Římská říše: Porovnání verzí

{{Infobox zaniklý stát

}}

{{různé významy}}

 

 

== Zrod Učitelů ==

Octavianus stejně jako Caesar docílil samovlády. Avšak na rozdíl od Caesara se nepokoušel potvrdit svoji pozici ve státě získáním úřadu diktátora, nýbrž zastřel své autokratické postavení samovládce do hávu republikánských institucí. Čistě formálně ponechal v platnosti starou republikánskou ústavu a svoji pozici si zajistil převzetím výkonu různých republikánských úřadů, nabytím zvláštních plných mocí a především díky své kontrole klíčových provincií s početnými [[Římská legie|legiemi]]. Jmenoval se [[Princeps|principem]] („prvním občanem“) a názorně tak demonstroval, že se považuje za rovného s ostatními senátory (''princeps inter pares''), kteří se jako úředníci, soudci, správci provincií a velitelé vojsk měli spolupodílet na vládě. Octavianem vytvořený vládní systém, který se v podstatných rysech lišil od staré republiky, se proto nazývá [[principát]]. Senát mu kromě mnoha jiných titulů udělil čestné jméno ''[[Augustus (titul)|Augustus]]'' („Vznešený“).

 

Přesto i za principátu zůstaly přinejmenším zpočátku zachovány tradiční republikánské instituce: veškeré [[magistratury]], [[římský senát|senát]], organizace správy provincií a náboženské funkce (úřad [[Pontifex Maximus|pontifika]] však zastával císař). Ovšem význam těchto ctihodných a starobylých institucí postupně upadal. Rozhodující politické orgány začaly brzy fungovat jako pouhé správní úřady. Instituce vytvářené císařem přebíraly krok za krokem kompetence republikánských magistratur. Jezdci a vzrůstající měrou také [[Propuštěnec|propuštěnci]] zaujímali klíčová místa v těchto úřadech. Taktéž senát, který císaři obsazovali svými oblíbenci, postupně ztrácel na významu. Jeho mocenskou roli převzala armáda a především [[Pretoriánská garda|pretoriáni]], kteří sloužili jako císařova tělesná stráž. Rovněž sociální struktura republiky se začala proměňovat. Od doby Augustovy vlády docházelo ke vzestupu příslušníků nových společenských vrstev, obzvláště z řad Italů a provinciálů. Jezdci byli preferováni při výkonu státní správy na úkor senátorů, což způsobilo zvýšenou fluktuaci v rámci společenských tříd a odstraňovalo sociální přehrady. Obyvatelé římské říše měli nyní navíc mnohem snadnější možnost nabýt římské občanství.

 

Legitimita Augustovy vlády spočívala v jeho roli ochránce míru před chaosem občanských válek. ''Imperium Romanum'' ovládalo v této době celou oblast Středozemního moře. Nicméně římská expanze pokračovala i za Augusta: na [[Balkán]]ě až k [[Dunaj]]i, dále v Hispánii (jejíž dobytí bylo tehdy završeno) a v [[Germánie|Germánii]]. Ovšem zde plány na zřízení provincie ztroskotaly poté, co byla římská armáda v roce [[9|9 n. l.]] poražena [[Bitva v Teutoburském lese|v bitvě v Teutoburském lese]] [[Cheruskové|Cherusky]] vedenými náčelníkem [[Arminius|Arminiem]]. Augustus se následně omezil na zabezpečení stávajících hranic, podél kterých bylo rozmístěno vojsko čítající celkem asi 300 000 mužů. Říše stále více přecházela do obrany a soustřeďovala svůj vojenský potenciál k opevnění hranic (''[[Limes Romanus]]''). Tato císařova opatření přispěla k upevnění tzv. římského míru – ''[[Pax Romana]]''.

 

 

== Vrchol císařství ==

Po Neronově smrti nastal v říši chaos („[[rok čtyř císařů]]“). Z bojů mezi jednotlivými uchazeči o trůn vyšel vítězně vojevůdce [[Vespasianus]], který založil druhou císařskou dynastii [[Flaviovská dynastie|Flaviovců]]. Vespasianus se pokoušel uspořádat rozvrácené státní finance a zajistit hranice říše na východě před pronikáním Parthů. Když po vesměs úspěšné vládě v roce [[79]] zemřel, stal se císařem jeho syn [[Titus]], který v roce [[70]] převzal po svém otci velení v [[První židovská válka|židovské válce]] a zvítězil v ní. Titovi bylo dopřáno jen krátké vládnutí, jež se navíc vyznačovalo převážně katastrofami (výbuch [[Vesuv]]u, morová epidemie). I přesto byl v Římě v roce [[80]] dokončen velkolepý [[Koloseum|Flaviovský amfiteátr]]. Po Titově předčasném skonu o rok později nastoupil jeho bratr [[Domitianus]], jehož vláda je v pramenech, zejména [[Tacitus|Tacitem]], vylíčena v temných barvách. Domitianus požadoval, aby mu byla prokazována božská úcta a jmenoval se dominem (pánem nad otroky). Svým stylem vlády provokoval staré elity, nicméně je nutné uznat i jeho nepochybné úspěchy ve válkách proti Britanům, Germánům a [[Dákové|Dákům]]. Rovněž vytvořil velmi efektivní správní systém. V roce [[96]] však padl za oběť palácovému převratu.

 

Následující období [[Adoptivní císaři|adoptivních císařů]] je všeobecně považováno za vrcholné období impéria z hlediska kulturního, hospodářského i mocenského. Císaři vládli ve shodě se senátem a ten na oplátku respektoval státní uspořádání principátu. Senátem na trůn dosazený císař [[Nerva]] adoptoval vojevůdce [[Traianus|Traiana]], čímž jej učinil svým nástupcem. Traianus se stal vůbec prvním císařem, který nepocházel z Itálie, nýbrž z provincií (konkrétně z Hispánie). Tradičně je oslavován jako ''optimus princeps'' („nejlepší císař“), jelikož římská říše dosáhla za jeho vlády v roce [[117]] svého největšího územního rozsahu. Po vítězných [[Dácké války|válkách s Dáky]] a úspěšném východním tažení proti Parthům sahala římská moc od [[Skotsko|Skotska]] až po [[Núbie|Núbii]] v severojižním směru a od [[Portugalsko|Portugalska]] na západě až k [[Mezopotámie|Mezopotámii]] na východě.

 

Traianův nástupce [[Hadrianus]] se však zisků z výbojů východně od [[Eufrat]]u prozíravě vzdal, neboť byly neudržitelné. Vláda tohoto vzdělaného helénofila přispěla k vnitřní konsolidaci říše a k civilizačnímu, kulturnímu a technickému rozkvětu, který napomohl rozšíření tehdy ještě mladého, avšak již značně rostoucího křesťanství. Hadrianus se věnoval především výstavbě efektivního pohraničního opevnění (například [[Hadriánův val]] v Británii). Nicméně moderní historikové mu vytýkají silné zadlužení státních financí. Ve skutečnosti se tehdy začaly projevovat první příznaky hospodářských potíží, které si však zatím nevyžadovaly přijetí zvláštních opatření.

 

 

== Severovci a vojenští císaři ==

V roce [[193]] se chopil moci [[Septimius Severus]] – první císař pocházející z Afriky. Tomu se podařilo zvítězit nad Parthy a na počátku [[3. století]] říši dočasně navrátil stabilitu. Již v době jeho vlády ale započal nebezpečný vzrůst moci armády. Jeho syn [[Caracalla]], který se navzdory svému krutému chování k senátu a k vlastním příbuzným těšil mezi lidmi a vojáky jisté popularitě, padl za oběť atentátu během parthského tažení. Následovala krátká vláda [[Heliogabalus|Elagabala]], jenž se neúspěšně pokusil o zavedení stejnojmenného orientálního božstva jako oficiálního státního náboženství. V roce [[222]] byl nenáviděný a zhýralý Elagabalus zavražděn a císařem se stal [[Alexander Severus]]. Ten se marně snažil osvědčit ve válkách proti [[Sásánovci|Sásánovcům]] a Germánům a v roce [[235]] byl nespokojenými vojáky zavražděn.

 

Současně s tím se ekonomické a mocenské těžiště říše přesunulo z Itálie do provincií, z nichž se nyní rekrutovaly římské elity. Tento trend byl ještě posílen rozhodnutím Septimia Severa zpřístupnit důstojnické hodnosti v armádě všem vojákům bez ohledu na občanství. Itálie pozvolna ztrácela své privilegované postavení, což bylo završeno v roce [[212]], kdy Caracalla udělil všem svobodným obyvatelům říše [[římské občanství]] (''[[Constitutio Antoniniana]]''). Za [[Severovská dynastie|Severovců]] se zásadním způsobem proměnila také zahraničněpolitická pozice římské říše: na východě nahradila v roce [[224]] slabou parthskou říši vláda dynastie Sásánovců. V téže době nastal mezi Rýnem a Dunajem proces konstituování mohutných germánských kmenových svazů, které útočily na římské hranice a pronikaly hluboko na římské území.

 

Rokem 235 začalo neblahé období vlády [[Vojenští císaři|vojenských císařů]] známé jako [[krize třetího století]]. Nepřetržitá série občanských válek, [[Uzurpátor|uzurpací]], vzpour a vraždění císařů oslabila obranu říše a učinila jí tak bezmocnou vůči útokům jejích nepřátel. Během padesáti let mezi zavražděním Alexandra Severa a nástupem [[Diocletianus|Diocletiana]] se na trůně vystřídalo v rychlém sledu celkem dvacet jedna legitimních císařů a nesčíslné množství nelegitimních uzurpátorů. Vojenští císaři se museli vypořádávat s útoky Germánů na Rýně a Dunaji. [[Gótové]] sídlící při severních březích Černého moře podnikali ničivé nájezdy na Balkán a do Řecka a útočili dokonce i na města v Malé Asii. Na západě vydrancovali [[Alamani]] v šedesátých letech [[3. století]] Galii a Itálii, avšak nejtěžší boje se odehrály s novoperskou sásánovskou říší na východě. Ta se ukázala jako mnohem vážnější protivník římské říše, než jakým kdy byli Parthové. [[Perská říše|Perský]] velkokrál [[Šápúr I.]] vpadl několikrát do Sýrie a opakovaně porážel římské armády. V roce [[260]] padl do jeho rukou císař [[Valerianus]], který poté zemřel v perském zajetí. Zatímco se Římané snažili udržet východní provincie, začala se římská vláda rozkládat i na západě. Správci provincií, kteří veleli mnoha legiím, je čím dál častěji využívali k získání moci. Přitom docházelo k neustálým uzurpacím či k odpadnutím celých provincií ([[galské císařství]]). Vnitřní konflikty a vnější ohrožení přivedly říši na pokraj záhuby.

 

 

== Nástup pozdní antiky ==

Nástup [[Diocletianus|Diocletiana]] na trůn v roce [[284]] symbolizoval počátek období [[Starověk#Pozdní císařství|pozdní antiky]], které bylo charakterizováno postupující centralizací a byrokratizací říše a pozdějším vítězstvím křesťanství nad pohanstvím. Diocletianovi se podařilo celou řadou opatření a reforem odvrátit hrozící zánik říše, dosavadní formu vlády – principát – přitom postavil na zcela nových základech. Císař provedl reformu státní správy, v rámci níž zvýšil počet provincií. V každé z nich byla oddělena civilní a vojenská správa, což mělo jejich správcům zamezit ve vzpouře proti ústřední vládě. Stanovením nejvyšších možných cen se Diocletianus neúspěšně pokusil bojovat s hospodářským poklesem a utlumit [[Inflace|inflaci]], která v říši řádila už od 3. století. K zajištění hranic říše provedl reformu armády, jež si ale vyžádala zvýšení už tak vysokých daní.

 

== Křesťanská říše ==

{{Infobox zaniklý stát

}}

 

 

=== Zánik antického impéria ===

[[Byzantská říše|Východořímská říše]] byla ekonomicky konsolidovanější a hustěji obydlenou polovinou impéria, která bez vážnější újmy přežila chaos období stěhování národů. Naproti tomu [[západořímská říše]] v průběhu [[5. století]] pozvolna upadala. Postup Hunů do Evropy spustil dominový efekt pohybu kmenů, který zásadně změnil podobu celého kontinentu. V desetiletích následujících po porážce u Adrianopole ztratila říše kontrolu nad většinou svých západních provincií. Aby zabránili vpádům Germánů do Itálie, stáhli Římané na počátku století legie z rýnské hranice. Nechráněný Rýn poté v roce [[406]] překročily barbarské kmeny [[Svébové|Svébů]], [[Vandalové|Vandalů]] a [[Alani|Alanů]], které během několika málo let vyvrátily římskou správu v Galii a v Hispánii, zatímco vzdálená Británie byla ponechána svému osudu. V roce [[410]] vydrancovali [[Vizigóti]] vedení náčelníkem [[Alarich I.|Alarichem]] Řím, což mělo tvrdý dopad na římskou psychiku. O několik let později byli sice Vizigóti vytlačeni z Itálie do jižní Galie, přesto však dále představovali závažné nebezpečí do budoucna. Zatím Vandalové pronikli do Afriky a tuto pro říši tolik důležitou provincii opanovali po pádu Kartága v roce [[438]]. V roce [[455]] se jim pak podařilo podruhé vyplenit Řím (jejich jména se proto od [[18. století]] užívá jako nadávky).

 

Na rozdíl od Západu východní říše nebyla germánskými nájezdy zasažena tak ničivě, kromě toho disponovala mnohem většími finančními zdroji a především obratnou diplomacií. Měla také geograficky lépe hájitelné hranice. Obzvláště mocné [[Malá Asie|anatolské]] pohoří [[Taurus (pohoří)|Taurus]] a [[Marmarské moře|Propontida]] tvořily přirozenou překážku nepřátelským invazím. Hunům ani Germánům se nikdy nepodařilo překročit [[Dardanely|Helléspont]] a bohaté provincie v Malé Asii, v Sýrii a v Egyptě proto zůstaly ušetřeny jejich vpádů. Vliv germánského elementu v armádě, který osudově přispěl ke zhroucení Západu, byl ještě v 5. století eliminován. Příznačné je, že se tak mohlo stát pouze s pomocí jiných barbarů – [[Isaurie|Isaurů]]. I přes těžké a ne vždy vítězné boje s Huny a Góty na Balkáně nepostihl východní říši rozklad tolik charakteristický pro západní provincie v 5. století.

 

Za vlády [[Justinián I.|Justiniána I.]], posledního císaře, jehož mateřským jazykem byla latina, dobyl východořímský vojevůdce [[Belisar]] zpět velké části Západu (severní Afrika, Itálie, jižní [[Španělsko]]). V téže době se říše jen s velkým vypětím vypořádávala s agresí Sásánovců na svých východních hranicích. Jejich útoky nabývaly od čtyřicátých let [[6. století]] na intenzitě, neboť Peršané po pádu Západu cítili šanci na obnovení říše [[Achaimenovci|Achaimenovců]] v celém jejím někdejším rozsahu. Období mírové koexistence mezi oběma státy tím skončilo, načež nastala dlouhá a namáhavá etapa římsko-perských válek, která trvala prakticky celé jedno století. Justinián se navzdory tomu stal nejmocnějším vládcem Středomoří, přičemž východořímská říše kontrolovala velkou část kdysi římského území (s výjimkou Británie, Galie a většiny Hispánie). Nicméně brzy po Justiniánově smrti ([[565]]) se západní území ukázala jako dlouhodobě neudržitelná. Po roce [[568]] si [[Langobardi]] podmanili téměř celou Itálii a rovněž jižní Hispánie se po několika desetiletích ocitla znovu v moci Vizigótů.

 

Východořímská říše byla v 6. století zmítána náboženskými spory mezi [[Pravoslaví|ortodoxními křesťany]] a [[Monofyzitismus|monofyzity]]. To společně s vysokou daňovou zátěží způsobenou ustavičnými válkami vzbuzovalo nespokojenost obyvatelstva a vedlo k oslabení jeho loajality, hlavně v Sýrii a v Egyptě. Na začátku [[7. století]] si Sásánovci dočasně podrobili velké části říše. Perské armády velkokrále [[Husrav II.|Husrava II.]] dokonce dvakrát postoupily až k samotné Konstantinopoli (v roce [[626]] spolu s [[Avaři|Avary]]). Peršané navíc z [[Jeruzalém]]a odcizili svatý kříž, který údajně nalezla matka císaře Konstantina [[Svatá Helena|Helena]], a jenž představoval nejposvátnější relikvii říše. Císař [[Herakleios]] v této dlouhé a náročné válce nakonec dosáhl vítězství, nicméně vyčerpaná říše nedokázala čelit následné [[Islámská expanze|arabské expanzi]], během níž definitivně pozbyla vládu nad Sýrií a Afrikou. Obzvláště ztráta bohatého Egypta, který se vzdal Arabům téměř bez boje zradou monofyzitského [[Alexandrie|alexandrijského]] [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchy]] [[Kyros Alexandrijský|Kýra]], východořímskou říši rozhodným způsobem oslabila.

 

Herakleios v rozporu s římskými tradicemi přijal namísto latinského titulu ''[[Augustus (titul)|augustus]]'' starý řecký královský titul ''[[basileus]]'' a zároveň povýšil [[řečtina|řečtinu]] na úřední jazyk. Říše v průběhu 7. století postupně ztratila svůj římský a [[Starověk|antický]] charakter. Hluboké vnitřní a vnější změny vedly tudíž také na Východě k nástupu [[středověk]]u. Východořímská říše se svým hlavním městem Konstantinopolí přetrvala až do [[15. století]]. Třebaže se její obyvatelstvo nadále považovalo za ''Rhomaioi'', tedy Římany, ve vnitřních strukturách říše došlo po roce [[640]] k zásadní transformaci, takže se zdá celkem oprávněné hovořit nejpozději od tohoto data o východořímské říši jako o [[Byzantská říše|Byzanci]].