Staré Hobzí: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m oprava odkazu; kosmetické úpravy |
→Majitelé v novověku: drobné úpravy |
||
Řádek 71:
=== Majitelé v novověku ===
Brzy na to držel
[[Soubor:Stare Hobzi 10.jpg|náhled|Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Starém Hobzí, rok 2009]]
[[Soubor:Staré Hobzí, kostel 02.JPG|náhled|Staré Hobzí, interiér kostela Nanebevzetí P. Marie (r. 2012)]]
Vdova Marie Anna von Schneidau přenechala panství svým třem synům (1667-1688):<ref>Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, s. 78</ref> Františkovi Kryštofovi / Franz Christoph, Jindřichovi Purkartovi / Heinrich Burkard a Antonu Josefovi. Dědictví zahrnovalo: kopec Montserrat, zámek se zeleninovou zahrádkou a novou zahradou, pivovar a ves Hobzí, pusté Šenakovice (Schenakowitz), ves Bělčice s hospodářským dvorem a ovčínem, ves Modletice s ovčínem a mlýnem (Hofmühl), ves Mutnou s ovčínem (výměnou za Novou Ves), hospodářský dvůr Hejnice a svobodný statek v Cizkrajově, který Franz von Schneidau přikoupil v roce 1658. Tento majetek si bratři rozdělili 31. července 1674 na tři stejné díly. Jindřich Purkart a Anton Josef obdrželi 8. června 1675 od svého bratra Františka Kryštofa jeho dědický podíl a 13. března 1685 prodal Jindřich Purkart svůj díl vsi se 7 rybníky, „Bruckmühle” a Židy ve Starém Hobzí ovdovělé Marii Margareth Trautsohn, hraběnce von Falkenstein, rozené von Rappach, která ještě 20. června 1687 získala od Antona Josefa také jeho díl pivovaru a 12. srpna 1689 od něj koupil podíl na vsi Mutné s ovčínem Karel Jakub, rytíř von Tomazoll na Bolíkově (Wölking, Welking).
Hraběnka Marie Margareth von Trautsohn, které mezitím patřila od 28. dubna 1694 také část Hobzí po klášteru v Louce, prodala 16. září 1703 panství sestávající ze vsi Staré Hobzí [[Staré Hobzí (zámek)|se zámkem]] a třemi zámeckými zahradami, hospodářského dvora, pivovaru a lihovaru, z poloviny dvora v [[Hejnice (Staré Hobzí)|Hejnicích]] a části [[Mutná|Mutné]], ze dvora a [[Kostel Panny Marie Bolestné (Mutná)|„kopce Monserrat”]], ze svobodného dvora v [[Cizkrajov]]ě, z nového a zpustlého dvora v Šenakovicích Maxmiliánovi Františkovi z Deblína ml., c. k. dvornímu radovi a kancléři na Moravě,<ref group="pozn.">Z manželství Maxmiliána Františka z Deblína a Marie Salomeny z Hofu pošli čtyři synové: František Gabriel, jenž záhy zemřel, Maxmilián František mladší, Antonín František a František Libor, pak také pět dcer. Antonín František a František Libor se věnovali vojenské kariéře. Maxmilián František z Deblína mladší vystudoval roku 1687 v Praze a stal se doktorem práv, potom kancléřem u moravského tribunálu a posléze referendářem a radou u české dvorní kanceláře ve Vídni. Bratří z Deblína byli cís. [[Leopold I.|Leopoldem I.]] povýšeni 2. září 1699 do stavu rytířského. Max. František z Deblína koupil na Moravě mimo Starého a Nového Hobzí, Chvalkovice a Mutnou, a v Čechách [[Humpolec]] a [[Herálec (okres Havlíčkův Brod)|Herálec]]. Roku 1710 získal za své služby od cís. [[Josef I. Habsburský|Josefa I.]] jako léno [[Znojmo|Znojemský hrad]] a 22. dubna 1710 povýšení do stavu svobodných pánů. Rod pánů z [[Deblín (hrad)|hradu Deblína]] (13. století), který držel Deblín, Drahotouš a Řečice, vymřel již během 14. století a nemá s rodem pánů z Deblína (zde popisovaných) společný původ a ani erb. (Slovník naučný, nakladatel I. L. Kober 1874, díl 11., Obach - Ristic, s. 151)</ref> který 1. února přikoupil od bratrů Koschinsky von Koschin zbylou část Mutné a 26. června 1713 od ovdovělé svobodné paní Marie Anny Ržikowsky von Dobrzitz (Rikovsky von Dobřic), rozené von Schneidau a její neplnoleté sestry Josefy Františky († 15. února 1699: otec Anton Josef von Schneidau, † 11. června 1710: matka Christina Kunegunde) Nové Hobzí s rytířským sídlem, pivovarem, sladovnou a lihovarem, čímž bylo Staré a Nové Hobzí zase sjednoceno. K tomuto zboží přikoupil ještě Chvalkovice.<ref>Vladimír Voldán, Alois Kocman: Státní oblastní archiv v Brně, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1966, Průvodce po archivnich fondech, Band 3, s. 120</ref>
| |||