Semjon Konstantinovič Timošenko: Porovnání verzí

Timošenko se narodil na Ukrajině do ukrajinské rolnické rodiny ve vesnici Furmanovka u Oděsy v [[Budžak]]u<ref>[http://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=896 warheroes.ru]</ref>. Svou vojenskou dráhu zahájil za [[První světová válka|1. světové války]] jako kulometník, za chrabrost byl v carské armádě třikrát vyznamenán Řádem sv. Jiří. Roku 1918 se přihlásil do [[Rudá armáda|Rudé armády]] a v [[Ruská občanská válka|občanské válce]] a [[Polsko-sovětská válka|Rusko-polské válce]] sloužil v 1. jízdní armádě pod [[Semjon Michajlovič Buďonnyj|Buďonným]], byl pětkrát raněn a opět obdržel tři vyznamenání.

V meziválečném období Timošenko získával vysoké vojenské vzdělání a stoupal v hodnostech. V letech 1937-1939 byl postupně velitelem vojsk Severokavkazského, Charkovského a Kyjevského vojenského okruhu. Při sovětském [[Invaze do Polska (1939)|Útoku na Polsko]] velel Ukrajinskému frontu. 7. ledna 1940 převzal velení nad sovětskými jednotkami, [[zimní válka|útočícími na Finsko]], od [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Vorošilova]]. Pod jeho velením byla prolomena [[Mannerheimova linie|Mannerheimova linie]], [[Finové]] byli přinuceni k ústupu a přijetí [[Moskevský mír|Moskevského míru]]. 7. května 1940 byl Semjon Konstantinovič Timošenko povýšen na Maršála Sovětského Svazu.

Krátce nato se stal lidovým komisařem obrany SSSR a stál před velkým úkolem - obnovit bojeschopnost Rudé armády po "reformách" provedených [[Kliment Vorošilov|Klimentem Vorošilovem]]. Tuto funkci držel i v okamžiku, kdy Německo zahájilo [[Operace Barbarossa|operaci Barbarossa]]. Ihned po vypuknutí války byl jmenován předsedou [[Stavka|Stavky]] vrchního velení, ale již 19. července 1941 byl nahrazen [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinem]] v této funkci i na postu lidového komisaře (ministra) obrany. Zůstal však členem Stavky, náměstkem lidového komisaře obrany a nově se stal velitelem Západního strategického směru. 13. září 1941 se přesunul na post velitele Jihozápadního směru, velel obraně [[Kyjev]]a a v listopadu 1941 jedné z prvních úspěšných protiofenzív u [[Rostov na Donu|Rostova na Donu]]. Následně po zrušení velitelství směrů velel různým frontům. Zpočátku Jihozápadnímu, kde

se v květnu 1942 za podpory Stalina (i přes varování [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukova]]) pustil do ofenzívy, ale sovětská vojska ještě nebyla dobře připravena a utrpěla vážnou porážku [[Druhá bitva o Charkov|v bitvě u Charkova]]. Ta nakonec skončila obklíčením sovětských vojsk a německým útokem na [[Bitva u Stalingradu|Stalingrad]] - kde Rusům mj. dost pravděpodobně chybělo oněch 207 000 vojáků a 1300 tanků. Od července 1942 velel Stalingradskému a od října 1942 Severozápadnímu frontu. Od března 1943 až do konce války byl představitelem [[Stavka|Stavky]] pro koordinaci frontů v různých operacích, většinou však spíše druhořadého charakteru. Největšího úspěchu dosáhl v [[Jasko-Kišiněvskákišiněvská operace|Jasko-Kišiněvské operaci]] na konci srpna 1944. V průběhu války i po ní získal řadu čestných ocenění a postů.