Bitva u Moháče: Porovnání verzí

| místo = [[Moháč]], jižně od [[Budapešť|Budapešti]]

| výsledek = Drtivé vítězství Osmanů

* [[Soubor:Croatia CoA 1990.svg|18px|znak Chorvatského království]] [[Chorvatské království]]

* [[Soubor:Bavaria Arms.svg|18px|znak Bavorského vévodství]] [[Bavorské vévodství]]

[[Soubor:CoA Pontifical States 02.svg|18px|znak Papežského státu]] [[Papežský stát]]<br />

| strana1 = {{Vlajka a název|Osmanská říše}}

| síla2 = ~ cca 25 000 mužů<ref name="Čornej, Bělina, 116">{{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | příjmení2 = Bělina | jméno2 = Pavel | odkaz na autora2 = Pavel Bělina | spoluautoři = a kol. | titul = Slavné bitvy naší historie | vydání = 1 | vydavatel = Marsyas | místo = Praha | rok = 1993 | strany = 116 | poznámky = [Dále jen: ''Čornej, Bělina''] | isbn = 80-901606-1-1}}</ref><br />~ 80 děl<ref name="Čornej, Bělina, 116" />

| síla1 = ~ cca 55 000 mužů<ref name="Čornej, Bělina, 116" /><br />~ minimálně 160 děl<ref name="Macek, 117">{{Citace monografie | příjmení = Macek | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Macek | titul = Jagellonský věk v českých zemích I.–II. díl | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 2003 | strany = 317 | isbn = 80-200-0895-0}}</ref>

 

== Předehra ==

Počátky expanze Osmanů směrem přes [[Černé moře]] na Balkán se datují k polovině 14.&nbsp;století. Jako první pocítili důsledky této rozpínavosti Bulhaři a po [[Bitva na Kosově poli|bitvě na Kosově poli]] také Srbové.<ref>Vybíral, s. 119.</ref> V dalších desetiletích se terčem osmanských nájezdů stalo pohraničí jižních Uher, jejichž panovníci zde proti stávajícímu ohrožení postupem času vybudovali nárazníkové pásmo, které se skládalo ze dvou souběžných pevnostních linií stojících v prostoru od [[Sedmihradsko|Sedmihradska]] po [[Jaderské moře]]. První pás fortifikací reprezentovaly [[Srem|Srijem]], [[Bělehrad]], Srebrenický banát, [[Šabac]], [[Banja Luka]], [[Jajce]] a [[Knin]], druhá linie se opírala o pevnosti [[Temešvár]], [[Bosanska Dubica|Dubica]], [[Bosanska Krupa|Krupa]], [[Bihač]] a [[Senj]].<ref>Vybíral, s. 121.</ref> Systém se osvědčil jako velmi odolná ochrana před vpády tureckých oddílů z příhraničních sandžaků, nicméně výdaje na udržování bojeschopnosti této protiturecké bariéry v průměru dosahovaly částky až 140&nbsp;000 zlatých ročně, což byla zhruba polovina ročního příjmu Uherské koruny.<ref>Vybíral, s. 121–123.</ref> Vysoké náklady v kombinaci s agresivní zahraniční politikou [[Matyáš Korvín|Matyáše Korvína]] nakonec přivedly zemi k vyčerpání. Po roce 1490, kdy na uherský trůn dosedl český panovník [[Vladislav Jagellonský|Vladislav II. Jagellonský]], se proto panovnický dvůr v [[Budín (Budapešť)|Budíně]] rozhodl finanční tíseň vyřešit tím, že náklady na udržování balkánských pevností razantně sníží. Jako první bylo rozpuštěno stálé polní vojsko, došlo k zešťíhlení početního stavu posádek a stále méně peněz bylo vynakládáno na opravu hradeb a udržování dělostřeleckého vybavení.<ref>Vybíral, s. 122.</ref> I přes tuto nepříznivou situaci si král a jeho rada uvědomovali hrozbu z turecké strany a pokoušeli se zajistit alespoň nejnutnější výdaje. Zároveň účelově prodlužovali mírovou smlouvu s osmanskými sultány, jejichž zájmy byly počátkem 16.&nbsp;století obráceny k výbojům v Asii a severní Africe. Dohoda byla o tři roky prodloužena i v březnu 1519 na počátku panování Ludvíka Jagellonského, nicméně zůstávalo jen otázkou času, než muslimský soused změní priority ve své zahraniční politice.<ref>Vybíral, s. 122–124.</ref> K tomuto obratu došlo za panování sultána Süleymana&nbsp;I., který se po vzoru svých předků považoval za dědice odkazu [[Alexandr Veliký|Alexandra Velikého]] a cítil se zavázán k dobytí Uher, které pokládal za součást [[Starověká Makedonie|starověké Makedonie]].<ref>Vybíral, s. 127.</ref> Svou útočnou mezinárodní strategii začal naplňovat již v prvním roce panování, kdy nařídil oblehnout chorvatskou pevnost Jajcu a zároveň vypravil do Budína posla Behrama, jenž přivážel nový návrh prodloužení mírové smlouvy. Ačkoli se uherským ozbrojencům podařilo fortifikaci ubránit, mocnáři v Budíně vyhodnotili sultánův postup jako nepřijatelný, uvrhli Behrama do vězení a začali hledat pomoc v cizině.<ref>Vybíral, s. 128.</ref> Toto jednání ovšem osmanskému panovníkovi umožnilo [[casus belli]] prezentovat jako pomstu za ''urážky a křivdy'', kterých se proti němu dopustila uherská královská vláda, jež ''pyšně'' odmítla návrh nové mírové smlouvy a vsadila do vězení jeho posla. Přesto se jednalo o cílenou propagandu, která byla určena nejen pro muslimskou veřejnost, ale i evropským protivníkům a pouze maskovala Süleymanovy dobyvatelské tendence.<ref>Vybíral, s. 125 a 128.</ref>