Staronovgorodský dialekt

Staronovgorodský dialekt (též staronovgorodština; Rusky: древненовгородский диалект) je označení zavedené ruským lingvistou Anrejem Anatoljevičem Zalizňakem pro slovanský jazyk používaný v Novgorodu a okolí od 11. do 15. století.

Záznamy tohoto jazyka se dochovaly v mnoha nápisech na březové kůře nalezených od poloviny 20. století. Dodnes se těchto záznamů objevilo kolem tisíce.

Dialekt má zvláštní jazykové prkvy, které se nevyskytovaly v žádném jiném soudobém slovanském jazyce. Proto někteří jazykovědci označují tento jazyk jako součást dnes vymřelé větve severoslovanských jazyků.

Lingvistické znaky

Krátké texty na březové kůře jsou psány ve zvláštním slovanském jazyce, krerý má (kromě překvapivě malého církevního vlivu) několik ligvistických prvků, které nejsou známy v žádném jiném slovanském jazyce:

• 1. pád jednotného čísla podstatných jmen byl zakončen na -e (namísto -ъ v ostatních slovanských jazycích), např brate "bratr" (v moderní ruštině brat)
• druhá palatalizace, typická pro všechny ostatní slovanské jazyky (ačkoli u východoslovanských jazyků poněkud zastřená následným vývojem), zde vůbec neproběhla, takže např. 3.p. jednotného čísla praslovanského *rěka ("řeka") zde bylo rěkě a nikoli očekávané rěcě.
• původní *kv, *gv zůstaly zachovány (jako v západoslovanských jazycích), tudíž změna na cv, zv před předními samohláskami (typická pro východoslovanské jazyky) zde neproběhla. Např. staronovgorodské květ ("barva"), gvězda ("hvězda") oproti ruskému cvet, zvezda.
• třetí palatalizace hlásky [x] ("ch") neproběhla, tudíž kořen vьx ("vše") zůstal nezměněn (srovnej ruské vs).

Pravopis tohoto jazyka je také silně neobvyklý.