Bible: Porovnání verzí

'''Bible''' (z [[řečtina|řec.]] {{Cizojazyčně|el|τὰ βιβλíα}} ''ta biblia'' - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které [[křesťanství]] a zčásti i [[judaismus]] považují za posvátné a [[inspirace|inspirované]] [[Bůh|Bohem]]. Proto se nazývá také '''Písmo svaté''' ([[Latina|lat.]] ''Scriptura sacra'' nebo ''Scriptura sancta'') nebo krátce jen '''Písmo'''. Přezdívá se jí také '''Kniha knih'''. Křesťanská Bible se skládá ze dvou částí, které se označují jako [[Starý zákon|Starý]] a [[Nový zákon]].

Ačkoliv mají nejstašínejstarší části Starého zákona původsnad někdypocházejí važ 9−12z 9.−12. století před našim letopočtem, Bible, tedyjako knihacelek, jak jí známe dnes, je výsledkem jednánídlouhého svolanéhoprocesu kánonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na popudsamostatné svitky. kdežto ve vázané knize ([[Konstantinkodex]]u) Iuž muselo být přesně určeno. Veliký|KonstantinaVznik Ipevného kánonu židovské Bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. [[Muratoriho fragment]], rokujehož 325text našehose letopočtuklade vedo snazepočátku sjednotit3. různéstoletí. náboženskéOficiální proudykřesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře [[Konstantin I. Veliký|Konstantina I.]] (tzv. [[Nikajský koncil|Nikajský ekumenický kocil]] 20. května 325) ve snaze sjednotit různé náboženské proudy.{{Fakt/dne|20180125081400|}}

Slovo „bible“ pochází z řeckého ''biblia'', knihy – množné číslo od [[Jmenný rod|neutra]] {{Cizojazyčně|el|το βιβλίον}} (''to biblion'', zdrobnělina slova ''biblos''). Antické knihy měly podobu [[Svitek|svitku]] a jejich řecké označení pochází ze slova ''byblos'', česky [[papyrus]], ze kterého se svitky vyráběly. Množné číslo ''biblia'' převzala [[latina]], ve které výraz později pochopili jako jednotné číslo feminina a slovo bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle.<ref>Milan Balabán, ''Hebrejské myšlení'', str. 23–25, Herrmann a synové, Praha 1993.</ref>

Hebrejské slovo ''tóra'' (naučení, příkaz, zákon) přeložila [[Septuaginta]] do řečtiny jako ''diathéké'' (závěť, smlouva) a latinské překlady jako ''testamentum'' (závěť, odkaz). Staroslověnský překlad použil slovo ''zavět'' a český slovo zákon, které původně snad znamenalo ustanovení a odkaz. <ref>[[Václav Machek (jazykovědec)|Václav Machek]]: ''Etymologický slovník''. Praha: Academia 1971, str. 709.</ref>

Křesťanská bible tvoří dva oddělené soubory ''[[Biblická kniha|knih]]''. Starší a podstatněasi obsáhlejšíčtyřikrát rozsáhlejší [[Starý zákon]] je tvořen posvátnými [[Judaismus|židovskými]] texty. Mladší, čistě křesťanský [[Nový zákon]] je věnován [[Ježíš Kristus|Ježíši Kristu]], jeho učení a počátkům křesťanství.

V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na [[Tóra|Tóru]] (pět knih Mojžíšových), [[Prorocké knihy|Proroky]] a [[Spisy]]; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, [[Prorocké knihy|knihy prorocké]], a [[Dějepisné knihy|dějepisné]] a [[mudroslovné knihy]]. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli ''Pentateuch'', který vypráví o dějinách světa od [[Stvoření světa|jeho stvoření]], vyvedení [[Izraelské kmeny|izraelského lidu]] z egyptského otroctví, jeho pouti do [[Země zaslíbená|Země zaslíbené]] a přijetí [[Desatero|desatera]] a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného [[prorok]]a, prostředníka přinášejícípřinášejícího Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší [[Větší proroci|větší proroky]] a dvanáct [[Menší proroci|menších proroků]]. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po [[babylonské zajetí]]. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.

[[Judaismus]], [[katolictví|katolíci]], [[pravoslaví|pravoslavní]], [[Protestantismus|protestanti]] a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Například protestantská vydání mají zpravidla 66, katolická 72 knih.

[[Palestinský kánon|Židovský neboli palestinský kánon]] byl podle [[tradice]] [[judaismus|judaismu]] definován synodou v [[Javne|Jabne]] kolem roku [[92]]. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a dlouháustálil staletíse nebylněkdy ve 4. ustálenstoletí.<ref>viz například Dějiny vzniku novozákonního kánonu: http://etfuk.sweb.cz/kanon.pdf</ref> Církev, která užívala řeckého překladu [[Starý zákon|Starého zákona]], [[Septuaginta|Septuaginty]], užívala jejího kánonu, označovaného jako [[alexandrijský kánon|kánon alexandrijský]].

Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm starozákonních knih, které v palestinském kánonu nebyly (spor s protestanty o inspiraci Bohem) a nazývají se deuterokanonické. [[Deuterokanonický spis|Deuterokanonické spisy]] však za součást kánonu neuznávají židé ani některé protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly pouze řecky. Protestantské církve tak často vydávají bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující. Nicméně i [[Jan Ámos Komenský]] se zmiňuje, že je „dobré je číst“.

Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je výjimečně možné setkat se s více než jednímdvojím označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze vydavatelé používají.

[[Církev|Církve]] mělaměly v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu mámají církevprotestantské církve podobnou úctu jako např. [[Římskokatolická církev]] k [[Svaté přijímání|eucharistii]].<ref>Srov. [[Druhý vatikánský koncil]], konstituce ''[[Dei Verbum]]'' 21. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], [http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html Dostupné online]</ref> To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí [[Duch svatý|Ducha svatého]] (označováno jako ''[[inspirace]] Písma''). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, a to i v případě, kdy by byla některá tvrzení vnitřně rozporná. Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech.<ref>Srov. [[Druhý vatikánský koncil]], konstituce ''[[Dei Verbum]]'' 11. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], [http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html Dostupné online]</ref> Některé církve či někteří křesťané chápou bibli jako absolutně přesnou (ve věcech, o kterých hovoří), s tím, že lidé ji mohou chybně interpretovat (jako příklad uveďme známý spor o heliocentrickou soustavu).

Prohloubené porozumění - přímo naplnění - Božího zákona přinesl [[Ježíš Kristus]] společně s pozváním do [[Království Boží|Božího království]] pro ty, kdo v Něj věří. Nově tak přinesl milost, odpuštěníslitování a slitováníodpuštění přestupků proti požadavkům Zákona (Mojžíšova) pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž Zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice „dobra“, „dokonalosti“ a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí dovedeno k dokonalosti). Svou [[ukřižování|smrtí]] a svým [[vzkříšení]]m získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a [[smíření]] s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, [[apoštol]]y, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce [[2009]] byla alespoň část bible přeložena do 2454 [[Jazyk (lingvistika)|jazyků]].<ref>World Alive, Fall 2009, s. 5</ref> Nejstarší překlady byly pořízeny již ve starověku, od období [[Humanismus|humanismu]] se studují původní biblické jazyky a klade se důraz na přesnost a věrnost biblických překladů.

Významným počinem byl překlad části Písma (evangelií) do [[staroslověnština|staroslověnského jazyka]] sv. [[Cyril a Metoděj|Konstantinem a Metodějem]] během jejich velkomoravské mise (počátek [[862]]), ke kterému se zachovala předmluva ([[Proglas]]). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice. Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady z Vulgaty – např. [[Bible leskovecko-drážďanská]] ([[1360]]) či [[Bible olomoucká]] a [[Bible litoměřicko-třeboňská|Bible třeboňská]].

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je [[Bible kralická]] („Šestidílka“, [[1579]]–[[1594]], poslední revize z roku [[1613]]), první český překlad z původních jazyků. Bible [[Kralice nad Oslavou|kralických]] [[Jednota bratrská|bratří]] je významným dílem české a slovanské kultury. Ve slovanských jazycích byla vůbec první, na světě pátý národní překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková [[Bible svatováclavská]] z let [[1677]]–[[1715]]1677–1715.

Ve [[20. století]] byl nejvýznamnějším ''[[Český ekumenický překlad]]'', který vznikal v letech [[1961]]–[[1979]]1961–1979. Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na několika [[Moderní české překlady bible|nových překladech bible]].