Bitva na Moravském poli: Porovnání verzí

Odebráno 5 bajtů ,  před 3 lety
m
standardizace; kosmetické úpravy
(kdo?)
m (standardizace; kosmetické úpravy)
 
{{Infobox - válka
| Střetnutístřetnutí = Bitva na Moravském poli
| obrázek = Dürnkrut feld.jpg
| popisek = center|200px|Pomník bitvy
 
== Politické příčiny ==
V bitvě šlo především o [[Babenberkové|babenberské]] dědictví (Rakousy a [[Štýrsko]]), které původně získal Přemysl, ale o něž usiloval také Rudolf, aby se jeho potomci stali říšskými knížaty, jimiž dosud nebyli. V roce [[1276]] byl Přemysl nucen uzavřít s ním [[Vídeňský mír]] a zříct se tak všech nečeských držav. Další podmínky míru nedodržel a Habsburk naproti tomu začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti Přemyslovi odbojnou šlechtu.
 
== Bitva a její důsledky ==
Bitvy se účastnilo dohromady cca 55 000 mužů (přesné počty nejsou známy) a jejich střet trval přibližně tři hodiny. „Za heslo prohlášeno u českého vojska: Budějovice, Praha! U nepřátel volalo se: Řím, Kristus!“ V dlouho vyrovnaném boji se vítězství nakonec přiklonilo na habsburskou stranu. Sám Rudolf Habsburský se prý ocitl v ohrožení života, ale zachránil ho rytíř Walter z Ramschwagu. Bitva byla ze strany říšského vojska vedena proti soudobým pravidlům rytířského boje (právě proto se jako symbol [[Rytíř|rytířství]] objevuje vždy Přemysl, ne Rudolf) – nerozhodla ji proslulá zrada českých pánů (z nichž většina ani na místo bitvy nedorazila), ale útok Rudolfova šiku, vedeného Ulrichem z Kapellen, ze zálohy do boku české sestavy se smluveným pokřikem: „Utíkají! Utíkají!“, což zmatené české vojsko rozložilo.
 
Část českých ztrát, které Rudolf Habsburský dle zvyku doby pravděpodobně přehnaně vyčíslil na 12 000 mužů, způsobila rozbahněná řeka [[Morava (řeka)|Morava]], ve které se rytíři utopili. Porážka českého vojska byla natolik výrazná, že Rudolf část svých bojovníků odvolal a podmanil si [[Morava|Moravu]].
 
Výsledkem bitvy bylo definitivní potvrzení nově nastoleného [[Habsburkové|habsburského]] panství v Rakousích a Štýrsku, které se staly tzv. dědičnými habsburskými zeměmi a daly základ geopolitickému uspořádání, které přetrvalo téměř šest a půl století, do roku [[1918]]. V českém království nastala po smrti krále velmi složitá situace, (vlastně [[anarchie]]) a hospodářské problémy. Poručník kralevice Václava [[Ota V. Braniborský]] si počínal jako v dobyté zemi a kořistnicky se chovala i část české šlechty. Poměry zčásti uklidnilo až svolání šlechtického sněmu v r. [[1281]], jehož účastníci se zavázali ke stíhání lupičů a škůdců země a k navrácení rozkradených královských zboží a hradů do rukou poručníka (jakožto zástupce řádné královy vlády). Ale neúroda a mrazivé počasí následujícího roku situaci ještě více zkomplikovaly. Období [[1278]]–[[1283]] bylo proto již dobovými kronikáři nazváno '''„zlá léta“'''.
== Legendy ==
[[Soubor:Josef_Mathauser_-_Přemysl_Otakar_II._padl_u_Suchých_Krut_v_den_sv._Rufa_1278.jpg|270px|thumb|Josef Mathauser - Přemysl Otakar II. padl u Suchých Krut v den sv. Rufa 1278]]
Na poměrně krátkou bitvu se o boji na Moravském poli rozšířilo překvapivé množství pověr. První zmiňuje, že [[Záviš z Falkenštejna]] v předvečer bitvy nabídl Přemyslovi pomoc za beztrestnost. Sám Falkenštejn se ovšem brzy po králově smrti ocitl v čele vítkovských čet, které znovu vedly útok na klášter [[Zlatá Koruna|Zlatou Korunu]] i na královské město [[České Budějovice]]. Druhá pověst mluví o tom, že [[Milota z Dědic]] odjel uprostřed bitvy z boje a způsobil prohru. Pan z Dědic byl ve skutečnosti jeden z Přemyslových nejvěrnějších. Milota se snažil zachránit situaci. Se skupinou rytířů chtěl novou vlnu útočníků zezadu objet a vpadnout jim do zad. Nebyla jeho vina, že to mnozí pochopili jako ústup a útěk. Za svého života nikomu nic nevysvětloval, protože nemusel, a zrádce se z něj stal až v 19. století.
 
Další fáma vypráví o osobním souboji mezi Přemyslem a Rudolfem Habsburským. Po manévru hejtmana z Dědic se český král snažil zabránit panice a zůstal na bojišti ve složité pozici. Rudolf mluvil o tom, že jeho protivník zemřel v bitvě, ale kdyby se s ním osobně střetl na meče (a zvítězil), jistě by o tom nemlčel.
 
Poslední pověst mluví o samotném scénáři smrti Přemysla Otakara II. Neví se přesně, jak zemřel, verzí je víc – mezi nimi i teorie o tom, že ho na ústupu zabili jeho vlastní lidé.
{{Citát|Ač druhové jeho buď zahynuli, aneb jako syn jeho, kníže [[Mikuláš I. Opavský|Mikuláš]], do zajetí upadli a i kůň jeho pod ním ulehnul, on na ustoupení ani nepomysliv, dotíral na nepřítele. Tu celý umdlený, nevládna již ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojáků, kteří hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odňali mu drahou přilbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli z těla celé jeho odění.}} Toto líčení se objevuje nejčastěji. Naznačuje se ovšem, že útočníci Přemysla nepoznali a měli ho za jednoho z pánů. Jenže za královraha se sám označil [[Bertold Schenk z Emerberku]] (bez zajímavosti není, že jeho bratr byl předtím popraven na králův příkaz). Jak už jeho jméno naznačuje, pan z Emerberku zastával úřad číšníka a Přemysla musel znát. Český král se Bertoldovi a jeho družině měl podle všeho vzdát, ale ti toho nedbali a ubili ho snad sedmnácti ranami. Jedna z nich mu rozčísla lebku.
 
Tragický konec českého krále vyvolal značný rozruch a je popsán v řadě soudobých i pozdějších kronik a literárních děl. Přemysl je zmíněn i ve slavném [[Dante Alighieri|Dantově]] díle [[Božská komedie]] (v VII. zpěvu II. části, „Očistce“), kde, poněkud ironicky, ''„milou společnost tvoří“'' Rudolfu Habsburskému…
 
Dále se Otakarovu pádu věnoval [[Jindřich Heimburský]], kronikář z českých zemí píšící latinsky; pak také tzv. Colmarský dominikán, kronikář z [[Alsasko|alsaského]] města [[Colmar]], který vytvořil píseň ''Wâfen iemer mêre'' („Běda, stále běda“),<ref>též známa pod latinským názvem ''Cantilena de rege Bohemiae'' („Píseň o českém králi“)</ref> svým vyzněním českému králi velmi příznivou (proto také byla kladně přijímána a oceňována už např. [[František Palacký|Františkem Palackým]]).
 
Dalším zdrojem informací (ovšem protichůdných) o tehdejší době je i [[Štýrská rýmovaná kronika]] od [[Otakar Štýrský|Otakara Štýrského]], kde je Přemysl znázorněn jako symbol světské pýchy a k tomu obviňován ze sedmi hlavních hříchů. Jako Přemyslovy oběti jsou zde – v rozporu se skutečnostmi – vzpomínáni [[Gertruda Babenberská (1226-1288)|Gertruda Babenberská]], její syn [[Fridrich I. Bádenský (markrabě)|Fridrich Bádenský]] a poslední zástupce císařského rodu Štaufů [[Konradin]].
Soudobý autor [[Oldřich Daněk]] napsal [[Rozhlasová hra|rozhlasovou hru]] "Bitva na Moravském poli", jejíž děj se odehrává formou vzpomínky o deset let později, v době [[Václav II.|Václava II]].
 
Autor [[Zbraslavská kronika|Zbraslavské kroniky]], se každopádně s Přemyslem Otakarem II. loučí dost pochmurnými slovy.
{{Citát|Národe na hlavu padlý, jež klesáš v největší bídě poražen, sám již hyneš - a bez krále zasloužíš zajít. Více já tobě než sudbě, víc tobě než smrti já kladu za vinu královu zhoubu. Vždyť krutěji nechals ho zemřít, než by ho nepřítel nechal, neb od něho dovedls prchnout. Proto tak rychle král zhynul. Ó, přej mu svých radostí, Kriste, v nebesích po boku svém. Dej radost mu na věky věkův. Amen.|[[Petr Žitavský]]}}
 
1 085 123

editací