Opat: Porovnání verzí

'''Opat''' je představený [[klášter]]a některých mužských [[Řád (církev)|řádů]]. Zpravidla stojí v  čele [[opatství]]. Podobnou roli jako opat má u ženských řádů [[abatyše]].

Slovo opat je odvozeno z  latinského ''abbas'', a to z  hebrejského ''abba'', otec. V  prvních křesťanských stoletích to bylo uctivé oslovení, později čestný titul a od 6.  století podle [[řehole]] [[Benedikt z Nursie|Bendikta z  Nursie]] označení představeného mnišské komunity. Titul a funkci opata užívají [[Řád svatého Benedikta|benediktini]] a další mužské řády, které vznikly jejich reformami ([[Cisterciácký řád|cisterciáci]], trapisté atd.) a také [[premonstráti]]. Představení klášterů později vzniklých řeholních řádů a kongregací užívají místo toho označení [[převor]], [[kvardián]], [[probošt]] nebo [[rektor]].

Opat je svrchovaný představený s  rozhodovací i soudní pravomocí, teprve od [[Tridentský koncil|Tridentského koncilu]] (1545–1563) podléhá dozoru místního [[biskup]]a. Jen v  některých otázkách, například při prodeji nebo koupi majetku, se musí poradit se svou komunitou. Opatem může být zvolen pouze [[kněz]], volí ho všichni členové komunity, a to na doživotí, opat ovšem může rezignovat. Volbu potvrzuje biskup, který nově zvolenému opatovi také předává [[insignie]] jeho úřadu: [[berla|berlu]], prsten a [[Infule|mitru]]. Opatská hodnost patří mezi [[prelát]]y, opat však nemá biskupské svěcení, a tedy ani jeho pravomoci.

'''[[Opat primas]]''' je volený předseda shromáždění všech opatů benediktinského řádu. V  řádu premonstrátů existuje pro obdobnou funkci označení '''[[generální opat]]'''.

Ve středověku a v  raném novověku se samostatnost kláštera zakládala na jeho nemovitém majetku, který opat spravoval a byl tudíž i světským pánem. Jako takový podléhal – podobně jako biskupové -– svému lennímu pánovi, případně panovníkovi, který ho sám jmenoval. Proto se od raného středověku vyskytovali i '''laičtí opati''', kteří někdy nebyli ani členy řádu a vykonávali pouze tuto světskou vládu.

Ve Francii se od 16.  století opět oživil starý význam slova abbas a rozšířil se titul '''abbé''' jako zdvořilé oslovení (obvykle mladšího) kněze, který nemá žádnou zvláštní funkci.