Arabské jaro: Porovnání verzí

Jako '''arabské jaro''' ({{Vjazyce|ar}} الثورات العربية) je označována vlna protestů, nepokojů, povstání a revolucí, které probíhaly či probíhají ve většině [[arabové|arabských států]] od konce roku [[2010]] až do současnosti.

== Období, které předcházelo arabskému jaru ==

[[FileSoubor:Arab Spring and Regional Conflict Map.svg|thumbnáhled|350px|{{Legenda|#31002f|Mnohonásobné vládní převraty}}{{Legenda|#000018|Vládní převrat}}{{Legenda|#800000|Občanská válka}}{{Legenda|#008080|Protesty a vládní změny}}{{Legenda|#d43f00|Větší protesty}}{{Legenda|#deaa87|Menší protesty}} {{Legenda|#999999|Další protesty a vojenské akce mimo [[Arabský svět]]}}]]

Po porážce v [[První světová válka|první světové válce]] se rozpadla [[Osmanská říše]] a oblast byla rozdělena mezi [[Spojené království|Velkou Británii]] a [[Francie|Francii]] podle plánu, který už v roce 1916 předložil pracovník britského ministerstva zahraničí Mark Sykes v tajném jednání s Francoisem Georgesem-Picotem, francouzským generálním konzulem v [[Bejrút|Bejrútu]]u, jak blízký východ rozdělit, aniž by se obě země vzdaly koloniálního dohledu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Redaktor|jméno=|příjmení2=Zelenka|jméno2=Jan|titul=Bouřlivé příměří 1918 - 1939|vydání=1|vydavatel=Reader´s Digest, spol. s r. o.|místo=Praha|rok=2012|počet stran=192|strany=124, 128|isbn=978-80-7406-228-2}}</ref> Vítězné koloniální mocnosti vymezily v arabsko-islámském světě hranice nových států tak, aby sloužily jejich strategickým zájmům, a vytvořili tak [[Sýrie|Sýrii]] a [[Irák]], [[Palestina|Palestinu]] a [[Jordánsko]].<ref>{{Citace periodika|příjmení=Netrvalová|jméno=Sabina|titul=Stoletá mapa Blízkého východu je na kusy, válka kreslí nové hranice|periodikum=i.Dnes/Zprávy|datum=24. dubna 2016|ročník=|číslo=|strany=|url=http://cspi-cz.blogspot.cz/2015/11/slozeni-imigrantu-predpoklady-pro.html}}</ref> Tato území byla svěřena pod dohledem Společnosti národů [[Francie|Francii]], [[Spojené království|Velké Británii]], [[Belgie|Belgii]], [[Jihoafrická republika|Jihoafrické republice]], [[Austrálie|Austrálii]], [[Nový Zéland|Novému Zélandu]] a [[Japonsko|Japonsku]].

Hranice byly vytyčeny svévolně a přiřadily lidem určitou státní příslušnost, která se však nekryla s tradičními etnickými a náboženskými oblastmi. Ne vždy to probíhalo se souhlasem obyvatelstva. Lidé byli včleněni do centralizovaného státu, který si přisvojil veškeré pravomoci. Noví vládci převzali od koloniálních mocností také západní metody a instituce. Byl posílen dohled nad občany, moderní technika umožnila celonárodní kontrolu a modernizace policejního státu udusila opoziční hlasy. Politické instituce, které tyto státy převzaly /[[ústava]], volby do parlamentu, soudní orgány/ zůstaly pouhou dekorací. [[Volby]] však nikdy nebyly svobodné, soutěž stran se nekonala a pojem "[[národ]]" se omezil pouze na mobilizaci lidu pro silného vůdce. [[Obyvatelstvo]] nedostalo nikdy příležitost, aby se podílelo na chodu [[Stát|státustát]]u. Občanské nepokoje v roce 2011 byly vzpourou proti tomuto uspořádání světa a byly příčinou jeho rozpadu.<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=Herman|jméno=Rainer|příjmení2=|jméno2=|titul=Konečná stanice Islámský stát? /Selhání státu a náboženská válka v arabském světě/|vydání=1|vydavatel=Nakladatelství Academia|místo=Praha|rok=2016|počet stran=115|strany=|isbn=978-80-200-2607-1}}</ref>

Konkrétní motivy pro začátek protestů, které začaly v roce 2010, byly v různých zemích různé, spojuje je hlavně boj proti chudobě, nezaměstnanosti a špatným životním podmínkám a s tím související odpor vůči dlouhodobě vládnoucím a často autoritářským a zkorumpovaným režimům.

[[Soubor:4bahrain22011.jpg|thumbnáhled|170px|Protesty v Bahrajnu byly tvrdě potlačeny]]

* [[Alžírsko]] – po rozsáhlých protestech byl v únoru 2011 zrušen téměř 20 let trvající [[Stanné právo|výjimečný stav]]

* [[Egyptská revoluce 2011|Egypt]] – rozsáhlé celonárodní protesty od ledna do února 2011 vedly k odstoupení prezidenta [[Husní Mubárak|Husního Múbaraka]].

* [[Protesty v Jemenu 2011|Jemen]] – rozsáhlé protesty vedly k ozbrojenému povstání, země se dostala na pokraj občanské války. Prezident [[Alí Abdalláh Sálih]] byl při protestech zraněn a přislíbil rezignaci. Na počátku roku 2012 pak skutečně předal vládu do rukou viceprezidenta [[Abd Rabu Mansur Hadi]]ho. Ten následně zahájil rozhovory o nové ústavě s politickou opozicí a různými segmenty občanské společnosti, stejně jako s šíitskými Houthii (kteří ovládají část severního Jemenu) a separatisty z jižních oblastí země. Hadi také reformoval jemenskou armádu, z níž odstranil některé příbuzné bývalého prezidenta Sáliha, který i nadále disponuje v zemi jistým vlivem.

* [[Jordánsko]] – po protestech král [[Abdalláh II.]] odvolal premiéra a jeho vládu.

* [[Libye]] – rozsáhlé protesty se režim [[Muammar Kaddáfí|Muammara Kaddáfího]] snažil potlačit vojensky, což vedlo k [[Občanská válka v Libyi (2011)|libyjské občanské válce]] a režim byl s pomocí rozsáhlé letecké kampani [[Severoatlantická aliance|NATO]] na podzim 2011 svržen. Samotný Kaddáfí byl rebely zajmut po cíleném útoku letadel aliance na kolonu civilních vozidel, kterou cestoval. Bezprostředně poté byl usmrcen, pravděpodobně lynčován bojovníky protivládních rebelů. Ti následně zavedli v zemi nový režim a uspořádali první svobodné volby po mnoha desetiletích. Nová vláda, vzešlá z voleb roku 2012, má ale stále problémy s kontrolou celé země. Na mnoha místech Libye totiž propukly dílčí spory mezi jednotlivými milicemi bývalých rebelů, či mezi jednotlivými arabskými kmeny a klany.

* [[Maroko]] – král [[Muhammad VI.]] slíbil politické změny a následně upravil ústavu státu.

* [[Saúdská Arábie]] – král [[Abdalláh ibn Abd al-Azíz]] slíbil drobnější ekonomické ústupky a volební změny. [[Ali Muhammad al-Nimr]], který byl jako nezletilý v roce 2011 zadržen v Saúdské Arábii za účast na protivládní demonstraci během Arabského jara, byl v květnu 2014 odsouzen k trestu smrti stětím a k následnému [[ukřižování]].<ref>{{Citace elektronického periodika|příjmení=|jméno=|autor=mcm|titul=The Independent: Skutečnou hrozbou pro Západ jsou Saúdové|periodikum=Novinky.cz|vydavatel=Borgis, a.s.|url=https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/382096-the-independent-skutecnou-hrozbou-pro-zapad-jsou-saudove.html|datum vydání=1. října 2015|datum přístupu=5. prosince 2016}}</ref>

* [[Protesty v Sýrii 2011|Sýrie]] – po rozsáhlých protestech prezident [[Bašár al-Asad]] učinil změny ve vládě, protesty se však změnily v ozbrojené [[povstání]], které je vojensky potlačováno. V průběhu brutální občanské války se část syrského území (zejména sever a východ země) vymkla kontrole Asadova režimu, který však přesto dosud přežívá.

* [[Bahrajn]] – po rozsáhlých protestech zejména [[Ší'itský islám|šiitské]] nevládnoucí většiny král [[Hamad ibn Isa Al Chalífa|Hamad]] slíbil ekonomické změny a propustil politické vězně, kvůli nadále trvajícím protestům v březnu 2011 protesty s pomocí vojenských sil [[Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu|Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu]] vojensky potlačil.

K méně rozsáhlým protestům či nepokojům došlo také v [[Kuvajt]]u, [[Libanon]]u, [[Mauritánie|Mauritánii]], [[Katar]]u, [[Súdán]]u, [[Irák]]u, [[Írán]]u, [[Spojené arabské emiráty|Spojených arabských emirátech]] a v [[Západní Sahara|Západní Sahaře]].

V roce 2011 svět s nadějí vzhlížel k arabskému jaru, které vzbudilo očekávání, že se v arabském světě brzy vše napraví. O pár let později se ho zmocnilo zděšení. Dopředu se tlačí noví aktéři, státy se rozpadají a staré elity se vzpírají jakékoliv změně. V arabském světě se náboženství proplétá s politikou, politika vylučuje četné skupiny obyvatel na správě věcí veřejných a tak připravuje půdu pro odštěpování různých frakcí a zneužívání moci ke vzniku nestátních uskupení, která se ukazují jako nebezpeční aktéři. Z euforie a optimistického ducha roku 2011 nezůstalo nic. Konflikty v arabském světě vedou k rozpadu státnosti. Státy, které nemohly splnit očekávání, ke kterému se obyvatelstvo upínalo v roce 2011, se rozpadají. Objevují se nestátní aktéři, kteří těží z války; daří se válečným magnátům a šéfům band jako je tomu v [[Jemen|Jemenu]]u, ale i v [[Sýrie|Sýrii]]. Lokální milice mnohde zajišťuje bezpečnost, jako třeba v [[Libye|Libyi]]. <ref name=":0" />

Ve velkých částech [[Sýrie]] a [[Irák|Iráku]]u zaujal místo zdiskreditovaných státních institucí nábožensky legitimovaný řád Islámského státu. Tyto země se štěpí podle náboženských a v případě Kurdů i etnických hranic. Každá skupina zasahuje teritoriálně také do sousední země. V Sýrii dosud trvá občanská válka, stejně jako trvá občanská válka v Iráku po předčasném odchodu amerických vojsk ze země v roce 2011. Pár let po zásahu armády [[Spojené státy americké|Spojených států]] a jejich spojenců v Libyi se stejně jako v Sýrii ukazuje, že tyto země nelze udržet v hranicích dosavadního státního útvaru uměle vytvořeného koloniálními mocnostmi. Na [[Arabský poloostrov|Arabském poloostrově]] zajišťují soudržnost tradiční kmeny a tak se obyvatelstvo může s novými státy také identifikovat. Západ se však změnám dosavadních státních hranic brání.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Hecht|jméno=Emmanuel|příjmení2=Servent|jméno2=Pierre|titul=Krvavé století 1914-2014 /Dvacet válek, které změnily svět|vydání=1|vydavatel=Vyšehrad, spol. s r. o.|místo=Praha|rok=2015|počet stran=262|strany=208|isbn=978-80-7429-630-7}}</ref>

Staré pořádky jsou v Sýrii a Iráku zničeny a konflikt se šíří do Libanonu. [[Libanon]] je zemí, která je Islámským státem nejvíc v ohrožení. V [[Libye|Libyi]] se režim rozpadá. Čím déle válka trvá, tím více se etablují lokální vládci. Žijí z válečného hospodářství a o mírové uspořádání nemají zájem. V [[Egypt|Egyptě]]ě se s pučem v červenci 2013 vrátily staré elity i starý policejní stát. Demokratický režim pohořel, protože nebyl v zájmu staronové elity. Ústřední vládě se vymkla kontrola nad zemí v [[Jemen|Jemenu]]u. V [[Bahrajn|Bahrajnu]]u dochází k nepokojům proto, že ši´tská většina nenachází u sunnitského krále ani spravedlivé jednání, ani dobré vládnutí. V Maroku panuje osvícená monarchie. [[Saúdská Arábie|Saudská Arábie]], na rozdíl od [[Jemen|Jemenu]]u, patří mezi šest monarchií [[Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu|Rady pro spolupráci arabských států v zálivu]], kterým nehrozí žádné odstředivé síly. Autokratickým arabským režimům vyhovuje destabilizace regionu, která souvisí s válkou proti Islámskému státu, protože čím dál víc slábne tlak na provedení reforem, které demonstranti požadovali v roce 2011, a ony teď mají volnou ruku při zvyšování represe uvnitř svých zemí. [[Tunisko]] je jedinou arabskou zemí, která úspěšně zvládla přechod na funkční liberální demokracii. Malé vojsko nemělo zájem na politické moci. Starý státní aparát byl odstraněn při nepokojích v roce 2011 a oba tábory, sekularisté a islamisté nemohou žít jeden bez druhého.<ref name=":0" /> [[Jordánsko]] prozatím zůstává zvratů ušetřeno. Potýká se však s přílivem uprchlíků především ze Sýrie, s pašováním zbraní a vojenského materiálu a je rovněž ohroženo teroristickými útoky a jinými radikálními tendencemi, vyvolanými aktivitou islamistů.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Uhlířová|jméno=Lucie|titul=Konflikt v Sýrii ohrožuje Jordánsko|periodikum=syrskarevoluce.cz|datum=27. 1. 2013|ročník=|číslo=|strany=|url=http://cspi-cz.blogspot.cz/2015/11/slozeni-imigrantu-predpoklady-pro.html}}</ref>

* [[Sykesova-Picotova dohoda]]

* [[Válka v Iráku]]

* [[Občanská válka v Libyi (2011)]]