Josef Pfitzner: Porovnání verzí

[[Profesor]] '''Josef Pfitzner''' ([[24. březen|24. března]] [[1901]] [[Petrovice (okres Bruntál)|Petrovice u Krnova]] – [[6. září]] [[1945]] [[Praha]]) byl [[historik]] a [[Protektorát Čechy a Morava|protektorátní]] náměstek [[Primátor hlavního města Prahy|pražského primátora]] [[Němci|německé]] národnosti. Po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] byl odsouzen a popraven.

Narodil se v rodině ševce ve [[Slezsko|slezské]] vesnici Petrovice u Krnova. Po dokončení gymnázia v [[Opava|Opavě]] studoval historii na [[Německá univerzita v Praze|Německé univerzitě v Praze]]. V roce [[1930]] se stal profesorem na jejítéže univerzitě na katedře východoevropských dějin. Se svou ženoumanželkou Elisabeth měl dva syny. Starší Wolfi strávil první léta u babičky ve [[Znojmo|Znojmě]], od Pfitznera měl nařízeno, aby si místo pohádek četl nacistické spisy. Mladší syn Geri se narodil teprve v roce [[1943]]. Vřelý vztah měl k rodným Petrovicím a jejich obyvatelům. Také měl velice rád přírodu.

Mluvil plynně česky a již během svého studia navštěvoval semináře [[Josef Pekař|Josefa Pekaře]]. O jeho vřelých vztazích nejen k Pekařovi, ale i k ostatním českým historikům, hovoří skutečnost, že jeho meziválečné publikace byly pravidelně recenzovány v Pekařově ''[[Český časopis historický|Českém časopisu historickém]]''. Pekař jej nazýval česko-německým historikem a oceňoval jeho práce. On se naopak snažil seznámit německou odbornou společnost s českou [[historiografie|historiografickou]] produkcí. To ocenil i profesor [[Josef Šusta]]. [[Zdeněk Kalista]] ve svých memoárech píše, že sám [[Tomáš Garrigue Masaryk]] jej považoval za [[Sudety|sudetského]] Němce, který napomáhá k posílení česko-německého historického povědomí a přispívá k upevnění Československé republiky.

Vše se alevšak obrátilo v druhé polovině 30. let, kdy vstoupil do [[Sudetendeutsche Partei|SdP]] oslněn jejím vítězstvím ve volbách. V [[Konrad Henlein|Henleinovi]] spatřoval legitimátora „myšlenky sjednocení sudetoněmeckého národního společenství“. Po předběžných rozhovorech s [[Karl Hermann Frank|K. H. Frankem]] začal pracovat na knize ''Sudetendeutsche Einheitsbewegung'', kterou věnoval Henleinovi. K. H. Frank byl tehdy ještě karlovarským knihkupcem, poslancem za [[Sudetendeutsche Partei|SdP]] a šéfem jejího nakladatelství. Pfitzner se zřejmě kochal myšlenkou politické kariéry v SdP. V roce 1936 knihu dokončil a odevzdal k vydání. To však bylo pozastaveno kvůli výhradám k určitým pasážím, které musel opravit; kniha vyšla r. 1937.

Definitivní rozkol s českými historiky znamenalo otištění dvou dopisů od Josefa Pekaře v novinách SdP ''Die Zeit'' dne 23. ledna 1937. Snažil se jimi dokázat Pekařovy [[antisemitismus|antisemitské]] postoje a sympatie k sudetoněmeckému pronacistickému hnutí. Česká odborná veřejnost dobře věděla, že Josefa Pekaře už ke konci života již opouštěly duševní síly, a tento čin považovala za hyenismus.

Svou prvníPrvní veřejnou funkci získal až v roce 1938,; po [[Komunální volby 1938 (Československo)|obecních volbách v tomto roce]] se stal členem zastupitelstva města [[Praha|Prahy]]. Dne 16. března 1939 pak vítal [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] na [[Pražský hrad|Pražském hradě]]. Pfitzner byl jmenován vládním komisařem ve správě Prahy s titulem náměstka primátora, kterým ponechali JUDr. [[Otakar Klapka|Otakara Klapku]]. Dne 11. prosince 1939 bylabylo jejich postavení právně upravenaupraveno. Pfitzner měl být o všem informován a měl právo spolupodpisu s [[primátor]]em. Od ledna 1940 pravidelně posílal situační zprávy státnímu tajemníkovi K. H. Frankovi.

Jeho velkouVelkou výhodou J. Pfitznera bylo, že dobře znal české prostředí. Počátkem roku 1940 vyvolal první otevřené konflikty s primátorem Klapkou a s lidmi z jeho nejbližšího okolí. Záminkou byla Klapkova účast na Němci nepovolených vzpomínkových akcích. Pfitzner si chtěl ideologicky podmanit Prahu (napsal spisek ''TausendjährigesDas tausenjährige Prag'', 1940), což byl další důvod ke svárům s Čechy. Kontroloval veškeré publikace vydávané o Praze a několik jich zakázal vydat. Postaral seInicioval také o přeškolení a přezkoušení pražských turistických průvodců. Napsal monografii ''Kaiser Karl  IV.'' (1938), pohoršovalo ho, jak se Češi dívají na postavu [[Karel IV.|Karla  IV.]] Celé pojetí [[František Palacký|Palackého]] dějin muvnímal přišlojako scestné (podle něj se Češi chlubí cizím peřím, přivlastňují si totiž skutky Němců). Snažil se z Prahy dostatodstranit vše, co podporovalo českou národní hrdost, a samozřejmě židovské pomníky (např. socha [[Rabi Löw|Rabiho Löwa]] z Mariánského náměstí a z Pařížské třídy sochusocha [[Mojžíš]]e, všechnyz Pařížské třídy byly odstraněny do 10. března 1940). Proti odstranění pomníku francouzského historika [[Ernest Denis|Ernesta Denise]] se Klapka postavil primátor Klapka a Pfitzner byl nucen věc postoupit zemskému prezidentovi,. tenTen ovšem musel pod nátlakem musel nakonec souhlasit a i tento pomník byl v noci z 20. na 21. dubna 1940 odstraněn. Pfitzner chtěl nechat odstranit i [[Woodrow Wilson|Wilsonův]] památník, naovšem toten sibyl ovšem musel počkatodstraněn až dopo vstupu [[Spojené státy americké|USA]] do války. Inicioval také vznik komise, která měla změnit [[Znak Prahy|pražský městský znak]] z roku 1927, a ve které měl také sám zasedat. Nakonec(Z všakpůvodního znaku byl převzat pouze znakový štít z původního znaku.) Pfitzner také nařídil přezkoumat veškeré nápisy na českých památnících a pamětních deskách. V dubnu 1940 byl vypracován seznam ulic, které se mají přejmenovat. Primátor Klapka začaldoslovným ažlpěním nesmyslněna dodržovatpředpisech stálea ještěprůtahy platnézdržoval právníodstraňování předpisypomníků, přejmenování ulic či zavedení němčiny jako úřední řeči na magistrátu, což vyvolalovyvolávalo další rozpory s Pfitznerem. (Díky neprůhlednosti starých norem a nových nařízení se Němcům nedařilo zavést do pražského magistrátu němčinu, němečtía úředníciproto byli protoněmečtí úředníci nuceni jednat a psát zprávy v češtině. Despekt českých úředníků zašel tak daleko, že s Pfitznerem jednali výhradně česky.) Od počátku roku 1940 si Pfitzner v téměř každé měsíční situační zprávě na Klapku stěžoval.

Když čeští úředníci začali úmyslně zdržovat poněmčování pražských ulic, dal Klapkovi svounajevo nespokojenost najevo i K. H. Frank a vyhrožoval mu deportací do [[koncentrační tábor|koncentračního tábora]]. Dne 9. července 1940 byl [[Otakar Klapka]] po výpovědích mučených vězňů z odboje i se svými spolupracovníky zatčen a všichni byli pro svouza intenzivní spolupráci s odbojem popraveni. Pfitzner se domníval, že konečně přišla jeho šance, a navrhl ustanovit v Praze německého i českého primátora, přičemž německý primátor by samozřejmě měl konečné slovo a právo veta. Jeho návrhy však zůstaly bez odezvy a na Klapkovo místo byl jmenován JUDr. [[Alois Říha]].

NaDne podzim27. rokuzáří 1941 byl do funkce zastupujícího říšského protektora nastoupiljmenován [[Reinhard Heydrich]], kterého Pfitzner obdivoval a snažil se si jejmu předcházetzalíbit. Dne 5. prosince 1941 konzultoval Heydrich s K. H. Frankem personální změny na vyšších místech a Pfitznerovi svitla nová naděje. Heydrichovi se alevšak Pfitzner patrně nezamlouval a své antipatie mu měl dát velice brzy najevo. O Pfitznerových intelektuálních postojích měl nevalné mínění i [[Joseph Goebbels]], který nechal zničit jeho monografii o dějináchdějiny [[Polsko|Polska]] (Grosse Weltgeschichte Polen, 1939). K takovému postoji se přidali i další (např. SS-Sturmbannführer [[Walter Jacobi]] a šéf pražského gestapa [[Horst Böhme]]). Pfitzner cítil, že jeho pozice začíná býtje ohrožena, a začal hledat podporu. Byl přijat Frankem, který jej uklidňoval tím, že mu bude umožněn důstojný odchod a místo profesora na univerzitě v [[Kaliningrad|Královci]] nebo [[Berlín]]ě. Oporu takéPfitzner hledal oporu také u sudetoněmeckých nacistů (Franz Mai, Konstantin Hösse, Alfred Buntru), a napsal i Henleinovi. Dne 27. května 1942 však byl Heydrich při [[Operace Anthropoid|atentátuoperaci Anthropoid]] zraněn Heydrich a o4. června 1942 na týdennásledky pozdějizranění zemřel. Pfitzner opět cítil svoji šanci, aktivně se účastnil všech akcí spojených s Heydrichovou smrtí a horlivě jej oplakával. Za měsíc se alevšak již opět mluvilo o jeho odchodu. Fuchs mu nabízel místo profesora na univerzitě ve [[Štýrský Hradec|Štýrském Hradci]], to však bylo pro Pfitznera málo. Frank mu slíbil důstojný odchod, což pro něj znamenalo být profesorem v Berlíně nebo rektorem na [[Německá univerzita v Praze|univerzitě v Praze]] atd. Jedinou oporou mu v těchto těžkýchtéto časechdobě byli pražští příslušníci [[Sturmabteilung|SA]].

Frank se proto obrátil s prosbou do Berlína, aby Pfitznera povolali na některou z říšských univerzit. Říšský ministr výchovy Mentzel však odpověděl, že pro člověka takových kvalit nemá žádné dostačující místo, a navrhl, aby byl Pfitznerovi zadán nějaký „výzkumný úkol v rámci ministerstva pro východ“. Připomněl navíc jeho neoblíbenost. Frank se tedy obrátil rovnou na ministra pro východ [[Alfred Rosenberg|Alfreda Rosenberga]]. Vzhledem k tomu, že seRosenberg však Rosenbergneodpověděl Frankovia vůbec neobtěžoval odpovědět,Frank ponechal Frank nakonec Pfitznera ve funkci. Upustil také od myšlenky, že místo primátora obsadí Němcem.

Tato situace otřásla Pfitznerovou osobní autoritou natolik, že se primátor Říha začal chovat jako jeho předchůdce a zarputile se Pfitznerovi snažil ve všem odporovat. Pfitzner sám se poté stával stále skromnějším a nenápadnějším. Stále však neotřesitelně věřil [[Adolf Hitler|VůdciHitlerovi]] a [[Nacistické Německo|Říši]] a nepřipouštěl si, že by Německo mohlo válku prohrát. Svoji rodinuRodinu poslal do Rakouska teprve v dubnu 1945 a sám zůstal v Čechách.

Dne 8.  května Pfitzner uposlechl pokynu pražského vojenského velitele k všeobecné evakuaci. V  západních Čechách byl ale zajat Američany a internován. Dne 21. května byl předán policii. a o O necelé tři měsíce později sepsal svou úvahu o zhroucení Německa. Při výsleších vystupoval sebejistě a jako nacionálně orientovaný Němec. Distancoval se od [[Schutzstaffel|SS]] a hájil se tím, že jednal nesvobodně a pod nátlakem. Dr. [[Emil Franzel]] jej popsal slovy „přehnaně sebevědomý, ironický, dobrý řečník“ s tím, že ve funkci náměstka primátora byl „nucen vystupovat jako fanatický nacista a měl hodně nepřátel“. Pracoval oddaně, nesledoval vlastní finanční prospěch a totéž očekával od všech Němců. Zřejmě proto nebyl oblíbený. Vzhledem ke své víře se necítil vinen.

Nicméně Mimořádný lidový soud v Praze ho shledal Pfitznera vinným trestnými činy dle §&nbsp;1, 2 a 6 dekretu presidenta republiky ze dne 19.&nbsp;června 1945, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, tzv. velkého retribučního dekretu,<ref>http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html</ref> a vynesl rozsudek smrti. Jeho [[poprava]] proběhla veřejně dne 6.&nbsp;září 1945 na [[Náměstí Hrdinů (Praha)|Soudním náměstí]] na [[Pankrác (Praha)|Pankráci]].<ref>http://virtualni.praha.eu/namesti/namesti-hrdinu.html</ref><ref>{{Citace elektronické monografie

* {{Citace monografie | příjmení = Míšková | jméno = Alena | odkaz na autora = Alena Míšková | příjmení2 = Šustek | jméno2 = Vojtěch | odkaz na autora2 = Vojtěch Šustek | titul = Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939-19451939–1945, svazek 1: Deník Josefa Pfitznera -– Úřední korespondence Josefa Pfitznera s Karlem Hermannem Frankem | vydavatel = Scriptorium | místo = Praha | rok = 2000 | počet stran = 654 | isbn = 80-86197-10-7}}

* {{Citace monografie | příjmení = Šustek | jméno = Vojtěch | odkaz na autora = Vojtěch Šustek | titul = Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939-19451939–1945, svazek 2: Měsíční situační zprávy Josefa Pfitznera | vydavatel = Scriptorium | místo = Praha | rok = 2001 | počet stran = 504 | isbn = 80-86197-28-X}}