Dějiny islámu: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
sloučení šablon |
lepší materiál z wikiprojektu, čekající na rozšíření |
||
Řádek 1:
[[Soubor:Conquête de l'Islam à la chute des Omeyyades de.svg|thumb|300px|Expanze islámského [[chalífát]]u v letech 622–750]]
[[Soubor:Jaume I, Cantigas de Santa Maria, s.XIII.jpg|náhled|200px|[[Maurové|Maurští]] poddaní krále [[Jakub I. Aragonský|Jakuba I. Aragonského]]. Potomci Maurů [[Moriskové]] byli vyhnáni ze Španělska na počátku 17. století]]
[[Soubor:Timur defeats the sultan of Delhi.jpg|thumb|upright|[[Tamerlán]] vítězí v [[Bitva o Dillí|bitvě o Dillí]]. Při jeho výbojích a válkách proti nevěřícím zahynuly miliony lidí.]]
Počátky
V období od [[11. století|11.]] do [[15. století]] se islámský svět již nevyznačoval tolik expanzivní dynamikou a formovaly jej rozhodujícím způsobem nearabské vlivy. V západním Středomoří po rozpadu Córdobského chalífátu to bylo postupné dobývání [[pyrenejský poloostrov|Pyrenejského poloostrova]] křesťanskými vojsky (jimi nazývaná [[reconquista]], znovudobývání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou [[Berbeři|berberských]] [[Almorávidé|Almorávidů]] a [[Almohadové|Almohadů]]. V Egyptě, Sýrii a přilehlých oblastech po Fátimovcích převzal vládu [[Kurdové|kurdský]] [[Saladin]], zakladatel dynastie [[Ajjúbovci|Ajjúbovců]], které v polovině [[13. století]] vystřídal [[Mamlúcký sultanát]] s vládci z kasty elitních otroků. Do vývoje východního Středomoří také zasáhly [[křížové výpravy]], dvě století trvající snaha křesťanských vojsk o získání území [[Svatá země|Svaté země]]. V severovýchodní oblasti islámského světa hráli nejvýznamnější roli turkičtí vládci. Do konce [[12. století]] to byla [[Seldžucká říše]], která mimo jiné expandovala na úkor [[Byzantská říše|Byzantské říše]], dočasně také například východněji položená [[Chórezmská říše]]. Od konce [[13. století]] se zde začali prosazovat [[Osmané]], kteří expandovali až na [[Balkán]] a roku [[1453]] dobyli [[Konstantinopol]], čímž nejen zanikla Byzantská říše, ale také se islám rozšířil na práh Evropy a západokřesťanského světa. Do této oblasti také dočasně, ale velmi výrazně zasáhly výboje [[Mongolská říše|mongolských]] dobyvatelů, zejména [[Čingischán]], který vyvrátil Chórezmskou říši a islám vyznávající [[Tamerlán]], který na začátku [[15. století]] dočasně oslabil samotnou [[Osmanská říše|Osmanskou říši]].
==Předislámská Arábie==
[[Image:Panel Almaqah Louvre DAO18.jpg|thumb|[[Sába|Sábský]] kamenný nápis ze 7. století adresovaný [[měsíční božstva|měsíčnímu bohu]] [[Alkmak]]ovi, zmiňující jména dalších pěti jihoarabských bohů]]
Oblast Arabského poloostrova před příchodem islámu nebyla politicky, ani nábožensky jednotná. Střed poloostrova s nehostinnou pouští byl osídlen semitskými [[nomádi|nomádskými]] kmeny, vyznáním většinou polyteistickými, některé však přijaly [[judaismus]], či [[křesťanství]].<ref name="mayer172">Mayer, str. 172.</ref> Samotné náboženství kočovníků byl primitivní animismus a náboženství pro ně v životě mnoho neznamenalo.<ref name="tauer18">Tauer, str. 18.</ref> Živobytím nomádů byl chov velbloudů a dobytka, nedílnou součástí jejich života však tvořila také válka a nájezdy proti ostatním kmenům i usedlým obyvatelům oáz.<ref name="lewis47–48">Lewis, str. 47–48.</ref> Usedlý život v oázách dal vzniknout i osadám s charakterem městských států, které se však kulturně příliš nelišily od nomádů.<ref name="tauer15">Tauer, str. 15.</ref> V oblasti jižní Arábie již ve starověku vznikaly vyspělé státy s vysokou kulturou.<ref name="tauer14–15">Tauer, str. 14–15.</ref>
Na severu od Arábie spolu soupeřily dvě velmoci – Byzantská říše a Persie. Na jejich hranicích tak vyrostly nárazníkové státy: stát [[Ghasánovci|Ghasánovců]] v Sýrii pod vlivem [[Byzantská říše|Byzantské říše]] a stát [[Lachmovci|Lachmovců]] v Mezopotámii, který ovládali perští [[Sásánovci]]; oba státy byly arabské a křesťanské.<ref name="lewis42">Lewis, str. 42.</ref> Měly také za úkol chránit země svých pánů před nájezdy arabských kočovných kmenů.<ref name="tauer17">Tauer, str. 17.</ref> Koncem 6. a počátkem 7. století státy Ghasánovců i Lachmovců zanikly.<ref name="tauer17–18">Tauer, str. 17–18.</ref>
Posledním nezávislým státem v jižní Arábii bylo židovské [[Himjárské království]]. Himjárský král Júsuf se obrátil proti Byzantské říši, která Židy utlačovala, a zakázal průchod byzantským obchodníkům.<ref name="mayer167">Mayer, str. 167.</ref> Byzanc však potřebovala volný průchod Rudým mořem kvůli obchodu s Indií, nicméně na jihu Arábie nemohla zasáhnout přímo.<ref name="lewis43">Lewis, str. 43.</ref> Himjárskou říši tak na byzantskou žádost napadl křesťanský [[Aksum]], který roku [[525]] rozdrtil Júsufovu armádu a jeho stát rozvrátil.<ref name="mayer167"/> Etiopané se poté stočili na sever, ale roku [[507]] u Mekky utrpěli porážku<ref name="gibbon235–236">Gibbon, str. 235–236</ref> a museli z Arábie ustoupit zpět do Afriky. Jih poloostrova ovládla Persie.<ref name="lewis43"/>
{{Viz též|Mohamed}}
===Mekkánské období===
Prorok Mohamed se podle tradice narodil roku 570 v Mekce,<ref name="lewis47">Lewis, str. 47.</ref> dva měsíce poté, co od Mekky odtáhla etiopská vojska ([[rok slona]]).<ref name="gibbon236">Gibbon, str. 236.</ref> Pocházel z rodu [[Hášimovci|Hášimovců]], klanu kmene [[Kurajšovci|Kurajšovců]].<ref name="hášimovci">„Hášimovci“ in: ''judaismus, křesťanství, islám'', str. 411.</ref><ref name="gibbon235">Gibbon, str. 235.</ref> Mekka byla v době Mohamedova narození prosperujícím obchodním centrem ležícím na karavanní trase mezi Středomořím a Východem,<ref name="lewis48">Lewis, str. 48</ref> ale i poutním místem, kterému vládli Kurajšovci.<ref name="gibbon235"/><ref name="tauer19–20">Tauer, str. 19–20.</ref> Ti v náboženských poutích viděli především obchod a o samotné náboženství se nezajímali.<ref name="tauer23">Tauer, str. 23.</ref> Mohamed se již od mládí byl hloubavě zajímal o náboženství i sociální otázky, věnoval se náboženským obřadům<ref name="gibbon237">Gibbon, str. 237.</ref> a měl určité znalosti mezi Araby rozšířeného křesťanství i židovství.<ref name="tauer21">Tauer, str. 21.</ref> Přesto však neuměl číst ani psát, neovládal kromě [[arabština|arabštiny]] žádný jazyk.<ref name="gibbon237"/>
Svá první vidění měl ve věku čtyřiceti let při meditacích v jeskyni hory Hirá, nedaleko Mekky.<ref name="mohamed">„Muhammad Ibn Abdulláh“ in: ''judaismus, křesťanství, islám'', str. 411.</ref> V nich mu archanděl Gabriel přikázal, aby se stal prorokem.<ref name="lewis47"/> Mohamed přednášel nejprve v soukromí svým nejbližším<ref name="tauer23"/> a po třech letech vystoupil na veřejnosti.<ref name="gibbon240–241">Gibbon, str. 240–241.</ref> Kurajšovci zpočátku přijali Mohameda netečně, později ho ale začali nenávidět.<ref name="tauer24">Tauer, str. 24.</ref> Kurajšoovci začali Mohamedovu společnost perzekuovat, avšak Mohamedův strýc [[Abú Tálib]]ovi, který byl sice odmítal islám, ale Mohameda i muslimy chránil před násilím ze strany Kurajšovců;<ref name="gibbon240–241">Gibbon, str. 240–241.</ref> část muslimů raději zvolila útěk do křesťanského Aksumu,<ref name="lewis48"/> kde byli králem [[Armah]]em vlídně přijati.<ref name="mojdl27">Mojdl, str. 27.</ref> Ačkoliv Armah odmítl Mohamedovu nabídku, aby přestoupil na islám, králova pohostinnost vůči muslimům na proroka učinila takový dojem, že muslimové měli od té doby zakázáno vést proti Etiopii válku.<ref name="mojdl27"/> Kurajšovci v Mekce zatím Hášimovce bojkotovali celé tři roky<ref name="tauer25">Tauer, str. 25.</ref> a po smrti Abú Táliba se situace muslimů rychle stala neudržitelnou.<ref name="mohamed"/>
V roce 620 začal Mohamed vyjednávat s vůdci města Jathrib, kteří následujícího roku slíbili přestoupit na islám, pokud se stane soudcem sporů mezi jathribskými kmeny Aus a Chazradž.<ref name="mohamed"/> Mohamed nejprve roku 622 do Jathribu vyslal šedesát rodin<ref name="lewis48-49">Lewis, str. 48–49.</ref> a později, když se ho Kurajšovci pokusili zavraždit,<ref name="gibbon242–243">Gibbon, str. 242–243.</ref> uprchl v září s Abú Bakrem do Jathribu i on.<ref name="tauer26">Tauer, str. 26.</ref>
===Medínské období===
Přesídlení do Medíny znamenalo pro muslimskou moc zásadní obrat; Mohamed se kromě náboženského stal také politickým vůdcem.<ref name="lewis49">Lewis, str. 49.</ref> Ještě před Mohamedovým příjezdem do Mekky v Jathribu působili Mohamedem pověření misionáři a sám prorok předpokládal, že pro islám získá zdejší židy: sváteční den muslimů byl proto podle židovského vzoru určena sobota a směr modlitby k Jeruzalému.<ref name="mayer172"/> Později však poznal, že židé se k islámu přiklonit nemíní a směr modlitby změnil k Mekce a jako sváteční den byl určen pátek.<ref name="mayer172"/> Medínská obec s novým náboženstvím získala i nový společenský řád; obyvatelstvo se rozdělilo do tří skupin: ''mudžáhirové'', Mohamedovi následovníci původem z Mekky, ''al-ansár'' – následovíci, muslimové z řad domorodých kmenů Auš a Chazradž a poslední skupinou se stali místní židé.<ref name="tauer29"/> Ti a Kurajšovci z Mekky se stali úhlavními nepřátely, jež bylo třeba pokořit.<ref name="tauer29">Tauer, str. 29.</ref>
Muslimové začali napadat a okrádat mekkánské karavany, jež pro ně se staly součást obživy.<ref name="tauer24-25">Tauer, str. 24–25.</ref> Přepady karavan vyvrcholily v [[bitva u Badru|bitvu u Badru]] (17. března 624), kde se střetly medínské hordy s kurajšovskou armádou; navzdory přesile dokázali muslimové zvítězit<ref name="brit">{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| titul = Battle of Badr
| url = http://www.britannica.com/EBchecked/topic/48575/Battle-of-Badr
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu = 2009-9-1
| vydavatel = Encyclopædia Britannica
| místo =
| jazyk = anglicky
}}</ref> a tato bitva se stala jedním z rozhodujících mezníků raného islámu.<ref name="mayer172"/> Mohamed posílil svoji pozici vůči vnitřním i vnějším nepřátelům a mohl tvrdě zakročit proti svým odpůrcům.<ref name="tauer30-31">Tauer, str. 30–31.</ref> Dalším velkým střetnutím se stala [[bitva u Uhudu]] 23. března 625, jež sice skončila taktickým mekkánským vítězstvím, avšak Kurajšovci vítězství nedokázali využít a muslimy zničit; Mohamed a jeho následovníci tak ve válce pokračovali.<ref name="tauer31">Tauer, str. 31.</ref> Kurajšovci se poté rozhodli muslimy zničit jednou pro vždy a oblehli s 10 000 vojáky Medínu, Mohamed jim však s 3000 obránci dokázal vzdorovat a po třech měsících Kurajšovci boj vzdali.<ref name="tauer31-32">Tauer, str. 31–32.</ref>
Vítězství nad Kurajšovci i přímý vojenský nátlak donutil mnohé arabské kmeny připojit se k Mohamedovi, mnohé z nich přijaly islám<ref name="tauer32"/> a Kurajšovci roku 628 uzavřeli s Mohamedem mír.<ref name="tauer32-33">Tauer, str. 32–33.</ref> Již následujícího roku však prorok využil záminky a vytáhl na Mekku,<ref name="tauer33">Tauer, str. 33.</ref> která počátkem roku 630 kapitulovala bez boje<ref name="gibbon251">Gibbon, str. 251.</ref> a její obyvatelé přijali islám.<ref name="lewis49"/>
===Boj s židy===
Samostatnou kapitolu tvoří perzekuce židů; první kmen, Banú Kajnuká, byl vyhnán po bitvě u Badru,<ref name="tauer31"/> druhý kmen Banú an-Nadír po bitvě u Uhudu,<ref name="tauer32">Tauer, str. 32.</ref> a třetí kmen Banú Kurajza byl za své spojení s Kurajšovci při obléhání Medíny s Kurajšovci nařčen ze zrady; muži byli popraveni a ženy a děti rozděleny mezi muslimy.<ref name="mohamed2">„Muhammad Ibn Abdulláh“ in: ''judaismus, křesťanství, islám'', str. 412.</ref>
== Éra volených chalífů ==
{{Viz též|Volení chalífové}}
===Abú
===
===Alí===
== Vláda Umajjovců ==
{{Viz též|Umajjovci}}
== První Abbásovci ==
{{Viz též|Abbásovci}}
== Úpadek chalífátu a vytvoření nových muslimských říší ==
== Al-Andalus a reconquista ==
{{Viz též|Al-Andalus|Reconquista}}
=== Córdobský emirát a chalífát ===
{{Viz též|Córdobský emirát|Córdobský chalífát}}
[[File:Tariq ibn Ziyad.jpg|thumb|left|Tárik ibn Zijád dobývá Hispánii, evropská raněstředověká miniatura]]
Po ovládnutí větší části [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejského poloostrova]] islámskými vojsky se do [[Al-Andalus|Al-Andalusu]], jak byla tamější země muslimy nazývána, začali stěhovat Arabové a Berbeři. Soupeření mezi klany však vyvolávalo v zemi politickou nestabilitu, se kterou se muslimští místodržící sídlící v [[Córdoba (Španělsko)|Córdobě]] (odtud pochází název státu - [[Córdobský emirát]]) nedokázali vypořádat.<ref name="Taur120">Tauer, str. 120</ref> Stávající situace umožnila převzít zde potomkovi umajjovských chalífů [[Abdurrahmán I.|Abdurrahmánovi I.]] vládu a ustavit zde vlastní stát nezávislý na abbásovských chalífech v Bagdádu. Za vlády jeho nástupců se hospodářství a kultura vcelku úspěšně rozvíjely, pouze stabilitu státu několikrát ohrožovaly separatistické tendence zdejší šlechty.<ref name="tojekauf">Kaufmann, str. 29.</ref> Stát také oslabovaly nájezdy [[Normané|Normanů]] a vzpoury křesťanských poddaných. Největšího rozkvětu dosáhl Al-Andalus za vlády [[Abdurrahmán III.|Abdurrahmána III.]], který se roku 929 prohlásil chalífou<ref name="mayer174">Mayer, str. 174.</ref> (dosud držel jen titul emíra) a stal se tak i duchovním vůdcem muslimské obce.<ref name="tojekauf32">Kaufmann, str. 32.</ref> Autorita córdobských chalífů však platila jenom v rámci území pod jejich kontrolou. Významné postavení ke konci 10. století získal v chalífátu [[Almanzor|Muhammad bin Abí Ámir]], známý jako Al-Mansúr, či Evropany přezdívaný Almanzor. Ovládl tehdy mladého chalífu [[Hišám II.|Hišáma II.]] a domohl se rozsáhlých pravomocí, takže pak vládl chalífátu jako chalífův pobočník.<ref name="Taur128">Tauer, str. 128</ref>
=== Taifas a nadvláda dynastií ze severní Afriky ===
{{Viz též|Taifas|Almoravidé|Almohadé}}
[[Image:Taifas.svg|thumb|upright=1.4|right|Křesťanské a muslimské státy na poloostrově kolem roku 1031]]
Po smrti Almanzora a jeho syna [[Abdulmalik]]a skončilo v Al-Andlusu vrcholné období vlády umajjovské dynastie na Pyrenejském poloostrově. Došlo k bojům o moc a chalífát se pomalu rozpadl na menší, sice hospodářsky a kulturně výspělé, ale vojensky slabé, státní útvary zvané [[Taifas]].<ref name="tojekauf36">Kaufmann, str. 36.</ref> Toho využily křesťanské státy na severu poloostrova a zvýšily svoje úsilí o dobytí Španělska zpět pod nadvládu křesťanstva, nazývané [[reconquista]]. Panovníci taifských království si pozvali na pomoc kmen [[Almorávidé|Almorávidů]], pocházejících ze severní Afriky.<ref name="tojekauf37">Kaufmann, str. 37.</ref> Ti sice dokázali na nějakou dobu útoky křesťanských států odrazit, ale území Al-Andalusu na oplátku obsadili a zavedli zde tvrdý a nábožensky netolerantní režim. Poté, co se almorávidská říše rozpadla opět v řadu menších muslimských panství a došlo opět k ohrožení španělských muslimských zemí křesťany ze severu, přišli do Al-Andalusu [[Almohadé]], kteří opět načas zastavili postup reconquisty. Ve 13. století ovšem nastal úpadek i říše Almohadů. Její části v severní Africe i na Pyrenejském poloostrově se osamostatnily nebo byly dobyty křesťany. Posledním muslimským státem ve Španělsku se stala [[Granada]], která byla dobyta křesťanskými vojsky až roku 1492.
==
{{Viz též|Seldžucká říše}}
==
{{Viz též|Křížové výpravy}}
== Mongolská říše ==
{{Viz též|Mongolská říše|Ílchanát}}
== Mamlúcký sultanát v Egyptě ==
{{Viz též|Mamlúci}}
== Tamerlán a jeho nástupci ==
{{Viz též|Tamerlán}}
== Dynastie novověké Persie ==
===Safíovci===
{{viz též|Safíovci}}
[[Image:Map Safavid persia.png|thumb|left|Mapa území pod kontrolou [[Safíovci|Safíovců]]]][[Image:Shah Abbas I engraving by Dominicus Custos - Antwerp artist printer and engraver.jpg|thumb|[[Abbás I. Veliký]]]]
Od konce 15. století se v oblasti na západ od tehdejší [[Persie]] začal formovat nový státní útvar navazující na původní perskou kulturu.<ref name="Cvrk59">Cvrkal, str. 59</ref> K moci se v těchto místech dostali panovníci z rodu [[Safíovci|Safíovců]], když po získání rozhodujícího politického vlivu byl roku [[1502]] prohlášen novým vládcem Safíovec [[Ismaíl I.|Ismaíl]]. Ten vyhlásil novým státním náboženstvím [[šíité|šíitskou]] verzi islámu, čímž se íránské etnikum nově definovalo vůči okolním [[sunnité|sunnitským]] mocnostem.<ref name="Cvrk59"/> Nový stát započal rozsáhlou územní expanzi. Byla dobyta [[Mezopotámie]] (dnešní [[Irák]]), [[Ázerbajdžán]], oblasti centrální Persie (dnes [[Írán]]) a další území. Četné boje probíhaly zejména s [[Uzbekové|Uzbeky]] a [[Osmanská říše|Osmanskou říší]]. Zatímco v případě Uzbeků se dočkali Safíovci vítězství, na západní hranici v boji s Osmany je čekala porážka v [[Bitva na Čaldiránské rovině|bitvě na Čaldiránské rovině]] a záhy nato i dočasná ztráta hlavního města [[Tabríz]]u. Po smrti Ismáíla I. nastoupil na trůn šáh [[Tahmásp I.|Tahmásp]]. Za jeho vlády pokračovaly další boje s Uzbeky a Osmany a na severozápadě i s [[Gruzínské království|Gruzínci]] a [[Šírvanšáh]]y. Tahmásp I. zemřel roku 1576. Po jeho skonu následovaly několikaleté boje mezi uchazeči o trůn, z nichž vyšel vítězně o deset let později Abbás Mírzá, který usedl na trůn jako šáh [[Abbás I. Veliký|Abbás I.]] později zvaný ''Veliký''. Ten je považován za jednoho z nejvýznamnějších perských panovníků.<ref name="Cvrk62">Cvrkal, str. 62</ref> Podařilo se mu zklidnit vnitropolitickou situaci a po uzavření míru s Osmanskou říší znovu zvítězil roku 1596 v [[biva u Herátu|bitvě u Herátu]] nad Uzbeky ohrožujícími [[Chorásán]].<ref name="Cvrk61">Cvrkal, str. 61</ref> Šáh také zintenzivnil styky s evropskými zeměmi<ref name="Cvrk61"/>, na základě pomoci [[Anglické království|Angličanů]] reorganizoval perskou armádu a vybavil ji množstvím pušek a několika stovkami děl.<ref name="Cvrk61"/> S takto posílenou armádou podnikl tažení proti Osmanům, což mu vyneslo územní zisky v oblasti [[Kurdistán]]u, Gruzii a Ázerbajdžánu. Rázně též zakročil proti [[Portugalské království|Portugalcům]], kteří v 16. století dobyli a opevnili ostrov [[Hormuz]]. Za Abbásovy vlády se stal novým sídelním městem [[Isfahán]] namísto dosavadního [[Kazvín]]u. Abbás I. Veliký zemřel roku 1628 a po něm nastoupil [[Safí I.]], který v zemi nastolil krutovládu.<ref name="Cvrk61"/> Až za jeho syna [[Abbás II.|Abbáse II.]] došlo ke zklidnění situace a nastolení spravedlivějších poměrů.<ref name="Cvrk62"/> Jeho neschopní nástupci ale zavinili opětovný úpadek a rozpoutání mocenských a náboženských konfliktů.<ref name="Cvrk62"/> Roku [[1723]] se vzbouřili [[Afghánistán|afghánští]] a [[Balúčistán|balúčtí]] bojovníci. Ti poté získali Isfahán a povraždili zdejší obyvatele.<ref name="Cvrk62"/>
===Úpadek Safíovců a vláda dalších dynastií===
{{viz též|Afšárovci}}
Spolu s úpadkem rodu Safíovců se do popředí dostávaly jiné rody a získávaly vliv ve státě. Úspěšnými v tomto ohledu byli Afšárovci. Náčelník [[Nádir Šáh|Nádirkulí Beg]] se zasadil o vyhnání Afghánců z Isfahánu a po soustředění moci ve svých rukou se nechal prohlásit šáhem.<ref name="Cvrk63">Cvrkal, str. 63</ref> Vedl úspěšná tažení do [[Afghánistán]]u a [[Indie]], nepodařilo se mu však vyřešit náboženské dogmatické rozpory mezi sunnity a šíity v zemi. Ke konci života začal utužovat svůj represivní režim. Po jeho zavraždění roku [[1747]] se během období rozbrojů prosadili ve státě [[Zand|Zandovci]], a to zejména [[Karím Chán|Karím Chán]]. Ten se sice neprohlásil šáhem, ale podržel si dominantní vliv na vládní záležitosti.<ref name="Cvrk65">Cvrkal, str. 65</ref> Po smrti Karíma Chána následovalo nové období boje o moc, z něhož vyšel vítězně rod [[Kádžárovci|Kádžárovců]] v čele s novým panovníkem [[Ágá Muhammad Šáh|Ágá Muhammadem Chánem]].
== Expanze islámu na Indický subkontinent ==
=== První muslimské zisky ===
Islám se v prvních staletích po svém vzniku šířil na Indický subkontinent jen velmi pozvolna. První výraznější průnik Muhammadova učení na Indický poloostrov nastal roku 711, kdy do oblasti dnešního Pákistánu přitáhla arabská vojska v čele s [[Muhammad bin Kásim|Muhammadem bin Kásimem]]. Arabům se v následujících podařilo obsadit klíčová města [[Debul]], [[Multán]] a [[Brahmanábád]] a pod jejich správu se dostaly rozsáhlé oblasti zejména [[Sindh]]u a [[Paňdžáb]]u.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Strnad
| jméno = Jaroslav
| spoluautoři = a kol.
| titul = Dějiny Indie
| vydavatel = Nakladatelství Lidové Noviny
| místo = Praha
| rok = 2003
| isbn = 80-7106-493-9
| strany = 320
| poznámky = [dále jen Strnad]
}}</ref> Získáním těchto území se však postup muslimů do oblasti Jižní Asie na dlouhou dobu zastavil. Další výboje Arabů nastaly za [[Mahmúd z Ghazny|Mahmúda z Ghazny]], který poté, co dobyl rozsáhlé oblasti střední Asie a položil základ [[Ghaznovská říše|Ghaznovské říši]], začal podnikat vpády do Indie.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Marek
| jméno = Jan
| titul = Dějiny Afghánistánu
| vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2006
| isbn = 80-7106-445-9
| strany = 77
| poznámky = [dále jen Marek]
}}</ref> Vrcholem jeho výprav bylo dobytí [[Sómnáth]]u v [[Gudžarát]]u a vyloupení Šivova chrámu.<ref>Strnad, 323.</ref> Po Mahmúdově smrti výboje Ghaznovců pokračovaly, avšak v průběhu 12. století následkem vnitropolitické situace Ghaznovské říše víceméně ustaly. Proti vládnoucím Ghaznovcům totiž povstali Ghórové, kteří během několika desetiletí převzali vládu nad celou říší, čímž vznikla [[Ghórská říše]]. Jeden z jejich panovníků, [[Muhammad z Ghóru]], podnikal výpady dále do indického vnitrozemí. Podařilo se mu zvítězit nad hinduistickým rádžou v [[bitvě u Taráinu]] a za nedlouho nato jeho svrchovanou vládu uznal i panovník z [[Dillí]].<ref>Strnad, 323–327.</ref>
=== Dillíský sultanát ===
{{Viz též|Dillíský sultanát}}
Dillí však zůstávalo stále v rukou [[rádžpúti|rádžpútských]] panovníků a bylo dobyto až roku 1193 [[Kutbuddín Ajbak|Kutbuddínem Ajbakem]], který učinil Dillí hlavním centrem nově vznikajícího muslimského panství na severu Indického subkontinentu. Do jeho čela se postavil [[sultán]]. U moci se průběžně vystřídalo několik dynastií, avšak pro všechna tato období až do příchodu Mughalů v polovině 16. století se vžilo jednotné označení [[Dillíský sultanát]].<ref>Strnad, 327–328.</ref> Sultanátu postupně vládly dynastie [[Dynastie Muizzí|Muizzí]] (1206–1290), [[Dynastie Chaldží|Chaldží]] (1290–1320), [[Dynastie Tughlakovců|Tughlakovců]] (1320–1413), [[Dynastie Sajjdovců|Sajjdovců]] (1414-1451) a [[Dynastie Lódí|Lódíů]] (1451-1526). K nejvýznamnějším panovníkům té doby patřil chaldžíovec [[Aláuddín Chaldží|Aláuddín]], který se na samém přelomu 13. a 14. století násilně chopil vlády. Provedl řadu reforem ve finančnictví i administrativě, jejichž úkolem bylo zejména podpořit jeho absolutní moc. Podnikl úspěšné válečné tažení na jih Indického subkontinentu a pod správu Dillíského sultanátu se dostaly rozsáhlé oblasti až k řece [[Krišna (řeka)|Krišně]]. Další vlna muslimské expanze na jih pak nastala v době Tughlakovců, kteří svou moc rozšířili až k nejjižnějšímu cípu poloostrova a na východ až k [[Bengálsko|Bengálsku]].<ref>Strnad, 343–347.</ref>
=== Mughalská říše ===
{{Viz též|Mughalská říše}}
Mughalská říše představovala vrcholné období rozmachu islámu na Indickém poloostrově. Zakladatelem této říše, někdy označované jako „říše Velkých Mughalů“, byl [[Bábur]], z matčiny strany potomek [[Čingischán]]a a z otcovy [[Tamerlán]]a.<ref>Marek (2006), str. 131.</ref> Již jako dvanáctiletý se stal panovníkem malého kábulského knížectví; poté, co zkonsolidoval okolní kmeny (zejména [[Uzbeci|Uzbeky]]), začal pomýšlet na tažení do Indie.<ref>Marek (2006), str. 131–135.</ref> Po několika taženích na indické území se Báburovi roku 1526 podařilo dobýt Dillí<ref>Marek (2006), str. 136.</ref> a položit tak základ Mughalské říše. Za Báburova vnuka [[Akbar Veliký|Akbar Veliký]] (1542–1605) dosáhla Mughalská říše vrcholu.<ref name="Krása91">Krása a kol. (1980), str. 91.</ref> Akbar tíhl k náboženskému synkretismu a zpočátku zamýšlel vytvořit na svém území synkretické náboženství zvané Tauhídelláhi.<ref>M. Mendel, Akbar, in: JKI, str. 511.</ref> O jeho náboženské toleranci svědčí např. fakt, že zrušil poplatky hinduistů, kteří navštěvovali posvátná místa na území ovládané muslimy, dále např. zmírnil šaríu ve smyslu větší tolerance vůči ostatním náboženstvím, omezil pravomoci islámského duchovenstva apod.<ref>M. Mendel, Akbar, in: JKI, str. 511–512.</ref> Za panování Akbara a jeho nástupců [[Džahángíra]] a [[Šáhdžahána]] islám v Indii částečně zdomácněl i do sebe vstřebal prvky místní kultury,<ref name="Krása91"/> v této době dosáhla vrcholu [[mughalská architektura]].
Za [[Aurangzéb]]a došlo k upevňování a násilnému prosazování islámu na území Mughalů. Příslušníci jiných náboženství byli tvrdě pronásledování (vzhledem k tomu, že Mughalové byli stoupenci sunnitského islámu, pronásledování se nevyhnuli ani ší'ité<ref>Antonovová a kol. (1980), str. 285.</ref>), byla zavedena [[džizja|daň z hlavy]] pro nemuslimské obyvatele, muslimské duchovenstvo se těšilo výsadnímu postavení a islám se tak stal základem říše.<ref>Strnad a kol. (2008), str. 481–482.</ref> Takovéto tvrdé pronásledování hinduismu, který byl v Indii „domácím náboženstvím“, vedlo k nacionálním náladám Indů a k jejich stále silnějšímu odporu projevujícímu se i otevřenými rebeliemi proti nadvládě Mughalů.<ref>Antonovová a kol. (1980), str. 286.</ref> Jedno z hlavních ohnisek odporu se nacházelo v severní Indii, kde se do čela [[Maráthové|maráthského]] povstání postavil [[Šivádží]], zakladatel [[Maráthská říše|Maráthské říše]] a podle řady indických nacionálních historiků „inspirátor hinduistického odporu proti muslimskému útlaku“.<ref>Strnad (2008), str. 483.</ref> Již v době Akbara začali na Indický poloostrov proudit Evropané,<ref>Zbavitel (1985), str. 274.</ref> kteří společně se stále silnějšími vzbouřeneckými hnutími uvnitř říše a neshodami mezi dědici Aurangzébova trůnu postupně přivodili rozpad Mughalské říše.<ref>Antonovová a kol. (1980), str. 303.</ref> Definitivní pád Mughalů však nastal až v polovině 19. století za [[Bahádur Šáh II.|Bahádura Šáha II.]], v této době již však byla valná část Indie v rukou [[Britská Východoindická společnost|Britské Východoindické společnosti]].
== Osmanská říše ==
{{Viz též|Osmanská říše}}
=== Situace v Malé Asii před vznikem Osmanské říše ===
{{Viz též|Ikonyjský sultanát}}
[[Image:Osman I by John Young.jpg|thumb|left|[[Osman I.|Osman]], zakladatel [[Osmanská říše|Osmanské říše]]]]
[[Malá Asie]] a oblasti na východ od ní představovaly již od [[islámská expanze|arabské expanze]] v [[7. století]] místo střetu mezi [[Byzantská říše|Byzantskou říší]] a jejími muslimskými sousedy ([[Umajjovci|umajjovský]] a [[Abbásovci|abbásovský]] [[chalífát]], [[Seldžucká říše]]). V letech následujících po [[bitva u Mantzikertu|bitvě u Mantzikertu]] získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohrané [[bitva u Myriokefala|bitvě u Myriokefala]] a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol. Přestože město nazpět dobyl císař [[Michael VIII. Palaiologos]], obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, jež měla v předchozích staletích.<ref name="tauer165">Tauer, str. 165</ref>
Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach,<ref name="tauer164">Tauer, str. 164</ref> avšak v pozdějších letech nastal vlivem [[Mongolská říše|mongolské]] invaze úpadek.<ref name="tauer164"/> Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolských [[Ílchanát|Ílchánů]], kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost.<ref name="tauer164"/> Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastěji [[byzantsko-arabské války|s Araby]] a [[byzantsko-seldžucké války|Seldžuky]]) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území napřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny příchozivší z východu zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma, [[marka (území)|marky]], ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastech [[anarchie]] a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků.<ref name="tauer167">Tauer, str. 167</ref>
=== Vzestup ===
{{Viz též|Expanze Osmanské říše na Balkán}}
[[Image:Anatolia1300.png|thumb|upright 1.6|Poměry v Anatolii kolem roku 1300]]
Jeden z těchto státečků založil v oblasti [[Bithýnie]] [[Osman I.|Osman]] z kmene [[Oguzové|Oguzů]]. Osmanovi se podařilo zajistit si dobré vnitřní uspořádání státu spojením zájmů zdejších kočovných kmenů se zájmy městského obyvatelstva.<ref name="tauer167"/> Přestože nově vzniklý stát patřil k nejmenším z tureckých států v Malé Asii, podařilo se díky výhodné poloze začít [[Byzantsko-osmanské války|územní expanzi na úkor Byzantské říše]], kde nadále panovala nestabilní vnitropolitická situace.<ref name="tauer168">Tauer, str. 168</ref> Osman a jeho syn [[Orchan I.|Orchan]], který nastoupil po smrti svého otce roku 1326, využívali tamějších byzantských velitelů posádek, jež byli často stejně jako [[Osmani|Osmané]] [[Turci|tureckého původu]] a umožnili jim po předání jimi doposud bráněného města závratnou kariéru v osmanské správě.<ref name="tauer168"/> V padesátých letech 14. století začali Osmané expandovat i na evropský kontinent, když roku [[1357]] získali pevnost [[Gallipoli]].
Orchanovi nástupci [[Murad I.]] a [[Bajezid I.]] pokračovali v dobývání evropského území. Vojska Osmanské říše postupně dobyla [[Thrákie|Thrákii]] a [[Makedonie (region)|Makedonii]], byla zničena vojenská moc Bulharů a roku [[1389]] došlo k [[bitva na Kosově poli|bitvě na Kosově poli]], v níž [[osmanská armáda|osmanská vojska]] porazila koalici srbských knížat.<ref name="tauer169">Tauer, str. 169</ref> Přestože během bitvy sultán Murad I. zemřel, jeho syn Bajezid nadále pokračoval v dalších výbojích. Ty se týkaly i Malé Asie, zde však bylo nové území získáváno většinou dohodou mezi muslimskými vládci, než přímým vojenským zásahem.<ref name="tauer169"/> Expanze Osmanské říše vedla [[Uherské království|uherského krále]] [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda]], aby zorganizoval proti Turkům [[křížové výpravy|křížovou výpravu]], ta však skončila roku [[1396]] [[bitva u Nikopole|porážkou křesťanských vojsk u Nikopole]]. Již v této době se Osmané mohli opřít o dvě charakteristické složky jejich vojska - lenní jízdu [[Sipahíjové (Osmanská říše)|Sipahíjů]] a pěchotu [[Janičáři|Janičárů]], vzniklou z křesťanských dětí, které byly násilím odvedeny, aby se poturčily a přijaly islám.<ref name="tauer170">Tauer, str. 170</ref>
Růst říše se načas zastavil důsledkem vpádu [[Tamerlán]]a, který [[bitva u Ankary|porazil poblíž Ankary]] osmanskou armádu a zajal sultána Bajezida. Osmanský sultán později v zajetí zemřel.<ref name="tauer174">Tauer, str. 174</ref> Porážka znamenala zpomalení další expanze a přechodné osamostatnění některých maloasijských území, která museli Osmané později znovu získávat zpět.<ref name="tauer182">Tauer, str. 182</ref>
=== Osmanská říše světovou velmocí ===
=== Stagnace a úpadek ===
=== Reformní snahy Osmanů ===
{{Viz též|Tanzimat|Mladoturci}}
=== Konec chalífátu ===
{{Viz též|Mustafa Kemal Atatürk}}
== Islámské státy pod nadvládou evropských velmocí ==
== Dynastie Pahlaví v Íránu a islámská republika ==
== Vznik moderních islámských států ==
== Konflikty s Izraelem ==
{{Viz též|Arabsko-izraelské války}}
== Pákistán a Indie ==
== Válka v Afghánistánu ==
{{Viz též|Sovětská válka v Afghánistánu}}
== Islámský fundamentalismus a současné konflikty ==
{{Viz též|Teroristické útoky 11. září 2001|Operace Trvalá svoboda}}
== Odkazy ==
=== Reference ===
{{Překlad|en|Muslim history|295018365}}
<references />
=== Související články ===
* [[Islám]]
* [[Chalífát]]
* [[Islámský terorismus]]
=== Literatura ===
==== mozzan ====
* {{Citace monografie
| příjmení = Tauer
| jméno = Felix
| odkaz na autora = Felix Tauer
| titul = Svět islámu : dějiny a kultura : nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do nichž proniklo učení arabského proroka, od jeho vystoupení do konce první světové války
| vydání = 2
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| rok = 2006
| počet stran = 445
| isbn = 80-702-1828-2
}}
* Moderní dějiny islámských zemí, Eduard Gombár
* HUNTINGTON, S., ''Střet civlizací, boj kultur a proměna světového řádu'', Praha, Rybka publishers, 2001, ISBN 80-86182-49-5
* ARMSTRONG, Karen; Islám
* ŠIŠKA, Jiří F.: Prokletá válka aneb Debakl Sovětské armády ve válečném konfliktu v Afghánistánu 1979-1989
*{{Citace monografie
| příjmení = Hitzel
| jméno = Fréderic
| rok = 2005
| titul = Osmanská říše
| vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny
| místo = Praha
| stránky =
| poznámka =
| isbn = 80-7106-567-6
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Crvkal
| jméno = Zdeněk
| rok = 2007
| titul = Írán
| edice = Stručná historie států
| svazek edice = 43
| vydání = 1
| vydavatel = Libri
| místo = Praha
| stránky =
| poznámka =
| isbn = 978-80-7277-337-4
}}
====emir====
*{{Citace monografie
| příjmení = Lewis
| jméno = Bernard
| příjmení2 =
| edice = Dějiny států
| rok = 1997
| titul = Dějiny Blízkého východu
| vydavatel =Lidové noviny
| místo = Praha
| překladatélé = Milena Pellarová a Zuzana Rousová
| poznámka =
| isbn = 80-7106-191-3
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Roux
| jméno = Jean-Paul
| vydání = 1
| překladatelé = Zdeněk Müller
| rok = 2007
| titul = Dějiny Střední Asie
| vydavatel = Lidové Noviny
| místo = Praha
| stránky =
| poznámka =
| edice = Dějiny států
| isbn = 8071068675
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Kropáček
| jméno = Luboš
| vydání = 1
| jméno2 =
| rok = 2008
| titul = Súfismus: Dějiny islámské mystiky
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| stránky =
| poznámka =
| isbn = 978-80-7021-817-4
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Tauer
| jméno = Felix
| odkaz na autora = Felix Tauer
| titul = Svět islámu : dějiny a kultura : nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do nichž proniklo učení arabského proroka, od jeho vystoupení do konce první světové války
| vydání = 2
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| rok = 2006
| počet stran = 445
| isbn = 80-702-1828-2
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Kaufmann
| jméno = Hans
| překladatelé = Ivan Hrbek
| vydání = 1
| rok = 1982
| titul = Maurové a Evropa
| vydavatel = Parorama
| místo = Praha
| stránky =
| poznámka =
| isbn =
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Hrochová
| jméno = Věra
| titul = Křižáci v Levantě
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| rok = 1975
| počet stran = 309
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Duggan
| jméno = Alfred
| titul = Křižácké výpravy
| vydavatel = Orbis
| místo = Praha
| rok = 1973
| počet stran = 214
| překladatelé = Vladimír Pražák
| isbn =
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Pavlincová
| jméno = Helena
| spoluautoři = et al.
| rok = 1994
| titul = Slovník: judaismus, křesťanství, islám
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| isbn = 80-204-0440-6
| počet stran = 469
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Gibbon
| jméno = Edward
| příjmení2 =
| jméno2 =
| rok = 2005
| titul = Úpadek a pád římské říše
| vydavatel = Levné knihy KMa
| místo = Praha
| stránky =
| poznámka =
| isbn = 80-7309-189-5
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Čejka
| jméno = Marek
| příjmení2 =
| jméno2 =
| rok = 2005
| titul = Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu
| vydavatel = Centrum strategických studií
| místo = Brno
| vydání = 1
| stránky =
| poznámka =
| jazyk =
| isbn = 80-903333-9-7
}}
== Externí odkazy ==
* {{Commonscat}}
{{Portály|Historie|Islám}}
[[Kategorie:Dějiny islámu| ]]
| |||