|
'''Spojovací způsob Konjunktiv''' (z pozdně latinského ''modus coniunctivus'', v překladu ''způsob sloužící k větné vazbě'', z lat. ''coniungere'' – spojovat) či (v některých jazycích) '''subjunktiv''' (česky '''spojovací způsob''') je [[slovesný způsob]], který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje. Existoval již v [[praindoevropský jazyk|praindoevropském jazyce]] a udržel se v mnoha živých jazycích. V [[čeština|češtině]] a některých dalších [[slovanské jazyky|slovanských jazycích]] převzal jeho funkci [[kondicionál]]podmiňovací způsob a částečně též [[imperativ|rozkazovací způsob]]. V jiných jazycích splynul konjunktivspojovací způsob s [[optativ|přacím způsob]]em.
Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Je to způsob akcí myšlených, které se nemusí stát v žádném časovém bodě. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.
== Konjunktiv v rodině indoevropských jazyků ==
Jak již bylo zmíněno, konjunktivspojovací způsob se spolu s [[optativ|přací způsob]]em vyskytoval již v [[praindoevropský jazyk|praindoevropském jazyce]], což je zrekonstruovaný hypotetický jazyk, z kterého vycházejí četné současné jazykové rodiny. Těmi jsou například jazyky [[Románské jazyky|románské]], [[keltské jazyky|keltské]], [[germánské jazyky|germánské]], [[slovanské jazyky|slovanské]], množství jazyků [[indický subkontinent|indického subkontinentu]] a jazyky íránské a perské. Tyto jazyky často konjunktivspojovací způsob zkombinovaly s dalšími způsoby, vytvořivše tak způsoby hybridní, či jej zcela pozbyly.
V tomto praindickém jazyce zajišťoval konjunktiv úlohu [[Slovesný_způsob#Modus_irrealis|nereálna]], tedy situací nepravděpodobných či protichůdných. Naproti tomu optativ vyjadřoval přání či tužby.
Pouze [[albánština]], [[avestánština]], [[starořečtina]], [[sanskrt]] a do jisté míry i církevní [[staroslověnština]] si zachovaly konjunktivspojovací způsob a optativpřací způsob jako způsoby oddělené a paralelní.
Nicméně v sanskrtu se použití konjunktivuspojovacího způsobu nachází pouze v raném védickém jazyce a optativpřací způsob s imperativemrozkazovací způsob jsou ještě méně časté. Později, kolem roku 500 po K.,spojovací způsob konjunktiv upadl v zapomnění, načež jeho místo převzaly optativpřací způsob a imperativrozkazovací způsob. To však nebránilo tomu, aby se tvary konjunktivuspojovacímu způsobu první osoby nadále používaly jako imperativ,rozkazovací kterýzpůsob však svůj tvar, odpovídající první osobě, ztratil.
=== Latina a románské jazyky ===
Latinský konjunktivspojovací způsob se skládá především z forem optativu,přacího způsobu zatímco některé z tvarů původního subjunktivu vytvořily [[ohýbání|flexi]] času budoucího. To je patrné zejména v [[Latinské časování|třetí konjugaci]] latinských sloves. V latině se ''*i'' minulého optativu projevuje tím, že latinský konjunktiv má samohlásky většinou uzavřené, zejména když [[indikativ|oznamovací způsob]] užívá samohlásky méně uzavřené. Kupříkladu [[:en:wiktionary:rogamus|rogamus]] v indikativuoznamovací způsobu se mění na [[:en:wiktionary:rogemus|rogemus]] v subjunktivu.
V [[portugalština|portugalštině]], španělštině a italštině (jakož i v jiných románských jazycích) si subjunktiv uchovává tvar snadno odlišitelný téměř pro všechna slovesa. To platí i pro velké množství francouzských sloves. Všechny tyto jazyky totiž zdědily konjunktiv z latiny, který kombinuje několik forem a použití originální indoevropské [[flexe]].
=== Tvoření ===
==== Přítomný čas ====
Vezměme tvar slovesa v první osobě jednotného čísla přítomného indikativu,oznamovacího způsobu získavše kořen slovesa odstranivše infinitivníneurčitou koncovku (např.: ''trabajar'', kořen ''trabaj-''). K tomu již můžeme dodat následující koncovky, tvoříce tak tvar přítomného subjunktiva:
{| class="wikitable"
| 