Postavení jeho jako knížete bylo velmi nesnadné. Na jedné straně se musel stále ohlížet na [[sultán]]a v [[Cařihrad]]ě, na druhé straně musel odpírat snahám dvoru císařského po nabytí všech [[Země Koruny svatoštěpánské|zemí Uherských]] a Knížectví sedmihradského. Úlohu svou provedl k velikému prospěchu svého knížectví obratně a dokonale. Poté, co si zjednal si pořádek ve vlastní zemi a uspokojil sultána vydáním [[Arad (Rumunsko)|Aradu]]u, vystoupil Bethlen se vši rozhodností proti císaři [[Matyáš Habsburský|Matyášovi]], jenž jej nechtěl uznati za knížete, a donutil ho v květnu [[1615]] a po druhé [[31. červenec|31. července]] [[1617]] k uznání svobodné volby knížete v Sedmihradech, načež o definitivní smlouvě se mělo jednat o rok později v [[Nagy Karoly]]. Bethlen poznal, že povolnost císařského dvora nebyla upřímná. Po uznání [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinanda Štýrského]] za nástupce Matyášova a po odklizení vzmáhajícího se českého odporu byl by dvůr císařský vystoupil rozhodně proti nepohodlnému sedmihradskému knížeti, proto chtěl Bethlen takový útok předejít a kořistit z nesnadného postavení, do kterého byl císařský dvůr odporem českým roku 1618 uveden. Začal spolupracovat s nespokojenými českými stavy, sebral silné vojsko, vtrhl do severních Uher a dobyl [[5. září]] [[1618]] [[Košice]]. Na sněmu do toho města svolaném si trpce stěžoval na Habsburský rod (tzv. querelae Hungariae) a zabezpečil si přátelství šlechty. Pak vtrhl na západ, opanoval [[Bratislava|Prešpurk]] a spojil se s [[Jindřich Matyáš Thurn|Thurnem]] k obléhání Vídně.
