Slovinsko: Porovnání verzí

[[Historia Francorum|Fredegardova kronika]] hovoří o&nbsp;vládě [[Valuk]]a, jenž měl být [[Sámo]]vým vrstevníkem a spojencem zapojeným do [[Sámova říše|kmenového svazu]] vzniklým k&nbsp;obraně proti [[Avaři|Avarům]]. Poprvé v&nbsp;roce 670 se o&nbsp;zemi, v&nbsp;níž žijí alpští Slované, hovoří jako o&nbsp;[[Karantánie|Karantánii]] (''{{cizojazyčně|la|Carantania}}'', ''{{cizojazyčně|la|civitas Carantana}}''), jejímž jádrem byly dnešní [[Korutany]]. Anonymní ravenský autor pro alpské Slovany použil starého keltského pojmenování. Také langobardští historici používali pro alpské Slovany pojmenování Karantánci. Centrem Karantánie byl {{cizojazyčně|sl|Krnski grad}} ({{cizojazyčně|de|Karnburg}}) ležící nedaleko dnešního [[Klagenfurt]]u. V&nbsp;čele karantánských Slovanů byl kníže, na jehož výběru se podíleli tzv. kosezové. Jednalo se o&nbsp;vojenskou družinu, která vznikla z&nbsp;někdejších svobodných sedláků.<ref>Hladký (2010). s. 18.</ref> Když kolem roku 740 zesílily útoky Avarů, požádali karantánští Slované o&nbsp;pomoc Bavory. V&nbsp;roce 745 za vlády knížete Boruta Karantánci dobrovolně přijali ochranu a politickou nadvládu Bavorů a skrze tuto nadvládu dochází k&nbsp;nové vlně [[christianizace]] (první proběhla již v&nbsp;římských dobách). Z&nbsp;Bavorska přišli do současného slovinského prostoru misionáři, jako rukojmí přijala v&nbsp;Bavorsku křesťanství i&nbsp;první karantánská knížata – Gorazd a Hotimir. Hotimir si od salcburského biskupa vyžádal chorbiskupa a touto funkcí byl pověřen Ir Modestus, z&nbsp;jehož spisů vyplývá, že vzpoury proti pokřesťanštění byly Bavory násilně potlačovány. Jakmile se v&nbsp;roce 788 stalo Bavorsko součástí Francké říše, dostala se i&nbsp;doposud v&nbsp;zásadě autonomní Karantánie pod franckou nadvládu. Z&nbsp;pramenů vyplývá, že v&nbsp;osmém století jižně od Karavanek existovalo malé slovanské knížectví – Karniola – s&nbsp;centrem v&nbsp;někdejším opevněném středisku Keltů i&nbsp;pozdějších Římanů Carnii (dnešní [[Kranj]]). V&nbsp;roce 795 spojená vojska Franků, Karantánců a Karniolců drtivě porazila v&nbsp;Panonské nížině Avary. Karantáncům i&nbsp;Karniolcům bylo tažení proti Avarům Franky přikázáno. V&nbsp;letech 819 až 823 se Slované z&nbsp;Karantánie a Karnioly připojili k&nbsp;protifranckému povstání [[Ljudevit Posávský|Ljudevita Posávského]]. Po potlačení povstání byla politická autonomie těchto knížectví fakticky zlikvidována a dosavadní slovanská knížata byla zbavena své moci. Na území někdejší Karnioly vznikla Kraňská marka. Všechny vyšší sociální skupiny byly tvořeny příslušníky nového německého etnika, Slované – označovaní jako Vindové – žili zejména na jihu jako rolníci.<ref>Hladký (2010). s. 16–26 a 156.</ref> Ze zde vládnoucích, původem zahraničních rodů, se důrazněji prosadili zejména [[Eppensteinové]]<ref name="DJZ20">{{Citace monografie | příjmení = Šesták | jméno = Miroslav a kol | rok = 2009 | titul = Dějiny Jihoslovanských zemí | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | stránky = 20 | poznámka = dále ''Dějiny Jihoslovanských zemí'' | isbn = 978-80-7106-375-9}}</ref>, [[Spanheimové]]<ref name="DJZ102">''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 102</ref> a [[Celjští]], kteří díky úspěšné sňatkové politice dosáhli hodnosti [[říšský kníže|říšských knížat]].<ref name="DJZ105">''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 105</ref>{{#tag:ref|Roku 1456 tento rod vymřel a jeho území připadlo taktéž Habsburkům, čímž byl habsburským zemím zajištěn přístup k [[Jaderské moře|Jadranu]].<ref name="DJZ105"/>|group="pozn."}} Německá nadvláda znamenala germanizaci slovinských osad na sever od [[Dráva|Drávy]]. K&nbsp;uchování národní identity přispěla místní inteligence, tvořená zejména katolickými duchovními.<ref name="EB276">{{Citace monografie | titul = The New Encyclopaedia Britannica | odkaz na titul = Encyclopædia Britannica | vydání = 15 | vydavatel = Encyclopædia Britannica Inc. | místo = Chicago | rok = 1982 | počet stran = 1025 | strany = 276 | svazek = IX | typ svazku = Volume | isbn = 0-85229-387-9 | jazyk = anglicky}}</ref> Až do 11. století si podstatná část slovanského obyvatelstva udržela do značné míry svobodné postavení a řídila se vlastními zákony. Pod tlakem feudálních vrstev se postupně svobodní rolníci měnili v&nbsp;polosvobodné či v&nbsp;poddané. Je doložena i&nbsp;existence [[Otrokářství|otroků]]. Hospodaření se soustředilo do dvorců zakládaných panovníkem a jeho velmoži.<ref>''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 20–21</ref> Podstatný rozvoj společnosti je spojen s&nbsp;[[urbanizace|urbanizací]], k&nbsp;níž docházelo od 9. a 10. století. Vznikající nebo dále se rozrůstající města a jejich obyvatelé byli svobodní, postupem času získávali další výhody a privilegia. Vedle ražení mincí a vybírání poplatků se jednalo například i&nbsp;o&nbsp;právo na stavbu hradeb, volení vlastní samosprávy a další. V&nbsp;souvislosti s&nbsp;tím se vytvářelo na dnešním slovinském území i&nbsp;městské právo.<ref name="DJZ22"/>{{#tag:ref|K nejstarším z nich patří právo města [[Ptuj]]e, datované k roku 977.<ref name="DJZ22">''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 22</ref>|group="pozn."}} Význačným pozemkovým vlastníkem byla i&nbsp;[[římskokatolická církev|církev]], těžící z&nbsp;četných donací. Významnou pozici zde měl [[Patriarchát akvilejský|aquilejský patriarchát]] a některá biskupství, zejména [[diecéze freisinská|freisinské]] a [[diecéze bamberská|bamberské]], vedle nich vznikaly v&nbsp;zemi od roku 1000 i&nbsp;[[Řád svatého Benedikta|benediktinské]] kláštery. Tento vývoj se promítl i&nbsp;do kulturní oblasti, kde působily různé vlivy z&nbsp;okolních zemí.<ref>''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 22–23</ref> Ve vrcholném a pozdním středověku se původní dvorce rozpouštěly ve prospěch menších usedlostí, na nichž robotovali sami poddaní rolníci výměnou za finanční obnos. Rolník byl povinen omezený počet dnů v&nbsp;roce robotovat a odvádět vrchnosti naturální, později peněžité, dávky. Dosud pokračující germanizaci obyvatelstva zastavila zhruba od 15. století imigrace slovanského obyvatelstva ze zemí ohrožených Turky. Pokračoval rozvoj měst, jejichž společenské elity mluvily nejčastěji německým jazykem.<ref>''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 106–107</ref>