vnitřní dialektikou mezi obsahem (Inhalt) a formou (Form). Pravdivost či nepravdivost uměleckého díla je možno kriticky posoudit pochopením vnitřního uspořádání díla a sociokulturních souvislostí totality, jejíž součástí umělecké dílo je.