Josef Šafařík: Porovnání verzí

[[Inženýr|Ing.]] '''Josef Šafařík''' ([[11. únor|11. února]] [[1907]] [[Prostějov]] – [[23. duben|23. dubna]] [[1992]] [[Brno]]) byl český [[filosofie|filosof]], [[esej]]ista a [[drama]]tik.

V roce [[1931]] získal titul inženýra vodních staveb. Od [[1938]] byl ve [[svobodné povolání|svobodném povolání]]; celé své dílo tvořil nepo­znán v Brně, na Grohově ul. č. 6/IV, za protektorátu žil v ilegalitě, pak ve vynuceném ú­straní. V květnu [[1947]] byla jeho první kniha ''Sedm listů Melinovi'' oceněna v anonymní soutěži nakladatelství [[Družstevní práce]]. Vyšla v srpnu [[1948]] a téhož roku v listopadu byla stažena z prodeje. Svůj esej ''Člověk ve věku stroje'' mohl vydat až v období relativního politického uvolněni v [[Liberec|Liberci]] [[1967]]. V roce [[1991]] mu byl udělen titul PhDr. [[Doctorčestný honoris causadoktorát|h. c.]] [[Masarykova univerzita|Masarykovy university]] v Brně a [[Řád Tomáše Garrigua Masaryka]] III. stup­ně. Jeho [[opus magnum]] je rozsáhlý esej ''Cestou k poslednímu'', který vyšel krátce před jeho smrtí. Mimo jiné zde reflektuje problémy lidské existence, křesťanství a řecké kultury. Ovlivnil řadu známých osobností – [[Václav Havel|Václava Havla]], [[Antonín Přidal|Antonína Přidala]], [[Pavel Švanda (spisovatel)|Pavla Švandu]], [[Jiří Kuběna|Jiřího Kuběnu]] atd.